Covid a já

Z cyklu panickyúzkostná&úzkostněpanická...

*

Nejdřív jsem se tomu zmetkovi smála a teď poslední 2 týdny bulím. Myslíte si, jak se všechno obrací k lepšímu, a pak bum a tohle. Takže práce fuč, bude mrtvo i kolem pohovorů a náběrů nových lidí… na brigádě naslibovali hory doly, z kterých je nakonec černej les plnej blech… a tak sedíte doma s rouškou na xichtě a ptáte se, co jste komu do prele udělali, že na nás muselo přijít tohle! A já už vážně nasaná jsem, protože jsem ztratila nějakou víru ve zlepšení svýho života… domeček z karet se zhroutil a mně zbyly jen oči pro pláč. Zase. Nikdo nevíme, co s náma bude, jak dlouho tohle potrvá… a to je pro lidi s psychickou nemocí fakt perda do zad a dvojitá.

K psychiatričce jezdím do ambulance v nemocnici… spoustu oddělení i ambulancí tahle nemocnice zavřela právě kvůli covidu. Johohoo, psychiatrii, díky ti sv. Jeremyáši, naštěstí ne. Asi vím proč. Vemte psychoušovi doktora a rázem by přibylo víc sebevražd a zhroucení… takže zavřít ambulanci by bylo kontraproduktivní. Léčebny by praskaly ve švech. Já už si taky balila uzlíček a chystala se jít si poležet… zase, ale asi smůla. Musela bych být akutní sebevrah nebo tak něco.

Terapii teď vedu se svojí psycholožkou po telefonu, další štěstí v neštěstí. Prostě jako jedna z mála ordinuje po telefonu. Při posledním telefonním sezení usoudila, že mám středně těžkou depresi. Paráda. To jsem přesně potřebovala, díky Covide. Voláme si teď každej týden, aby věděla, jak na tom jsem, a musela jsem ji slíbit, že to TEĎ nevzdám, když jsem podle ní ušla takovej kus cesty… aha? Já si to nemyslím. Připadám, jak kdyby se proti mně všechno spiklo. Nic mě nebaví, pořad je mi do breku… musela jsem si začít dělat denní harmonogram a to je hnus. Ale nutí vás to být v činnosti. Například i učesat si vlasy je bráno jako bod programu. Každej úspěch se počítá. Teď jsem v režimu, kdy jsem totál bez nálady, ale je fuk, jak vám je při té které činnosti… hlavní je, že něco děláte. Tak jo. Dělám. Každej den se namaluju, full face make up, abych se na sebe mohla aspoň podívat. Pustila jsem se do umývání oken, chci začít zase číst a prokládat to relaxačníma technikama. Cvičit dál jógu a snažit se si nemyslet, že je to k prdu a zbytečný… tady příchází ke slovu terapeutka „dobrá nálada vám nespadne do klína Ivanko, tu si musíte vytvořit, rozpohybovat ji. A když budete celej den ležet a toužit po smrti, tak vám logicky líp nebude.“

No tak to jsem šťastná, nemohlo by to být pro jednou taky lehký? Jsou čtyři hodiny a já se cítím jak po něčím pohřbu. Unavená, podrážděná, ale aspoň jsem namalovaná. A měla bych jít ven, protože potřebuji klacík na sovičku pro kamarádku. Už se na to nemohla koukat a objednala si sovičku. Podezřívám ji, že mě chce přivést na jiný myšlenky. Tímto jí děkuji. A taky bych si měla jako zacvičit, ale zase na mě vlezla lenora a nejradši bych to odpískala. Jak já nesnáším to překonávání se, kopání se do věcí… ale na psychině by mě do činností kopali taky. Pro moje dobro.

No nic lidi, já se jdu vykopat ven. A budu tu prochajdu celou bytostí nesnášet, ale naše milá poučka zní:„Nezáleží na tom jak nám je, hlavní je, že něco děláme.“ Jupí… o 5 minut později…
Mně se nechceeeee!!!

Edit druhej den…

Jak modří vědí, nešla jsem, ale aspoň jsem si zacvičila novou sestavičku jógy. Mile mě překvapilo, že jsem ji dala celou, že by se moje kondička přece jen zlepšovala? Asi ty 2 roky cvičení k něčemu byly. Jo a udělala jsem si lístky k sovičce. Potřebovala jsem něco nutně odškrtnout jako splněno.

Nicméně teď nandávám roušku a jdu vážně ven. Na klacík. Už se těším, jak zas nebudu moc dejchat.

P. S. Musím uznat, že ta činnost asi fakt funguje nebo co, protože dneska jsem ani jednou nebulila. Jen jsem při umývání dalšího okna myslela na ex, byl to rok od kopaček. Mít tu svěcenou, tak se s ní rychle pokřižuju. Jo a mám strašnou chuť sepsat nějakej dramatickej krvák, třeba bych v něm mohla vyvraždit celý městečko nebo tak něco. Popřemýšlím nad tím.

Váš příspěvek

Odesílám...
Anonymní
26.4.20 09:48

Vím

Vím, jak Vám je. Taky se léčím s psychickými problémy a tohle období je pro mě hodně těžké. Přijde mi, že je všechno v háji. Bojím se co bude, jak se to vše vyvine. Bojím se o své blízké. Jako by nestačilo řešit své problémy, ještě k tomu přibude takové svinstvo. Nejraději bych zalehla a všechno zaspala. Okolnosti mi to bohužel nedovolují. :(

  • Nahlásit
13796
26.4.20 09:59

Jojo strach je náš parťák :roll: Strach z tohohle a tamtoho a onoho. Strach ze života. A jak píšete, jako by nestačily naše potíže. Ale to nejhorší už snad opadlo, bude zase líp. Držte se :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1595
26.4.20 11:53

Když vláda vyhlásila nouzový stav, tak to dolehlo i na mne a nechci si představovat, jaká ta úzkost musí být ještě umocněná. Nicméně pořád si myslím, že hlavní je, abychom byli zdraví, a tomuhle jsem ochotná se podřídit. Souhlasím s tím, že ta nejistota je nejhorší, a nedá mi to, abych tady neocitovala velmi optimistický citát Johna Lennona: „Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.“ Drž(te) se! :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13796
26.4.20 12:09

@PenelopaW Já s těmi nařízeními taky souhlasím, nic proti nim. Vím, že to je v našem zájmu. Jen ti na hlavu dostali dvojitou perdu no. Nedokažu si představit, jak se musel zhoršit stav někomu, kdo ma panickou hrůzu z nemocí. :zed: Nebo obavy o zdraví rodiny, to nejsou klasický obavy, jako máme každej, to je fakt vystupňovaný do totálního děsu a nejde to ovládat. :zed:
Je to hrozný, soucítím se všema. Mně moc pomohly některý účty na instagramu, kdy jsem fakt viděla, jak nejsem sama, kdo se vlivem covidu zhoršil. Tenhle deníček jsem psala někdy na začatku nouzovýho stavu, takže tak měsíc to je. A časem ten stres opadl, zlepšilo se to..člověk si tak nějak zvykne na všechno…asi. :oops: ted mi vlastně došlo, že jsem to ZASE přežila :mrgreen: ťuk ťuk.
Ale bylo toho dost, pryč s tím.
A ten citát je úžasnej :srdce:

Příspěvek upraven 26.04.20 v 12:10

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.4.20 15:28

Nejhorší je ten strach o rodinu. Ale je pravda, že už se cítím trochu lépe než na začátku nouzového stavu.

  • Nahlásit
38579
26.4.20 19:09

O smutných věcech a přesto tak čtivě napsáno. :hug:
Strach hodně podporují média, mně dost pomohlo nesledovat zprávy.
Věřím že bude líp. :srdce: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13796
26.4.20 19:12

To byl ten prvotní šok, mně bylo ten první týden fakt a mašli :roll: Furt mi bylo do breku, jakoby fakt ta hora, kterou jsem skoro z půlky zdolala, najednou narostla jednou tolik. Psala jsem to ve skupince, byla jsem jako pod Everestem jen s žabkama na nohách :roll: Ale díky terapeutce jsem to přežila. Až to skončí, ještě nám to bude chybět :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13796
26.4.20 19:12
  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.4.20 19:34

No, drz se. Na me covid doleha v dobe, kdy resim po rodicaku praci… resim prachy, co budu delat (muset jit zpet do prace, kde jsem byla pred rodicakem? Vezmou me vubec? atd atd…) a co s detma. Manzel mi ze dne na den rekl, ze jeho prijem klesa min. o 50% na dobu neurcitou. Zacala jsem si vycitat, ze jsem spatna matka a nemozna hospodyne (ze jsem na vanoce koupila darky za trochu vic, protoze jsem si rekla, ze zase zacnu vydelavat), prestala jist a pila hodne kavy a v noci se prochazela po byte a brecela a pak jsem uz brecela i pres den a pred detma…A cekala pomocnou ruku. Manzel na to ale vubec nemel-ma starosti sam se sebou. A nastesti jsem psychicky zdrava-tak jsem se zvedla. Zacla zehlit, uklizet a cilene se usmivat na deti a cilrnr si s nima hrat a cvicit…
A doufam, ze to nejak zmastim. Mam ale uzkost… Pisu to proto, ze si myslim, ze jsem vcelku psychicky robustni-a ta uzkost, beznadej me uplne rozkolisala a par dni jsem ani mechtela mlucit a na deti kricet… Snad to bude lepsi. Zkusila jsem se podivat-co delam v zivote tak, jak nechci-a proc jsem se musela zastavit. Takze drzim pesti vsem, co maji tezkou startovaci pozici-jako Ty a presto se nevzdavaj.
Snad bude lip.
Prominte za anonym-co. kdyby se sem kouk manza, jeste by mu to zhorsilo jeho boj.

  • Nahlásit
13796
26.4.20 20:13

Děkuju že jsi napsala co jsi napsala, tohle převrátilo život vzhůru nohama asi fakt všem. Nečekaně..vlastně jako nemoc…taky řeším existenční problémy, nebýt rodiny nevím nevím jakym směrem by se můj život ubíral. Možná radši nevědět.
I přes to všechno ale pořád dýcháme, pořád jsme tady a ustáli jsme to a to si musíme připomínat každej den a držet se toho, toho vědomí, jako klíště. Ať se vše v dobré obrátí :hug: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.4.20 20:35

No, nejdesnejsi bylo, kdyz jsem si zacala predstavovat, co by se stalo kdybych onemocnela ja a musela do nemonice-co by bylo s detma?! Uplne me desila predstava, co s nimi bude a jak dlouho by trvalo nez se uzdravim…
Byla jsem uplne v haji a mela uzkost, nemohla se nadechnout a mela knedlik v krku…Pak zacal manzel s tema penezma a ja jsem kupodivu prepla z toho desu do reseni prakticlych veci, ze kterych jsem byla vynervovana.
Nojo. Pak jsem jrla z takovem nejakem kruhu vycitek, desu a pak chteli deti, at si s nima vezmu zmrzlinu…a uz to slo k lepsimu…

  • Nahlásit
13796
26.4.20 22:14

Dolehl na tebe stres. To takhle bývá. Jak se rozjede,,co když a co kdyby" je to konečná, tobě pomohlo to vtáhnutí dětma do přítomnosti, žes musela řešit tady&teď. To je přesně ta cesta, jak se úzkosti, obavám z budoucnosti bránit. :palec: Psychologové a psychiatři teprve tu největší vlnu dopadu covidu na psychiku očekávají. Protože dokud člověk,,musí" fungovat a je v krizi, tak se většinou nezhroutí. To přijde paradoxně až ve zdánlivě klidovým stavu. Tak se o sebe starej a snaž se i odpočívat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
6735
27.4.20 13:23

Pane jo, Lano…
A teď si vem, žít někde bez televize, internetu, tak o tom šílenství ve světě ani nevíš. Slunce pořád vychází a zapadá, lidé nám pořád pomáhají nebo ubližují, věci pořád dopadají buď dobře nebo špatně. Nezměnilo se nic. Jen kulisy.
Vše co přišlo, zase odejde, a co nás opustilo zase najdeme. Radost, smutek. Virus. Láska. Radost.
Jde jen o to si na to počkat. Nebo ještě lépe - tomu co chceme jít naproti, a před tím co nechceme jít pryč. Ty principy jsou vlastně jednoduché, to si to jen my sami komplikujeme.
Lidé tě mají rádi. Pomáháš, ukazuješ naději. Ikdyž se někdy tváří trochu jako beznaděj.

  • Nahlásit
  • Zmínit
13796
27.4.20 13:33

@Premek_Orac No jo Přemi, to mi vykládej, ja tohle všechno vím, ale hlavinka neeee. Mám naučený špatný špatný vzorce myšlení, chování..proto se v tom tak plácám, občas furt :oops: :mrgreen: :hug: :hug: ale děkuju, vím jak to myslíš. A jak se máš pane?

  • Nahlásit
  • Zmínit
6735
27.4.20 14:46

@Lana25 Já věřím, že je ve tvých silách žít jinak. S radostí, ne s obavami. Už jsi to dokázala, jen je potřeba jít tou cestou dál, neztratit v ní víru a ty časové úseky, kdy je líp, prodlužovat a ty zlé zkracovat. To dáš :pankac:
Děkuji za optání, doba je zvláštní, takže jsou věci, které mi stále činí velikou radost, a jsou věci zvláštní…

  • Nahlásit
  • Zmínit
13796
27.4.20 17:06

@Premek_Orac je to nahoru a dolů, největší boj je ten, že víc a snáze věřím tomu špatnýmu. Prostě chyba v myšlení, jednu blbou zkušenost vztahují na vše. debilita no :roll: to mám už na celej život, nejspíš.
Zvláštníma věcma myslíš covid?

  • Nahlásit
  • Zmínit
6735
28.4.20 07:58

@Lana25 To je zajimave sebepoznani, ktere muzes casem vyuzit ve svuj prospech. Uvlastni veci rozebirat nechci, ale dulezite je, ze doma vse v poradku :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13796
28.4.20 08:51

@Premek_Orac Jo to teorii mám za 1 :mrgreen: :oops: Tak to je stejně nejduležitější, že doma vše ok :hug: To jsem ráda.

  • Nahlásit
  • Zmínit
6735
28.4.20 09:22

@Lana25 jakože teoreticky jsme všichni šťastní, ale prakticky je dost z nás v pr…? :-). Jo, i to je život.

  • Nahlásit
  • Zmínit
13796
28.4.20 09:23

@Premek_Orac Áno, přesně tak! :mrgreen: :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
1.5.20 16:33

Občas čtu tvoje deníčky, i to jak se pereš s duševní nemocí. Píšeš velice zajímavě. Co se mně ale u tebe nelíbilo, že v jedné diskusi píšeš, že má jít v podstatě při získávání svého štěstí člověk „přes mrtvoly“ a radíš to jiným. Nemyslet na druhou rodinu, na děti, jen na sebe. Co na tom, že rozbourá dvě rodiny pro chvilkové štěstí. To ale štěstí z dlouhodobého hlediska nepřinese, pak se ten člověk propadne do větší beznaděje a je zodpovědný za životy druhých lidí. Mám kamarádku, která také trpí duševní nemocí bipolární poruchou. Nejvíce jí škodilo, že ostatním záviděla, pořád se srovnávala s ostatními. Sama to přiznala, že tím si škodila nejvíce a samotnou jí to limitovalo ve svém životě. Jak se říká, přej a bude ti přáno. Podařilo se jí dostat do fáze, kdy je kompenzovaná léky. Má manžela, dítě, práci… a vypadá spokojeně.

  • Nahlásit
13796
2.5.20 18:48

Anonymní ano, po svých zkušenostech, kdy jsem byla hodná holka, odpouštěla, byla věrná můžu říct s klidným svědomím, že pokud bych něco opravdu chtěla a mělo by mi to pomoct v životě, usnadnit mi ho, tak ano. Urvala bych si kousek pro sebe a bila se za svý místo tady. I za cenu toho, že by to někomu ublížilo. Protože v první řadě máme být my na prvním místě. Sobeckost není špatná, to jen společnost ji jako špatnou zaškatulkovala. Mám tu výhodu, že nemám rodinu, manžela, děti a nemusím se ohlížet na druhý.

  • Nahlásit
  • Zmínit