Co teď?
Osud tomu chtěl, abychom se k sobě vrátili, snažila jsem se to tak brát. Je to správně, ale mám pocit, že lžu sama sobě.
Bylo mi 24, měla jsem nejlepší brigádu pod sluncem a užívala si života. Akorát jsem se rozešla s přítelem, se kterým jsem si pořídila pejska, takže jsem aspoň nezůstala úplně sama.
Sestěhovala jsem se s kamarádkou do jednoho bytu a pořád jsme s přáteli něco pořádali.
Jednoho večera mě kamarádi vytáhli z domova do města, kde jsem potkala jeho. Tušila jsem, že už jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vůbec vzpomenout. On znal mé jméno, poznal, že jsem ostříhaná a já musela s pravdou ven: Kdo jsi? Pak mi to došlo - hasič, kterého jsem poznala v práci již rok a půl zpět a od té doby ho nikdy nepotkala. Ještě tu noc mi od něj přilítla SMS, kde mě má, že si pro mě jede.
Nejel, ale za týden jsme vyrazili s pejskem ven a další znovu, až jsme spolu začali žít. Já odešla od kamarádky do bytu mého dědy, který jsme tak provizorně zařídili a kde jsem byla tuze ráda - moje první vlastní bydlení. On měl byt dvě stě metrů odsud, ale nikdy mě do něj nevzal, žil tam jeho kamarád, později i táta. Byt byl v rekonstrukci, ale za celý rok a půl jsem tam nikdy nebyla.
Jeho maminku jsem viděla jednou, on mé rodiče znal. Jeho kamarády jsem taky téměř neznala, kromě jednoho, který je náš soused. Přišlo mi to, jakoby měl svůj život, do kterého mi nechce vzít a spokojeně žije ten můj. Brala jsem ho všude s sebou, k našim, ke kamarádům, na pracovní akce. On mě nikam. Navíc se několikrát za vztah vynořila zvěst, že s někým něco měl. Vždy to zakopal pod koberec, nikdy mi neodpověděl, když jsem se ptala, jak to bylo. Je to k neuvěření, ale prostě mlčel a nebo mluvil úplně o něčem jiném.
Byli jsme spolu skoro dva roky, když mi došla trpělivost a rozhodla jsem se to ukončit. Byla s ním legrace, uměl být starostlivý, ale já už nechtěla být s člověkem, co si jede na vlastní triko, mě nikam nevezme a nijak nežijeme. Přála jsem si jít na večeři, jen výlet a dát si někde super jídlo, znát jeho rodinu a kamarády.
Rozešli jsme se.
Prvně životě jsem se rozešla, aniž bych měla někoho jiného v merku, prostě jsem chtěla být radši sama. Akorát se mi podařilo dokončit VŠ, našla jsem si super práci a byla fakt spokojená a vzhlížela vstříc novým zítřkům. On se velmi často objevil u mých dveří, s psíma očima mě prosil, ať si to rozmyslím a že to pokazil. Ani jednou mi někam nevytáhl, nepřinesl květinu, jen škemral a ukecával, činy nikde.
Jednoho večera opět dorazil s vínem v ruce. Pár dní zpět mu umřel tatínek, a tak jsem si řekla, že si dáme vínko a popovídáme. Vínka byla dvě a najednou se to zvrtlo. Vždyť o nic nejde, nikoho nemám, tak jedno milování a pak zas půjde. Pak zas šel.
Objevoval se čím dál méně, začal si na novou situaci zvykat a zřejmě byl v rozletu. Za měsíc jsem ale našla na těhu testu dvě čárky. Zbořil se mi svět jako domeček z karet. Teď, když se mi daří, když jsem se konečně rozhodla jít dál a jiným směrem… V 26 letech jsem věděla, že si nemůžu dovolit jít na potrat a ani bych to neudělala. Musela jsem mu to říct a začít to řešit.
Napřed mi nutil možnost potratu, ale já si prcka vybojovala a vrátili jsme se k sobě. Chvíli jsme bojovali, ale pak se to nějak uklidnilo, těšili jsme se na chlapečka. Bydlet jsem začali konečně u něj a vše se k lepšímu obracelo. On sice často chodil do rána s klukama do města, ale nějak jsem to vydržela a narodil se nám syn.
Přišlo mi, že se v něm něco zlomilo. Malého si zamiloval neuvěřitelným způsobem a je tátou s velkým T.
Život plynul dál, já se po roce doma začala trošku nudit a špatně jsem nesla, že nemáme dostatek peněz, jak bych si představovala. Tak jsem si našla brigádu a ve dvou letech jsem nastoupila na půl úvazku a po dalších 4 měsících na HPP.
Za celou dobu, co je na světě syn, jsme byli jednou společně u moře, jednou v Alpách, párkrát na víkend po ČR a na pár večeřích. A já se dostávám do fáze, že mám pocit, že nežiju. Máme krásného zdravého chlapečka, máme kde žít, máme peníze na přežití, ale já nejsem šťastná. Nejsem šťastná s ním. Pořád si v sobě nesu, že jsme se rozešli a že jsem věděla, proč to tak chci, že mi ublížil, když jsem ho několikrát nachytala, jak je v kontaktu s cizíma ženskýma a ne jen tak.
Za poslední půl rok jsme spolu byli jednou jedinkrát v kině, víc nic. Nudím se, mám pocit, že mi život utíká mezi prsty, že to teď vše vydržím a v 50ti zjistím, že to bylo k ničemu a půjdeme od sebe. On mi už řekl, že taky není šťastný a hůř mu být už nemůže.
A co teď? Odejít a rozbít rodinu, vzít malému tátu? Hledat někde někoho, pro koho můj syn nikdy synem nebude a tátu nikdy nenahradí? Mám dopustit, že bude z neúplné rodiny? A nebo zatnout zuby vydržet to, abychom mu neublížili a vnitřně se trápili? Nevím.
Přála jsem si všechno jinak, najít partnera, mít svatbu, dítě a žít společně do konce života, tak jako to znám ze své rodiny a jak mi to přijde správné. Nevím co dál… ![]()
Přečtěte si také
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 1548
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 1083
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 675
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 582
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 743
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Cizí ženská sahala na mou dceru v kočárku. Moje reakce ji pořádně zaskočila
- Anonymní
- 07.11.26
- 3120
Někteří lidé mají opravdu zvláštní pocit, že když se jim líbí cizí dítě, mohou si k němu dovolit úplně všechno. Moje roční Anežka je roztomilá holčička, a navíc hodně kontaktní. Od chvíle, kdy jsem...
Cizí muž mě v obchodě seřval, že nehlídám dítě. Vůbec nic mu do toho nebylo
- Anonymní
- 07.11.26
- 2280
„Paní, vy si snad děláte legraci? Místo abyste hlídala dítě, čumíte do telefonu!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že se otočila snad polovina obchodu. Stála jsem u regálu s drogerií, v jedné ruce...
Synovi bude třicet a nikdy neměl ženu. Pak jsem pochopila, proč se jí vyhýbá
- Anonymní
- 07.11.26
- 4055
Mému synovi bude za pár měsíců třicet a ještě nikdy neměl přítelkyni. Žádnou vážnou známost, žádný vztah, dokonce ani obyčejné rande, o kterém by mi vyprávěl. Dlouho jsem si říkala, že je jen...
Odsoudila jsem rodiče dětí bez snídaně. Pak mi syn vrátil moje vlastní slova
- Anonymní
- 07.11.26
- 14240
Do rodičovské skupiny jsem napsala, že připravit dítěti snídani snad ještě není nad lidské síly. Za deset minut mi přišlo jedenáct souhlasných reakcí. Připadala jsem si jako jediná, kdo se nebojí...
Přijímačky se mají zjednodušit? Takže se pak na gympl dostane každý hlupák!
- Anonymní
- 07.11.26
- 1085
Dneska jsem na internetu narazila na článek, který mě opravdu nadzvedl ze židle. Viděli jste ten nápad, že se přijímačky od Cermatu budou zjednodušovat? Já to prostě nechápu. Absolutně ne.
Ahoj, při čtení tvého deníčku sem valila oči… jako kdyby někdo psal o mě:)! I já se s ním rozešla a na náš rozlučkový sex sem otěhotněla… zatím si stále myslím, že to zvládnu kvůli dětem ( máme nakonec dvě, chtěla sem děti s minimálním rozestupem aby syn nebyl na nic sám kdyby se „něco“ zvrtlo)…ale dokonalý to tedy neni…a to už sou to 4 roky…sme s někým komu naše srdce i rozum dalo sbohem…drž se