Jak jsem si adoptovala holčičku
- Snažení
- 09.07.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla jsem se s Vámi podělit o svoji zkušenost s osvojením dítěte. Po několika letech nekonečného léčení a operací vč. několika asi 10 pokusů umělého oplodnění jsem už byla úplně na dně a přestala věřit, že někdy budu mít dítě jsme si s manželem dáme pauzu a otevřeli jsme si malou hospůdku, kde jsem pracovala jako servírka abych přišla na jiné myšlenky. V hospůdce jsem samozřejmně přišla do styku se spousty lidmi a mezi nimi byla jedna mladá slečna, která měla sestru, která je drogově závislá a která má doma tenkrát tři děti 6 let starého kluka a 2 letou holčičku a 7 a půl měsíce starou holčičku, bylo to v prosinci minulého roku.
Věděla o mě, že nemůžu mít děti a tak mi navrhla jestli bych si nechtěla vzít tu nejmladší, že se o ni nikdo nestará je zanedbávaná atd. Já v tu chvíli nevěděla, co mám dělat, navíc jsem si nebyla jistá, zda by manžel na to přistoupil, jelikož má děti s prvního manželství a věděla jsem, že se mnou chce mít vlastní dítě a i já jsem chtěla vlastní. Tak jsem to ani manželovi neříkala, ale brouka v hlavě jsem měla pořádného. pak asi 2 týdny na to jsme se dívali na nějaký pořad o adopci a já jsem se rozplakala, když jsem viděla ty šťastné rodiče a děti a řekla jsem manželovi, že se mi kamarádka nabídla adopci té malé a on mi řekl, proč jsem mu to neřekla dřív, že by si ji klidně vzal, že mu vůbec nevadí, že není naše, že je ješzě malinká a na nás si lehce zvykne. Tak jsem okamžitě kamarádce volala, že by jsme tu malou chtěli vidět a vzít si ji. Tak jsme 30 prosince šli an návštěvu k její sestře se na malou podívat. bydleli v pavlačovém domě bez koupelny a WC bylo asi někde na chodbě a v místnosti bez okem o velikosti asi 3×2 m byla postýlka a v ní ležela malá hočička bez jakékoliv hračky a povšimnutí, starší se válela se zřejmně sfetovanou matkou v posteli. ten pohled do postýlky byl šílený, malá byla naprosto šťastná, že si jí ěkdo všímá a tak jsem neváhala a okamžitě jsem ji vytáhla s postýlky, byla štěstím bez sebe a byla šíleně krásná, chtělo se mi strašně plakat, ale nechtěla jsem před matkou dělat takové scény. manželovi se taky moc líbila a tak sme s rodiči napsali papír, že se jí vzdávají a že o ni nechcou pečovat a že si přejí, aby jsme byli její adoptivní rodiče. Tak jsem si malou oblíkla a bez jakýchkoliv matčiných emocí jsme si ji odvezli domů. byla jsem v šoku, jak to šlo hladce, ale zároveň jsem se šíleně bála, aby nám ji úřady nevzali, jelikož jsem nevěděla, co vše musíme udělat, aby bylo vše soudně v pořádku. v okamžiku, ky jsem si malou donela domů, jsme po vyslečení malé zjistili, že je opruzná do krve pod krkčkem, v podpaží a samozřejmně v rozkroku, byl to strašný pohled, malá byla osypaná spousty různých vyrážek no hrůza. Okamžitě jsme ji vykoupali oblékli do čistých věciček, které mi na rychlo dovezla známá. Vypila plou flašku mléka a spokojeně spinkala. v noci šíleně kašlala, tak jsme šli druhý den na pohotovost, kde nás odeslali do nemocnice, kde konstatovali, že má malá spastickou bronchitidu a museli jsme chodit celý týden ña inhalace, aby se nedusila a dostala se z toho. Teď už možná asi vím, že to bylo i z toho, že jí její vlastní matka dávala čuchat toluen, aby prý spala, což je šílené zjištění, jak takový člověk vůbec může existovat. malá byla naprosto apatická, vůbec neznala žádné hračky a tak jsme jí všechno ukazovali a hráli si s ní. Doktor řekl, že je psychycky vystresovaná, měla pořád zaťaté pěsti a nedokázala se sama ani otočit, protože znala jenom polohu na zádech. Mezi tím vším manžel lítal po soc. úřadech a právnících a zařizoval veškeré papíry, aby mohl být soud a malá byla navždy naše. Mezi tím malá během měsíce přibrala 2 kila, vyrážky i bronchitida zmizela a každým dnem jsme sledovali tyohromné pokroky vděčnost, že se jí někdo věnuje! od prvního okamžiku jsem ji moc moc milovala a samozřejmně miluju do teď, vůbec by mě nenapadlo, že to není moje dítě, bylo to jako bych ji porodila. Mezitím jsme s manželem vyřídili veškéré papíry, které byly třeba k nezrušitelnému trvalému osvojení a podali žádost k soudu, to bylo v únoru 2004 a čekali jsme na soudní jednání, měsíce ubíhaly, malá rostla zdokonalovala se každým dne začala říkat máma a táta, což byl nádherný pocit, který se ani nedá popsat, ale zároveň ty šílené nervy, aby nám malou nějaký úředník nevzal, to bych prostě nepřežila a malá také ne. probrečela jsem spoustu nocí a bála se plánovat s malou budoucnost, abych nepřinesla smůlu. Pan doktor nás moc chválil, jaké jsme s malou udělali pokriky, že je to úplně jiné dítě, než které viděl na začátku. nakonec jsme se po několika telefonátech na soud a ptaní, kdy nařídí jednání dočkali, soud byl nakonec 24.2.2005 v 11.00 a podmínka byla, že se musí dostavit oba rodiče, jinak by soudkyně nerozhodla a pořád by se soud odročoval. ale pan bůh nám přál a nakonec se nám podařilo k soudu oba dostat, kde se malé oficiálně vzdali a my si konečně mohli vyslechnout rozsudek, že na malou nemají už nikdy nárok, že jim zaniká veškerá rodičovská práva a že malá nese ode dneška naše jméno, v tom okamžiku jsme se s manželem oba rozplakali štěstím! A tak jsme se s radostí vrátili domů k naší dceři Valince, které jsou dnes už 2 roky a 2 měsíce aje to to nejlepší, co nás v životě potkalo, je naprosto úžasná a celá naše rodina ji miluje!!
Tímto jsem Vám chtěla říct, že cesta k adopci je sice zdlouhavá a trnitá, ale ten výsledek stojí za to a nemusíte se bát, že dítě nebudete milovat jako svoje vlastní, můžu Vám zaručit, že budete a moc!!!
Tak hodně štěstí a hodně dětí, ať už svých nebo adoptivních
Přečtěte si také
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 22
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 64
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 98
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 97
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 2876
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1323
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 455
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1205
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 884
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 3250
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
)
Bože to je taková nádhera!!!!!Bulím tu jak malá, jaké jste měli štěstí vy,ale hlavně to malé. Nechtějí se vzdát i těch dalších dětí? A co sociálka po zkušenostmi s vaší malou, nevezmou jí ty děti?
Víš, pořád jsem během čtení tvého příběhu čekala, že se objeví nějaký chytrý úřední, který vám malou bude chtít vzít, ale dobře to dopadlo a já vám bdud přát i nadále takové štěstí!!!A´t vám malá prosívá a vy jste ta nejšťastnější rodina pod sluncem!!!
Vendelina + mimi 18tt