Cítila jsem, že je něco špatně... Doktor mě ale neposlouchal
Za život jsem byla těhotná pětkrát. První těhotenství skončilo v 11. týdnu jako zamlklé těhotenství, druhé těhotenství skončilo v 5. týdnu jako samovolný potrat. Třetí a čtvrté skončilo krásným porodem a mám dvě úžasné holčičky. Všechny čtyři těhotenství vznikly díky pomoci lékařů. V říjnu 2020 jsem objevila dvě čárky na testu. Otěhotněla jsem přirozeně, bez jakékoli medikace, a čekalo mě páté těhotenství, které ale bohužel skončilo v 16. týdnu...
Vždy, když jsem našla dvě čárky, jsem vnitřně věděla, zda to dopadne dobře, nebo ne.
Když jsem objevila v říjnu 2020 již popáté dvě čárky, rozbušilo se mi srdce a já čekala na ten krásný hřejivý pocit, že vše proběhne jak má a já se stanu maminkou potřetí.
Bohužel ten pocit se nedostavil, ale ani pocit, že to bude špatné. Bála jsem se každé kontroly v prvním trimestru, ale vždy vše naprosto v pořádku.
30. 12. jsem byla na prvním screeningu a doktor mi potvrdil zdravého chlapečka. Najednou se mi vnukla myšlenka, že já chlapečka mít nebudu. Nechápala jsem to, vždyť je zdravý a já mám za sebou první trimestr, co by se mohlo stát…? Sice jsem vždy celá ubrečená četla deníčky v sekci prázdná náruč, ale nikdy by mě nenapadlo, že zažiju porod v druhém trimestru ![]()
Dne 31. 12. mi začal hrozně divný žlutý výtok, opravdu hojný. A začalo mi jakoby tvrdnout břicho hluboko v podbřišku. Ale břicho bylo měkké, jen ten vnitřní pocit napětí.
Dle doktora prý OK.
Dne 3. 1. jsem začala špinit – jela jsem na kontrolu, kde mi byl udělaný utz a opět závěr: vše ok.
Dne 11. 1. jsem měla večer bolesti – pravidelné, podobné kontrakcím, ale slabé. Za hodinu to přešlo, ale i tak jsem psala doktorovi a ten mi napsal, že hned zítra ráno mám přijít na kontrolu.
V noci se mi zdál sen, kdy jsem již měla po porodu a vezla jsem hrdě modrý kočárek, ale když ho chtěli lidi vidět, tak v kočárku ležela jen plastová panenka a já jsem v tom snu řekla: „No jo, já vlastně toho chlapečka nemám.“ Vzbudila jsem se úplně vyřízená.
Ráno 12. 1. kontrola u doktora. Prý vše ok. Jasně jsem mu řekla, že jsem měla bolesti, bolestivé a pravidelné, prý je to ok. I když jsem mu řekla, že dle mě to byly kontrakce. Ptala jsem se, zda je možné že se otevírám, řekl že ne. Ptala jsem se ho na to krvácení, prý neobvyklé, ale nic špatného nevidí. I když věděl, že špiním a trošku krvácím už dva týdny. Řekla jsem mu, že divně zapáchá – mně to přišlo jako očistky po porodu. Prý do dvou týdnů přestanu krvácet a mimčo úplně v pohodě donosím… Ještě mi řekl že již nemá smysl chodit mimo pravidelné kontroly k němu kvůli tomu krváceni a bolestem.
Protože jsem u něj byla během dvou týdnů třikrát. Ok. Jedu domů. Pořád mám bolesti ale malé. Okolo 16:30 nastoupili bolesti klasické porodnické, krvácení velké. Jedeme do porodnice. V autě ze mě teče krev proudem. Když jsem vystoupila z auta, praskla mi plodová voda. Manžel mě táhnul na pohotovostní ambulanci, za mnou se dělala krvavá čára a neustále se ze mě valila krev. Když to viděla sestra, okamžitě svolala snad celou směnu. Najednou tam bylo sedm lidí.
Pomohli mi na křeslo a já tam porodila miminko do misky. Manžel mohl být všude se mnou i když je to zakázané. Bohužel ve mě zůstala placenta, takže se čekalo na sál, že musí ven. Stále ze mě tekla krev. Bohužel potřebovali odběry krve a mé žíly odmítly poslouchat. Napíchli žílu, ta praskla. Když sestra viděla zbytek žil, volala na JIP, že musí přijít někdo, kdo moje žíly zvládne. Přišla prý expertka. Přišla, píchla a žíla praskala, napíchla další, ta nepraskla ale krev netekla… Nicméně alespoň mi zavedla kanylu a nalili do mě 1.5 litrů fízáku. Další žíla praskla. Poslední pokus vyšel. Ale krev tekla po kapkách, takže jedna sestra držela zkumavky, druhá jezdila po žíle a vymačkávala krev.
Pak sál, kde mě uspali a vyndali placentu. Jen na sále jsem ztratila 400 ml krve, stejné množství nebo větší na té ambulanci, neumí to odhadnout. Ptali se, zda mě doktor ráno vyšetřil, zda se podíval, jestli se otvírám. Když jsem řekla, že ne, tak se na sebe jen významně podívali a řekli: „Aha…“ Při převozu na pokoj jsem byla docela ok, ale pak jsem na záchodě omdlela a vzbudila jsem se v posteli. Druhý den večer jsem řekla, že chci domů, psychicky to bylo pro mě lepší.
Aktuálně prožívám šestinedělí, ale bez miminka, bez mého chlapečka.
Vím, že čas všechno otupí a nedá se to popohnat, ale člověk by tak moc chtěl toto období zaspat.
Okolí se mě snaží utěšit, že již dvě děti mám, tak mám být ráda za to, co mám.
Ale ono to bolí i přesto, že již děti mám.
Když mě manžel vyzvedával v nemocnici, řekla jsem rezolutně, že další pokusy již nebudou.
Ale nyní mám zase ten zvláštní pocit, že ještě jedna dušička k nám chce - holčička.
Jako jsem měla u svých již narozených holčiček.
Bohužel manžel další rozhodně nechce… Ale mám opravdu neuvěřitelné štěstí, mám dvě úžasné dcery a jediné, co si přeji, aby byly obě zdravé…
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 639
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 660
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 374
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 254
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 358
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 4083
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4346
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 854
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 960
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 815
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...