Květňátka a červňátka 2006: Tomášek jde na svět - díl č. 20
- Těhotenství
- MisaN
- 08.05.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak jsem slíbila tak plním. Pokusím se popsat svůj velmi rychlý porod včetně pár dnů potom. Nejdříve něco o Tomáškovi. Narodil se 30.4.2006 v 6:28 hod. Vážil 3880 gramů a měřil 51 cm. Narodil se spontánně po odtoku plodové vody.
Vše začalo v 1:03 hod v noci. Nemohla jsem usnout a už hodinu se převalovala. Zašla jsem několikrát na záchod, pak pro Toma ať už jde taky spát a nakonec to přemlouvání vzdala a rozhodla se zkusit usnout. Jenže, ve výše uvedený čas ve mně cosi křuplo a okolo mne se začalo tvořit teplo. Okamžitě mi bylo jasné co se děje. Chvilku jsem počkala až přejde ten největší nával vody a letěla jsem na záchod. Tam jsem si chvilku poseděla, snažila jsem si uvědomit co se stalo a šla oznámit budoucímu taťkovi že pojedeme do porodnice. Divil se proč, tak jsem mu vysvětlila co se stalo. Nejdřív myslel že si z něj dělám srandu, ale záhy pochopil že to myslím vážně a že opravdu ta velká chvíle přichází. Okamžitě vypnul počítač a pustila se do něj strašná nervozita. Musela jsem ho uklidňovat, že tak rychlé to nebude. Šla jsem do sprchy a pak jsme čekali až ta voda přestane aspoň trošku téct. U toho jsme dobalovali věci do tašky a já stále psychicky uklidňovala Toma. Strašně se bál o mě a o malého. Pořád za mnou chodil a ptal se jestli jsem v pořádku. Já byla zatím pořád v pohodě a veselá. Nějak mi nedocházelo, že opravdu budu rodit. Nedokázala jsem si ani představit co mě čeká v příštích hodinách a ani jak dlouho to bude trvat. Po druhé hodině jsme se oblékli a vyrazili. Porodnici máme kousek, takže jsme dorazili za chvilku. Ani jsem nestihla umokřit sedačky autěNa vrátnici nás hned pustili a poslali do 8. patra. Dorazili jsme tedy nahoru a porodní asistentka si mě hned vzala na monitor a zavolala doktorovi. Dozvěděla jsem se, že zrovna slouží můj gynekolog a docela mě to potěšilo. Chtěla jsem někoho, koho znám. Tohle mi přišlo ideální. Pořád mi bylo strašně dobře a vtipkovali jsme se sestřičkou. Ta odhadovala že to jen tak nebude když jsem tak veselá. Na monitoru sice nějaké kontrakce byli ale nic výrazného. Pak mě prohlédl doktor a zkonstatoval že jsem otevřená na 4 cm a že ráno nebo během dopoledne by malý mohl být venku. Tomáš mezitím čekal na chodbě a vše rozdýchával. Najednou nás postavili před rozhodnutí jestli se zúčastní porodu nebo ne. Byli jsme předběžně dohodnutí, že na první dobu by šel a pak se uvidí. Šla jsem se tedy zeptat. Podíval se na mě pohledem, na který nikdy nezapomenu. Byl to pohled plný beznaděje, zoufalství, nevolnosti a zároveň radosti. Nedokázal mi odpovědět jestli půjde nebo ne. Chtěl abych rozhodla já, což jsem nechtěla ale bylo mi jasné že se na to necítí a to také přiznal. Poslala jsem ho tedy domů s tím, že kdyby se rozmyslel může přijet, celou dobu jsme byli ve spojení a takže měl vše ode mě takřka on-line. Později mi přiznal že zvracel hned před porodnicí a doma znovu. Bylo mi z toho sice smutno, cítila jsem se sama, ale pomocí SMSek jsme byli stále spolu. Dostala jsem klystýr, mimochodem vůbec nic hrozného. Klidně bych si dala 2. Po třetí hodině začali přicházet bolesti ale stále nic výrazného. Pořád jsem byla schopná SMSkovat. Chodila jsem si odpočinout do sprchy a na balón. Teplá voda opravdu dělala divy. Před pátou vše nabralo rychlý spád. Bolesti byli dost silné a já jako správný srab požádala v 5:30 sestru o epidurál. Pořád jsem si představovala že to bude strašně bolet a že si radši předem o něj řeknu, ať se vyhnu tomu nejhoršímu. Jak říkám, správný srab. Sestra mě tedy prohlédala a konstatovala že jsem otevřená na 5 cm, čili že jsme v půlce a že by to ještě šlo. Nezapomněla mi připomenout že druhá půlka jde mnohem rychleji. Natočili jsme kontrolní monitor, při kterém mi sestra napíchla žílu na ruce a já už stěží rozdýchávala bolesti. Kroutila jsem se na tom křesle jak had. Pak přišel doktor, znovu mě prohlédl a řekl, že otevřená jsem už na 8 cm a že klidně můžeme jít pomalu tlačit. Malý prý bude za chvíli venku. Řekl ať si zavolám tatínka jestli chci, to už jsem ale nestihla. O epidurálu už nemohla být ani řeč. Dostala jsem kapačku s oxytocinem a šla ještě na chvíli do sprchy, kde už jsem ovšem křičela bolestí. Né moc nahlaszrovna když se střídala směna tak jsem šla tlačit. Tam už mě doprovázela porodní asistentka, kterou jsem přes kamaráda znala. Další dobrá zpráva říkala jsem si. No, málem jsem tam ani nedošla. Nemohla jsem přes bolest jít a tak mě podepřel doktor. Prý mi nahradí tatínka, který tam nebyl. Celou dobu se se mnou snažil vtipkovat. Stěží jsem vylezla na kozu a už po mě chtěli ať tlačím. Naštěstí jsem ze cvičení věděla jak, ale stejně jsem první kontrakci promrhala. Tlačila jsme sice dobře ale bolestí jsem ucukla zpátky a Tomášek zase zalezl. Další jsem musela prodýchávat, to mi moc nešlo a hlavně to bolelo víc než při tlačení, tak jsem si řekla že se do toho musím opřít. Už jsem nechtěla další. Na další kontrakci byla půlka hlavičky venku, pak druhá a na třetí ramínka a s nima i celý náš drobeček. Strašně moc se mi ulevilo. Celé to trvalo asi 10 minut. Musím ještě podotknout že jsem jim tam celou dobu usínala a museli mě trošku budit. Dokonce chvíli uvažovali o nástřihu, protože jsem jim zrovna znova usnula. Naštěstí dr řekl, že by ven šel, že hráz je pružná dost. No, nenastřihli mě a mám jen 1 velký steh. Prý nebude ani vidět. Tomášek se narodil s omotanou pupeční šňůrou a tudíž celý modrý. Ani brečet nezačal, tak ho sestra hned odnesla vedle na ošetření. Zahlédla jsem ho jen na pár vteřin. Po chvilce hlásila míry a váhu, doktor mi to ale musel zopakovat. Nebyla jsem schopná udržet se vzhůru. Ono po celém dnu a probdělé noci se není čemu divit. Když jsem rodila za pár minutek placentu, tak mi malého přinesli. Strašně jsem se na ten okamžik těšila a zároveň se ho bála. Měla jsem v sobě tolik smíšených pocitů a nevěděla který převažuje a jak malého přijmout. Věděla jsem, že Tomáš doma trpí v bolestech (vředy se okamžitě ozvali) a zároveň mi přinesli někoho na koho jsem se strašně těšila a koho jsem už v těhotenství bezmezně milovala. V tu chvíli jsem to však necítila. Měla jsem ho u sebe pár minut, zkoušel se přisát, což se mu úplně nepovedlo ale to prý nevadí. Já si ho zatím hladila a snažila se pocít tu mateřskou lásku, o které se pořád tak píše. Nešlo to. Sestra si ho odnesla do inkubátoru a u mě dr dokončil kontrolu a pak mi s porodní asistentkou řekli, že to byl pohodový porod a že jsem prý hezky tlačila. Nevím jestli mě chtěli uklidnit nebo jestli to byla pravda. Přelezla jsem si na postel a začala jsem brečet. Na něco takového jako je muzika, masáž nebo hroznový cukr, který jsem samozřejmě sebou měla jsem si ani nevzpomněla. Zřejmě i proto že to všechno proběhlo tak rychle. Mohu ale doporučit co nejdelší čas trávit ve sprše, mě to moc pomohlo. Čekala jsem 2 hodinky na sále a mezitím jsem se spojila s novopečeným tatínkem. Samozřejmě jsme si oba navzájem brečeli do telefonu a nedokázali ani mluvit. Jemu bylo líto že mě tam nechal samotnou a mě že nemám malého u sebe a samozřejmě jsme hlavně byli dojatí z jeho narození. Při tom ležení tam jsem dost přemýšlela a uvědomila jsem si, že jsem byla hrozně ráda že jsem tam nakonec byla sama. Stejně bych Toma asi poslala pryč. Myslím, že jsem se tak líp vyrovnávala s tou bolestí. Když mě převezli na pokoje, vstala jsem hned na záchod a konečně se mohla nasnídat. Bohužel nebyl volný nadstandard, ale byla jsem prozatím na pokoji sama. Po jedenácte mi konečně Tomáška přinesli a můj „mateřský pud" se dostavil v plné míře. Přepadl mě ale také strach jestli všechno zvládnu. Připadal mi strašně maličký a křehký. No, zkrátím to. První přebalení i nakojení jsme zvládli úspěšně a malý hned usnul. Tak jsem si ho prohlížela a čekala až zase vstane. Návštěvy byli až od 3, takže na Toma jsme čekali. Kolem jedné mu ovšem klesla dost teplota tak jsem ho radši odnesla do inkubátoru na ohřátí. Snažila jsem se usnout ale nešlo to. Ve tři jsme si společně s tatínkem pro našeho broučka došli. Najedl se a zase spinkal. Tomáš si ho pochoval a byl moc rád a šťastný že je s námi. Uteklo to a přišli se podívat jeho rodiče, pak hned moje a my si pomalu nestihli ani popovídat. Bylo vidět že mu není dobře a že se hodně snaží aby tam vydržel. Návštěvní doba utekla jako voda a my zase „osiřeli" . Bylo mi smutno, ale Tomášek mi vše vynahrazoval. Druhý den ráno to ale přišlo. Tomáš volal, že je mu zle a že jede na pohotovost. Celou nos nespal, svíral se v bolestech. Musel pro něj dojet jeho taťka a odvézt ho. Nebyl schopen ani řídit auto, proto jsem se domluvili že ten den nedorazí a bude raději v klidu. No, samozřejmě mu to nedalo a když už v nemocnici byl, zašel na chvíli za námi. To už jsme byli na nadstandartu a návštěvy měli celý den. Zdrželi se 20 minut a jeli domů. Večer volal, že pro něj táta jede a odjíždí k nim. Bolesti se ještě zvýšili a psychika také nebyla v pořádku. Kdo zná někoho se vředy, ví že je to onemocnění na dlouho a léky nato v podstatě nejsou, každá bolest se musí nechat sama odeznít. To mě samozřejmě položilo a já nedělala od rána nic jiného než že jsem brečela a vše si přemýtala v hlavě. Musím říct, že bylo moc těžké tvářit se vesele když přišli návštěvy a zrovna ten den jich bylo požehnaně. Zřejmě se to podepsalo i na Tomáškovi, protože mi půlku noci probrečel. Tlačili ho prdíky a mě se tak nalili prsa, že nebyl schopen pít. To mi v mém stavu moc nepřidalo a já s ním v náručí seděla a slzy samozřejmě tekly proudem. Cítila jsem se jako ta nejhorší matka která ani nedokáže nakrmit a utišit své dítě. Pomohla nám sestřička. Chvilku si ho vzala a doporučila nechat ho vyhladovět. Tak jsem do 3 do rána pochodovali, vyháněli prdíky a hladověli. Jediné co pomáhalo tak cumlat malíček. Před třetí jsem musel odsát mléko a tím se ulevilo i mým prsům a s pomocí sestřičky a kloboučku i nakrmit malého. Potom už klidně usnul a já konečně taky. Spal krásně až do rána a i celý další den byl moc hodný. Byla jsem za to ráda. Jen Tomášovi líp nebylo. Pomohla mu práce na zahradě a večer byl schopný za pomoci svého otce přijet .zdrželi se 2 hodinky a já poprvé od porodu byla plně šťastná. Už jsme tak nějak tušili že to bude hlavně nerovového původu. Zdálo se však, že to ustupuje, druhý den (středa) už se vrátil domů a chystal se na náš příchod. Chvílema mu sice nebylo nejlíp, ale byl s námi až do půl 10 a pak šel domů rovnou spát. Ráno se zdálo také vše v pořádku, naložil věci a autosedačku a vydal se ke svému dr s tím, že pak pojede pro nás. Byl čtvrtek a já předpokládala že nás už pustí. Tomáška sice trápila žloutenka ale celý den a celou noc byl pod světlem a podle sester i hodně lepší. Všechno se jak jinak zase zkomplikovalo. Ještě bylo před vizitou když Tomáš volal že k doktorovi nedojel, že je mu zle a je v práci. Měl to tam nejblíž, tak tam jel. Už cestou cítil že je všechno zpátky. Asi si dokážete představit co to ve mně vyvolalo. Do toho mi paní doktorka sdělila že malého domů ještě nepustí. Žloutenka sice ustupuje, ale předchozí odběry byli tak vysoké, že ještě půjde pod světlo a pustí nás snad další den. Po chvíli přijel i Tomáš, že se mu udělalo líp a že se přijel aspoň na chvilku podívat. Líp mu nebylo a mě také ne. Zase jsme tam spolu brečeli. Po 20-ti minutách musel odjet. Zase se vraceli stejné pocity a návaly. Doma si vzal prášek na nervy a usnul. Docela jsem mu to záviděla. Mě spát nešlo. Prožívala jsem své nejšťastnější dny v životě a zároveň ty nejhorší. Snažila jsem se před ostatními a hlavně před Tomášem být silná ale když jsem byla sama propadala jsem smutku, beznaději a depresím. Prostě jsem si tyhle první dny našeho broučka na světě představovala jinak a hlavně jsem chtěla abychom byli spolu všichni 3. Odpoledne Tomáš ještě přišel, táta pro něj zajel aby ho za námi dovezl. Bylo bezpochyby jasné, že je v depresi. Stále smutný a vyčítající si své chování a stav. To už jsme měli ale domluvené, že druhý den půjde k doktorovi. Jeho rodiče mu domluvili schůzku se známým psychiatrem. V pátek ráno se k němu s tátou vydali. Doktorka konstatovala že je to zřejmě z přehnané starostlivost i zodpovědnosti vůči nám. Já mezitím čekala v nemocnici jestli nás pustí. Dopadlo to dobře, propustili nás a my mohli konečně domů. Ani ten příchod domů nebyl radostný. Slibovala jsem si od toho hodně, ale situace je taková, že Tomáš bere spoustu prášků na zklidnění, povzbuzení, proti depresím atd. Vůbec to není lehké, pro mě ani pro něj. Je neustále skleslý, smutný a vyčítá si to. S Tomáškem mi ale moc pomáhá a snaží se bojovat, nemá chuť do života ale snažíme se to zvládnout. Zatím se to nelepší ale já věřím že zase bude dobře a budeme se moct brzy spolu naplno radovat z toho štěstí které nás potkalo. Zatím to nejde. Mám plno práce s malým, do toho se snažím povzbudit Tomáše a ještě se s tím vším vyrovnat sama. Je to strašně těžké, ale pomáhá mi že je Tomášek tak hodný. Vydrží spinkat klidně 5-6 hodin.
Než jsme tohle sepsala, promočila jsem celý kapesník ale potřebovala jsem se vypovídat nebo spíš vypsat. Tak se vám omlouvám, že vás zatěžuji svými problémy, ale na druhou stranu aspoň budete vědět co všechno může porod přinést a znamenat. Já bych si tohle nikdy ani nepomyslela, zvlášť když vím jak má Tomáš rád děti a jak moc se na malého společně se mnou těšil.
Ještě se také musím omluvit za ty chyby. Chtěla jsem si to celé ještě přečíst a opravit to, ale nějak to nejde.
Všem vám přeju, aby vás tohle nepotkalo, protože je to vážně moc těžké. Maminky, mějte hodné a zdravé miminka a těhulkách přeji rychlé a bezproblémové porody jako jsme měli my.
MíšaN+Tomášek 1t+1d
Přečtěte si také
Tchyně nám pomohla s bydlením. Teď má pocit, že jí patří celý náš život
- Anonymní
- 27.06.26
- 2523
Tchyně nám finančně pomohla s bydlením a já jí za to byla opravdu vděčná. Jenže od té doby má pocit, že může rozhodovat o všem: o zařízení bytu, výchově dětí, našich dovolených i o tom, jak...
Švagrová pojmenovala dítě po mé zesnulé dceři. Nikdo nechápe, proč mi to vadí
- Anonymní
- 27.06.26
- 1967
Když moje švagrová porodila dceru, měla jsem z ní upřímnou radost. Ta ale zmizela ve chvíli, kdy oznámila její jméno. Od té doby je mezi námi napětí a část rodiny si myslí, že reaguji přehnaně.
Partner v 55 letech už dítě nechce. Já ho chci, uvažuju, že si to „zařídím“
- Anonymní
- 27.06.26
- 1078
Láska si nevybírá a neptá se na datum narození v občance. Když jsem před čtyřmi měsíci potkala Igora, věkový rozdíl devětadvaceti let jsem vůbec neřešila. Je mi šestadvacet, jemu pětapadesát, ale...
Manžel chce třetí dítě, já už ale nemůžu. Bojím se, že mi to nikdy neodpustí
- Anonymní
- 27.06.26
- 642
Máme dvě děti, domácnost, práci a každodenní kolotoč, který mě vyčerpává víc, než si manžel připouští. On by si přál ještě třetí dítě, protože sní o velké rodině a dalším miminku. Já ale cítím, že...
Chlap v base, 2 děti na krku a rodičák k smíchu. Stát mě hodil přes palubu
- Anonymní
- 27.06.26
- 736
Včera jsem stála u pokladny v supermarketu, v peněžence poslední dvě stovky a v košíku jenom ty nejlevnější plíny, mléko a pár rohlíků. Když mi prodavačka řekla výslednou částku, udělalo se mi...
„Zničili jste mi budoucnost.“ Tohle nám syn řekl po přijímačkách
- Anonymní
- 26.06.26
- 5368
Věděla jsem, že nepřijetí na vysokou školu syna zasáhne. Nečekala jsem ale, že místo zklamání přijde vztek. A že za svůj neúspěch začne obviňovat nás.
Muž chtěl třetí dítě, já už ne. Vyřešila to za nás až jeho vážná nemoc
- Anonymní
- 26.06.26
- 2065
O třetím dítěti jsme se začali bavit ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že konečně zase začínám dýchat. Děti byly větší, nocí ubývalo, život se pomalu skládal do nějakého rytmu. A právě tehdy přišel...
Vydělávala jsem víc než manžel. Rodičák mě ale srazil na úplné dno reality
- Anonymní
- 26.06.26
- 1757
Ještě pár měsíců před porodem jsem měla pocit, že máme s manželem věci nastavené fér. Oba jsme pracovali, já dokonce vydělávala o trochu víc než on. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela jako nad něčím...
Doma máme klid, děti a účty. S jiným mužem jsem si vzpomněla, že jsem žena
- Anonymní
- 26.06.26
- 1558
Doma nemáme hádky, křik ani velké drama. Máme funkční manželství, děti, účty a každodenní provoz, který navenek vypadá úplně normálně. Jenže mezi mnou a manželem už dávno není blízkost, touha ani...
Jsem jeho milenka a chřadnu čekáním. Bojím se, že ženu nikdy neopustí
- Anonymní
- 26.06.26
- 999
Už tři roky miluji ženatého muže. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že se mnou zažívá něco, co nikdy předtím nepoznal, a že chce být jednou se mnou. Jenže pořád neodchází. Říká, že ho s...