Můj příběh o Anetce
- Prázdná náruč
- AmyLee
- 08.02.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Život nám někdy připraví bolestné chvíle, ale těch 11 měsíců bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.
Čím začít? Seznámila jsem se s přítelem (teď již bývalým manželem), když mi bylo 17. Naivní holka, poprvé doopravdy zamilovaná. On Slovák, který udělal vše, co mi na očích viděl. Jenže? Ano opravdu u nás existovalo JENŽE… Přestěhoval se do mého města, začal tady pracovat a já zažívala krásné chvíle. To jsem netušila, jak jsem byla naivní a hloupá 
Bohužel
Otěhotněla jsem v únoru roku 2007. Bylo to nečekané a tak trošku plánované. Oba jsme dítě chtěli a mně nedocházely následky a důsledky našeho počínání. Po měsíci zpoždění (měla jsem problémy ve škole) jsem zašla ke své (již bývalé) gynDr. a ta mi píchla vyvolávačku s tím, že za 14 dní se uvidí. Samozřejmě že MS nedošla a těhu bylo potvrzené.
Byla otázka jak to říct doma! Ani jsem nemusela. Ségra byla dokonalý špicl a mamince to vykecala. Samozřejmě, že byla veliká přednáška a doporučení jít na potrat. Jenže já miminko chtěla, tak jsem si prosadila svoji. Táta to vzal v pohodě, nejvíc „naštvaná“ byla ségra. Ta mě tlačila na potrat, snad pokaždé kdy měla příležitost. Dny, týdny a měsíce ubíhaly.
Naplánovali jsme si svatbu, jelikož v květnu mi bylo 18, takže datum svatby bylo stanoveno na 22. 9. 2007, tedy dva měsíce před termínem porodu. Naši s tím nesouhlasili a rozmlouvali. Já teď lituji, že jsem je neposlechla. Miminko rostlo, ručička na váze taky a věcičky pro miminko se kupily. 3. ročník jsem dodělala, sice s odřenýma ušima, ale udělala. Pak nadešel den D. Moje svatba. Měla jsem krásné šaty, všechno bylo supr. Odešla mi hlenová zátka a já se těšila že budu co nejdříve rodit.
Nakonec jsem rodila 6. 11. 2007 přesně na druhý stanovený termín a na narozeniny mojí babičky. Porod trval od 1. doby porodní až po narození Anetky skoro 4 hodiny. Na prvorodičku docela rychlý. Když mi přinesli ten můj malý uzlíček štěstí, myslela jsem že už nic mi to štěstí zkazit nemůže. Byla jsem šťastně vdaná, měla jsem „skvělého“ muže a tu nejkrásnější holčičku na světě.
Jenže… Po tom, co jsme se přestěhovali do pronájmu 4+1 se ten milovaný muž změnil na tyrana a žárlivce. Začal pít, o naše dítě se nezajímal a moje rodina mu strašně vadila. Myslela jsem si, že se ještě nesmířil, že je otcem (bylo mu 24). Vánoce jsme strávili u našich, ale zapomněla jsem doma Sunar, takže jsem pro něj musela s manželem zajít. A tehdy se to stalo. Koupil si hruškovici a venku na ulici mi obil hlavu o dům A to jen kvůli tomu, že jsem zapomněla Sunar a neřekla mu, že přespíme u rodičů, které tak (nevím proč) nenáviděl.
Cesta, která většinou autobusem trvá 15 min se protáhla na hodinu a půl Ale abych se dostala k tomu podstatnému. Jeho chování (týrání) se stupňovalo, přišla jsem o skoro všechny kamarády, jelikož mě nikam nepouštěl, jen do obchodu pro jídlo a jeho víno a domů starat se o mého andílka. Tohle trvalo do března roku 2008. S odstupem času nechápu, že jsem to tak dlouho snášela. Odstěhovaly jsme se od něj a on začal vyhrožovat, že se zabije. Já si užívala své holčičky a myslela, že vše zlé už je dávno za námi. Jenže jsem se spletla. Ano opět to jenže…
Bylo 10. 10. 2008. Měla jsem angínu a mamce se Anet nelíbila (bydlely jsme u mých rodičů), a tak jí vzala k doktorce. Prvně jsem nesouhlasila, protože jsem to přisuzovala tomu, že to holčička chytla ode mně. Ale máma se nenechala a odvezla malou k Dr. Bylo něco po dvanácté. Táta jel s ní a mě nechali doma. Byla jedna hodina odpoledne a já si říkala, kde tak dlouho jsou, že tam přece nemůže být tak hodně lidí. V tu chvílí zazvonil telefon. Táta. Řekl mi, že je Anetka v nemocnici a že si mám vzít doklady, obléknout se a sejít před barák, že je na cestě, nechtěl mi nic říct.
Vystresovaná, plná strachu jsem se oblékla, vzala doklady a nějak seběhla ty čtyři patra. Přijel, ale netvářil se jako obvykle. Měla jsem strach, nic mi nechtěl říct, prý mi to řekne mamka a doktorka na dětském. Přijeli jsme před náš špitál a já okamžitě vyběhla do prvního patra, kde byla mamka a čekala na mě. Okamžitě si mě zavolala Dr., předala mi naušnice a odvedla k té mojí holčičce. Na to její tělíčko plné drátků a cévky nikdy nezapomenu. Anetka měla po těle pupínky, které jsme řešili přes kožní a ta žádnou závažnou chorobu nezjistila. Tak jsem myslela že je vše v pořádku.
Ve 2 hodiny malou odvezli na rentgen, kam jsem jela s ní. Zavolali doktorku z Ostravy, aby se na malou podívala..Byla jsem u mého broučka do 15.00, kdy mě vyhnali, protože se zhoršovala. Sekundy a minuty se vlekly jako by to byly roky Pořád se sjížděli noví a noví doktoři, nové sestřičky. Nikdo nám nechtěl nic říct.
Po nějakém čase, nevím v kolik, vylezla paní doktorka, že Anetka je na tom špatně, že musejí zavolat vrtulník až z Brna, jelikož ten ostravský je ve vzduchu a má jinou práci, a že musí Anetku stabilizovat, aby zvládla převoz. Uběhlo několik minut, možná ani to ne a už jsme slyšeli vrtulník. Ten mi dával naději, že moje holčička bude v pořádku. Přece by nevolali vrtulník, kdyby to Anetka neměla přežít. Podotýkám, že za její život NIKDY nebyla nemocná. Měla jen jako malá rýmu. Záchranáři z vrtulníku přijeli, usmáli se na nás a já pocítila hřejivý pocit na srdci, že to bude v pořádku. JENŽE…
Čekali na chodbě. To se mi přestalo líbit. Zavřeli dveře na oddělení, ale to už bylo slyšet z pokoje jen to hnusné a zlověstné PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP. Anetka mi odcházela. Moc jsem ji v duchu prosila, aby tady zůstala. Že na ní venku čekám, že to musí zvládnout, že je statečná. že je MOJE! Jenže to bohužel nebylo tak silné, aby moje holčička boj se smrtí vyhrála Stalo se to, co by se NIKDY a NIKOMU stávat nemělo. Moje Anetka, moje srdíčko, můj svět odešel do nebíčka 10. 10. 2008 v 16.00! Už ji nedokázali zachránit…
Máma se mi zhroutila, byla odvezena na internu a moje jediné přáni bylo vidět tu mojí sladkou holčičku. NAPOSLEDY se s ní rozloučit. Vypadala tak sladce, tak spokojeně, jako by spinkala. Vidím to před očima stále a pořád se ptám, proč ONA? proč se to muselo stát zrovna nám? Byla jsem u ní hodinu, nedokázala jsem odejít. Doktoři i sestry plakali, oni se snažili ji oživit, bojovali o ni hodinu… nevzdali to. Za to jim patří dík, že bojovali o tu mojí prdelku a snažili se ji přivést zpět mezi nás živé.
Zavolala jsem tchyni, oznámila jí to a položila telefon. Neměla jsem chuť poslouchat její výčitky a komentáře. Jenže pak přišla SMSka od Anetčina „otce“ a cituji: „Jsi vrah, zabila jsi ji.“ Tohle mě zlomilo… a já byla jako tělo bez duše… chtěla jsem umřít… chtěla jsem odejít za ní… ale držela mě tady máma, táta a rodina. Za to jim patří veliký dík, jinak bych tady už nebyla.
Co se týče exmanžela, k tomu se vyjadřovat nebudu a ke tchýni taky ne. Bylo mi vyčteno, že jsem svojí holčičce nevystrojila pohřeb jak se patří a oni neměli možnost se s ní rozloučit. V tu chvíli jsem neviděla důvod. Bylo to malé krásné stvoření, které si zaslouží, aby si ji rodina pamatovala jako tu nejkrásnější holčičku a ne jako tělo v rakvi (omluvte to přirovnání).
Dle pitvy se zjistilo, že Anetka měla zvětšené srdce, které tlačilo na plíce. Nedokázala jsem pochopit a nechápu dodnes, proč to nepoznal doktor v Ostravě, když jsem ještě jako těhotná šla na vyšetření srdce plodu. Ale dle zjištění doktorů to není dědičné a já mohu mít další děti, kde už bude záležet jen na mně a partnerovi.
Teď vím, že je tam mojí holčičce lépe, kdyby to přežila, už by nikdy nebyla tak krásná, šikovná a divoká jako když se narodila a žila tady s námi. Byla by bohužel postižená…
DĚKUJI RODINĚ I DOKTORŮM, KTEŘÍ SE TAK SNAŽILI, ABY MI HOLČIČKU VRÁTILI. DĚKUJI HOLKÁM A ZEJMÉNA FIDUNCE, KTERÉ MĚ DRŽÍ NAD VODOU. BEZ VÁS BYCH NEŽILA, ALE PŘEŽÍVALA. DĚKUJI SVÉMU PŘÍTELI, KTERÝ, AČ ANETKU NEZNAL, MI HODNĚ POMÁHÁ.
Děkuji i vám, že jste dočetli až sem a zároveň se omlouvám, pokud je psaní zmatené a nejasné. Psala jsem to od srdce a lépe to vyjádřit nedokážu.
A ještě jeden vzkaz!
ANETKO. LÁSKO MOJE, NIKDY TĚ NEPŘESTANU MILOVAT, NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU. JSI MOJE HVĚZDIČKA NA NEBÍČKU, MOJE HOLČIČKA. MILUJI TĚ!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 527
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 352
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 572
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 263
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 176
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18058
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2415
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2613
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2342
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1557
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
