Černá a bílá
- Snažení
- sunshinegirl
- 25.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když život není lehký, když neexistuje jednoduchá odpověď, když to není jen ano/ne, tak se člověk cítí beznadějně. Pak nezbývá, než se rozhodnout a jít tou cestou, jít a modlit se, aby jeho rozhodnutí bylo správné.
Když chcete dítě, je to mnohdy naprosto jednoznačné, je to to jediné, co je jisté, co je pevné… Ta touha je prostě nezlomná, neotřesitelná, jste si jisti, že dítě je to, co v životě chcete, za čím jdete, co má váš život naplnit. Jste si jistá, že jste se nezrodila ani pro kariéru, ani pro cestování, ale proto, abyste byla mámou. Je to tam, ten pocit, že chcete dítě, že ho musíte mít, protože když ho nemáte, jste nešťastná.
Jenže jako mnoho věcí v životě není růžových, tak mnoho věcí v životě není prostě bílých, nebo černých. A tak zvažujete, zvažujete kvůli sobě, kvůli svému vztahu s manželem, kvůli dítěti samotnému. Zvažujete, zda jste dostatečně finančně zajištěni, zda máte pevný vztah se svou polovičkou, zda máte podporu v rodině a zda máte praxi, zda máte kde bydlet, zda… zda… zda.
Pak si to nějak zhodnotíte a víte, že podporu v rodině nemáte, ale taky víte, že se to nikdy nezmění. Ok, takže tohle vypouštíte, protože to byste děti neměla nikdy. Takže jedna zelená fajfka, tenhle řádek, tuhle odrážku, odškrtne jako vyřešenou, ne proto, že by vás to netrápilo, ale protože se nechcete trápit něčím, s čím nejde nic dělat. Reálně je to nevyřešitelná věc, protože nemá smysl, aby to vstupovalo do rovnice rozhodující o tom, zda mít nebo nemít dítě. Takže žádné hlídání, žádná láska prarodičů, žádná finanční pomoc, žádné rady, žádná jistota, žádná pomoc… tak ať.
Nastává problém školy, no jo no, nemáte dostudováno, a i když vás by to tolik netrápilo a říkáte si, že byste to nějak zvládla i těhotná, váš muž na to má jiný názor. Prvně tedy dodělat školu. Asi je to tak správně, přece jen nemůžete rozhodnout o něčem, co se týká i jeho, sama. A navíc, když se to stane, nedá se to odestát. První červený křížek u jedné z odrážek. Takže čekáte, čekáte dva tři roky, doděláte školu a křížek u téhle odrážky se mění v zelenou fajfku.
Promoce, bomba, takže problém studia se vyřešil, hurá na dítě. O ou, je tu další odrážka. Mateřská, nechcete o ni přijít. Přece jen bez rodiny za zadkem je pak problém, když není dostatek peněz. Nechcete být vdaná matka samoživitelka, která sice neživí, ale jinak je na tom obdobně jako ty, které živí a jsou samy. Nechcete mít chlapa v práci od nevidím do nevidím a chcete dát tomu malému spokojený život s tátou. Takže se to zase odkládá, už vás to rve na kusy, ale jo, jdete do práce a jsou tam na vás zlí, děláte za pakatel a odpočítáváte měsíce. Jste tam rok, tahle odrážka se vyřeší a vy začínáte řešit další.
Praxe. Je rok praxe dostatečný? Ne, není. Ale dost, už vás to nebaví, přece nebudete rozhodovat o dítěti podle poťouchlé rovnice. Stačí, to už stačí! Už jste čekali dost dlouhou. Kašlete na praxi, to byste musela dělat pět let, aby to někdo bral jako dostatečnou praxi. Nechcete pak ve třiceti nebo později brečet, že jste ten čas prošvihla a dítě nejde. A co peníze za IVF apod. Nemáte na to a vůbec, nejsou v tom přece jen ty praktické věci, chcete pro sebe trošku štěstí, chcete to po čem toužíte tak dlouho. Takže jo, berete pomyslnou gumu a tenhle řádek mažete. Kašlete na praxi a začínáte řešit bydlení.
Nechcete bydlet s dítětem v maličkém bytě. Takže prodáváte byt, najdete kupce a čekáte, až se najde něco pro vás, kam byste se přesunuli. Nic se nedaří najít. Do toho zdravotní problémy, co se táhnou strašně dlouho. Sbíráte odvahu, chce to obrovský kopec odvahy, který bude úměrný, nebo vyšší intenzitě bolestí. Zdravotní stav řešíte dlouho a víte, že není pomoci, takže je to jen o tom, zadržet dech a skočit. Skáčete a opravdu, na testu jsou dvě čárky. Obrovská radost!!! Je to tady.
A hned vzápětí nemocnice a problémy a měsíce depresí a strachu a vůbec to není takové, jaké jste to čekala, a pak konec, srdíčko nebije. Mele se to ve vás, vyčítáte si, že jste asi nebyla připravená po fyzické stránce, doktoři tvrdí, že je to hloupost. Vyčítáte si, že jste to zdržovala řešením financí, mateřské a nevíte čím vším ještě a že teď jste „stará“ a po potratu.
Vyčítáte manželovi, že chtěl, abyste dodělala školu, protože jinak by vaše dítě už chodilo do školky a vy byste nebyla „stará a bezdětná“. Přijde období otupělosti, pak období pláče a truchlení, pak psycholog, nakonec návrat do práce. A opět se vrací ty zdravotní problémy, které jste v těhotenství nevnímala, protože jste měla úplně jiné problémy. A v práci je to zase naprd. Takže dáváte výpověď a do toho vám umře nejlepší kamarád. A vy cítíte obrovskou bolest nad ztrátou dítěte a kamaráda v jednom jediném roce.
A pak je to tady, po dlouhém roce najednou cítíte zase touhu po mateřství a je to silné jako tenkrát, jen někde vzadu v hlavě je pokora a strach, který tam poprvé nebyl. A tak zvažujete zda ano, zda ne a bojíte se, že to zase špatně skončí. Řešíte své nekonečné zdravotní problémy a konečně víte, co vám je. Je to tu, konkrétní diagnóza, jenže… zánět se nedaří vyléčit, usadil se v rameni a nechce zmizet. Gynekoložka radí otěhotnět, protože tělo je prý připraveno jako nikdy, ale ten zánět se musí vyřešit a ono to nejde. Spousta spolykaných prášků a nic z toho.
Pak jiskřička naděje, vyřeší se bydlení a vy se stěhujete do většího, trošku máte výčitky, protože se z velké části vyřešilo kvůli tomu, že vám zemřel nejlepší přítel. Připadáte si jako byste tancovala na jeho hrobě, a tak z toho stěhování ani nemáte radost.
A je to tu, je to tu zase, to přemýšlení, zda se snažit, nebo zda čekat, až se uzdravíte, abyste mohla nastoupit do práce a pak odpracovat a pak se teprve snažit. Je to nekonečné boogie, je to zápas v boxu mezi srdíčkem a hlavou. A kdo to vyhraje? Nebo nakonec hodíte bílý ručník do ringu? Jeden den vítězí hlava, pak zase srdce a pak držíte v ruce ručník a říkáte si, hodím ho a pak to nechám na osudu. Ale nehodíte.
A všichni to sledují a dívají se na vás jako na blázna. A nakonec… nakonec stejně vyhraje srdce… protože ta nezlomná touha, o které jsem psala na začátku, je opravdu nezlomná, ta přežije všechno utrpení, každou bolest, každé neštěstí… ta prostě nezmizí.
A tak jediné, co zvažujete, je, zda zvládnete těhotenství ve vašem zdravotním stavu, to je jediná proměnná. Kašlete na práci, kašlete na rodinu, kašlete na mateřskou, na praxi, řešíte jen zdraví. A zase jste tam, stojíte, chystáte se zadržet dech… a skáčete!
Přečtěte si také
Po porodu jsem začala spát v dětském pokoji. Po třech letech se nemám kam vrátit
- Anonymní
- 09.09.26
- 1570
Když se nám narodila dcera, přestěhovala jsem se s ní do dětského pokoje, aby se manžel vyspal do práce. Mělo to být jen na několik měsíců. Dceři jsou dnes tři roky, já stále spím vedle ní a z...
Syn se těšil, až bude předškolák. Po dvou dnech už do školky nechce
- Anonymní
- 09.09.26
- 418
Ještě před pár týdny o tom mluvil skoro každý den. „Mami, až budu předškolák, tak už budu fakt velkej, viď?“ těšil se syn. Předškoláci pro něj byli ve školce něco jako nejvyšší liga. Ti velcí,...
Sousedka nám dávala před dveře divné symboly. Pak jsem zjistila, co po nás chce
- Anonymní
- 09.09.26
- 988
Když jsme se s manželem přestěhovali do staršího bytového domu, těšili jsme se, že konečně budeme mít vlastní klid. Většina sousedů byla příjemná, jen paní Milena z přízemí působila od začátku...
Přítelkyně to chce skoro denně, ale já to nedávám. Bojím se, že mě opustí
- Anonymní
- 09.09.26
- 1459
S Andreou chodím půl roku. Je to ta nejhezčí ženská, kterou jsem kdy měl, a jsem do ní opravdu zamilovaný. Jenže máme jeden problém, o kterém se mi nemluví vůbec snadno. Ona se chce pořád milovat....
Dcera se mě zeptala, která z nás je doma táta. To si člověk dopředu nenaplánuje
- Anonymní
- 09.09.26
- 496
Máme s partnerkou dvě děti a dlouho jsem si myslela, že už jsme si na otázky okolí zvykly. Nejdřív se lidé ptali, která z nás je „máma“ a která „táta“. Později už se ptali jen na to, jak to u nás...
Konečně mám doma klid na práci. Místo výkonu však prožívám absolutní kolaps
- Anonymní
- 08.09.26
- 2961
Celé léto jsem si v duchu odpočítávala dny do konce prázdnin jako malé dítě. Pracovat na home officu a mít za zády dva malé nezmary, kteří každých deset minut potřebují svačinu, rozseknout hádku o...
Dcera se stydí za oblečení po sestřenici. Na značkové věci ale nemáme
- Anonymní
- 08.09.26
- 2726
Ještě nedávno měla dcera radost z každé tašky oblečení, kterou zdědila po starší sestřenici. Teď odmítá nosit téměř všechno, co nemá správnou značku. Ve škole se jí prý spolužačky smějí. Nevím, zda...
Máma má skoro sto kilo. Přesto mi po porodu řekla, že jsem jako hroch
- Anonymní
- 08.09.26
- 5637
Moje máma má celý život výraznou nadváhu. Je malá, kulatá a jak se říká, je skoro širší než delší. Nikdy jsem ji za to nesoudila. Je to její tělo, její život a její věc. O to víc mě překvapilo,...
Dívala jsem se na Superstar a poznala svého bývalého. A oživilo mi to vzpomínky
- Anonymní
- 08.09.26
- 2360
Na Superstar se normálně nedívám. Tentokrát jsem si ale večer pustila televizi, protože manžel chtěl vidět, kdo letos zkouší štěstí v soutěži. Seděla jsem u toho s telefonem v ruce a skoro...
Učitelka mi řekla, že syn je nevychovaný. Já ho ale vychovávám jinak
- Anonymní
- 08.09.26
- 17711
Doma syna netrestáme, nekřičíme na něj a snažíme se s ním mluvit. Jenže ve školce mi paní učitelka řekla, že nerespektuje autoritu, vyrušuje ostatní a chová se jako dítě, kterému nikdo nenastavil...
Snad je líp.
moc drzim palce at to brzy vyjde.ja otehotnela rok pred bakalarkou, takze skolu jsem nedodela, nedostala jsem ani materskou ani nic 
krasne napsano! mam pocit, jako kdybys mi mluvila z duse.. drzim ti moc moc moc pesti, at se k tobe stesti obrati celem a ty jsi nejstastnejsi 
Akože, uvažovať racionálne je výborné, ale kalkulácia by to byť nemala 
