Hermína otevřela ústa a oči naráz: Jdeme do školky!
- O životě
- Vesmírná drůbež
- 23.09.21 načítám...
Toho rána jsem byla poněkud neklidná, zato Hermína plula na obláčku nadšeného očekávání věcí budoucích...
V půl sedmé ráno zazvonil budík, Hermína otevřela ústa a oči naráz. „Jdeme do školky!“ zaradovala se a vzbudila svým pokřikem všechny v okruhu dvou kilometrů. Byla jsem v té době tři měsíce těhotná, její euforie vyvolávala nekonečný čardáš v mých útrobách. „Uděláš mi culík, maminko?“ Třeba dva, jen kdyby přestala na chvíli mluvit. Pomalu jsem se dovlekla na toaletu, moje životní funkce vyžadují okamžitou stabilizaci. Zdánlivé chvíle ticha, přes zavřené dveře slyším, jak se děvčátko hemží po celém obydlí. Nejraději bych se vrátila do postele, únava mne pronásleduje s ohromující vytrvalostí. Zvládneme ranní hygienu i snídani, Hermína se natřásá před zrcadlem jako malá kachnička. „Půjdeme už?“ volá nedočkavě. Přehodím si přes rameno tašku s jejími věcmi, můžeme vyrazit.
Budova mateřské školy není daleko, přesto mi to přijde jako mezigalaktická pouť. Hermína poskakuje dva metry přede mnou, něco si tiše zpívá. Kdy se to vlastně stalo, že tak vyrostla? Přispěchala na svět sedm týdnů před vypočítaným termínem. Okamžitě nám dala najevo, že s ní musíme počítat, měla zkrátka plán. Rvala se o své místo na slunci urputně a všemu navzdory. „Maminko, kdy už tam budeme?“ vytrhne mě holčička ze vzpomínek. Zahrada školky je na dohled, cítím podivnou úzkost, není snadné vypustit tohle ptáče do života.
Šatna je naplněna sborem dětských hlasů, štěbetají, předhánějí se, místnost vibruje v rytmu emocí. Hermína se přezouvá a tiše pozoruje dění okolo. „Proč ten chlapeček pláče?“ ptá se mě, ukazujíc na zhruba tříletého caparta. Na vysvětlování není vhodná chvíle, pokrčím jen rameny a vezmu ji za ruku. Pět schodů a jsme před třídou. Pamatuje si, že má zaklepat, pak vběhne dovnitř, stržena nezadržitelným proudem touhy po něčem novém a dosud nepoznaném.
Přivítat ji přišla ředitelka školy i obě přítomné učitelky, bez uzardění jim podá ruku a pronese: „Dobrý den, jmenuju se Hermína Černá, jsou mi čtyři roky a ode dneška sem budu chodit.“ Chce se mi smát, když vidím jejich překvapené tváře. „Tohle tu moc často nemáme,“ vydechne ředitelka. Hermína se mezitím hbitě zapojila do několika aktivit naráz. Prohlíží si kuchyňku, stavebnice, zdraví své nové spolužáky, zkoumá klavír a dává se do řeči s kuchařkou. Stojím tam sama, úplně na mě zapomněla. Po chvíli přichází a řekne: „Už můžeš jít, líbí se mi tu.“ Obejmu ji, políbím na tvář a popřeji hezký den. Nejspíš se o ni bát nemusím… snad.
Přečtěte si také
S manželem jsme si udělali rodokmen. To, co jsme zjistili, nám zničí manželství
- Anonymní
- 25.04.26
- 4224
Třesu se, i když je v domě teplo. Píšu to sem jen proto, abych se z toho nezbláznila, protože nahlas to vyslovit nedokážu. Máme s Petrem tajemství, které nám během jediného týdne obrátilo život...
Sousedka vyhodila věci po zesnulé matce. Poklad jsem však našla já
- Anonymní
- 25.04.26
- 1617
Dneska mám v sobě takovou zvláštní směsici smutku, vzteku a nakonec i hlubokého údivu. Sedím v kuchyni, dívám se z okna na prázdné parkoviště a pořád dokola si přehrávám události posledních hodin....
Rozbité sklo a náklaďák v trapu: Jsem zoufalá a bojím se znovu za volant
- Anonymní
- 25.04.26
- 356
Dneska byl den blbec. Všechno to začalo tím, že jsem si naplánovala cestu do vedlejšího města. Nic velkého, prostě pochůzky, které už nešly odkládat – úřady, pošta a pár drobností. Jenže to...
Proč každý chlap, do kterého se zamiluju, začne po čase chlastat? Jsem zoufalá
- Anonymní
- 25.04.26
- 666
„To musí být tebou,“ říká mi máma pokaždé, když u ní sedím v kuchyni, brečím a nadávám, že chlapi jsou jen ožralové. „Tvůj otec sice nebyl svatoušek, ale alkoholik to rozhodně nebyl,“ dodá vždycky....
Odřela jsem cizí auto na parkovišti, zpanikařila jsem a odjela. Teď toho lituju
- Anonymní
- 25.04.26
- 423
Řidičák mám už řadu let, ale rozhodně se nepovažuju za skvělou řidičku. Jezdím hlavně proto, že musím. Parkování ale většinou zvládám docela dobře. Jenže někteří lidé parkují opravdu příšerně....
Nechci děti a máma je z toho nešťastná. Jako jedináček jí prý dlužím vnoučata
- Anonymní
- 24.04.26
- 3335
Je mi 35 let a už dlouho jsem přesvědčený o tom, že děti mít nechci. Možná je mít ani nemůžu. Kdysi jsem měl přítelkyni, se kterou jsme se o dítě snažili přes rok, ale nevyšlo to. Pak jsem si...
„Rodičovská je pohoda," tvrdí manžel. Jenže vyměnit si to se mnou nechce
- Anonymní
- 24.04.26
- 1213
Chlapi jsou občas na odstřel. Můj manžel je typický příklad toho, jak dokážou věci banalizovat. Pořád mi předhazuje, jak skvěle se mám na rodičovské. Prý si můžu dělat, co chci, zatímco on musí...
Lhala jsem doktorům o drogách v těhotenství. Blíží se porod a já panikařím
- Anonymní
- 24.04.26
- 1439
Na svou obranu musím říct, že jsem o těhotenství dlouho nevěděla. I když jsem tak nějak cítila, že se něco děje, prostě jsem to ignorovala. O dítě jsme se nesnažili a můj přítel je takový bohém....
Jedna ženská z posilovny mi systematicky ničí rána. Dneska to už vážně přehnala
- Anonymní
- 24.04.26
- 2527
Dneska jsem se po ranním cvičení vrátila domů zamyšlená a extra znechucená. Říkám si, proč to mají někteří lidé vůbec zapotřebí? Zeptala jsem se ženský, kterou potkávám na cvičení, jestli jí nějak...
Můj první, má láska a ticho v ložnici: Deník o vášni
- Anonymní
- 24.04.26
- 1131
Občas si říkám, že bych mohla napsat příručku o tom, jak nepropadat panice, když se z libida vašeho partnera vytratí to, co vás k sobě kdysi tak vášnivě táhlo. Je mi jedenadvacet, mému příteli o...
.
dcera šla se stejným nadšením v 2,5 letech do miniškolky a ve 3 letech do státní mš - akorát mluvit neuměla téměř vůbec - respektive mluvila, ale nikdo tomu nerozuměl, někdy ani já
Ja jsem zvracela ve skolce, dcera cestou do skolky a syn ze sebe ve skolce delal totalniho asociala-nemluvil, nejedl, nepil, schovaval se a mel pohled zabijaka 
Je hezke cist, ze to ma nekdo jinak. Pri cteni jsem se usmivala, diky za fajn denicek.