Můj syn dostal křídla...
Nikdy bych nevěřila, že já budu muset s něčím takovým žít. Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu, ale že j budu mít i v zastoupení v nebi, to bych nikdy nečekala...
V březnu roku 2009 jsem se dozvěděla, že jsemv jiném stavu, udělala jsem si těhotenský test a byly tam…dvě čárky a já držela ten malý proužek a plakala…jsem těhotná, moje malá Nicole bude mít sourozence…
Manželovi jsem dala tenhle těhotenský test k narozeninám zabalený v krásném sříbrném papíře v malé krabičce… Slavili jsme u nás jeho narozeniny i se známýma a kamarádka se pořád divila, proč nepiju…řekla jsem jen, že nemám chuť a dál se to neřešilo… Manžel rozbalil dáreček a podíval se na mě, aniž by něco řekl… a já mrkla na kamarádku a řekla: „Vždyť jsem Ti říkala, že do Petrových narozenin budu těhotná!!!“, tak z gratulací k narozeninám přibyly i gratulace k našemu druhému těhotenství…
Všechno bylo tak jak má a miminko se krásně vyvíjelo a rostlo a já byla nejšťastnější na světě! Ve 20.týdnu jsem jela k doktorovi na určení pohlaví, pan doktor najel sondou na bříško a já jsem hned poznala, že je to kluk, ale nechala jsem pana doktora, aby mi to potvrdil. Měla jsem obrovskou radost a poslala kamarádce smsku, že je to kluk. Jela jsem vyzvednout malou od babičky a pak taťku z práce. Pořád jsem nic neříkala, večer jsem řekla malé, ať jde pošeptat tátovi, že je to Damián… Petr se změnil… Já měla obrovskou radost, že je to kluk a on ochladl, pořád mi říkal, neraduj se předčasně… Nejezdil se mnou na ultrazvuky, ale nechala jsem to být a žívala jsem si toho, že mám v bříšku chlapečka.
Kolem šestého měsíce jsem začala mít sem tam bolesti v bříšku, zprvu stačilo si jen na chvilku sednout a přešlo to. I tak jsem to doktorovi řekla a ten mě uklidnil, že je to jen natahování dělohy. Pak jsem jsem začala mít i výkyvy v náladě, byla jsem zlá a protivná a hlavně pořád strašně unavená. Pak začaly být bolesti intenzivnější, už nestačilo si ani sednout, ani lehnout, prostě nic, jen v předklonu a co nejmíň se pohybovat. Řekla jsem to doktorovi na kontrole 9. září, on mě prohlídl, vypsal dva body z pěti na porod, napsal magnesium a řekl, že to nic není, že malej roste a jde jen o natahování dělohy. Dal mi poslechnout srdíčko Damiánka přes zesilovvač s proslovem, že tenhle kluk je jako řípa a srdíčko bije jako zvon… Já při zvuku jeho srdíčka začala plakat, ale ne štěstím. Pořád mi něco přišlo jinak, tak moc jinak a nějak jsem tušila, že ho mít nebudu. Bála jsem se a moc. Odjela jsem domů, bříško už jsem měla sestouplé a šla jsem zase spát.
16. září jsem si vykládala s Nicole, že budu muset jít s bříškem brzy do porodnice a až se vrátím, tak přijedu zpátky s miminkem s bráškou Damiánkem. Malá pohladila bříško, dala pusinku a řekla:,,Mám Tě ráda, bráško" a za chvilku usla. Já jsem usla v obývacím pokoji na sedačce a čekala až se vrátí manžel z práce. Přijel a já se akorát s pohybama malýho vzbudila a přešla si lehnout do ložnice. Ráno jsem vstala o půl osmé, ale jen co jsem otevřela oči, tak jsem vylítla z postele, podívala jsem se kolik je hodin a jak to, že jsem spala tak dlouho…proč mě Damísek neprobudil?? Seběhla jsem dolů do kuchyně, udělala si kávu, ale po behu na schodech a neprobuzení se malého jsem začala tušit. Seděla jsem v obýváku ve svém křesle, slzy mi tekly proudem a čekala jsem až se manžel probudí. Když přišel dolů, řekla jsem mu, že musím k doktorovi. Jela jsem s malou k babičce, tam mě naložil děda do auta a jel se mnou ke gynekologovi. Čekala jsem v čekárně se třema dalšíma maminkama s tupým výrazem a se slzama v očích na potvrzení, že ON už se mnou nikdy nebude. Pak si mě pozval doktor dovnitř a já začala za plentou strašně plakat, on mě vybídl, abych si lehla na lůžko a když uviděl, že to bříško trdne, tak ztuhl a najel sondou na bříško. Otočil obrazovku a já…uviděla jsem ho…jak má zatlý pěstičky a vůbec se nehýbe…marně jsem hledala srdíčko, ale to netlouklo, už z něj zbyla jen bublinka bez pohybu…slzy tekly ještě víc…čekala jsem, až mi doktor vypíše papíry do porodnice a hladila to bříško, nechtěla jsem ho dát za nic na světě…ale věděla jsem, že ho musím porodit a dát mu tak možnost tenhle svět opustit se vší úctou…odešla jsem z ordinace a šla za dědou do auta, tan když viděl, že se přes slzy nemůžu ani nadechnout, tak na mě ani nemluvil. Vzala jsem telefon, vytočila manželovo číslo a s šíleným brekem a řevem jsem manželovi oznámila, že Damiánek umřel!
Přijela jsem do porodnice a čekala až mě prohlídne pan doktor na příjmu. Pak jsem musela počkat až uklidí porodní sál a mě na něj zavřou, až do doby než Damiánka porodím. Ráno přišel pan doktor, zvedl tabletku na otevření čípku a čekalo se… Já jsem střídavě brečela a odmítala jídlo a kohokoliv okolo sebe a jakékoliv léky na uklidnění..manžel postupně přicházel a odcházel (začal po roce a půl znovu kouřit), zavolal svým rodičům a našim známým a mé mamince.
Ve čtyři hodiny mi sestra píchla plodovou vodu a řekla manželovi, že jestli chce, tak může odjet, protože to bude do rána, že porodím nejdřív v sobotu večer. Manžel se mnou zůstal, neměla jsem vůbec žádné bolesti, jen jsem ležela hladila bříško a křičela sama v sobě, proč zrovna JÁ??? Co jsem komu udělala, že jsem musela být takhle potrestaná??? Ve třičtvrtě na šest jsem cítila nepříjemné píchání v podbříšku, sestřička přišla, zkontrolovala mě, že ještě nic a odešla. V momentě, kdy za sebou zavřela dveře jsem ucítila v ruce hlavičku, pípla jsem na sestru a ta měla moře času. Přišla, zavřela dveře a řekla, že mám tlačit a mezitím si teprve všechno chystala. Manžel mě držel za ruku, já dvakrát zatlačila a už jsem necítila nic. Jen svýho syna, jak se dotýká mého stehna. V momentě, když jsem Damiánka porodila, umřel i šílenej kus mě samotné. Setřička začala plakat, paní doktorka mě držela za ruku a chlácholila, že za tři měsíce budu moct těhotnět znovu. Pak setřička Damiánka zabalila a odnášela ho pryč a já jsem viděla jen to, že měl krásný hustý černý vlásky a byl baculatý. Můj baculatý andílek. Pak jsem jim zkolabovala.
18.9.2009 se narodil anděl Damián s váhou 2040g a 47 cm v nedokončeném 32. týdnu těhotenství…
a navždy mi zůstane v srdíčku. Neměla jsem odvahu a vlastně nám ani nikdo neřekl, že ho můžeme vidět. Odjela jsem domů v sobotu ráno a v pondělí ráno jsem byla rozhodnutá odjet na patologii a podívat se na svého syna. Manžel mi to zakázal a domluvil se s patoložkou, jestli by nám ho mohla vyfotit.
Tak strašně jsem se za sebe styděla, když jsem ho uviděla a zjistila, že vypadá jakoby spinkal. V tu chvíli jsem věděla, že jsem odeslala do nebe nádhernýho anděla.
Už je to skoro osm měsíců a pořád mám problémy se svým vlastním žitím. S porodem Damiánka zemřel velký kus mě a vím, že už nikdy nebudu šťastná. Vždycky tu bude někdo, kdo se mnou není a nebude. Za chvilku bude mít první narozeniny a neoslaví je se mnou.
Nikdy ho neuvidím smát se, nikdy se ho nebudu moct dotknout, nikdy ho nebudu moct políbit, ale vím, že ho vždycky budu milovat!!!
Miluji Tě, Damiánku, a vždycky budu.
Tvoje máma
Přečtěte si také
Dostala jsem práci snů, manžel mi místo gratulace vyčetl, že zanedbám syna
- Anonymní
- 16.11.26
- 333
Když jsem manželovi oznámila, že jsem dostala nabídku vrátit se po rodičovské do práce, jeho první otázka nebyla, kolik budu vydělávat ani jestli mě ta pozice těší. Zajímalo ho, kdo bude hlídat...
Manžel mi vyčítá pohodlný život v domácnosti, chce za to po mně další dítě
- Anonymní
- 16.11.26
- 307
Manžel mi pokaždé, když přijde řeč na druhé dítě, opakuje, že nemůže být jen po mém. Jenže já už jedno dítě mám a další nechci. Je mi čtyřicet, máme malého syna, bydlíme v domě se zahradou a já...
Nácvik vánoční pohádky na vsi je noční můra. Zkazila jsem dětem radost?
- Anonymní
- 16.11.26
- 212
Blíží se čas adventu a s ním i ty nejkrásnější, ale také nejstresovější chvíle celého roku. Zatímco ostatní maminky se v obecní sokolovně na nácviku vánoční pohádky s písničkami usmívají a chválí...
Tchyně sice hlídá zadarmo, ale děti vychovává po svém. Jsem prý nevděčná snacha
- Anonymní
- 16.11.26
- 248
Když jsem tchyni poprvé svěřila děti na celé odpoledne, byla jsem nadšená, že máme konečně hlídání. Jenže po několika měsících už si nejsem jistá, jestli nám její pomoc spíš nekomplikuje život....
Jsem máma, ne bankomat. Dcera si plete mateřskou lásku s bezplatným servisem
- Anonymní
- 16.11.26
- 233
Když mi zavolá dcera a začne mi vyznávat, jak mě má ráda, už jsem ve střehu. Za chvíli totiž obvykle přijde to, na co čekám. Potřebuje půjčit, přispět na nájem nebo jí chybí peníze do výplaty....
V 45 jsem dala výpověď a chci si splnit sen. Manžel mě nařkl z nezodpovědnosti
- Anonymní
- 15.11.26
- 1015
Když jsem manželovi oznámila, že dávám výpověď a chci rozjet vlastní podnikání, čekala jsem překvapení, možná trochu obav, ale také podporu. Místo toho mě označil za nezodpovědnou ženskou, která si...
Dcera se zbláznila. Prý se cítí jako kluk a máme jí říkat Adam. Otec ji zabije
- Anonymní
- 15.11.26
- 1098
Moje patnáctiletá dcera mi nedávno oznámila, že se necítí být dívkou. Vybrala si nové mužské jméno a chce, abych jí říkala v mužském rodě. Vím, že bych ji měla především vyslechnout a podpořit, ale...
Rozhodla jsem, že děti budou doma pomáhat. Manžel ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 15.11.26
- 672
Když jsem se doma vyjádřila k tomu, aby děti konečně začaly pomáhat s domácností, manžel mi před nimi předvedl takové divadlo, že jsem se nestačila divit. Prý jsem hysterka, která si neumí poradit...
Seřvala jsem spratka na hřišti, který hodil písek na dceru. Špatná jsem byla já
- Anonymní
- 15.11.26
- 689
V poslední době se nám několikrát stalo, že nějaké dítě házelo na dceru písek. Jednou ho dokonce měla plné oči. Většinou šlo o nepozornost rodičů, kteří někde seděli, povídali si a o své dítě se...
Na přípravné kurzy nemáme. Bojím se, že kvůli tomu dcera přijímačky neudělá
- Anonymní
- 15.11.26
- 335
Slíbila jsem dceři, že přípravu na přijímačky zvládneme spolu doma. Na placené kurzy nám teď nezbývají peníze. Jenže po práci mi často chybí energie a s některými úlohami si sama nevím rady. Když...