Můj syn dostal křídla...
Nikdy bych nevěřila, že já budu muset s něčím takovým žít. Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, ale že j budu mít i v zastoupení v nebi, to bych nikdy nečekala...
V březnu roku 2009 jsem se dozvěděla, že jsemv jiném stavu, udělala jsem si těhotenský test a byly tam…dvě čárky a já držela ten malý proužek a plakala…jsem těhotná, moje malá Nicole bude mít sourozence…
Manželovi jsem dala tenhle těhotenský test k narozeninám zabalený v krásném sříbrném papíře v malé krabičce… Slavili jsme u nás jeho narozeniny i se známýma a kamarádka se pořád divila, proč nepiju…řekla jsem jen, že nemám chuť a dál se to neřešilo… Manžel rozbalil dáreček a podíval se na mě, aniž by něco řekl… a já mrkla na kamarádku a řekla: „Vždyť jsem Ti říkala, že do Petrových narozenin budu těhotná!!!“, tak z gratulací k narozeninám přibyly i gratulace k našemu druhému těhotenství…
Všechno bylo tak jak má a miminko se krásně vyvíjelo a rostlo a já byla nejšťastnější na světě! Ve 20.týdnu jsem jela k doktorovi na určení pohlaví, pan doktor najel sondou na bříško a já jsem hned poznala, že je to kluk, ale nechala jsem pana doktora, aby mi to potvrdil. Měla jsem obrovskou radost a poslala kamarádce smsku, že je to kluk. Jela jsem vyzvednout malou od babičky a pak taťku z práce. Pořád jsem nic neříkala, večer jsem řekla malé, ať jde pošeptat tátovi, že je to Damián… Petr se změnil… Já měla obrovskou radost, že je to kluk a on ochladl, pořád mi říkal, neraduj se předčasně… Nejezdil se mnou na ultrazvuky, ale nechala jsem to být a žívala jsem si toho, že mám v bříšku chlapečka.
Kolem šestého měsíce jsem začala mít sem tam bolesti v bříšku, zprvu stačilo si jen na chvilku sednout a přešlo to. I tak jsem to doktorovi řekla a ten mě uklidnil, že je to jen natahování dělohy. Pak jsem jsem začala mít i výkyvy v náladě, byla jsem zlá a protivná a hlavně pořád strašně unavená. Pak začaly být bolesti intenzivnější, už nestačilo si ani sednout, ani lehnout, prostě nic, jen v předklonu a co nejmíň se pohybovat. Řekla jsem to doktorovi na kontrole 9. září, on mě prohlídl, vypsal dva body z pěti na porod, napsal magnesium a řekl, že to nic není, že malej roste a jde jen o natahování dělohy. Dal mi poslechnout srdíčko Damiánka přes zesilovvač s proslovem, že tenhle kluk je jako řípa a srdíčko bije jako zvon… Já při zvuku jeho srdíčka začala plakat, ale ne štěstím. Pořád mi něco přišlo jinak, tak moc jinak a nějak jsem tušila, že ho mít nebudu. Bála jsem se a moc. Odjela jsem domů, bříško už jsem měla sestouplé a šla jsem zase spát.
16. září jsem si vykládala s Nicole, že budu muset jít s bříškem brzy do porodnice a až se vrátím, tak přijedu zpátky s miminkem s bráškou Damiánkem. Malá pohladila bříško, dala pusinku a řekla:,,Mám Tě ráda, bráško" a za chvilku usla. Já jsem usla v obývacím pokoji na sedačce a čekala až se vrátí manžel z práce. Přijel a já se akorát s pohybama malýho vzbudila a přešla si lehnout do ložnice. Ráno jsem vstala o půl osmé, ale jen co jsem otevřela oči, tak jsem vylítla z postele, podívala jsem se kolik je hodin a jak to, že jsem spala tak dlouho…proč mě Damísek neprobudil?? Seběhla jsem dolů do kuchyně, udělala si kávu, ale po behu na schodech a neprobuzení se malého jsem začala tušit. Seděla jsem v obýváku ve svém křesle, slzy mi tekly proudem a čekala jsem až se manžel probudí. Když přišel dolů, řekla jsem mu, že musím k doktorovi. Jela jsem s malou k babičce, tam mě naložil děda do auta a jel se mnou ke gynekologovi. Čekala jsem v čekárně se třema dalšíma maminkama s tupým výrazem a se slzama v očích na potvrzení, že ON už se mnou nikdy nebude. Pak si mě pozval doktor dovnitř a já začala za plentou strašně plakat, on mě vybídl, abych si lehla na lůžko a když uviděl, že to bříško trdne, tak ztuhl a najel sondou na bříško. Otočil obrazovku a já…uviděla jsem ho…jak má zatlý pěstičky a vůbec se nehýbe…marně jsem hledala srdíčko, ale to netlouklo, už z něj zbyla jen bublinka bez pohybu…slzy tekly ještě víc…čekala jsem, až mi doktor vypíše papíry do porodnice a hladila to bříško, nechtěla jsem ho dát za nic na světě…ale věděla jsem, že ho musím porodit a dát mu tak možnost tenhle svět opustit se vší úctou…odešla jsem z ordinace a šla za dědou do auta, tan když viděl, že se přes slzy nemůžu ani nadechnout, tak na mě ani nemluvil. Vzala jsem telefon, vytočila manželovo číslo a s šíleným brekem a řevem jsem manželovi oznámila, že Damiánek umřel!
Přijela jsem do porodnice a čekala až mě prohlídne pan doktor na příjmu. Pak jsem musela počkat až uklidí porodní sál a mě na něj zavřou, až do doby než Damiánka porodím. Ráno přišel pan doktor, zvedl tabletku na otevření čípku a čekalo se… Já jsem střídavě brečela a odmítala jídlo a kohokoliv okolo sebe a jakékoliv léky na uklidnění..manžel postupně přicházel a odcházel (začal po roce a půl znovu kouřit), zavolal svým rodičům a našim známým a mé mamince.
Ve čtyři hodiny mi sestra píchla plodovou vodu a řekla manželovi, že jestli chce, tak může odjet, protože to bude do rána, že porodím nejdřív v sobotu večer. Manžel se mnou zůstal, neměla jsem vůbec žádné bolesti, jen jsem ležela hladila bříško a křičela sama v sobě, proč zrovna JÁ??? Co jsem komu udělala, že jsem musela být takhle potrestaná??? Ve třičtvrtě na šest jsem cítila nepříjemné píchání v podbříšku, sestřička přišla, zkontrolovala mě, že ještě nic a odešla. V momentě, kdy za sebou zavřela dveře jsem ucítila v ruce hlavičku, pípla jsem na sestru a ta měla moře času. Přišla, zavřela dveře a řekla, že mám tlačit a mezitím si teprve všechno chystala. Manžel mě držel za ruku, já dvakrát zatlačila a už jsem necítila nic. Jen svýho syna, jak se dotýká mého stehna. V momentě, když jsem Damiánka porodila, umřel i šílenej kus mě samotné. Setřička začala plakat, paní doktorka mě držela za ruku a chlácholila, že za tři měsíce budu moct těhotnět znovu. Pak setřička Damiánka zabalila a odnášela ho pryč a já jsem viděla jen to, že měl krásný hustý černý vlásky a byl baculatý. Můj baculatý andílek. Pak jsem jim zkolabovala.
18.9.2009 se narodil anděl Damián s váhou 2040g a 47 cm v nedokončeném 32. týdnu těhotenství…
a navždy mi zůstane v srdíčku. Neměla jsem odvahu a vlastně nám ani nikdo neřekl, že ho můžeme vidět. Odjela jsem domů v sobotu ráno a v pondělí ráno jsem byla rozhodnutá odjet na patologii a podívat se na svého syna. Manžel mi to zakázal a domluvil se s patoložkou, jestli by nám ho mohla vyfotit.
Tak strašně jsem se za sebe styděla, když jsem ho uviděla a zjistila, že vypadá jakoby spinkal. V tu chvíli jsem věděla, že jsem odeslala do nebe nádhernýho anděla.
Už je to skoro osm měsíců a pořád mám problémy se svým vlastním žitím. S porodem Damiánka zemřel velký kus mě a vím, že už nikdy nebudu šťastná. Vždycky tu bude někdo, kdo se mnou není a nebude. Za chvilku bude mít první narozeniny a neoslaví je se mnou.
Nikdy ho neuvidím smát se, nikdy se ho nebudu moct dotknout, nikdy ho nebudu moct políbit, ale vím, že ho vždycky budu milovat!!!
Miluji Tě, Damiánku, a vždycky budu.
Tvoje máma
Přečtěte si také
Moje příšerná tchyně řídila celý náš vztah. Manžel jí nikdy neodporoval
- Anonymní
- 19.05.26
- 1633
Musím se vypsat aspoň tímto způsobem. Vím, že tchyně jsou téma samo o sobě. Ta moje, dnes už bývalá, ale patří mezi ty nejhorší. Od začátku našeho vztahu mě neměla ráda. Nebyla jsem pro ni dost...
Babička si zlomila nohu a já šílím. Co s dětmi o prázdninách? Nemám tolik volna
- Anonymní
- 19.05.26
- 997
Letní prázdniny se blíží a já začínám panikařit. Mám dvojčata v první třídě a celou dobu jsem počítala s tím, že nám přes léto pomůže moje mamka. Jenže si ošklivě zlomila nohu a skončila na...
Seriál Monyová ve mně otevřel staré rány. Připomněl mi mého bývalého manžela
- Anonymní
- 19.05.26
- 963
Od Simony Monyové mám doma mnoho knížek. V té době by mě ani nenapadlo, že jednou prožiju něco hodně podobného. Já na rozdíl od ní ale měla štěstí, přežila jsem, i když šrámy na duši se asi nikdy...
Syn (8) na rodinné oslavě nechtěně prozradil něco, co nám všem změnilo život
- Anonymní
- 19.05.26
- 1924
Byla to klasická rodinná oslava se vším všudy. Tchán slavil sedmdesátiny a s tchyní si oba potrpí na velkolepé oslavy. Všechno bylo celkem fajn. Tchán a můj muž se jako vždy opili a řešili různé...
„Ty rozmazlené spratky sem nevoďte,“ křičela na nás tchyně po poslední návštěvě
- Anonymní
- 19.05.26
- 1196
Manželova matka byla vždycky trochu zvláštní. Ale dokud chodila do práce a měla kolem sebe běžný režim, dalo se s ní celkem vyjít. Jenže od chvíle, kdy odešla do důchodu, se hodně změnila. Jako by...
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 6925
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 2162
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1444
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1835
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 5242
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
nikdy na ni nezapomene,a nyni uz vedle me skoro pobiha jeji 11 mesicni sestricka luci.
