Černá a bílá
- Snažení
- sunshinegirl
- 25.09.15 načítám...
Když život není lehký, když neexistuje jednoduchá odpověď, když to není jen ano/ne, tak se člověk cítí beznadějně. Pak nezbývá, než se rozhodnout a jít tou cestou, jít a modlit se, aby jeho rozhodnutí bylo správné.
Když chcete dítě, je to mnohdy naprosto jednoznačné, je to to jediné, co je jisté, co je pevné… Ta touha je prostě nezlomná, neotřesitelná, jste si jisti, že dítě je to, co v životě chcete, za čím jdete, co má váš život naplnit. Jste si jistá, že jste se nezrodila ani pro kariéru, ani pro cestování, ale proto, abyste byla mámou. Je to tam, ten pocit, že chcete dítě, že ho musíte mít, protože když ho nemáte, jste nešťastná.
Jenže jako mnoho věcí v životě není růžových, tak mnoho věcí v životě není prostě bílých, nebo černých. A tak zvažujete, zvažujete kvůli sobě, kvůli svému vztahu s manželem, kvůli dítěti samotnému. Zvažujete, zda jste dostatečně finančně zajištěni, zda máte pevný vztah se svou polovičkou, zda máte podporu v rodině a zda máte praxi, zda máte kde bydlet, zda… zda… zda.
Pak si to nějak zhodnotíte a víte, že podporu v rodině nemáte, ale taky víte, že se to nikdy nezmění. Ok, takže tohle vypouštíte, protože to byste děti neměla nikdy. Takže jedna zelená fajfka, tenhle řádek, tuhle odrážku, odškrtne jako vyřešenou, ne proto, že by vás to netrápilo, ale protože se nechcete trápit něčím, s čím nejde nic dělat. Reálně je to nevyřešitelná věc, protože nemá smysl, aby to vstupovalo do rovnice rozhodující o tom, zda mít nebo nemít dítě. Takže žádné hlídání, žádná láska prarodičů, žádná finanční pomoc, žádné rady, žádná jistota, žádná pomoc… tak ať.
Nastává problém školy, no jo no, nemáte dostudováno, a i když vás by to tolik netrápilo a říkáte si, že byste to nějak zvládla i těhotná, váš muž na to má jiný názor. Prvně tedy dodělat školu. Asi je to tak správně, přece jen nemůžete rozhodnout o něčem, co se týká i jeho, sama. A navíc, když se to stane, nedá se to odestát. První červený křížek u jedné z odrážek. Takže čekáte, čekáte dva tři roky, doděláte školu a křížek u téhle odrážky se mění v zelenou fajfku.
Promoce, bomba, takže problém studia se vyřešil, hurá na dítě. O ou, je tu další odrážka. Mateřská, nechcete o ni přijít. Přece jen bez rodiny za zadkem je pak problém, když není dostatek peněz. Nechcete být vdaná matka samoživitelka, která sice neživí, ale jinak je na tom obdobně jako ty, které živí a jsou samy. Nechcete mít chlapa v práci od nevidím do nevidím a chcete dát tomu malému spokojený život s tátou. Takže se to zase odkládá, už vás to rve na kusy, ale jo, jdete do práce a jsou tam na vás zlí, děláte za pakatel a odpočítáváte měsíce. Jste tam rok, tahle odrážka se vyřeší a vy začínáte řešit další.
Praxe. Je rok praxe dostatečný? Ne, není. Ale dost, už vás to nebaví, přece nebudete rozhodovat o dítěti podle poťouchlé rovnice. Stačí, to už stačí! Už jste čekali dost dlouhou. Kašlete na praxi, to byste musela dělat pět let, aby to někdo bral jako dostatečnou praxi. Nechcete pak ve třiceti nebo později brečet, že jste ten čas prošvihla a dítě nejde. A co peníze za IVF apod. Nemáte na to a vůbec, nejsou v tom přece jen ty praktické věci, chcete pro sebe trošku štěstí, chcete to po čem toužíte tak dlouho. Takže jo, berete pomyslnou gumu a tenhle řádek mažete. Kašlete na praxi a začínáte řešit bydlení.
Nechcete bydlet s dítětem v maličkém bytě. Takže prodáváte byt, najdete kupce a čekáte, až se najde něco pro vás, kam byste se přesunuli. Nic se nedaří najít. Do toho zdravotní problémy, co se táhnou strašně dlouho. Sbíráte odvahu, chce to obrovský kopec odvahy, který bude úměrný, nebo vyšší intenzitě bolestí. Zdravotní stav řešíte dlouho a víte, že není pomoci, takže je to jen o tom, zadržet dech a skočit. Skáčete a opravdu, na testu jsou dvě čárky. Obrovská radost!!! Je to tady.
A hned vzápětí nemocnice a problémy a měsíce depresí a strachu a vůbec to není takové, jaké jste to čekala, a pak konec, srdíčko nebije. Mele se to ve vás, vyčítáte si, že jste asi nebyla připravená po fyzické stránce, doktoři tvrdí, že je to hloupost. Vyčítáte si, že jste to zdržovala řešením financí, mateřské a nevíte čím vším ještě a že teď jste „stará“ a po potratu.
Vyčítáte manželovi, že chtěl, abyste dodělala školu, protože jinak by vaše dítě už chodilo do školky a vy byste nebyla „stará a bezdětná“. Přijde období otupělosti, pak období pláče a truchlení, pak psycholog, nakonec návrat do práce. A opět se vrací ty zdravotní problémy, které jste v těhotenství nevnímala, protože jste měla úplně jiné problémy. A v práci je to zase naprd. Takže dáváte výpověď a do toho vám umře nejlepší kamarád. A vy cítíte obrovskou bolest nad ztrátou dítěte a kamaráda v jednom jediném roce.
A pak je to tady, po dlouhém roce najednou cítíte zase touhu po mateřství a je to silné jako tenkrát, jen někde vzadu v hlavě je pokora a strach, který tam poprvé nebyl. A tak zvažujete zda ano, zda ne a bojíte se, že to zase špatně skončí. Řešíte své nekonečné zdravotní problémy a konečně víte, co vám je. Je to tu, konkrétní diagnóza, jenže… zánět se nedaří vyléčit, usadil se v rameni a nechce zmizet. Gynekoložka radí otěhotnět, protože tělo je prý připraveno jako nikdy, ale ten zánět se musí vyřešit a ono to nejde. Spousta spolykaných prášků a nic z toho.
Pak jiskřička naděje, vyřeší se bydlení a vy se stěhujete do většího, trošku máte výčitky, protože se z velké části vyřešilo kvůli tomu, že vám zemřel nejlepší přítel. Připadáte si jako byste tancovala na jeho hrobě, a tak z toho stěhování ani nemáte radost.
A je to tu, je to tu zase, to přemýšlení, zda se snažit, nebo zda čekat, až se uzdravíte, abyste mohla nastoupit do práce a pak odpracovat a pak se teprve snažit. Je to nekonečné boogie, je to zápas v boxu mezi srdíčkem a hlavou. A kdo to vyhraje? Nebo nakonec hodíte bílý ručník do ringu? Jeden den vítězí hlava, pak zase srdce a pak držíte v ruce ručník a říkáte si, hodím ho a pak to nechám na osudu. Ale nehodíte.
A všichni to sledují a dívají se na vás jako na blázna. A nakonec… nakonec stejně vyhraje srdce… protože ta nezlomná touha, o které jsem psala na začátku, je opravdu nezlomná, ta přežije všechno utrpení, každou bolest, každé neštěstí… ta prostě nezmizí.
A tak jediné, co zvažujete, je, zda zvládnete těhotenství ve vašem zdravotním stavu, to je jediná proměnná. Kašlete na práci, kašlete na rodinu, kašlete na mateřskou, na praxi, řešíte jen zdraví. A zase jste tam, stojíte, chystáte se zadržet dech… a skáčete!
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 3411
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 1320
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 1453
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 974
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 395
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2920
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4833
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 3100
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1617
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 6368
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Snad je líp.
moc drzim palce at to brzy vyjde.ja otehotnela rok pred bakalarkou, takze skolu jsem nedodela, nedostala jsem ani materskou ani nic 
krasne napsano! mam pocit, jako kdybys mi mluvila z duse.. drzim ti moc moc moc pesti, at se k tobe stesti obrati celem a ty jsi nejstastnejsi 
Akože, uvažovať racionálne je výborné, ale kalkulácia by to byť nemala 
