Můj dokonalý muž
Nemám svůj dům, auto ani spousty peněz a přesto žiji pohádkový život. Mám to nejcennější. co člověk může mít muže. co mě miluje. a zdravé dítě. Víc už nepotřebuji...
čekáme miminko a slavíme....
naše svatba
svatební veselí
naše šťastná rodinka
- 4
Monička - náš smysl života...
Se svým teď už manželem jsem se seznámila před 2 lety. Svedla nás dohromady obyčejná náhoda. Nicméně toho dne, kdy jsme se poprvé viděli jsem netušila, že začíná pohádkový život…
Celé dětství a dospívání jsem prožila v hádkách. Naši nás milovali, ale nemilovali jeden druhého. Rozvedli se, až když jsem odešla z domu v mých osmnácti letech. Proto mým jediným snem bylo mít muže, který by mě miloval jako já jeho a mít dítě. Někdo si přeje dům, auto, vyhrát miliony a mým snem bylo mít šťastnou rodinu.
Nicméně můj výběr partnerů nebyl moc šťastný. Měla jsem ráda hodně sebevědomé muže a to nikdy nemohlo skončit dobře. Moje vztahy byla jedna katastrofa za druhou. Stálý vztah na obzoru žádný a já dlouho zvažovala, že se stanu svobodnou matkou. V tu dobu jsem se dozvěděla, že jsem neplodná, a jediná možnost, jak mít dítě, bude jednou umělé oplodnění /IVF/.
Co s životem dál? Tak v mých 32 letech jsem se rozhodla, že se dám jiným směrem a udělala si kurz na lektorku tance a začala tančit. Naplňovalo mě to, ale moc dobře jsem věděla, že čas utíká a taky by se mohlo stát, že jednou nebudu mít ani dítě, ani rodinu. Ale moc jsem to neřešila, teď mi bylo dobře. Žádný chlap, se kterým bych se rozčilovala, jen tanec a hudba. Nicméně kdyby se mě někdo v tu dobu zeptal, jaký je můj sen, byla by jediná odpověď: šťastná rodina.
A pak jsem potkala svého budoucího manžela. Od té doby můj život nabral jiný a velmi rychlý směr. Začal životní příběh jak z červené knihovny. To, co se mi zdálo jako sen, jsem začala pomalu prožívat. Nikdy bych nevěřila, že něco takového existuje - naprosté souznění.
Seznámili jsme se na netu. Máme stejného koníčka a zatímco já jsem s tím začínala, on už byl v tomto oboru profík. Sbírala jsem od něj cenné rady. A dál to pokračovalo velmi rychle…
20/2/2013 jsem mu poprvé napsala, ani jsem netušila, jak vypadá. Druhý den psaní mě pozval do kanceláře, že si popovídáme osobně, lepší než psaní. A tak jsem 1/3/2013 přišla k němu do kanceláře. Stalo se něco, čemu nevěřím do dnes - láska na první pohled. I když bych to spíš specifikovala jinak, ale špatně se to popisuje. V první chvíli, co jsem ho viděla, jsem věděla, že jednou bude můj, že k sobě patříme, jako bych dostala znamení shůry…
Za pár dní jsme se sešli znovu a začali jsme tvořit pár. Prožívala jsem úplnou pohádku.
Za měsíc od seznámení to vypadalo, jako že se známe roky. Stále jsme si měli co říct, doplňovali jsme se, měli jsme toho plno společného. Míra byl dokonalý gentleman. Byl takový, o jakém ženy jen sní - velmi hodný, pozorný, inteligentní a přitom velmi zábavný a se svým názorem. Žádný hodný trouba, se kterým je nuda.
Po půl roce od seznámení jsme spolu začali bydlet. No a protože Míra věděl o mé neplodnosti, rozhodli jsme se za krátký čas, že s miminkem nebudeme otálet, přece jen nejsme nejmladší /já 33 let a Míra 41 let/ a než se to umělým oplodněním povede, bude to trvat.
V té době jsem byla tak šťastná, že jsem si říkala, že se to jen tak nepovede, protože víc štěstí už ani nemůžu mít. No ať nezdržuju. V prosinci 2013 jsme poprvé navštívili centrum asistované reprodukce /CAR/. Bylo to náročné - vyšetření a poté píchání injekcí do břicha a modlení se, aby to k něčemu bylo. Míra mě hodně podržel. Byl to věčný optimista…
Už 24/3/2014 jsem věděla, že jsem těhotná. Myslela jsem, že se tolik štěstí neunesu. Nicméně tak snadné to nebylo, těhu bylo dost náročné, často jsem krvácela, ale zase tu byl Míra, který věřil, že všechno dobře dopadne. Byl tu, kdykoli jsem ho potřebovala. Stále byl optimisticky naladěný a držel mě nad vodou.
V osmém měsíci těhotenství jsme se vzali. Měli jsme nádhernou, dokonalou svatbu podle našich představ. Ještě pár vteřin před obřadem jsem nevěřila, že se skutečně vdávám. Konečně byl můj a já jeho. Může mít člověk tolik štěstí???
A tím to ještě neskončilo. Přišel den porodu, který pro mě byl dost obtížný. Rodila jsem přes 22 hodin. Míra byl od začátku se mnou a trpěl i za mě. Ta bolest v jeho očích, že mi nemůže nijak pomoct…
Nicméně svého zázraku jsme se dočkali a narodila se nám krásná a zdravá dcera. Moničce jsou dneska dva měsíce. A já už dva roky žiju v pohádce. Mám úžasného manžela. Je milý, zábavný, pozorný a dokonalý otec. Cokoli udělá, dělá jen proto, abychom se já a Monička měli dobře. Je naprosto nesobecký a občas zapomíná i na sebe. A já se mu to snažím vynahrazovat. Nevadí mu umýt nádobí, uklidit, uvařit, zajít na nákup atd… Pomáhá mi, kde může. Je těžké mu všechno oplácet, protože je prostě v mých očích dokonalý.
Jsme spolu dva roky a není den, kdy by mi neřekl, jak moc mě miluje nebo že jsem krásná, přestože mám na sobě tepláky a hřeben jsem ten den ani neviděla. 
Nikdy mě nezapomene obejmout a říct, jak je se mnou šťastný, a nebo se prostě zeptat, co má udělat, abych byla šťastnější já.
Ale já mám najednou úplně všechno - muže, co mě miluje jako já jeho, a miminko. Jsme šťastná rodina a já si toho nesmírně vážím. Dal mi nejkrásnější roky mého života, nesmírně si ho vážím a miluji ho až za hranice lidského chápání. Je mou součástí, stejně jako naše dcera.
Přečtěte si také
Ve dvaceti jsem přesně věděla, jak budu žít po čtyřicítce. Realita je úplně jiná
- Anonymní
- 31.08.26
- 2228
Tento deníček je spíš takové zamyšlení, bilancování. Nedávno jsem sfoukla 40 svíček – samozřejmě symbolicky – a tak nějak na mě dolehlo, že už rozhodně nejsem mladá. Střední věk, to zní hrozně....
Manžel chce třetí dítě. Já už ale další mateřství nezvládnu
- Anonymní
- 31.08.26
- 1331
Máme dvě malé děti a manžel začal mluvit o třetím. Vždycky si prý přál velkou rodinu a nechce, abychom jednou litovali, že jsme to nezkusili. Jenže já jsem po dvou těhotenstvích, porodech a letech...
V Tunisku jsem zjistila, že all inclusive neznamená, že si můžete odpočinout
- Anonymní
- 31.08.26
- 2323
Když jsme vybírali dovolenou, manžel rázně prohlásil, že do Egypta nikdy. Tam totiž hrozí střevní potíže, o které rozhodně nestojíme. Ale kam tedy, když je všude tak draho? Nakonec to vyhrálo...
Máma nás celý život ignorovala. Teď je nemocná a chce, abychom se starali
- Anonymní
- 31.08.26
- 5711
Máma teď leží v nemocnici a moje sestra jí nosí ovoce, pyžamo a časopisy. Já tam nechodím. A čím víc se na mě rodina dívá jako na bezcitnou dceru, tím víc si říkám, jestli bych se za to vlastně...
Sestra mi pořád dává svoje dítě na hlídání. Když odmítnu, jsem sobec
- Anonymní
- 31.08.26
- 2371
Nejdřív jsem sestře pohlídala syna jednou za čas, protože jsem jí chtěla pomoct. Jenže z občasné výpomoci se stala samozřejmost. Dnes mi vozí dítě skoro každý pátek a rodina se tváří, že když jsem...
„Trestáš vlastní děti!“ Vyčítá mi rodina, že jsem omezila kontakt s babičkou
- Anonymní
- 30.08.26
- 10533
U vlastní mámy člověk tak nějak automaticky čeká, že bude stát na jeho straně. Jenže já jsem zjistila, že někdy může být největší problém právě to, když vlastní rodina odmítne přijmout, že už...
Ženská v autobuse odmítla pustit mé tříleté dítě. Oba jsme skončili na podlaze
- Anonymní
- 30.08.26
- 15907
Vždycky si říkám, že svého syna naučím slušnému chování. Naštěstí můj muž je hotový gentleman a tak má to nejdůležitější stále před očima. Svůj vzor. Jsem za to neskutečně ráda, protože vidím, že k...
Rodiče Mileny (22) se jí smáli, že chodí na terapii. Teď se diví, jak se změnila
- Anonymní
- 30.08.26
- 6638
„Takže ty vážně chodíš k psychologovi?“ zeptala se Milenina máma a začala se smát. Její táta se přidal. Pro ně byla terapie něco pro lidi, kteří si neumějí poradit sami. Milena tehdy raději mlčela....
Myslela jsem, že až děti vyrostou, budu mít konečně svůj život. Spletla jsem se
- Anonymní
- 30.08.26
- 7448
Rodičovství mě vždycky bavilo a naplňovalo. Přesto jsem se, jak děti rostly, těšila na chvíli, kdy se osamostatní a já budu mít zase víc času na svůj vlastní život. Vždycky jsem měla hodně koníčků,...
Syn si nechal propíchnout ucho. Sousedky se mě začaly ptát, jestli je gay
- Anonymní
- 30.08.26
- 782
Můj syn byl na letní brigádě v Anglii. Odjel tam skoro na dva měsíce a mě to nevadilo. Říkala jsem si, že aspoň se osamostatní a získá zkušenosti. Když se vrátil, překvapil mě novou ozdobou....
Jestli jsem se teda nesekla a jmenovala jsi se za svobodna Monika Š. 
je tak fajn pocist si o někom, kdo neměl veselý dětství, ale ted mu to osud vynahrazuje 
