Můj příběh VII. – Konec
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 13.08.21
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sestra mě vede dlouhými nemocničními chodbami na porodní sál. Snažím se moc nerozhlížet kolem, všude jsou rodičky s bříšky a nervózní nastávající tatínci. Mezi ty nepatřím a patřit nebudu. Stejně mám co dělat se udržet na nohách, chvíli mám pocit, že už to nepůjde ani o krok dál. Ale jdu, asi mi nic jiného nezbývá. Doba, kdy jsem si představovala nervózní čekání na porod s manželem za ruku se zdá vzdálená snad tisíc let… už se nemám na co těšit. Ale ani čeho bát. O život dítěte už nejde.
Přebírá si mě porodní asistentka, vede mě k posteli. Vedle ní stojí inkubátor. Tak ten nebude potřeba. Nabízí čaj, hudbu, sprchu, ráda by pro mě něco udělala, ale není co. Je mi všechno jedno, dokázala bych jen koukat do zdi celé hodiny. Tak aspoň sedí u mě a povídáme si. Přinese mi oběd, ale nejsem schopná ho jíst. Má starost, jak to zvládnu, jsem z předchozích dvou dnů psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná. Mně je to jedno. Nabádá mě, ať zavolám manželovi, aby přišel. Nechce se mi, nejradši bych aspoň jeho toho celého ušetřila. Připadá mi, že patří do jiného světa, do světa za zdmi nemocnice, kde jsem ještě byla úplně jiným člověkem. Nakonec nemám sílu jí odporovat, tak volám. Manžel slibuje, že přijede hned, jak to bude možné. Nemusí chvátat. Nevím, jestli si je vědom, co ho čeká. Porodní asistentka mi vysvětluje, že to může trvat mnoho hodin, moje tělo na porod není vůbec nachystané. Měla bych se snažit alespoň trochu spát. Může se tomu říkat potrat jak chce, ale nic to nemění na tom, že musím své dítě porodit. Cítím píchání v podbřišku, napadá mě, jestli to tak nezačíná, ale je to asi nesmysl, ještě mi na vyvolání nic nedali. Zatím mám zavedenou kapačku a napíchnutý epidurál. Normálně zavedení kapačky zvládám v pohodě, tentokrát to připomínalo spíš mučení. Až do čtvrté žíly se to podařilo. Krev je všude na přikrývce a dělají se mi podlitiny. Mám prý hrozně nízký tlak a cukr, zdá se, že to všem kolem dělá starosti. Zavedení epidurálu jsem se kdysi hrozně bála, ale ani to nebolelo. Z vedlejšího sálu slyším rodit jinou maminku. Závidím jí, to jsem měla prožívat také. Bát se, brečet, křičet, a nakonec se hystericky smát s miminkem v náručí.
Porodní asistentka mi vypráví svůj příběh, také přišla o dítě v šestém měsíci. Ví už, že sdílení pomáhá ze všeho nejvíc, pro mě je to první takový příběh, který od někoho jiného slyším. Nechápu, jak to mohla přežít, že se to dá přežít. Přichází doktor s tím, že zavedeme první tabletu na vyvolání. Omlouvá se, že to asi bude bolet, ale nebolí, nebo už to prostě nevnímám. Přijde zase za dvě hodiny dát další. Mně ale během pár minut odtéká plodová voda a začínají kontrakce po třech minutách. Slyším na chodbě hlas manžela, ptá se po mně. Najednou mám slzy v očích a jsem strašně ráda, že tam je, nejradši bych mu vyběhla naproti. Sedne si ke mně, povídáme si o blbostech. Porodní asistentka se ptá, jestli už chci epidurál, je překvapená, že kontrakce začaly tak rychle. Má obavy, že budou trvat dlouho. Tak proč ne, prý ho můžu dostat víckrát. Kontrakce nejsou k nevydržení, jen nepříjemné, tak jen malou dávku. Účinkuje asi hodinu, pak kontrakce začínám cítit skoro nepřetržitě. Sedím na posteli a povídám si s manželem, mám nějak pocit, že už to brzy bude. Přichází doktor s druhou tabletou a s překvapením konstatuje, že můj pocit je zcela správný, jdeme rovnou na to. Manžela posílám za dveře, tohle nechci aby viděl. Nemám sílu tlačit, nejdřív nevím jak a dělám to špatně. Chvíli moc nespolupracuju a čekám, že to nějak dopadne samo, ale pak mi dochází, že je to na mně. Během dvou zatlačení je moje holčička venku. Neukázali mi jí a já se bála, co bych viděla. Odnášejí ji v plechové nádobě a já cítím jen neskutečné prázdno. Manžel se vrací, nechce jít ode mě pryč, i když ho posílám domů, že už je po všem. Nezvládám se ani posadit, natož postavit. Chtěla bych spát, ale musím nejdřív vstát, pak mě přeloží na jiné oddělení, a druhý den půjdu domů. Po krátké debatě porodní asistentka prosazuje, že mě dají na gynekologii, ne na šestinedělí ani zpátky na rizikové. To ještě tak, to už bych nezvládla. Ještě injekce na zastavení laktace a další kapačka. Můžu si promluvit s psycholožkou. Nevím, jak by mi mohla pomoct. Říká, že nemám myslet na to, co bude dál, jen na několik příštích okamžiků. Má pravdu, tuhle radu si budu opakovat ještě často. Říká, že se musím smířit s tím, že jsou věci, které nemohu ovlivnit, které nemohu dosáhnout žádným úsilím na světě. Prý jsem povaha, která chce mít všechno pod kontrolou, a to je teď špatně. Tím si nejsem jistá. Z budoucnosti, z mých snů, mi zbyly tak akorát trosky. Vím ale jistě, už v tu chvíli to vím, že udělám cokoli, abych je posbírala a slepila z nich svůj život zpátky. Nevím, jak to dokážu, ale chci žít dál a chci být zase jednou šťastná. A vysněnou rodinu mít. Nemám v povaze se vzdávat, neumím to. Zhroutit se umím jenom na pár dnů, znám se. Nechci aby to byl konec definitivní.
Nakonec mě převážejí na křesle, je mi zle. Dostávám pokoj s několika dalšími ženami. Koukají se na televizi a smějí se. To mi vadí. Přijde mi, že na mě divně koukají, ale na nic se neptají, tak také nic neříkám, jen mi každou chvíli tečou nekontrolovaně slzy. Sestra ukazuje, že záchod je na druhém konci chodby, a sprcha, měla bych se dojít umýt a na sesternu pro novou košili, v tomhle přece nemůžu být. Tak to tedy nevím jak zvládnu. Na záchod se vleču tak, že si po pár krocích sedám kam se dá, na židle na chodbě, na zem. Když zmizí černo před očima, pomalu vstanu a jdu dalších pár kroků, dokud vidím na cestu. Trvá to dlouho, ale zvládnu to. Pak ještě několikrát takhle. Sprchu ale ani náhodou, nedokážu v ní sedět ani stát. Čaj a čistá košile je na druhém konci chodby, tak to už je úplně mimo moje možnosti. Žádám sestru o přinesení, nadšená není, ale čaj dostanu, na košili asi zapomněla. Je mi po něm zle, zvracím. Teď už nejsou nadšené ani další obyvatelky pokoje. Chci pryč. Tak kapačku, po které usínám. Ale jen na chvíli, pak jde sestra měnit kapačku vedlejší pacientce. Tak to jde celou noc. Ráno chci umřít, tak vyčerpaná jsem nikdy v životě nebyla. Nějak sbírám síly a říkám, že už je mi dobře, na podporu svého tvrzení zvládám po dobu vizity sedět. Tlak mám hodně nízký, ale prý je asi rozbitý tlakoměr. Můžu zavolat manželovi, ať pro mě přijede. Propouštěcí papíry, vyndat kanylu, jsem v pořádku. Po šestinedělí se můžu snažit o jiné dítě. Sice nevím, jak zvládnu odejít, ale manžel mě podpírá a odvádí. Doma mě umyje a dává do postele. Pak konečně usínám a už nemám sílu myslet na to, co bude, až se probudím.
Předchozí díly deníčku:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 578
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 681
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 567
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 332
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 246
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1588
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2589
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1097
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1332
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2106
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
. Soucítím a přeju do budoucna zdrave miminko 