Ještě dva týdny, drahoušku
Uteklo to jako voda. Před nedávnem to začalo a teď bude tahle kapitola končit. Ještě nám zbývají dva týdny. Je to jako nedávno, když jsem si tehdy ráno v posteli sedla a řekla jsem si: Jsem těhotná. Tvůj biologický otec nevěřícně kývl hlavou, otočil se a šel zase spát. Já se tehdy sebrala a šla k doktorovi. Pane doktore, jsem těhotná. Jak to víte? Cítím to.
První fotka z UZ
1tý týden :)
26+2 BŘÍŠKO
35+1 bříško
S Míšou, tvým tatínkem :)
Na ultrazvuku nic vidět nebylo, doktor mi vzal krev a říká mi: „Na 99 % těhotná nejste, ale zítra si zavolejte na výsledky krve“. Na další den když jsem byla ve škole, v hodině oděvní technologie mi začal v kapse vibrovat telefon. Nemohla jsem to tehdy vzít a neměla kredit volat zpět. O přestávce jsem požádala kamarádku Aničku, jestli bych si mohla zavolat, že to byl doktor. Stála jsem opřená o zeď na dámských toaletách a vysvětlovala Anči, že je to důležité. Nakonec svolila a já si od ní zavolala.
„Dobrý den paní, výsledky HCG jsou o tři body nad negativním. Gratuluji, budete matkou, dostavte se prosím zítra na další odběry.“ Můj pohled mluvil za vše. Anča mi okamžitě začala hladit bříško a mně se chtělo brečet. Budu máma. Je mi 19 a budu máma. Zprvu jsem přemýšlela, jestli, si Tě broučku vůbec nechám. Ale při myšlence, že bych ublížila člověku, natož dítěti a natož mému dítěti ihned jsem si to rozmyslela. Budu máma.
Po pár kontrolách u doktora jsem se ve 9. tt rozhodla, že tuhle novinku sdělím alespoň tvému biologickému otci. Zprvu nevěřil, ale poté byl šíleně nadšený. Už plánoval, jméno, bydlení, atd. Ovšem na žádost: „Prosím, pojď to se mnou říci mé mámě…“, řekl ne. Takže tohle bylo na mě. Nechtěla jsem celé rodině zkazit Vánoce a Silvestra, protože jsem věděla, jak se na tyhle svátky všichni těšili, takže jsem s tím šla ven až po novém roce, ve 12. tt.
„Mami, jsem těhotná“
„On mi to říkal…“ tohle bylo jediné, co z mámy vypadlo. Její manžel to tušil a ona mu nevěřila.
Nějak se to všechno seběhlo.
Prvně: „Co bude?“
Potom: „Všechno bude!“
A nakonec: „Katastrofa“
Tvůj biologický otec byl nadšen jen měsíc, potom začal být naprostý hajzl. Začal mě bít, posílal mě na potrat, psychicky mě týral, vyhrožoval, obviňoval z nevěry. Rozešla jsem se s ním, s vědomím toho, že tady pro Tebe drobečku budu já. Bez otce. Myslela jsem, že to rozchodem skončí, ale neskončilo. Výhružky, přepadení, nenávist. Víš, tvůj biologický otec mě zjevně šíleně miloval „Udělám z tebe zfetovanou ku*vu, dostanu syna do péče, zakážu ti s ním kontakt, dobře víš, že mám styky, jak přes policii, tak, přes všechno.“ V tu chvíli mě napadla jediná věc. „Není to tvé dítě, celé těhotenství jsem Tě podváděla, měl jsi pravdu.“
S „pravdou“ ven. Pravdou jak pro koho. Myslím, že takhle to bylo lepší. Nechci aby byl v tvém rodném listě. Nechci po něm ani korunu, nechci aby na Tebe měl nárok. Ubližoval mně, ubližoval v prvních „měsících života v mém bříšku“ i Tobě. Nezaslouží si to. A tehdy se to změnilo. Dal pokoj. Neozval se. Ano, já jsem Ti odcizila biologického otce.
Ovšem, že se poté neslo mou hlavou neustále rýpání rodiny „Co si bez něj počneš? Nemáš na to nárok! Nemůžeš mu ukrást otce! Nemůžeš mu ukrást syna a jeho rodině vnuka!“ Omyl. Nárok na to prostě mám. Za to vše co mi udělal, na to nárok mám. To nikoho nezajímá to, že mě mlátil, že jsem o Tebe broučku mohla přijít? Všechny zajímalo jen to, že On nebude mít syna. Tuhle kapitolu jsem uzavřela. Nějak se to prostě zvládne.
Když jsem byla ve 24. tt jsem poznala ovšem Michala. Chlapa, kterému budeš, doufám, říkat tati. Nějak se to seběhlo tak šíleně. On, přijel, já ho políbila, byla z toho láska. Miluje mě, miluje Tebe. Problém byl jediný… dálka. Zhruba 250kilometrů. Já nezaměstnaná. On pracovně vytížený. Změna je život. Přijela jsem za ním, místo víkendu jsem se zdržela dva týdny. Pak zase dva a pak to padlo. Jeho mámě jsem se asi líbila a pak padl ten plán: budeme bydlet u jeho mámy.
A nakonec nastala změna. Budeme bydlet tady. Proč? Protože má máma, tvá babička, a vlastně celá tahle strana rodiny, na tom není moc dobře a přišli by o Tebe. A to já mámě, která mě celou dobu v tom nechat si Tě podporovala, neudělám. Michal, tvůj táta, sice ne biologický, ale ten který Tě miluje, i když v podstatě nejsi jeho, si tady hledá práci. Stěhuje se sem, z velkého rodinného baráku a bude tady s námi dvěma.
Víš zlato, strašně to letí. Už jen dva týdny. 29. 8. 2012 bys měl podle ultrazvukových výpočtů přijít na svět. Což je ode dneška za 15dní. A je toho ještě tolik co musím stihnout. Postýlku máme ještě v kusech, položenou vedle skříně plné oblečení pro Tebe. Kočárek je schovaný ve sklepě. A já v podstatě nemám ještě ani sbalenou tašku do nemocnice.
Dneska jsem byla u doktora, říkal, že na porod to ještě není. Že ještě nejmíň jednou, za týden, se znovu uvidíme. Dokonce mi říkal, že se Ti daří prý moc dobře, už máš zhruba 3,3 kg. Jsem zvědavá, kolik budeš mít za ty dva týdny, až přijdeš na svět.
Jsem vděčná za podporu celé rodiny, za to že máma za nás dva teď utrácí vlastně skoro každou korunu, za to že i Tvá druhá babička, Míšova máma, se tak strašně stará. Jsem za to vděčná.
Doufám, že jednou až Ti řeknu pravdu, mi odpustíš to, že jsem Ti ukradla tvého biologického otce. Věřím v to, že to pochopíš, že pochopíš to, že opravdovým otcem není ten, kdo je u početí, ale ten, kdo Tě bude celý život život vychovávat a milovat tě. A věř tomu, že já a Míša Tě milujeme. Z celého srdce.
Moc se na Tebe těšíme, drahoušku. Už jen dva týdny…
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 1990
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 1166
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 820
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 519
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 446
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2316
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3120
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2584
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 943
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1313
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Byla to jediná možnost. Gratuluju k příteli Míšovi a přeju všechno nejlepší do společného života 
A naopak si hrozně vážím svého taťky (nevlastního), že přijal již 3leté „cizí“ děcko jako za své vlastní a vím naprosto jistě, že by pro mě dýchal. A i já pro něj!
až na to, že já neměla sílu odejít už v těhu, a od přítele jsem odešla až když bylo malé půl roku. Dlouho mě trápily výčitky, že jsem to kvůli ní měla vydržet, ale opak je pravdou… Kvůli ní jsem musela odejít… Teď bydlíme u rodičů a taky u máme „nového tátu“ 
