Hra osudu
- Prázdná náruč
- Pegs
- 19.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Omlouvám se, ale potřebuji se někde podělit o svoje zkušenosti a pocity. Možná se někomu bude zdát špatně napsané, možná moc dlouhé, nikoho nenutím si to číst, ale snad se mi uleví, když to ze sebe všechno dostanu.
V únoru 2013 jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to šok, to vám povím. Ve třiadvaceti letech jsem zatím na děti opravdu nemyslela, navíc se to stalo i přes užívání antikoncepce, takže o to větší překvapení. Poznala jsem to také jenom díky vynechané menstruaci, vždy jsem ji měla jako hodinky a teď nic. Navíc jsem neměla ani ranní nevolnosti, ani nic podobného, pouze citlivá prsa.
Postupem času jsem se s tou myšlenkou začala smiřovat a najednou jsem zjistila, že se na to miminko i začínám těšit. Jenže netrvalo dlouho a vyskytl se problém, na UZ byla slabá akce srdíčka, tak mi doktor nechal ještě dva týdny do dalšího UZ a pak se uvidí.
Ty dva týdny byly hrozné. Jak nejsem věřící, tak jsem se chvílemi i modlila, aby bylo vše v pořádku. Vždyť jsem přeci zdravá, tak proč bych nemohla mít normální těhotenství, každá můra v okolí už má několik dětí, tak proč bych taky nemohla mít jedno???
No bohužel na UZ srdeční akce zmizela úplně, tak mi doktor dal číslo do nemocnice a objednala jsem se do Orlickoústecké nemocnice na revizi.
Je pravda, že na mě byli hodní, ale stejně jsem se cítila strašně, jako kdybych se toho miminka zbavovala, i když jsem za to vlastně nemohla. Verdikt byl zamlklé těhotenství, ukončené revizí v 10. týdnu.
Až časem jsem zjistila, že to mohlo být také způsobené mou poruchou štítné žlázy - prý je tam vyšší riziko potratů, ale můj doktor mi nic takového neřekl, přestože znal můj zdravotní stav.
Chvilku mi trvalo, než jsem se s tím srovnala, ale hodně pomáhalo i to, že krom nejbližších o tom nikdo nevěděl, takže jsem se nemusela bát reakcí jiných lidí. Snažila jsem se přes to přenést a docela se mi to i dařilo.
Netrvalo dlouho a v prosinci 2013 jsem zjistila, že jsem opět těhotná, to už jsem opravdu byla šťastná. Jen mě sužovaly trošku obavy z předchozí zkušenosti, tak jsem si to nechávala pro sebe do 8.týdne, kdy mi doktor řekl, že je vše v pořádku. Teprve potom jsem to řekla příteli.
Ve 13. týdnu mě doprovodil na screening, kde jsme oba dychtivě sledovali naše miminko. Potom, co mě doktor ujistil, že screening je naprosto v pořádku a moc se mu líbí, co tam vidí, už ze mě veškeré obavy odpadly a já se opravdu začala těšit na miminko.
Pustili jsme to do světa, oznámili všem členům rodiny, já to oznámila v práci, jelikož pracuji ve výrobě na třech směnách, tak neexistovalo, abych nadále směnovala a začala jsem docházet jenom na ranní směny.
S přítelem jsme nakupovali postupně výbavičku, měli jsme vybraná jména a těšili jsme se na to, jakým směrem se bude náš život ubírat, až příjde miminko. Navíc jsme zjistili s kolegyní z práce, že jsme těhulky obě dvě a vycházely nám porody skoro stejně - já měla termín 8.8. 2014 a ona 16.8. 2014. Takže naši chlapi plánovali, jak budou spolu zapíjet narození dětí, a my zase, jak spolu budeme chodit vozit.
Vše bylo ideální, od začátku mě netrápily žádné nevolnosti, kromě přecitlivělosti prsou a občasného tlaku v podbříšku mi nic nebylo. A kdyby mi pomalu nerostlo bříško, tak ani nevím, že jsem těhotná.
Problém nastal až ve 20. týdnu, kdy jsem šla na UZ. Když jsem viděla výraz svého doktora při pohledu na ultrazvuk, tak mi bylo jasné, že je zle. Nejdříve mi nechtěl nic moc říct, blekotal něco, že bude potřeba pro jistotu udělat podrobnější vyšetření, a proto by bylo vhodné, abych jela do Hradce nebo do Pardubic do nemocnice, kde mají lepší ultrazvuky. Nechce mě děsit, ale bohužel mám abnormálně málo plodové vody a jemu se to nelíbí.
V tu chvíli jsem začala brečet a nedokázala jsem přestat na nic jiného, než že je zle… Nevěděla jsem, co přesně to znamená, jenom jsem pochopila, že je riziko nějaké vady a hned po příchodu domů jsem začala obvolávat nemocnice. V Hradci by mě vzali až za týden a v Pardubicích jsem uprosila paní, aby mě vzali hned druhý den.
Byla jsem zoufalá. Šla jsem k mamce, kde jsem se jí mezi vzlyky snažila vysvětlit, co se děje, i když jsem sama přesně nechápala, co to znamená. Mamka řekla, že tam zítra pojede se mnou a uvidíme, co se bude dít. Snažila se mě co nejvíc uklidňovat a povzbuzovat, že určitě o nic nejde a doktor chce mít jenom jistotu a proto to vyšetření.
Celou noc jsem probrečela a ráno jsme se vydali do Pardubic. Po příjezdu mi doktorka sdělila, že se moc omlouvá, ale bohužel musí zaskakovat u operací a že na mě teď hned nemá čas, ale hned po operacích se na mě podívá a mezitím že mi udělají nějaké jiné vyšetření.
Nejdříve mě poslali na ultrazvuk, kde mi mladá doktorka asi hned po škole řekla, že opravdu mám málo plodové vody, což by mohl být problém, ale taky by nemusel být, že víc mi řekne doktorka, která operuje. Posléze mě poslali na odběry krve a poté na stěrové vyšetření, kde se mělo zjistit, jestli se mi plodovka ztrácí přirozenou cestou a jestli náhodou nemám nějakou infekci nebo zánět, což by byl také problém. Krev i vše ostaní dopadlo skvěle, tak jsem se trošku uklidinila a trpělivě čekala na doktorku. Dočkala jsem se po obědě, kdy se vrátila z operací a hned si mě vzala na vyšetření.
Jenže jen co se podívala na ultrazvuk, tak jsem podle jejího výrazu poznala, že je to zlé. Vysvětlila mi, že bohužel mám nedostatek plodovky, a to z toho důvodu, že miminko má jenom jednu ledvinu, nadledvinky jsme měli obě, ale pravá ledvina chyběla úplně.
V tu chvíli jsem myslela, že je to špatný vtip. Jak se může ztratit jedna ledvina??? Bohužel by prý miminko nebylo schopné se dál vyvíjet, protože by nemělo prostor, dítě se vyživuje a roste v plodové vodě, ale díky jejímu nedostatku by se časem mohly vyvinout i jiné vady končetin a nebo by přestalo žít ve mně.
Na rovinu mi řekla, že se musí těhotenství ukončit, jelikož toto je vada neslučitelná se životem. Moc se divila výsledkům screeningu, které jsem jí ukázala, jelikož není možné, aby doktor přehlídl nepřítomnost ledviny - tato vada je viditelná v rozmezí 9-13. týdne, takže doktor to musel vidět.
Objednali mě na vyšetření na genetiku, kam jsem se měla druhý den dostavit a ihned po genetice nastoupit ještě téhož dne do nemocnice na příjem a vyvolání porodu.
Byl to pro mě neskutečný šok. Vůbec jsem nedokázala pochopit, co se to děje a co to znamená. Doma jsem nemohla ani jíst, ani spát. Hned ráno jsme s přítelem jeli na genetiku, kde nám oběma vzali krev, vysvětlili nám, co vše budou z krve zjišťovat. Museli jsme udat rodinnou anamnézu, nemoci apod. Opět mi vysvětlili, co to znamená a že se těhotenství musí ukončit. Celou dobu jsem si připadala mimo, jako by se to nedělo mě, ale jako bych koukala na to, jak se to děje někomu cizímu.
O výsledky jsme si měli zavolat cca za tři týdny. A jeli jsme do nemocnice.
Tam mi udělali příjem a hned mě hnali na ultrazvuk, kde mi doktorka z předešlého udělala odběr choriových plodů, který spočívá v zavedení kanyly přes podbříšek až do dělohy a zárověň se při tom usmrtí i miminko. Díkybohu se jí povedlo na poprvé a já hned po vyjmutí jehly začala cítit, jak mi tuhne břicho a naopak jsem přestala cítit veškeré pohyby miminka.
Potom mě sestra odvedla na pokoj, kde se odehrával zbytek. Jsem moc ráda, že s ohledem na moji situaci mi udělili samostatný pokoj. Nedokáži si představit, že bych to drama měla předvádět ještě někomu dalšímu.
Po příchodu na pokoj se mnou začala lomcovat nevolnost. Jen co jsem lehla na postel, tak jsem letěla na záchod a začala zvracet. Jelikož jsem toho v předešlých dnech moc nesnědla, tak ani nebylo moc co zvrácet. Jenomže tím to nekončilo, najednou se mi udělalo strašně zle, horko mi bylo, motáky jsem měla a šlo to ze mě spodem i vrchem. První dvě hodiny jsem strávila na záchodě.
Bylo mi tak zle, že jsem se nemohla hnout ze záchoda a dokonce jsem si musela i přistavět koš před sebe, jelikož to ze mě šlo snad všemi otvory. Přicházeli doktoři ptát se na alergie, léky atd. Musela jsem podepisovat všelijaké souhlasy, co se týkalo příjmu do nemocnice apod. a vše jsem to absolvovala na záchodové míse. Opravdu na úrovni, ale popravdě mi to bylo úplně jedno. Prý takhle někdo hold reaguje.
Po dvou hodinách kdy ze mě už nemělo co jít, jsem se odpotácela na postel a čekala, co se bude dít dál. Pořád mi dávali nějaké injekce a prášky, až mě po poledni vzali na vyšetřovnu, kde do mě chtěli strčit jakésy trubičky, které mají napomoci otevření děložního hrdla. Normálně se zavádějí čtyři, u mě se nepodařilo více než jednu. Bolest byla strašná, připadalo mi, že mě trhají na kusy a víc prostě nešlo.
Odvezli mě zpět na pokoj, kde jsem opět začala zvracet, ale to už jsem nebyla schopná dojít ani na záchod a dostala jsem nádobku k posteli. Po obědě mi přišla paní zavést epidural proti bolestem a chvílu po ní mi další sestřička napíchla kapačku s nějakým roztokem na vyvolání porodu. Co jsem tak pochopila, tak nikdo nepočítal s tím, že bych měla v dohledné době rodit - prý to je u každého individuální, někomu to trvá dva dny, někomu tři, někomu den.
Při představě několikadenního čekání mi bylo ještě hůř. Ale i přes epidural jsem cítila šílené bolesti v břiše, jako by mi tisíce nožů řežalo od nohou až po prsa. Nemohla jsem pít ani jíst, byla jsem oslabená a psychicky totálně na dně. Vědomí, že na svět místo živého miminka přivedu mrtvého, nevyvinutého tvorečka mě ničila, až jsem si chvílemi přála usnout a už se nevzbudit.
Kolem osmé večer začaly být bolesti opravdu nesnesitelné. Sestra mě chodila kontrolovat, ale bohužel mi nemohla nijak pomoci. Kolem deváté jsem zjistila, že jsem začala krvácet. Přišla se na mě podívat doktorka a zjistila, že se začínám otevírat a k jejímu údivu asi budeme rodit.
Naběhla asistentka a začala mi vysvětlovat, jak mám dýchat a kdy mám tlačit. Já cítila jenom nesnesitelnou bolest, neustále vystupňovanou na maximum, žádné stahy, jak se říká. Bylo to něco, co jsem si nikdy nedokázala představit.
Asistentka mi říkala, kdy mám tlačit, a sama mi pomáhala, co to šlo. Neustále mi mačkala břicho a povzbuzovala mě, ale nakonec do mě musela strčit ruce a sama mi pomoci miminko vytáhnout. Když jsem citila, jak ze mě ten drobeček klouže ven, jako by mi to rvalo i kus srdce. Nenásledoval žádný křik, nic… jenom tělíčko odnesli a zůstala prázdnota.
Přišel zřízenec, odvezl mě na sál, kde mi museli udělat revizi, jelikož placenta zůstala uvnitř a nevyloučila se při porodu.
Pár minut po půlnoci bylo po všem. Probrala jsem se na pokoji, kde mě převlékli, napíchli mi nějaké další roztoky proti zánětu a na zavodnění, dostala jsem pilulku proti laktaci a celou noc jsem zírala do stropu, brečela a přemýšlela nad tím, co jsem komu udělala??? Nedokázala jsem spát, a to jsem byla naprosto vyčerpaná, ale spát mi nešlo, pořád jsem jenom brečela a brečela.
Vždy mi každý tvrdit, že je porod nejkrásnější věc na světě a i přes veškerou tu bolest se vyplatí, ale s tím bohužel souhlasit nemohu. Tento porod pro mě byl zatím ta nejbolestivější věc za celý můj život a nemyslím to v tom smyslu fyzické bolesti, ale té psychické. Nikdy bych to nikomu nepřála zažít a sama bych chtěla zapomenout.
Když přeskočím pár následujících dní, kdy jsem si musela stahovat prsa obinadly, brala různé prášky a antibiotika. Tak jsem byla po pěti dnech propuštěna z nemocnice a mohla se vrátit domů. Domů, kde vše bylo připraveno na příchod miminka, které nikdy nepřijde. Náš malý chlapeček nikdy neměl šanci se nadechnout a zakřičet si.
První dny doma pro mě byly těžké, odmítala jsem vycházet ven mezi lidi. Děsila jsem toho potkávat známé, kteří o tom, co nás potkalo, nevěděli a také potkávat ty, kteří to věděli. Při pohledu na těhotné ženy jsem brečela a brečela. Každý den po ulehnutí do postele jsem brečela a brečela.
A teď??? Teď to budou tři měsíce a brečím pořád, to se asi nezmění. Nikdy nezapomenu a nikdy asi nedokáži pochopit PROČ???
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1105
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 1482
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 809
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 775
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 880
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 3896
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 2832
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 2023
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 2211
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1847
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Čas vše nezahojí, ale trochu otupí hrany.
To je strašný. To je opravdu jak zlý sen. A přišlo se na nějakou příčinu, proč se to stalo? Hlavně přeji hodně síly jít dál 
Pote jsem co mesic volala do nemocnice kvuli vysledkum z histologie, ale po 3m cekani mi oznamili, ze zapomneli odebrat vzorky. Takze uz se nedovime proc.Co me ted ale drzi nad vodou, je nas 7m chlapecek..Boli to, ale musis verit, ze na vas to zlaticko ceka..
Nechci být za rejpalku, ale proč nedali miminku šanci? Jedna ledvina není žádná velká vada 