Druhý císařský řez

Jak jsem psala v minulém deníčku, můj první porod neměl právě ideální průběh.

Vždy jsem snila o velké rodině, po oné nepříjemné zkušenosti jsem však na pár dnů své představy pozměnila, pochybovala jsem, zda se dokážu znovu ponořit do nejistých a bouřlivých vln těhotenství. Pár dnů jsem přemýšlela i o tom, jaké to asi je, mít jedináčka. Nechtěla jsem znovu zažívat ten nepopsatelný strach o život právě narozeného drobečka.

Komplikovaný porod na mém synovi naštěstí nezanechal žádné následky. Zdravím přímo překypuje. Jeho divokost, která se sice naplno projevila až v letech následujících, ale patrná byla už tehdy, bych sice mohla přisuzovat tomu, že byl při porodu přidušený, ale daleko pravděpodobnější příčinou bude to, že je prostě a jednoduše synem své matky.

Když šplhá po stromech, zkouší skákat z pozic možných i nemožných, nebo balancuje na úzké zídce, vždy si vzpomenu na slova mé maminky: „Divím se, že ses dožila dospělosti." Rozřízlá břišní stěna o ostrou hranu kosmetické skříňky, nůžtičky zapíchnuté v oku, tyč spojující kola bratrova autíčka vyčnívající z mého nosu, papír nacpaný do ucha nebo na třikrát zlomená ruka po pádu z houpačky… to je jen drobný výčet mých úrazů.

Zkrátka, díky tomu, že byl syn bez obtíží, oklepala jsem se z prožité hrůzy brzy, a hned na kontrole po šestinedělí vyšla z mých úst otázka, jak dlouhou pauzu si mám dopřát před dalším těhotenstvím. Odpověď zněla – ideálně rok.

A tak se stalo, jakmile synek oslavil první narozeniny, vrhli jsme se na výrobu sourozence. Narozdíl od prvního pokusu, kdy jsme si na kýžené dvě čárky nějaký ten měsíc počkali, se nyní objevily v plné kráse hned po prvním měsíci snažení. Nádherný povánoční dárek.

Těhotenství probíhalo opět bez větších komplikací. Jen se mi, zřejmě po tom, čím jsem si prošla, prohloubil syndrom bílého pláště. Každé měření tlaku pro mě bylo za trest. Na domácím tlakoměru jsem měla hodnoty značící spíše tlak nízký, ale jakmile jsem vstoupila do ordinace, jeho hodnoty letěly do nebeských výšin. Před každou návštěvou gynekologie jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že o nic nejde, ale vše bylo marné. Naštěstí pro mě měla paní doktorka pochopení. Poctivě jsem zapisovala hodnoty naměřené doma a ona se jimi řídila. Děkuji jí za to, neb mi ušetřila vyšetření navíc, které mě při dalším těhotenství neminulo.

Přišel test na cukrovku, jaké bylo mé překvapení, když přišly výsledky. Cukrovka se nepotvrdila, a to jsem mnohokrát slyšela, že objeví-li se v jednom těhotenství, má tendenci se opakovat ve všech následujících. U mě se tato teze naštěstí nepotvrdila.

Těhotenství uteklo jako voda v potoce a byla jsem předána do těhotenské poradny v porodnici. Při třetí návštěvě vyjádřil pan doktor nespokojenost nad křivkou monitoru a rozhodl o hospitalizaci. S pláčem jsem se loučila se synkem.

Všechny další monitory už byly v naprostém pořádku, i když by být nemusely, protože jedna, z jinak naprosto skvělých sestřiček, neměla zřejmě svůj den a neustále mě znervózňovala. Nejprve jsem dostala vynadáno, že jí na sto procent musím zamotávat šňůry od přenosného monitoru, a následně mi sdělila, že vůbec nechápe, na co mě ti doktoři točí pořád dokola a ona musí neustále běhat za mnou na pokoj, který je od sesterny nejdál. Jako bych si ho snad sama vybrala.

Blížil se termín porodu a mně bylo jasné, že už se domů ve stavu dva v jednom nepodívám. Při vizitě jsem byla tázána, jaký způsob porodu preferuji, zda vaginální, nebo císařským řezem.

Hned jsem odpověděla, že samozřejmě vaginální, neboť chci ještě jedno dítě a z mnoha stran jsem slyšela, že tři císařské řezy se zrovna nedoporučují. Naštěstí se mi dostalo uklidnění, že to už dnes neplatí. Nakonec jsme se dohodli, že vyčkáme do termínu porodu. Pokud se sám nerozjede, půjdu na císařský řez, vyvolávat jsem, po zkušenostech s oxytocinem, opravdu nechtěla, i když mi bylo lehké vyvolávání nabízeno.

Porod se nerozjel, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se smířit s druhým císařským řezem. Tentokrát jsem si mohla vybrat anestezii a volila jsem spinální, chtěla jsem se s Broučkem seznámit okamžitě po vyjmutí z mých útrob.

Anesteziolog byl velmi šikovný a hlavně pohodový. Rozptýlil veškeré mé obavy. Chválil mě, jak výborně spolupracuji a jak jsem šikovná. Nepřipadala jsem si tak ani náhodou. Schoulit se s obrovským břichem do klubíčka je výkon hodný hadí ženy a já si připadala spíše jako nemotorná velryba vyvržená na souš mocným přílivem.

Anestezii se povedlo píchnout napoprvé. Pak přivedli manžela, posadili mi ho k hlavě. Po předcházející zkušenosti byl tenhle „porod“ za odměnu. Když jsem se zeptala, kdy se konečně začne, bylo mi řečeno, že už jsou prakticky u miminka. Nic jsem až do té chvíle necítila. Pak následovalo pár tlaků a tahů a najednou se ozval ohlušující křik mého novorozeného syna. Rajská to hudba.

Již na sále mi operující doktorka sdělila, že je dobře, že se porod nerozjel spontánně. Jizva byla velmi tenká a chlapeček pořádný kusanec (bez pár deka 4 kilogramy a 53 centimetrů). Porod by prý nemusel dopadnout dobře. Zároveň mi bylo řečeno, že vše zašili, jak nejlépe uměli, a další těhotenství by neměl být problém.

Po dvanácti hodinách jsem vyskočila z postele jako srna, pravda trochu postřelená, a „utíkala" do sprchy, seč mi síly stačily, nepředstavitelné horko, ale hlavně touha být pro své syny co nejrychleji v pořádku, to mi dodávalo energii. Cestou jsem nezapomněla sestřičku upozornit: „Za dva roky mě tu máte znovu, protože si přijdu vyzvednout ještě třetí raneček lásky a štěstí.“ Smála se, a říkala, že se jí ještě nestalo, aby při prvním vstávání po císaři někdo toužil dát si repete.

Nikdy nemluvím do větru, svůj slib jsem dodržela.