Jak se s tím smířit?

Dovolte mi, abych se s vámi podělila o své trápení. Třeba mi to pak nebude připadat tak strašný. Psal se rok 1999, když jsem po měsíční známosti otěhotněla. Nejdřív jsem z toho byla pěkně vykolejená, ale rozhodli jsme se miminko si nechat. SOtva jsem se zžila s tím, že budu mámou, tak jsem ve 21. týdnu těhotenství potratila. A najednou vše ztratilo smysl a já si jen přála, aby rychle uběhlo půl roku a já mohla znovu otěhotnět.

Půl roku uběhlo jak voda, bolest už nebyla tak strašná a my s přítelem se dohodli, že s miminkem ještě počkáme. Neměli jsme zařízený bydlení, nikdy jsme spolu nikde nebyli a já byla mladá. Čas plynul, my si zatím pořídili místo miminka psa, který nám bohužel ve třech letech zemřel na těžkou chorobu.
Nějakou dobu trvalo než jsem se vzpamatovala ze ztráty nejlepšího přítele.
Z přítele se zatím stal manžel, zařídili jsme si bydlení a řekli si, že nastal ten pravý čas
pořídit si miminko…
Asi rok trvalo než se nám to povedlo.
Já jsem si začala užívat domácího pohodlí, těšila se na cvrčka a říkala si, že teď bude všechno jiný. Bylo, neměla jsem vůbec žádné potíže, břicho hezky rostlo a já byla v pohodě a vyrovnaná jako nikdy předtím.
Pak jsem najednou bez jakéhokoli varování dostala do břicha příšernou křeč a během půl hodiny už ležela v nemocnici otevřená na 5 cm…
Ještě tu noc jsem porodila ve 23.týdnu malinkatou holčičku, která žila 6 dní. A zhroutil se mi svět.
Po příjezdu z nemocnice jsme s manželem v jeden den vyřizovali rodný list, úmrtní list, porodné i pohřebné a pohřeb.
Je to pár dní a já přemýšlím co bude dál.
Doktoři říkali, abychom s dalším dítětem počkali minimálně dva roky. Dělali mi císařský řez a zaroveň mi vzali myom, co jsem měla na děloze. Tak proto.
Ale já už asi nebudu mít sílu tím procházet znovu a znovu se strachovat, že to skončí stejně.
TAk se v tom teď hrozně plácám a přemýšlím, čím zaplnit to prázdno v duši a jak se smířit s představou, že nikdy nebudu mámou.
Prosím všechny, co k tomu mají co říct o radu jak a v čem najít nový smysl života.
 P.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
kkatus
1230
16.7.05 10:28

Ahoj P.
Tvoj clanok je velmi smutny, ale zaroven vidiet, ze si rozumna a statocna zena.To, co sa ti stalo je strasne, ale ver mi, ze naozaj, su este horsie veci.Pracujem v zdravotnictve a napriek tomu, ze v malej nemocnici, vidim zivotnych tragedii dost.Napriklad 25 rocna zena v 5.mesiaci tehotenstva, ktorej sa zistila rakovina prsnika uz aj s metastazami.Sancu na prezitie 5%by mala, keby sa nechala operovat,ale prisla by o dieta.Ked by sa nedala operovat, tak zomrie par mesiacov po narodeni maleho…dalej rodicia, ktorym nejaky opity kreten zrazi dieta autom…a podobnych osudov je vela.Nechcem zlahcovat tvoj pripad, ale nevzdavaj sa.Mala si myom, s velkou pravdepodobnostou bol prave ten pricinou problemov aj pri prvom aj pri druhom tehotenstve.Uvidis, ze o tie dva roky budes zase silnejsia. Podla mna to skusis a verim, ze to zvladnete.Drzim vam palce.
 Katus

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
16.7.05 14:07

Stalo se mi něco podobného. V 20 tt zjistili genetickou vadu u mé malé, následoval vyvolaný porod. Je to téměř pět let a stále si pamatuji ten okamžik kdy jsem jí porodila… Mrtvou. Bohužel není okamžitého léku proti takové bolesti. Pomohl mi čas a práce. Začala jsem se realizovat v práci, bavila mě a vtáhla mezi lidi. Taky studovat, cestovat. Prostě zahánět myšlenky na další těhotenství, neb následovalo několika měsíční snažení se o malé, hned po porodu, nevycházelo to a já to vzdala. Snažila jsem se zapomenout. Dnes jsem v 19 tt a musím věřit, že to bude dobré. Ale strach mám pořád.
Najdi si něco, co Tě baví, vyplň si volné chvíle, udělej to, co si dlouho odkládala, obklop se přáteli a lidmi co Tě mají rádi. A věř, že příroda je mocná… Držím Ti pěsti a přeji šťastné budoucí chvíle.

  • Upravit
Anonymní
16.7.05 18:06

Milá P.,
je to ještě čerstvé, bolí to… a věřím, že nemáš sílu procházet tím znovu… ale to neznamená, že tu sílu nenajdeš, nebo že nedokážeš dítě adoptovat - že nebudeš mámou už nikdy…

Sama mám nedonošeňátko - ovšem moje mimi se narodilo veliké (33. týden) a zdravé, přežilo bez následků… i tak mi trvalo mnoho měsíců než jsem připustila možnost, že jdu do toho znovu, i s tím rizikem, že druhé mimi bude narozené ještě dřív, že možná nepřežije, nebo že to bude s doživotními následky. Říkala jsem si, že nemám právo přivést na svět človíčka, který mojí vinou (ano, kladla jsem si to za vinu, i když se příčina předčasného porodu nikdy neobjasnila) bude třeba postižený… měla jsem pocit, že nezvládnu znovu pohled na moje mimi v inkubátoru, který vypadá tolik jako rakvička, na všech těch přístrojích a hadičkách…

… trvalo to skoro rok, chtělo to jen čas… utebe to bude trvat asi déle, ale uvidíš, že jednou bude zase trošku líp…

dneska končím 39. týden bezproblémového těhotenství…
sally
 sally

  • Upravit
babule
16.7.05 21:50

Ahoj P.
Pevně věřím v to, že budeš za pár let držet v náručí své vysněné miminko , které Ti pomůže zapomenout na bolest a utrpení, kterého jsi teď úplně plná. Sama mám 3 děti, poslednímu je právě 18 měsíců a měla jsem ho skoro v 39 letech. Ty jsi určitě ještě dost mladá a tak to prosím nevzdávej. Nejsi na to sama, máš manžela a když budeš potřebovat tak i nás tady. Opatruj se. Zdenka

  • Upravit
LuciaM
505
18.7.05 11:25

Existuje stránka www.anjeliky.sk mne svojho času veľmi pomohla. Je síce v slovenčine, ale to snáď nevadí. Odporúčam a želám veľa síl. Bude lepšie.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
18.7.05 11:48

Všem moc děkuju za podporu. Musím říct, že mi to hodně pomohlo. Dnes je to týden, smutek zůstává a já se pořád ptám proč?
Ale už to nevidím tak černě a beznadějně. Hodně mi v tom pomáhá kromě vás můj báječný manžel a pes, který mě docela zaměstnává.
Taky začínám uvažovat nad tím, že pokud to bude možné, tak to přece jen za dva roky zkusíme ještě jednou. Do třetice se na nás snad štěstí usměje. Jen nevím, jestli už nebudeme na miminko trošku staří. Přece jen mě v té době bude 30 a manželovi 36. Ale to uvidíme až za ty dva roky.
Teď nastoupím na 14 týdnů mateřské, na které má ze zákona nárok a pak si splním svůj dávný sen o vlastním obchůdku. Bude to jen ubohá náplast na bolest, ale snad ty dva roky utečou a pak se i nás usměje štěstí a já se jednou vrátím z nemocnice s drobounkým voňavým uzlíčkem a ne sama jako teď.
 Petra

  • Upravit
Anonymní
18.7.05 22:16

Ahoj Petro,

vím přesně čím procházíš, není to jednoduché období. Je tomu právě dva a půl měsíce, kdy jsem porodila mrtvou holčičku. Přečti si můj deníček (Těhotenství, Nevím jak dál…). Ještě dnes brečím každý den za svou holčičkou, ale život musí jít dál… Musím říct, že mi moc pomohla jedna holčična z emimina (poslala mi SZ a vše se mnou probrala - moc jí tímto děkuju) a holky z Diskuze - Otěhotnění po potratu,kolik MS čekat. Sice k nim chodím teprve chvíli, ale dodávají mi sílu vše zvládnout. Pokud budeš chtít a budeš mít sílu si s námi povídat určitě za námi přijď. Nebo mi můžeš poslat soukromou zprávu. Nevím zda Ti budu moci pomoc, sama jsem svou situaci ještě nezvládla, ale jak se říká, když nejsi sama vše se lépe zvládá. Tak se drž a věř, že určitě jednou bude líp. VIKI

  • Upravit
leila
16743
22.7.05 18:31

Ahoj P. je strasne smutne co se ti stalo, ale ver, ze v tom nejsi sama. Moje trapeni se s tim tvim vubec neda srovnavat-potratila jsem v 7tt, ale kdyz jsem se dostala z nejhorsiho, tak jsem si rikala, ze vsechno co se stane ma nejaky svuj smysl-to dobry i to zly A ze se nic na svete nedeje jen tak. V zivote kazdy z nas zaziva chvile krasny a chvile, kdy by byl nejradsi aby vsechno skoncilo a on mel pokoj. Je to takovy kyvadlo a to nikdy nezustane jen na jedny strane. To zly uz jsi si prozila, tak ted uz te prece musi cekat zase neco hezkyho a za nejaky cas urcite pochopis, ze neni duvod se vzdavat a ze to vsechno trapeni stoji za to zkusit to znovu a znovu. Ja mam ted pauzu pul roku, ale pak do toho jdu zase i s tim rizikem, ze zase nebudu neco v poradku, ale nic jinyho mi ani nezbiva a prece se nevzdam jen tak bez boje. Jinak na to odreagovani-ted je leto a to je nejlepsi cas jak se zabavit a odpoutat mysl od toho smutnyho. Zkus aerobik, dovolenou s manzelem, vylety s kamaradkama nebo treba joga a nejaka meditace, kurzy brisnich tancu, cizich jazyku-hlavne se zamestnej. Vim, ze na to nemas naladu, ale je to fakt to nejlepsi co pro sebe muzes udelat. A tady jsou vsechny holky fakt skveli a taky mi to tu strasne moc pomohlo. Me se to stalo teprve pred 3 tydny, ale od ty doby tu jsem skoro kazdy den a moc mi to pomaha. A je to i to (trochu skodolibi) ze vis, ze v tom nejsi sama a ze na tom je treba nekdo jeste hur. Preju ti moc sily at to vsechno co nejlepe zvladnes

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít