Můj syn dostal křídla...
Nikdy bych nevěřila, že já budu muset s něčím takovým žít. Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, ale že j budu mít i v zastoupení v nebi, to bych nikdy nečekala...
V březnu roku 2009 jsem se dozvěděla, že jsemv jiném stavu, udělala jsem si těhotenský test a byly tam…dvě čárky a já držela ten malý proužek a plakala…jsem těhotná, moje malá Nicole bude mít sourozence…
Manželovi jsem dala tenhle těhotenský test k narozeninám zabalený v krásném sříbrném papíře v malé krabičce… Slavili jsme u nás jeho narozeniny i se známýma a kamarádka se pořád divila, proč nepiju…řekla jsem jen, že nemám chuť a dál se to neřešilo… Manžel rozbalil dáreček a podíval se na mě, aniž by něco řekl… a já mrkla na kamarádku a řekla: „Vždyť jsem Ti říkala, že do Petrových narozenin budu těhotná!!!“, tak z gratulací k narozeninám přibyly i gratulace k našemu druhému těhotenství…
Všechno bylo tak jak má a miminko se krásně vyvíjelo a rostlo a já byla nejšťastnější na světě! Ve 20.týdnu jsem jela k doktorovi na určení pohlaví, pan doktor najel sondou na bříško a já jsem hned poznala, že je to kluk, ale nechala jsem pana doktora, aby mi to potvrdil. Měla jsem obrovskou radost a poslala kamarádce smsku, že je to kluk. Jela jsem vyzvednout malou od babičky a pak taťku z práce. Pořád jsem nic neříkala, večer jsem řekla malé, ať jde pošeptat tátovi, že je to Damián… Petr se změnil… Já měla obrovskou radost, že je to kluk a on ochladl, pořád mi říkal, neraduj se předčasně… Nejezdil se mnou na ultrazvuky, ale nechala jsem to být a žívala jsem si toho, že mám v bříšku chlapečka.
Kolem šestého měsíce jsem začala mít sem tam bolesti v bříšku, zprvu stačilo si jen na chvilku sednout a přešlo to. I tak jsem to doktorovi řekla a ten mě uklidnil, že je to jen natahování dělohy. Pak jsem jsem začala mít i výkyvy v náladě, byla jsem zlá a protivná a hlavně pořád strašně unavená. Pak začaly být bolesti intenzivnější, už nestačilo si ani sednout, ani lehnout, prostě nic, jen v předklonu a co nejmíň se pohybovat. Řekla jsem to doktorovi na kontrole 9. září, on mě prohlídl, vypsal dva body z pěti na porod, napsal magnesium a řekl, že to nic není, že malej roste a jde jen o natahování dělohy. Dal mi poslechnout srdíčko Damiánka přes zesilovvač s proslovem, že tenhle kluk je jako řípa a srdíčko bije jako zvon… Já při zvuku jeho srdíčka začala plakat, ale ne štěstím. Pořád mi něco přišlo jinak, tak moc jinak a nějak jsem tušila, že ho mít nebudu. Bála jsem se a moc. Odjela jsem domů, bříško už jsem měla sestouplé a šla jsem zase spát.
16. září jsem si vykládala s Nicole, že budu muset jít s bříškem brzy do porodnice a až se vrátím, tak přijedu zpátky s miminkem s bráškou Damiánkem. Malá pohladila bříško, dala pusinku a řekla:,,Mám Tě ráda, bráško" a za chvilku usla. Já jsem usla v obývacím pokoji na sedačce a čekala až se vrátí manžel z práce. Přijel a já se akorát s pohybama malýho vzbudila a přešla si lehnout do ložnice. Ráno jsem vstala o půl osmé, ale jen co jsem otevřela oči, tak jsem vylítla z postele, podívala jsem se kolik je hodin a jak to, že jsem spala tak dlouho…proč mě Damísek neprobudil?? Seběhla jsem dolů do kuchyně, udělala si kávu, ale po behu na schodech a neprobuzení se malého jsem začala tušit. Seděla jsem v obýváku ve svém křesle, slzy mi tekly proudem a čekala jsem až se manžel probudí. Když přišel dolů, řekla jsem mu, že musím k doktorovi. Jela jsem s malou k babičce, tam mě naložil děda do auta a jel se mnou ke gynekologovi. Čekala jsem v čekárně se třema dalšíma maminkama s tupým výrazem a se slzama v očích na potvrzení, že ON už se mnou nikdy nebude. Pak si mě pozval doktor dovnitř a já začala za plentou strašně plakat, on mě vybídl, abych si lehla na lůžko a když uviděl, že to bříško trdne, tak ztuhl a najel sondou na bříško. Otočil obrazovku a já…uviděla jsem ho…jak má zatlý pěstičky a vůbec se nehýbe…marně jsem hledala srdíčko, ale to netlouklo, už z něj zbyla jen bublinka bez pohybu…slzy tekly ještě víc…čekala jsem, až mi doktor vypíše papíry do porodnice a hladila to bříško, nechtěla jsem ho dát za nic na světě…ale věděla jsem, že ho musím porodit a dát mu tak možnost tenhle svět opustit se vší úctou…odešla jsem z ordinace a šla za dědou do auta, tan když viděl, že se přes slzy nemůžu ani nadechnout, tak na mě ani nemluvil. Vzala jsem telefon, vytočila manželovo číslo a s šíleným brekem a řevem jsem manželovi oznámila, že Damiánek umřel!
Přijela jsem do porodnice a čekala až mě prohlídne pan doktor na příjmu. Pak jsem musela počkat až uklidí porodní sál a mě na něj zavřou, až do doby než Damiánka porodím. Ráno přišel pan doktor, zvedl tabletku na otevření čípku a čekalo se… Já jsem střídavě brečela a odmítala jídlo a kohokoliv okolo sebe a jakékoliv léky na uklidnění..manžel postupně přicházel a odcházel (začal po roce a půl znovu kouřit), zavolal svým rodičům a našim známým a mé mamince.
Ve čtyři hodiny mi sestra píchla plodovou vodu a řekla manželovi, že jestli chce, tak může odjet, protože to bude do rána, že porodím nejdřív v sobotu večer. Manžel se mnou zůstal, neměla jsem vůbec žádné bolesti, jen jsem ležela hladila bříško a křičela sama v sobě, proč zrovna JÁ??? Co jsem komu udělala, že jsem musela být takhle potrestaná??? Ve třičtvrtě na šest jsem cítila nepříjemné píchání v podbříšku, sestřička přišla, zkontrolovala mě, že ještě nic a odešla. V momentě, kdy za sebou zavřela dveře jsem ucítila v ruce hlavičku, pípla jsem na sestru a ta měla moře času. Přišla, zavřela dveře a řekla, že mám tlačit a mezitím si teprve všechno chystala. Manžel mě držel za ruku, já dvakrát zatlačila a už jsem necítila nic. Jen svýho syna, jak se dotýká mého stehna. V momentě, když jsem Damiánka porodila, umřel i šílenej kus mě samotné. Setřička začala plakat, paní doktorka mě držela za ruku a chlácholila, že za tři měsíce budu moct těhotnět znovu. Pak setřička Damiánka zabalila a odnášela ho pryč a já jsem viděla jen to, že měl krásný hustý černý vlásky a byl baculatý. Můj baculatý andílek. Pak jsem jim zkolabovala.
18.9.2009 se narodil anděl Damián s váhou 2040g a 47 cm v nedokončeném 32. týdnu těhotenství…
a navždy mi zůstane v srdíčku. Neměla jsem odvahu a vlastně nám ani nikdo neřekl, že ho můžeme vidět. Odjela jsem domů v sobotu ráno a v pondělí ráno jsem byla rozhodnutá odjet na patologii a podívat se na svého syna. Manžel mi to zakázal a domluvil se s patoložkou, jestli by nám ho mohla vyfotit.
Tak strašně jsem se za sebe styděla, když jsem ho uviděla a zjistila, že vypadá jakoby spinkal. V tu chvíli jsem věděla, že jsem odeslala do nebe nádhernýho anděla.
Už je to skoro osm měsíců a pořád mám problémy se svým vlastním žitím. S porodem Damiánka zemřel velký kus mě a vím, že už nikdy nebudu šťastná. Vždycky tu bude někdo, kdo se mnou není a nebude. Za chvilku bude mít první narozeniny a neoslaví je se mnou.
Nikdy ho neuvidím smát se, nikdy se ho nebudu moct dotknout, nikdy ho nebudu moct políbit, ale vím, že ho vždycky budu milovat!!!
Miluji Tě, Damiánku, a vždycky budu.
Tvoje máma
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 554
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 276
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 550
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 1023
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 352
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1202
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1396
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 2081
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 648
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 773
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
nikdy na ni nezapomene,a nyni uz vedle me skoro pobiha jeji 11 mesicni sestricka luci.
