Hnusím se sama sobě. Po druhém porodu mám těstovité tělo a depky k tomu

Stála jsem onehdy v koupelně, starší za dveřmi hulákal, že chce svačinu, a já se snažila zapnout kalhoty, které byly ještě nedávno „tak akorát“. Nešly. Ani náhodou. Břicho se přelilo přes okraj, stehna protestovala a v hlavě mi jelo jediné: kam jsem se to dostala. Ne kvůli těm kalhotám. Kvůli tomu, že se v tomhle těle necítím zkrátka dobře. Je mi cizí, těžké, rozkydlé, pomalé. A čím víc ho nenávidím, tím hůř se k němu chovám.

Po prvním porodu to bylo jiné. Ne ideální, ale jiné. Měla jsem jedno dítě, víc klidu a hlavně víc prostoru. Jakmile skončilo šestinedělí, začala jsem cvičit. Ne nijak hrdinsky, ale pravidelně. Mohla jsem si doma rozložit podložku, pustit video, malý spal nebo si hrál vedle mě. Měla jsem pocit, že mám aspoň kousek dne pod kontrolou. A tělo reagovalo. Pomalu, ale reagovalo. Tehdy jsem si naivně myslela, že podruhé to půjde podobně. Možná rychleji. Vždyť už vím, jak na to.

Jenže teď mám dvě děti. A doma to prostě nejde. Jakmile si lehnu na zem, někdo mě potřebuje. Někdo pláče, někdo se pere, někdo chce na záchod, někdo má hlad. Každý pokus o cvičení končí dřív, než pořádně začne. Jsem roztěkaná, podrážděná a vzteklá. A jak to vzdávám, tak si to pak vyčítám.

Říkám si, že půjdu do fitka. Že to je řešení. Že aspoň na hodinu na dvě vypadnu. Jenže realita je jiná. Jsme teď doma pořád nemocní. Sotva se z toho vyhrabeme, přijde další rýma, kašel, horečka. A když už se konečně odhodlám, sbalím věci, domluvím se, přijde zpráva, že manžel musí zůstat dýl v práci. Chápu to. Fakt chápu. Ale pokaždé ve mně něco rupne. Ne na něj. Na sebe. Na tu bezmoc.

A i když se mi podaří do fitka dostat, málokdy to vydrží víc než párkrát, zase žádná pravidelnost. Třikrát a dost. Pak se zase něco pokazí. Nemoci. Práce. Únava. A já se propadnu zpátky do toho stejného bodu. Do bodu, kde místo pohybu otevírám ledničku.

Tady přichází ta část, kterou nerada říkám nahlas. Já nejím proto, že bych měla hlad. Já jím, protože jsem vyčerpaná. Protože jsem frustrovaná. Protože mám pocit, že nic nezvládám. Jím rychle, potají, bez chuti si to vlastně užít. A na chvíli je ticho. V hlavě. V těle. Pak přijde stud. Výčitky. A pohled na to těstovité tělo, které jsem tím zase o kousek víc zradila.

Manžel mi občas řekne, že přeháním. Že vypadám normálně. Hmm… Jenže to nestačí. Necítím se dobře ve vlastním těle. Stydím se svléknout. Vyhýbám se fotkám. Nesnáším pohled do zrcadla. A strašně mě štve, že to neumím změnit, i když bych hrozně chtěla.

Nejhorší na tom všem je ten pocit, že bych „měla“. Měla bych cvičit. Měla bych jíst líp. Měla bych se hecnout. Měla bych být disciplinovanější. Jenže já jsem hlavně unavená. Ne fyzicky. V hlavě. A ta únava se blbě řeší radami typu „tak si to prostě naplánuj a zařiď“.

Mám depky z toho, že jsem se v tomhle těle ztratila. Z toho, že už si nepřipadám atraktivní. Teď se ještě můžu schovat za tlusté svetry a legíny, ale léta se bojím, plavek, pohledů ostatních. Nejvíc se ale bojím toho, že se v tomhle stavu zaseknu napořád.

Nevím, jak z toho ven. Fakt nevím. Vím jen, že takhle dál to nechci.