Můj andělíček Nathanielka
- Porod
- zitorka
- 11.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
V životě ženy jsou dny, kdy to nejde, dny, kdy to zvládá a dny, kdy překypuje štěstím, a ten můj den byl 23. 8. 2011. Po šílené ztrátě v těhotenství, teď přišlo těhotenství s holčičkou, které dopadlo vyvoláváným porodem a snad i šťastným koncem.
Dne 22. 8. jsem byla přijatá do porodnice. Původně jsem měla mít 19. vše za sebou, primář mi přislíbil císařský řez, protože jsem díky prvnímu vyvolávanému porodu (19,5 hodiny v šílených bolestech) a druhému těhotenství, kdy jsem musela rodit svého chlapečka jako andílka, prostě neměla odvahu, zato jsem měla šílený strach z normálního porodu. Jenže po domluveném císaři za týden mi volal z porodnice jiný lékař, že mi císařský řez udělají, ale že ode mně chtějí indikaci od psychiatra, že můj psychický stav mi nedovolí porodit normálně. Tak jsem sháněla psychiatra, který by mi vypsal do papíru tuhle větu. No, během jednoho týdne, který jsem na to měla, by mi to nevypsal žádný. Dokonce jsem mluvila s jednou příjemnou paní psychiatričkou, která se mně zeptala, jestli jsem po předchozím těhu navštěvovala psychiatra, odpověděla jsem, že ne. Na rovinu jsem jí řekla, že ať se na mě nezlobí, ale že to je věc, na které nejsou žádné tabulky, že s tímhle se jako matka musím vypořádat sama a že si myslím, že psychiatr je v téhle záležitosti úplně mimo… a ona? Dala mi za pravdu.
Ale abych se dostala k tomu hlavnímu, po tomhle martyriu jsem zavolala do porodnice, že chci 22. vyvolání, že si ten porod dám normálně a teď jsem za to upřímně velice ráda. Jenže ten den se nic nedělo, ležela jsem na pokoji, vystresovaná a šílená strachy, večer mi kolem desáté hodiny přišla sestřička zavést tabletku na preindkuci porodu a dostala jsem k tomu žihadýlko na spaní… no, ten stres prostě žihadýlko na spaní nevzal v potaz, navíc jsem byla na pokoji s maminkou, která už měla miminko na světě, takže jsem slyšela pláč miminka a pořád jsem se budila.
V šest ráno přišla vrchní sestra a řekla mi, ať si sebou vezmu všechny věci, že jdeme na sál, udělala mi klystýr (poprvé, no otřesné) a pak přišel sám pan primář, který mě prohlédl a zavedl tabletku na vyvolání, to bylo čtvrt na osm. Deset minut jsem ležela a nesměla se hnout, aby tabletka nevyjela, hned po tomhle jsem zavolala manželovi, ať dojede, že tam nechci být sama. Bolesti přicházely po pěti minutách, ale já při nich pochodovala a v klidu jsem to rozdýchávala. Dorazil manžel, za dvě hodiny přišel primář, prohlédl mě a zavedl druhou tabletku, to bylo čtvrt na deset. Pořád jsem čekala ty šílené bolesti, které jsem měla u první dcery, ale nic takového nepřišlo. Lehla jsem si na lůžko, dostala křížové bolesti, ale abych to vzládala, tak jsem si pohupovala pánví do půlkruhu, moc mi to pomáhalo, bolesti skoro žádné, všechno jsem to v klídku prodýchávala. Upřímně, zaujala jsem postoj, že jsem každou kontrakci vítala, protože jsem se blížila k závěru.
Ve čtvrt na jedenáct jsem byla otevřená na 1 cm, přišel primář, píchl vodu a celou ji vypustil… čekala jsem, co šíleného přijde za bolesti, ale nic, bolesti jsem necítila, do toho přišla dětská doktorka, zeptat se, jak to postupuje, primář řekl, že ještě tak hodinu a půl. Stahování bříška s minimálními bolestmi jsem začala pociťovat až chvilku před velkým finále, ale pořád jsem to rozdýchávala. Manžel mi hlásil na monitoru velikost těch kontrakcí a zároveň, že srdíčko bije krásně. Poprosila jsem primáře, že chci epidural, že mám strach z toho, jak poleze miminko ven, že to nechci cítit, vyhověl mi, přišel pan anesteziolog z ara a zavedl mi epidural. Necítila jsem vůbec nic, přišla vrchní a zkontrolovala srdíčko přes břísko, to dělala každých deset minut, a taky mě donutila, ať se zkusím vyčůrat, že to líp postoupí. No, miluji bažanta, sedla jsem na něj a snažila se domluvit svému močovému měchýři, aby to pustil, ale v tom epiduralu to šlo celkem těžko 
Vrchní mi pustila i vodu do umyvadla, že to třeba pomůže, pomohlo…
Bylo třičtvrtě na dvanáct a přišel primář, že napíchnou oxytocin, že nemám bolesti, že se to zastaví… no nezastavilo, začala jsem do pěti minut od jeho věty cítit tlaky a řezání ve spodku. I přes epidural, který jsem měla pořád puštěný, přišla vrchní a zkontrolovala mě… 7 cm… začala z postele dělat kozu, přinesla kapačku, abych to cítila, ale tu ani nestihla napíchnout, protože už jsem na ni řvala, že to nevydržím. Pětkrát jsem musela malou přidržovat, aby nevylétla sama, kdy mi sestřička řekla, že musím ještě počkat. Když už jsem jí řekla, že nemůžu, že si to dělá, co chce, tak mě prohlédla a řekla, že můžu začít tlačit, v ten moment jsem měla na sále primáře, vrchní, která mě odrodila, dětskou lékařku, sestřičku z novorozeneckého a všichni čekali, až maličkou vytlačím. Celou dobu jsem byla napojená na monitoru, ale nějaký příjemný hlas v mé hlavě mi řekl, abych rychle zatlačila a sledovala, a na dvě zatlačení byla maličká venku.
Ale bylo ticho… při rotaci v porodních cestách se nadechla krve, ale tak hluboko, že jí museli pomáhat. Když už sestřička z novorozeneckého volala na aro doktora, ležela jsem, brečela nahlas a držela manžela za ruku… nevím, jestli jsem si to říkala v hlavě nebo jsem to říkala nahlas, ale mluvila jsem na maličkou, aby se rozdýchala. Prosila jsem Damiánka a anděly strážné, aby tohle už nedopustili, že ji chci mít u sebe, zdravou a živou. Ještě teď mi tečou slzy, když si vzpomenu, jak byla modrá a bojovala… viděla jsem, že sem tam se nadechne, ale zase jí to nejde a dusí se.
V ten moment přiběhl doktor z ara, ten příjemný pan anesteziolog, byl zadýchaný a letěl hned k maličké, zavedl hadičku do krku, odsál, maličkou mezitím masírovali na srdíčku a vháněli jí kyslík do pusinky pumpou. Pohled to byl strašný… za doktorem z ara běžely dvě setry, které měly kufřík s adrenalinem a jinými léky na oživování. Pak jim doktor řekl, že už je všechno v pořádku, že můžou odejít. Oddechla jsem si, manžel měl skoro rozdrcenou ruku, já pořád ležela s nohama nahoru, protože v ten moment nikdo nemyslel na mě, ale na mojí holčičku, tak aby si nepřekáželi, tak zbytek doktorů a sester stál bokem. Doktor z ara odcházel a řekl mi, že tohle byl jeho nejrychlejší běh, ale že už je vše v pořádku. Dětská doktorka se začala hádat s primářem, že malá ztrácela ozvy už když byla vevnitř, on na ni řval, že celou dobu sledoval monitor, sestra jim říkala, že ta malá vykvikla, to vše přede mnou… mně to bylo jedno. Malou odnesli do inkubátoru a na kyslík. Manžel šel za nimi a pak mi maličkou přinesl ukázat na fotce, mezitím jsme dostali skvělou zprávu, že už jí snižují kyslík, že to zvládla dobře. Apgar skore jsme měli 5-8-10.
Dne 23. 8. 2011 ve 12:15 se narodila moje druhá dcera (třetí dítě). Nathaniela Anna s váhou 3200 g a 48 cm.
Po dvou hodinách mě odvezli na pokoj, kam přišel i manžel a dovezl mi maličkou a já jí hladila, brečela a chovala a byla po dvou letech konečně trošku šťastná. Pak mi jí sestřička odvezla, ať si odpočnu, a druhý den mi ji ráno dovezli a už jsem ji nedala z ruky, jen když musela jít na nějaké vyšetření.
V den narození mojí Nathanielky při nás stál celý zástup andělů a skoro půlka nemocnice. Tímto bych chtěla i poděkovat, že přes všechny trapárny provázející domluvený císař a pak jeho odvolání ze strachu před žalobou, jsem ráda za to, že jsem rodila normálně, protože jsem porodila bez nástřihu, neměla jsem žádné porodní zranění, jen jednu malou trhlinku, kterou jsem druhý den necítila.
Tohle byl přes peklo na konci můj nejlepší porod… co se týče bolestí. Co se týče psychiky, to bylo nejhorší těhotenství
Takže?
Štěstí se k nám vrátilo a doufám, že v podobě zdravého a živého dítěte už to tak i zůstane. Každý den děkuji andělům strážným a svému synovi, že je tu se mnou a prosím je, aby mi Nathanielka už zůstala a krásně rostla.
Konečně trošku šťastná mamka Míša
Přečtěte si také
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 348
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 159
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 185
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 145
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 114
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 676
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 335
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 661
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 1275
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 436
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Přeji hodně zdravíčka do života a štěstíčko pro celou Vaši rodinku!!!! 
UUUUUUFFFFFF jsem fakt upřímně ráda že nadpis s obsahem deníčku nekoreponduje a přeji do života jen a jen zdraví a štěstí…Však má ten nejlepší dozor z nebe 
je právem hrdý a svou druhou sestřičku, tatínka a hlavně na tebe, svou úžasnou maminku. 
