Jedna myšlenka
- Porod
- maminazplzne
- 17.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Co se tak honí hlavou, když držíte poprvé v náruči toho malého tvorečka. Nebudu vám psát podrobnosti o svém porodu, to zná každá ze své zkušenosti, a ty, které to ještě neznají, tak to poznají. Ráda bych se s vámi podělila o jednu myšlenku, která mi najednou zčistajasna vyskočila v hlavě, když jsem to vyloupnuté mimčo konečně držela v náručí.
Věděla jsem, že to bude chlapeček, věděla jsem předem dokonce i to, jak asi bude vypadat jeho obličejík, protože se povedlo ho „nachytat“ na ultrazvuku přímo z ánfasu jako na pasové fotce, takže jsem vlastně vítala někoho, kdo už byl známý. No samozřejmě, že jsem byla vykulená, šťastná a žasla jsem nad tou dokonalou krásou. Představovala jsem si, jak ho ukážu rodině, jak si budeme spolu hrát, co všechno spolu budeme prostě podnikat.
No a najednou jsem si uvědomila, že ale nedržím v ruce jenom toho droboučkého kloučka, kterému je právě deset minut a má tři kila patnáct. Najednou jsem věděla tak určitě a strašně silně, že držím i starého člověka na konci své cesty, možná nemocného, třeba i osamělého… a že v tu chvíli, která za těch nevím třeba 85 let prostě přijde, už s ním nebudu.
Jestli tam stály v tu chvíli kolem nějaké sudičky, prosila jsem je, aby nebyl nikdy sám a opuštěný, aby jednou odcházel s pocitem, že to tu byla nějaká cesta, a konec fyzického života je završení, že dál bude zase další etapa, stejně jako pro něj nebyl asi příjemný porod, ale bylo to završení, a odměnou je mu to, že tady našel tu mámu. Cítila jsem, že ten okamžik je naprosto výjimečný, protože na mě koukal tak zvláštně, jakoby v tom momentu si byl vědom celého svého života, ale tak nějak srdcem. A jako bych mu v tu chviličku mohla sdělit, že jsem určitě s ním, a že s ním budu každičký den jeho života, že budeme spolu ve svých srdcích.
Pochopila jsem, že v tom novorozeném tvorečkovi jsou už v tu chvíli všechny jeho budoucí dny, roky, každá prohra a vítězství, všechny jeho úsměvy a slzy, je v něm pětiletý vzteklounek, který roztluče autíčko, protože prostě nejede tak, jak by chtěl, je v něm miláček, který se bude rozplývat nad kožíškem kocourka, a taky rošťák, který mu vrazí pastelku do prd..k ( a to se už prosím dokonce stalo!) A pak taky puberťák, který bude mít před mámou samozřejmě hromadu tajností a vůbec rodiče budou prostě mimoň. Dá-li pánbůh, tak je v něm i šťastný táta od rodiny, a pak už ten zmíněný dědeček.
Ta chvíle je zázračná. Nikdy jsem si nedokázala vůbec představit, co se může v tom momentu přihodit. Téhle srpnové noci, kdy venku zrovna končila bouřka a vichřice a pomalu se rodil nový den, jsem se na kratičkou chviličku setkala se svým synem tak, jak to už nikdy v životě nepůjde zopakovat. Tatínek u toho nebyl, byl rád, že jsem ho „pustila“ domů, a dneska je mu to líto, že o tohle přišel. Možná by to takhle ale cítit nedokázal, a kdoví, kdybych neměla možnost se tak úplně ponořit do svého miminka, třeba by to prošlo i kolem mě, aniž bych to postřehla.
Já myslím, že ty sudičky tam byly. A určitě byly hodné. A určitě daly na mé přímluvy, protože Romík je prostě štěstíčko sluníčko, a věřím, že to štěstí bude kolem sebe celý život i rozdávat všem kolem.
Nejenom v tomhle předvánočním čase, který je sám o sobě takový „naměkko“, vám přeji hodně radosti, lásky a pohody, a našim prcíčkům totéž natřikrát.
Jana
Přečtěte si také
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 325
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 461
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 1344
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 496
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 216
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Volby jako za komunismu: Není trapné házet do urny jedinou kandidátku?
- Anonymní
- 07.10.26
- 733
Jak všichni víte, blíží se komunální volby a jistě už jste ve svých schránkách našli obálky s kandidátními listinami pro vaše obce. Já tu svou otevřela s očekáváním. Naše malá vesnice sice nemá moc...
Ex si prosadil, aby dcera chodila do dvou školek. Následky nesla hlavně ona
- Anonymní
- 07.10.26
- 1321
Dvě školky, noční můra, která trvala dva roky. Nechápu, jak tohle může někdo dopustit. Ex se po rozvodu odstěhoval na druhý konec Prahy a trval na tom, že naše společná, tehdy tříletá Anežka, bude...
Dcera si změnila heslo k telefonu. Začala jsem mít podezření
- Anonymní
- 07.10.26
- 986
Dcera už je ve věku, kdy si začíná hlídat svoje soukromí. Proto mě nejdřív nijak zvlášť nepřekvapilo, když si změnila heslo k telefonu. Jenže pak jsem si všimla, že si s někým pořád píše, telefon...
„Chlap si má po práci sednout na gauč a mít klid!“ tvrdí tchyně
- Anonymní
- 07.10.26
- 4839
S tchyní máme v zásadě hezký vztah. Kdykoliv přijede na návštěvu, přiveze pečený koláč, dětem vykoupí půlku hračkářství a upřímně se zajímá o to, jak se máme. Jenže v momentě, kdy se konverzace...
Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud
- Anonymní
- 07.10.26
- 1720
Na firemní večírky jsem nikdy moc nebyla. Člověk se tam většinou snaží vypadat, že se skvěle baví, i když polovinu večera přemýšlí, kdy už bude společensky přijatelné odejít domů. Tentokrát jsem...
.
děkuji