Manžel chtěl třetí dítě a teď toho oba litujeme. Syn má bohužel diagnózu

S manželem jsme spolu už 18 let. Nejstaršímu synovi je 15, prostřednímu 12 a nejmladšímu pět. Já už třetí dítě nechtěla, ale manžel mě přemluvil. Trochu doufal, že to bude holčička, a já vlastně taky. Ale je to kluk – doslova jak z divokých vajec. Ve školce musí mít asistentku, protože neposedí, vyrušuje, nezapojuje se do společných aktivit a občas je zlý na děti.

Doma to není o moc lepší. Bydlíme v poměrně malém bytě a starší kluci ho pořád odhánějí, že chtějí mít svůj klid. Péťa to samozřejmě nedokáže respektovat a vynucuje si pozornost tím, že mlátí dveřmi nebo řve na celý panelák. O tom, jak nás „milují“ sousedé, raději ani psát nebudu.

Chodím k psychologovi, který říká, že se to všechno postupně zlepší, ale máme počítat s tím, že to nebude hned. Už jsme přemýšleli o tom, že bychom si našli dům, jenže při dnešních cenách je to pro nás nereálné. Museli bychom někam na vesnici, ale kluci jsou zvyklí na město, mají tu kamarády a manžel práci. Já pracuji z domova jako překladatelka, ale musím říct, že home office s Péťou je doslova očistec – raději pracuji po nocích.

V poslední době to na mě padá. Péťa je teď už tři týdny nemocný, z bytu máme skoro kůlničku na dříví, nejstarší syn tráví většinu času u své přítelkyně, prostřední se snaží být doma co nejméně a manžel přišel s tím, že mít třetí dítě byla chyba. Ano, to já vím taky, nicméně Péťu milujeme a jsme rádi, že ho máme. Nechceme se rouhat, jen je to prostě těžké.

Naštěstí si ho občas vezmou prarodiče, ale jen jeden víkend v měsíci – díky bohu za to. Maminky, máte některá občas podobné pocity? Potřebuju vědět, že v tom nejsem sama. Strašně to ve mně pere.