Můj příběh VII. – Konec
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 13.08.21
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sestra mě vede dlouhými nemocničními chodbami na porodní sál. Snažím se moc nerozhlížet kolem, všude jsou rodičky s bříšky a nervózní nastávající tatínci. Mezi ty nepatřím a patřit nebudu. Stejně mám co dělat se udržet na nohách, chvíli mám pocit, že už to nepůjde ani o krok dál. Ale jdu, asi mi nic jiného nezbývá. Doba, kdy jsem si představovala nervózní čekání na porod s manželem za ruku se zdá vzdálená snad tisíc let… už se nemám na co těšit. Ale ani čeho bát. O život dítěte už nejde.
Přebírá si mě porodní asistentka, vede mě k posteli. Vedle ní stojí inkubátor. Tak ten nebude potřeba. Nabízí čaj, hudbu, sprchu, ráda by pro mě něco udělala, ale není co. Je mi všechno jedno, dokázala bych jen koukat do zdi celé hodiny. Tak aspoň sedí u mě a povídáme si. Přinese mi oběd, ale nejsem schopná ho jíst. Má starost, jak to zvládnu, jsem z předchozích dvou dnů psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná. Mně je to jedno. Nabádá mě, ať zavolám manželovi, aby přišel. Nechce se mi, nejradši bych aspoň jeho toho celého ušetřila. Připadá mi, že patří do jiného světa, do světa za zdmi nemocnice, kde jsem ještě byla úplně jiným člověkem. Nakonec nemám sílu jí odporovat, tak volám. Manžel slibuje, že přijede hned, jak to bude možné. Nemusí chvátat. Nevím, jestli si je vědom, co ho čeká. Porodní asistentka mi vysvětluje, že to může trvat mnoho hodin, moje tělo na porod není vůbec nachystané. Měla bych se snažit alespoň trochu spát. Může se tomu říkat potrat jak chce, ale nic to nemění na tom, že musím své dítě porodit. Cítím píchání v podbřišku, napadá mě, jestli to tak nezačíná, ale je to asi nesmysl, ještě mi na vyvolání nic nedali. Zatím mám zavedenou kapačku a napíchnutý epidurál. Normálně zavedení kapačky zvládám v pohodě, tentokrát to připomínalo spíš mučení. Až do čtvrté žíly se to podařilo. Krev je všude na přikrývce a dělají se mi podlitiny. Mám prý hrozně nízký tlak a cukr, zdá se, že to všem kolem dělá starosti. Zavedení epidurálu jsem se kdysi hrozně bála, ale ani to nebolelo. Z vedlejšího sálu slyším rodit jinou maminku. Závidím jí, to jsem měla prožívat také. Bát se, brečet, křičet, a nakonec se hystericky smát s miminkem v náručí.
Porodní asistentka mi vypráví svůj příběh, také přišla o dítě v šestém měsíci. Ví už, že sdílení pomáhá ze všeho nejvíc, pro mě je to první takový příběh, který od někoho jiného slyším. Nechápu, jak to mohla přežít, že se to dá přežít. Přichází doktor s tím, že zavedeme první tabletu na vyvolání. Omlouvá se, že to asi bude bolet, ale nebolí, nebo už to prostě nevnímám. Přijde zase za dvě hodiny dát další. Mně ale během pár minut odtéká plodová voda a začínají kontrakce po třech minutách. Slyším na chodbě hlas manžela, ptá se po mně. Najednou mám slzy v očích a jsem strašně ráda, že tam je, nejradši bych mu vyběhla naproti. Sedne si ke mně, povídáme si o blbostech. Porodní asistentka se ptá, jestli už chci epidurál, je překvapená, že kontrakce začaly tak rychle. Má obavy, že budou trvat dlouho. Tak proč ne, prý ho můžu dostat víckrát. Kontrakce nejsou k nevydržení, jen nepříjemné, tak jen malou dávku. Účinkuje asi hodinu, pak kontrakce začínám cítit skoro nepřetržitě. Sedím na posteli a povídám si s manželem, mám nějak pocit, že už to brzy bude. Přichází doktor s druhou tabletou a s překvapením konstatuje, že můj pocit je zcela správný, jdeme rovnou na to. Manžela posílám za dveře, tohle nechci aby viděl. Nemám sílu tlačit, nejdřív nevím jak a dělám to špatně. Chvíli moc nespolupracuju a čekám, že to nějak dopadne samo, ale pak mi dochází, že je to na mně. Během dvou zatlačení je moje holčička venku. Neukázali mi jí a já se bála, co bych viděla. Odnášejí ji v plechové nádobě a já cítím jen neskutečné prázdno. Manžel se vrací, nechce jít ode mě pryč, i když ho posílám domů, že už je po všem. Nezvládám se ani posadit, natož postavit. Chtěla bych spát, ale musím nejdřív vstát, pak mě přeloží na jiné oddělení, a druhý den půjdu domů. Po krátké debatě porodní asistentka prosazuje, že mě dají na gynekologii, ne na šestinedělí ani zpátky na rizikové. To ještě tak, to už bych nezvládla. Ještě injekce na zastavení laktace a další kapačka. Můžu si promluvit s psycholožkou. Nevím, jak by mi mohla pomoct. Říká, že nemám myslet na to, co bude dál, jen na několik příštích okamžiků. Má pravdu, tuhle radu si budu opakovat ještě často. Říká, že se musím smířit s tím, že jsou věci, které nemohu ovlivnit, které nemohu dosáhnout žádným úsilím na světě. Prý jsem povaha, která chce mít všechno pod kontrolou, a to je teď špatně. Tím si nejsem jistá. Z budoucnosti, z mých snů, mi zbyly tak akorát trosky. Vím ale jistě, už v tu chvíli to vím, že udělám cokoli, abych je posbírala a slepila z nich svůj život zpátky. Nevím, jak to dokážu, ale chci žít dál a chci být zase jednou šťastná. A vysněnou rodinu mít. Nemám v povaze se vzdávat, neumím to. Zhroutit se umím jenom na pár dnů, znám se. Nechci aby to byl konec definitivní.
Nakonec mě převážejí na křesle, je mi zle. Dostávám pokoj s několika dalšími ženami. Koukají se na televizi a smějí se. To mi vadí. Přijde mi, že na mě divně koukají, ale na nic se neptají, tak také nic neříkám, jen mi každou chvíli tečou nekontrolovaně slzy. Sestra ukazuje, že záchod je na druhém konci chodby, a sprcha, měla bych se dojít umýt a na sesternu pro novou košili, v tomhle přece nemůžu být. Tak to tedy nevím jak zvládnu. Na záchod se vleču tak, že si po pár krocích sedám kam se dá, na židle na chodbě, na zem. Když zmizí černo před očima, pomalu vstanu a jdu dalších pár kroků, dokud vidím na cestu. Trvá to dlouho, ale zvládnu to. Pak ještě několikrát takhle. Sprchu ale ani náhodou, nedokážu v ní sedět ani stát. Čaj a čistá košile je na druhém konci chodby, tak to už je úplně mimo moje možnosti. Žádám sestru o přinesení, nadšená není, ale čaj dostanu, na košili asi zapomněla. Je mi po něm zle, zvracím. Teď už nejsou nadšené ani další obyvatelky pokoje. Chci pryč. Tak kapačku, po které usínám. Ale jen na chvíli, pak jde sestra měnit kapačku vedlejší pacientce. Tak to jde celou noc. Ráno chci umřít, tak vyčerpaná jsem nikdy v životě nebyla. Nějak sbírám síly a říkám, že už je mi dobře, na podporu svého tvrzení zvládám po dobu vizity sedět. Tlak mám hodně nízký, ale prý je asi rozbitý tlakoměr. Můžu zavolat manželovi, ať pro mě přijede. Propouštěcí papíry, vyndat kanylu, jsem v pořádku. Po šestinedělí se můžu snažit o jiné dítě. Sice nevím, jak zvládnu odejít, ale manžel mě podpírá a odvádí. Doma mě umyje a dává do postele. Pak konečně usínám a už nemám sílu myslet na to, co bude, až se probudím.
Předchozí díly deníčku:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
Přečtěte si také
Základka dceru nic nenaučila. Teď platím tisíce za přípravné kurzy na střední
- Anonymní
- 24.10.26
- 4625
Moje patnáctiletá dcera je letos v deváté třídě a brzy ji čekají přijímačky na střední školu. Je chytrá, po celou dobu na základce měla jedničky a dvojky. Přesto jí musím platit přípravné kurzy,...
Nájemník nám vytopil byt. Manželka šla situaci vyřešit po svém
- Anonymní
- 24.10.26
- 2314
Když nám nájemník vytopil byt, čekala jsem hádku, telefonáty a pojišťovnu. Místo toho manželka oznámila, že to vyřeší osobně. Když se vrátila, byla až podezřele spokojená. A mně začalo vrtat...
Syn ve školce nespí a ruší. Zjistila jsem, že ho učitelka trestá delším ležením
- Anonymní
- 24.10.26
- 1364
Vyzvedávala jsem ze školky svého čtyřletého syna a těšila se na obvyklé poklidné odpoledne. Místo toho mě paní učitelka hned ve dveřích zastavila s výrazem člověka, který právě odhalil mezinárodní...
Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele
- Anonymní
- 24.10.26
- 768
Když mě potkáte na ulici, nejspíš by vás nenapadlo, že se léčím s depresí. Vodím děti do školky, nakupuji, vařím, chodím do práce a na zprávy od kamarádek odpovídám smajlíkem. Když se mě někdo...
Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Teď jsem jediná, kdo se o rodiče stará
- Anonymní
- 24.10.26
- 6693
Některé děti vyrůstají s pocitem, že jsou pro své rodiče tím největším štěstím. Já jsem od dětství cítila pravý opak. Máma mi nikdy nemusela přímo říct, že mě nechtěla. Poznávala jsem to z jejích...
Přišli jsme o byt kvůli změně času. Teď nás změna čeká znovu. Kdy už to skončí?
- Anonymní
- 23.10.26
- 5574
Je to přibližně půl roku, co nás posouvání času stálo smlouvu na byt. Přijeli jsme pozdě a nabídka nám tak utekla mezi prsty. Frustraci ze změny času už pociťuji znovu, čím blíž to je, tím víc jsem...
Nemůžete žít ve 2+kk, kritizuje mě moje matka. Sama nás vychovávala v garsonce
- Anonymní
- 23.10.26
- 1511
Situace s bydlením není v posledních letech vícečlenným rodinám zrovna nakloněná. Protože platy nám s manželem za posledních deset let příliš nepovyrostly, zůstali jsme se dvěma dětmi v našem...
Přítel toužil po sexu na hřbitově. Jednou jsem mu vyhověla a takhle to dopadlo
- Anonymní
- 23.10.26
- 2135
Mirek je kluk, se kterým se fakt nenudím. Má rád extrémní věci a pořád vymýšlí něco nového. Občas je to až trochu za hranou. Je nám oběma 22 let, jsme mladí, tak proč si neužívat. Někdy řeknu ne,...
Jsem naprogramovaná vstávat za světla. Ta ranní tma mě ničí
- Anonymní
- 23.10.26
- 789
Vůbec se nedivím, že na podzim lidé trpí víc depresemi. Jakmile totiž člověku zazvoní budík a venku je stále tma, je to jako rána palicí. Já jsem aktuálně na vrcholu těchto stavů a každé ráno...
Cizí lidé v naší posteli? Manžel zuřil, když jsem mu navrhla dovolenou zadarmo
- Anonymní
- 23.10.26
- 978
Chtěla jsem dětem dopřát pořádnou dovolenou, aniž bychom za ni utratili všechny úspory. Když jsem ale navrhla výměnu domu s někým z druhého konce světa, manžel se na mě podíval, jako bych se...
. Soucítím a přeju do budoucna zdrave miminko 