Jak jsem prodávala aneb Víno to jistí!
- Pro zábavu
- Janli
- 23.03.22 načítám...
V lidským životě jsou věci, který vás uvedou v úžas, naprosto vás zbaví iluzí a ještě vás dovedou málem k šílenství. U někoho to je nákup nemovitosti za pár mega, pro někoho soužití s tchyní, u mě „banální““ prodej nábytku.
S manželem jsme prodali byt a zůstal tam nábytek. Klasická moderní dizajnovka. Domů bych si to nedala, ale moje pocity a vkus stranou, prostě nábytek, který se spoustě lidí líbí, neodbytně ho touží mít doma, tak proč to teda vyhazovat, stěhovat se s tím, když to v duchu mé filozofie o recyklaci věcí půjde prodat a ještě si ušetříme to tahání a odvoz na sběrnej dvůr? Myšlenka krásná, ale cesta od ideje k realizaci dlouhá, trnitá a pěkně křivolaká…
V úterý jsem nábytek nafotila a vystavila v jisté prodejní platformě jisté profláknuté sociální sítě. Jak jsem brzy pochopila, první chyba byla tam dát každou skříňku zvlášť. Protože jsem nováček, celkem mě zaskočilo, co následovalo. Nábytek jsem dala v podstatě za symbolickou cenu, nechtěla jsem na tom vydělat, jen se ho elegantně a bezpracně zbavit. Reakce podle toho vypadaly… Během dvou hodin mi přicestovalo padesát zpráv, já byla nadšená… teda jen do té doby, než jsem zjistila, že nejde filtrovat zprávy od jednoho člověka, že když zprávu zavřu, tak musím znovu otevírat všechny a hledat a hledat, a že se vždycky zobrazuje jen křestní jméno, takže identifikovat zájemce spolehlivě nejde.
Před časem jsme si s manželem pořídili jistý vůz a já měla během dvou jízd pocit, že jeho interiér a vnitřní užitný prostor projektoval indický výrobce bicyklů. Po deseti minutách práce s touto prodejní platformou jsem měla neodbytnej pocit, že ji navrhoval jeho brácha… No nic, v životě jsem se poprala s většíma výzvama, zvládnu i tohle. Vzala jsem sešit, začala vést evidenci zpráv, třídit zájemce, evidovat, sepisovat, filtrovat a vyhodnocovat. Vybrala jsem zájemce, který chtěl všechen nábytek a odepsal jako první. Bezva, mám vítěze, za čtyři hodiny od zveřejnění inzerátu, jsem borééééc. Slečně jsem odepsala, ujasnila jí podmínky - NUTNÉ ODVÉZT DO NĚDĚLE! Se vším srozuměná, všechno křišťálově jasný, nic není nemožné… OLÉ… Pamatujete si na pořad Riskuj!? A džingl, který se ozval když soutěžící neuhodl? „Tu du du tu…….“ Tak tohle se mi ozvalo v hlavě, když mi v pátek napsala, že nesehnali odvoz.
Neztrácím hlavu, jedem dál, odepíšeme dalšímu… Tu du du tu! Když smažete inzerát, smažou se i všechny zprávy, co k němu patří… Takže jedem nanovo. Poučená z první chyby, vystavuju nábytek jako celek a POLOPATĚ píšu podmínky, včetně odvozu do neděle. Zatím neztrácím naději, času relativně dost… Odpovědi chodí během deseti minut, však kdo by si nechtěl obývák vybavit luxusním nábytkem jen za patnáct stovek, že? Tu du du tu… Chtějí přeměřit skříně, nafotit vnitřek, rozložit na prkýnka a pokud možno dovézt domů… Otvírám první láhev červenýho a začínám odpovídat. Neměřím, nerozmontuju, nedovezu a prodám prvnímu, kdo si nebude vymejšlet……vždyť je to skoro zadara!
Když se začínám koukat na dno lahve, jako jiskřička ve tmě se objevuje kupující, co pochopila všechny moje podmínky a prosí o rezervaci do neděle. Halelujá, zpívám nahlas… Do toho píše další zájemce, opět srozuměný se vším, navíc z mé oblíbené osady, kam si jezdím upustit páru. Omlouvám se mu a utěšuju ho, že nic není ztraceno a že se mu případně ozvu…
Tu du du tu…… V sobotu zpráva: „Padá to, manžel je v práci…“ Já už padám taky, ale co máme zálohu, že…“osada“ to jistí.. Tu du du tu….. „Nemůžu, jsem v práci.“ Otevírám druhou láhev… Naštěstí chodí další odpovědi, moje jediná otázka je ….“Přijedete si zítra???“ Jo, přiznám se, já lidumil, já blbec, já filantrop, jsem ze začátku filtrovala zájemce, nechci překupníky, chci ten nábytek dopřát „potřebným“, chci si dopřát ten samolibej pocit, jak jsem někomu pomohla… no, to byl blbej nápad, co bych v sobotu večer dala za překupníka… Druhá lahev pokořená a já mám chuť k tomu nábytku slíbit i svýho prvorozenýho… Ještě, že mám dvě holky…
V půl jedný ráno už se mnou nechce nikdo komunikovat. Co je to za lidi, když nevisí na sociální síti nonstop? No nic… začínám chystat sekeru, asi dojde na štípání… Někde vzadu v hlavě se mi mihne myšlenka, že ten nábytek vystěhujeme na chodník a dáme na něj cedulku „Chcete mě???…jsem milý a přítulný…“ Ale představa, že stěhuju šatní skříň z prvního patra, mě z toho celkem rychle vyléčí. Prkýnka se budou z okna házet líp… Zmazaná jak Dán odcházím spát a doufám v lepší zítřek.
Budím se v neděli ráno a bolí mě hlava. Jestli z vína nebo z nábytku, neřeším, zobnu růžovýho kamaráda a jdu zkontrolovat zprávy. Ha, jeden zájemce a přijel by si ještě dnes. Obratem posílám telefon na manžela a píšu - volejte okamžitě. Za půl hodiny manžel volá, že je odvoz domluvený. Bouchla bych šáňo, ale říkám si, že alkoholu už bylo dost a s poklidem jdu vařit oběd. Já naivka. Tu du du tu… Nikdo si nepřijel, ani nezavolal a neomluvil se. Já se pomalu hroutím a manžel mě uklidňuje, že tak strašně to zas nehoří, prej: čas zatím máme, že ta neděle není poslední termín… Třetí lahev nemám chuť otevírat, mám chuť s ní manžela majznout po hlavě… Posílám zprávu „osadě“, že ten nábytek na něj fakt počkal a kdy si přijede. Prej v sobotu a má i přívěsný vozík… promítnu si v hlavě velikost vozíku a velikost skříní, k tomu přidám tu sobotu a začínám mít tik v oku… Tak teď začínám doufat, že na inzerát už se nikdo neozve a já si ten nábytek v poklidu rozštípám, i když při momentálním stavu totální nasranosti ho spíš jen tak rozsápu rukama. Tím uzavírám neděli a jdu spát.
Pondělí. Nevím, jestli se změnilo postavení planet nebo se v ideální konjunkci potkal mikrokosmos s makrokosmem, či se příděl idiotů pro tento týden vyčerpal, ale hned ráno odpovídají dva zájemci, oba s náklaďákem a přijedou skoro okamžitě. Chvíli bojuju s pokušením napsat adresu a že si nábytek odveze ten, kdo tam bude první, ale pak radši oslovuju prvního zájemce a odkazuju na manželův telefon. Ve čtyři hodiny je byt konečně vystěhovaný. Tak počítám skóre, odepsalo celkem 67 zájemců, přijel jeden a já si říkám: „Kde jsi se sakra coural v úterý……?“
Moje indiánský jméno bude „Ta, která se neponaučila“ a vystavujeme s dětma na prodej hračky….. No co, vína je dost……
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 586
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 552
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 301
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 322
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 1190
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 4226
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 3940
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 1842
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 934
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 2988
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Také prodávám a občas i nakupuji a já bych teda tu flašku častěji otevřela, když vybaluji zakoupené věci 
. Hlavně, že jste se toho zbavili. Doma nám takhle leží ladem pěkná řádka věcí, které je mi líto jen tak postavit k popelnici, ale jak vidno, je to to nejsnazší, nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější řešení 
krásně napsané, nasmála jsem se 
Ale deníček je vtipný. 
