Naděje pro snažilky po mimoděložním těhotenství (GEU)

Už jsem zde jednou psala deníček, kde popisuji můj neblahý osud, zkušenosti s mimoděložním těhotenstvím a všechnu tu bolest s tím spojenou. Ale zázraky se přece jen dějí.

Když jsem loňský rok 3. 5. přišla o děťátko a tím i celý vejcovod, měla jsem po prognózách lékařů opravdu strach, zda budu moct mít vlastně ještě děti. Tak jako každá žena, tak i já hledala a četla různé diskuze na toto téma, a promočila slzami mnoho kapesníčků na výroky, jak po GEU jde stěží přirozeně otěhotnět.

Stále jsem byla přesvědčena, že nám už se NIKDY miminko nepovede. Doma mi sice běhala už jedna rošťanda, ale toužili jsme po druhém nezbedovi do rodiny.

Psalo se 24. 6. Když jsme s manželem mohli poprvé od operace pojmout svou lásku důkladněji. 

Samozřejmě jsme se připravili na možnost, že by TO vyšlo. Ale to by byl sakra zázrak, což?

Bylo to cca 8, 9 dní po tomto datu, když jsem měla problém s tlakem a skončila v nemocnici, kde mě pro jistotu hospitalizovali, jelikož se mi to stalo úplně poprvé. Ležela jsem a čekala na příjem a výsledky.

Asi po 3 hodinách za mnou konečně dorazil lékař s výsledky. Něco mi říká, ale mně v uších zní jen ta jediná věta: „víte o tom, že jste těhotná?“

Cože? Já jsem těhotná? To není možný, vážně jsem těhotná?

Samozřejmě mi dělali utz, ale bylo na vše příliš brzo. Hodnota jcf byla tehdy jen 56 takže vskutku v rané fázi. Nevěděla jsem, zda mám brečet, radovat se, nebo se bát. Vždyť to není možné? Opravdu se to stalo a vyšlo to, takhle brzy?

Po týdnu v nemocnici, jsem odcházela domu s utz kde už byla vidět bublinka. Hurá, je tam kde měla být. Když jsem s tímto přišla domu, manžel byl dojatý a nevěřil vlastním očím.

3. 5. jsem se z nemocnice loučila s brekem a vidinou, že už další děťátko mít nebudu. Aspoň ne přirozeně. A nyní 7. 6.(přibližně) odcházím s fotkou utz na které je nadějná bublinka.

Když jsem po 14 dnech šla na kontrolu, bylo vše jak mělo. Bublinka měla srdíčko a vesele se měla k světu. Samozřejmě bylo celé těhotenství více hlídané.

Takže bych chtěla vzkázat - naděje, naděje ty tu vždycky jsou, a zázraky? Ano, ty se opravdu dějí! Ano, byť je to psychicky opravdu náročné setkat se s GEU a prožít tu bolest a strach, co vlastně bude dál.

Nebojte se, Vy které jste si prošly neblahými zkušenosti s GEU a pociťujete ten samý strach, co já… Co vlastně bude, budu moc mít děťátko? Ano, půjde to! Někdy nám ten nahoře pošle neblahou zkušenost, abychom byly silnější a odolnější, právě proto abychom pak zvládly zápřah s tím vysněným miminkem.

Takže, NADĚJE JSOU VŽDY, I KDYŽ MY SI MYSLÍME, ŽE PRO NAS NADĚJE VYHASLA.