Co říkáš té díře?
- Porod
- joaska
- 01.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Termín porodu u mého druhého, ne tak zcela plánovaného, těhotenství byl ultrazvukem stanoven na 18. dubna. Já těm doktorům nerozumím. Poprvé jsem otěhotněla 11.července a termín byl 3.dubna. Podruhé jsem otěhotněla taktéž 11. července a termín až 18. dubna? Zvláštní.
Totiž abyste rozumněli, 11. července mám narozeniny. Už se stalo tradicí, že mi manžel věnuje čokoládu, tři žluté gerbery, miliardu čiperných spermií a za devět měsíců krásného syna. Kamarádi, po zjištění data narození mých dětí, jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že souložím jednou v roce. Já si k dalším narozeninám přeji menstruaci.
První porod se mi teda nepovedl. Zásek na 4 centimetrech, akutní císař, Kubova hypoxie a nechutná hormonální bouře. Pocit selhání se mísil s obrovskou radostí, že je syn v pořádku. No, říkám si: Holka, máš co napravovat.
5.dubna (den předem) slavíme Kubíkovy druhé narozky. Vytasím se s dortem Bleska McQeena, sadou dětského nářadí a jsem ráda, že následující den jede Kubíček s babičkou a dědou na narozeninový výlet. Mám sice ještě pár dní do termínu, ale cítím se jako obrovská kobliha - tlustá, měkká, ulepená.
Večer uložím Kubu, zavedu globuli na mykózu (no, dobře kvasinky a neustálé drbání mezi nohama se ke grandióznímu porodu moc nehodí) a vytuhnu. Co chvíli mě budí neustálé vlhko. „Doprčic, ta globule teče.“ Rozespalý manžel mi radí: „No, tak ji ucpi.“ Ve 3 hodiny se ozvývá siréna z pokojíčku. Vybíhám jak březí srna k synovi.
Teče, pořád to teče. Připravuji Kubíčkovi mlíko a všímám si manžela, jak očmuchává moji postel. „Co to děláš?,“ ptám se svého fetišistického muže. „Ty ses počůrala?,“ zkusí to opatrně. „Ne, myslím, že mi teče voda.“ Teď pro změnu vyskočí jako srnec on. Neuvěřitelnou rychlostí balí dítě, kufry a startuje auto. Já si ještě přihodím kosmetickou taštičku. Musím se trošku zkulturnit.
Na příjmu nahlásím svá pozorování a milá paní z recepce mě sejme, že teda originální nejsem, jelikož se stejnými příznaky se už dnes dostavily čtyři dámy přede mnou. Super, nebude ani sál ani personál, prolétne mi hlavou.
Zaklaply za mnou dveře vyšetřovny a Kubík spustí srdceryvný pláč. V nočně ztichlé nemocnici se jeho jekot nese prázdnými chodbami až na pokoj lékařů. Během minuty se k němu přiřítí doktor sloužící noční směnu. Po zjištění, že moje zlatíčko má už kojenecký věk za sebou si s úlevou sedne na zem a vydechne: „Já se lekl, že nám tu někdo porodil na chodbě.“
Po kolečku vyšetření verdikt zní: plodová voda odtéká, kontrakce nula nula nic. Dostala jsem pokojíček, pusu od manžela i od syna a radu, ať spím. Jen co se za sestrou zavřely dveře, vytáhla jsem svoji kouzelnou taštičku a upravila manikúru, pedikúru, vlasy a přebytečné chlupy.
„Dobrý den. Doufám, že jste se prospala. Napíchneme antibiotika, uděláme přípravu a pokud se nic nerozjede, tak tomu pomůžeme tabletkou.“ s úsměvem mi oznámí až moc dobře známá tvář lékaře. „Ještě si vás vyšetřím. Neznáme se, jste mi nějaká povědomá? Aha, já Vás operoval, co?,“ uhodne polovinu pravdy při pohledu na mou jizvu po sekci. (Tím se prořekl, že si lékaři jizvou ‚svoji‘ pacientku značkují. ‚Můj‘ doktor je očividně fanouškem Antonio Banderase. Ale kdo má s tou šíleností ve tvaru Z žít?) S druhou polovinou pravdy - tedy s tím, že se potkáváme na ulici a v obchodě, neb jsme skoro sousedé, se nevnucuji.
Po klystýru se vše pěkně rozjíždí a já se soustředím jen na jednu věc - vyprázdnit, ale opravdu dobře vyprázdnit svá střeva. Totiž po devíti měsících urputné zácpy, mám strach, že nějaké ty hnědé nevoňavé fekálie by mi mohly mou reputaci ‚lady ze vsi‘ pošramotit. Navíc pokadit souseda? To ne!
Zvesela hopsám na míči, cachtám se ve sprše, škodolibě si představuji jejich účet za vodu a kroužím boky. Snesitelné kontrakce po třech minutách mě hezky rozehřívají. Soused lékař mi přišel dopíchnout vodu a podezřívám ho z Hamiltona, ale nemám dost důkazů.
No a jízda začíná. „Vidíte, máte skoro osobák - 4 centimetry.“ raduje se doktor. „Doporučoval bych vám epidural, ono to po něm poskočí rychleji. Uvidíte.,“ a já tedy souhlasím.
Bolí to ukrutně. Telefonem povolávám posilu. Ať vidí, jak jeho milovaná žena trpí pro rodinu. Pokládají mě na bok na lehátko, když se ozve: „Dobrý den, přála jste si epidurál?“ Ve dveřích se objeví jednovaječné dvojče magistry Kudlákové. „Panebože, víš, že jsem důvřivý a tolerantní člověk, ale nedopusť, aby mi osoba se silnou oční vadou píchala cokoli do oblasti páteře.“ letí mi hlavou. „Já jsem si to asi rozmyslela. Myslím, že se to dá zvládnout i bez něho,“ srabácky koktám mezi kontrakcemi. „Ale pan anesteziolog je už na cestě,“ sdělí mi ta dobrá duše. „No, tak když už je teda na cestě, tak teda jo,“ hrdinně svolím.
Velmi mladý lékař (napadlo mě, zda je lepší si nechat píchat epidurál od slepého nebo od nezkušeného, ale asi jsem přecitlivělá) překonal mou nedůvěru a odvedl skvělou práci. Po aplikaci jsem se cítila výborně. Místo zničujících kontrakcí se společně s manželem dostavily jen nepříjemné tlaky.
Manžel přilítl do dveří, mrkl na hodinky (bylo půl druhé) a povídá: „Musíš to stihnout do šesti. Já pak nemám hlídání.“
Náš rozhovor probíhá asi následovně:
ON: Chceš třeba napít?
JÁ: Počkej…AUUUUU…S kým a kde je Kuba?
ON: S našima. Neboj, je v pohodě. Teď mysli na miminko.
JÁ: AUUUUUUU. Jakou má čepici? A má s sebou pití?
ON: Sakra. Je v pohodě. Všechno má. Chceš nějak pomoc? Něco podat? Co mám dělat?
JÁ: AUUUUUUU. Doktora. Chci další dávku!
ON: Tak doufám, že tuhle větu od žádného z našich dětí nikdy neuslyším. Jdu pro sestru.
Po vyšetření mi doktor oznámí pro epidurálového feťáka naprosto otřesnou věc - další dávka nebude. „Pěkně si přitlačujte, až přijdu, půjdeme na to.“ Cestou na kozu ještě požádám manžela, ať po mně v koupelně uklidí ty krvavé stopy. A on to chudák začne šmudlat papírovýma kapesníčkama a toaleťákem.
Strašně se mi chce čůrat a nějak to nejde. Se svým urologickým problémkem se svěřuji mladé sympatické porodní asistentce. Ujišťuje mě, že pokud to nejde, tak je to jen miminko, co tlačí na močový měchýř. Ještě nadhodím možnost vycévkování a ona mě s úsměvem sejme, že to nebude nutné, že by problém nastal, až když by to nešlo po porodu. OK.OK. Vy jste tady študovaní.
Doktor soused mi pomůže vyškrábat se na kozu a poučí mě, jak že se to vlastně tlačí. První pokus se mi asi moc nezdaří, jelikož mě se smíchem napomíná: „Přestaňte bručet, nejste medvěd a tlačte, jako když jdete na velkou.“ Tak jsem nebručela, jen si pobroukávala a při kontrakci zatlačila, co to jen šlo. A výsledek se dostavil! Já ho počůrala! Pomočila jsem souseda, budu se muset odstěhovat.
Nakonec za skvělých komentářů mého drahého muže (Hele, já viděl hlavičku. Jé a už zase zalezla!) a hopsání porodní asistentky po mých žebrech (po chvíli si toho naštěstí všiml lékař a upozornil ji, že cílem je dostat dítě ven, nikoli mi způsobit vnitřní krvácení) Adam usoudil, že začínám ztrácet humor a vykoukl na svět. V 17.29. Jak si manžel přál.
Narodil se ve stejný den a se stejnými mírami jako jeho bratr. A já měla pocit dejavu. Pocit, že jsem složila reparát. Šťastně a unaveně pohledem hlídám svého druhého syna. Ani už nemám sílu komentovat lékařovu poznámku: „Tak až si za dva roky půjdete pro holčičku, tak ji vezmem kleštěma, ať mám u vás splněno.“
O šest týdnů později.
Na dopolední kávu se stavila kamarádka se svojí holčičkou. Kubík s ní skáče v ložnici po posteli. A my ňuchňáme malého Adámka. Najednou šlupka a pláč. Jakub se praštil hlavou o zeď. Vzhledem k tomu, že pod omítkou je polystyrén, zůstala tam viditelná prohlubeň.
Večer, když děti spokojeně spinkají, se ležíc manželovi v náručí ptám: „Jo a viděls tu díru? Co tomu říkáš?“ „Viděl. Mně to přijde stejný jako předtím.“
Jsou to zlatíčka, moji tři mušketýři.
Krásný den a úsměv na tváři vám i vašim dětem přeje J. s klukama!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1834
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1079
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1942
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 794
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 470
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21897
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2678
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2963
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2675
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1800
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
A to s tou dírou nemá chybu 
Člověk má chuť jít snad rodit 
za deset minut je tu návštěva a já si můžu jít udělat makeup znova 
, teď mám rozpracované jiné téma, pokud to projde) 
