Nicolko, jsi moje všechno...
- Rodičovství
- zitorka
- 10.08.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Teď je to přesně čtyři roky a 22 hodin...je to neuvěřitelný, jak rychle nám to spolu uteklo, ale chci, aby jsi moje Nicolko věděla, jak moc tě miluji...Máma
Je 17. prosince 2005 a já objevuji dvě čárky na těhotenském testu…moc jsem si je přála uvidět, ale najednou sedím a hledím na dálnici a nejsem schopná uvěřit, že už…já jsem těhule…no paráda…druhý pocit???já se zblázním, budu muset rodit…
Za nějakých šest týdnů vidím na utz malou bublinku, která bije za svůj život, já bulím..aha, tak tohle je ta těhotenská přecitlivělost, rozplývám se nad fotečkou ještě pěkně dlouho, jedu pro manžela do práce…zeptám se: ,,Víš co se stalo?„, a on mi odpoví: ,,Ne, ale ty jsi těhotná??“ …asi to přišlo v pravou chvíli pro oba…
Veškeré vyšetření v těhotenství byli na jedničku, já zdravá, dítě zdravé… Rostlo jako z vody, dokonce nesnášelo sondu tlačící na břicho, takže jsme se vždycky strašně smály i s doktorkou…prostě nějaké hyperaktiní dítě…no to potěší…v noci pravidleně cítím mírné ťukání v bříšku, tak buď si chce mimi vykládat nebo nevím…na dalším ultrazvuku zjistím, že to mírné ťukání je škytavka…termín porodu máme stanovený na 27.7.2006, ale já si v tomhle datu ještě klidně řídím do královehradecké zoo, tam i zpátky…prostě tomu človíčku se nechce ven…jenže už je moc dlouho…
Je 6. srpna neděle, mám příjem do porodnice… V pondělí vyšetření, zátěžový test, který rozcházím, takže nerodím… Úterý, opět vyšetření, zátěžový test, který dokonce ani nezareaguje… Takže zase nic… Takže už po zátěžovém testu zavedení tabletky na vyvolání porodu… Upřímně myslela jsem, že panu doktorovi ukopnu hlavu… Je půl deváté ráno a moje dítě prosím, aby se vzdalo a chtělo jít za mnou… Donesou mi papíry na vypsání…jméno holky Nicole, jméno kluka Damián… Takže i papíry mám v pořádku a můžu ležet. Během dne jdu dvakrát do sprchy…celý den pociťuju mírné bolesti, tak jestli to má být jen takhle tak to zvládnu. Kolem sedmé jdu do horké vany… moc dlouho tam nevydržím, ale hned jak vylezu, tak se proklínám… Přišlo něco neskutečně bolavýho… V předklonu lezu do postele a snažím se na sobě nedávat ještě nic najevo… Mezitím pořád chodí sestřička s kardiotografem, takže tam už nějaký ty změny pozoruju…jo už to asi začíná…je to po pětadvaceti minutách, jeden bolavý a zase klid…mezitím mě sestřička kontroluje, jak postupujeme, ale zase vždycky odejde…kolem desáté hodiny mám silné nutkání čurat, tak jdu na wc…po chvilce se vracím, protože můj močový mechýř se jen zdál být plný…takhle se to opakuje do dvanácti, kdy už se zvedám pokolikáté a jdu na wc, s tím, že si jen svrknu a nic…tak jsem si otráveně a unaveně sedla na wc a zase jen cvrkla…,,Kruci!!!„…
Zvednu se, že si půjdu zase lehnout a praskla mi voda…zavolám na sestru, přesunu se na postel s tím, že ta bolest co přišla už vůbec nebyla k přežití, tak jsem si pomyslela, no jestli tohle jsou ty porodní bolesti, tak to radši ať udělají ráno císař…informovala jsem manžela smskou, že má okamžitě přijet…ten přijel asi za hodinu, takže jsem tam hodinu řvala sama…kolem druhé už jsem bezmocně zařvala na sestřičku, že chci epidurál, že už to nevydržím, verdikt? ,,Jste otevřená na čtyři cm, pokud vám te´d píchnu epidurál porod se zastaví!!“ Moje odpověď? ,,Nezájem, já bych byla ráda, kdyby tenhle den nebyl můj poslední! Chci ho za každou cenu!!"
Nakonec kolem půl třetí přichází anesteziolog a zavádí mi epidurál…no byla to fuška sebou netrhnout, aby se něco nestalo, ale i to se podařilo…za pět minut tři cítím úlevu, teplo v nohách a jen slabé tahání na místech, kde předtím byli nože…otáčím se na bok a vysílená usínám…
Probudím se a podívám se na hodiny, ježiši, já spala jen pět minut a už mě nutí jít na záchod??? tak vysílená pípnu na sestru, že bych potřebovala jít na wc…ona mě prohlídne a řekne, takže na velkou nejdeme, jdeme rodit…Cože??? Už??? Vždyť nic necítím…no jestli jsem si myslela, že už bolest neucítím,t ak jsem se šeredně pletla, napíchli mi zpátky oxitocin:-))), takže to začalo ve vší parádě znovu!!! Jedno zatlačení, druhý zatlačení(cítím i nějaké zatáhnutí) a jak to všechno naráz strašně lehce jakoby proteklo…
a je ticho…mě se udělalo zle, tak jsem zavřela oči, ale když je otvírám, tak už manžel vedle mě drží v náruči malýho tvorečka, zabalenýho v zavinovačce…tak tohle je moje dcera Nicole…je krásná, trošku se šklebí na světlo, ale je nádherná…má 52 cm a 3850g…
A dnes??? Má čtvrté narozeniny…pořád je nádherná, s rozdílem, že už mluví…z černovlasého mrňouska, je teď krásná užvaněná princezna, která dělá i radost, ale i pěkně zlobí…a ta hyperaktivita??? bohužel to nebyla jen záležitost bříška, je taková i dnes…
Takže, Nicolko, možná jednou budeš mít možnost tohle číst… Přeju Ti moc moc štěstíčka, moře lásky, celou horu zdravíčka…a chci aby, jsi věděla, že máš mámu, která pro Tebe udělá všechno na světě a bude tě vždycky milovat…mámu, která je ti vděčná i za víc, než plno jiných maminek, pomohla jsi mi v hrozně težké chvíli, i když si to vůbec neuvědomuješ, za mámin život jsi odpovědná ty…jsem Ti strašně vděčná, že jsi mi pomohla, že jsi mě objala, že jsi dokázala vykouzlit úsměv i když mě vůbec nebylo do smíchu, že jsi přišla a otírala moje slzy, když tekly, že jsi mě objala, když jsi na mě viděla, že jsem zase smutná…jen mi, prosím odpusť, že ten bráška nepřišel…věřím, že i on slaví v nebíčku Tvoje narozeninky a že na Tebe myslí…
Jednou až budeš velká, tak to pochopíš…
Miluji tě, beruško moje…
Máma
Přečtěte si také
Ze školky mi ho zase poslali domů s rýmou. V práci už nevím, co říct
- Anonymní
- 11.11.26
- 525
Syna jsem po týdnu doma odvedla do školky a za dvě hodiny si pro něj jela znovu. Chápu, že nemocné dítě do kolektivu nepatří. Jen už nevím, kdy je dost zdravý na návrat a jak mám další nepřítomnost...
“Macinka má pravdu,” rýpl si dneska manžel. Zapomněl, že jsem taky hrála hokej?
- Anonymní
- 11.11.26
- 409
Žijeme v době, kdy se o rovnoprávnosti a svobodě volby mluví na každém rohu, ale jakmile přijdete domů za zavřené dveře, často zjistíte, že pod moderním nátěrem se ukrývají názory staré jako...
„Mami, na řízení už jsi moc stará,“ slýchám od dětí. Chtějí mi vzít klíče
- Anonymní
- 11.11.26
- 765
„Mami, myslím, že bys už neměla řídit. V tvém věku je to nebezpečné.“ Tohle mi oznámil můj vlastní syn u nedělního oběda, jako by mi právě sděloval, že mám vysoký tlak. Je mi 67 let, řidičský...
Chtěla jsem pomoct dceři po rozvodu. Dnes bych nejraději vyhodila ji i psa
- Anonymní
- 11.11.26
- 1465
„Jestli nám vezmeš Jonatána, už k tobě nikdy nepřijdu!“ vykřikla na mě moje jedenáctiletá vnučka a zabouchla dveře svého pokoje. Stála jsem na chodbě, pod nohama měla další chomáč psích chlupů a v...
Manžel chce pro syna gympl. Já hlavně chci, aby se nebál říct, co chce on
- Anonymní
- 11.11.26
- 259
Ještě jsme nenavštívili jedinou střední školu a už se kvůli jejich výběru doma hádáme. Manžel počítá s gymnáziem, já bych synovi ráda nechala prostor i pro průmyslovku, která ho zaujala. Jenže...
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 1317
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 1057
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 799
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 1509
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 714
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
moc pěkně jsi to napsala 
…jsem ráda že tě znám 
