Náš předčasný porod

Měla jsem pocit, že jsem si prožila všechno co jen jde, od lehkého špinění na začátku těhotenství až po bolest zubů. Ale nic z toho nebylo naštěstí nijak závažné. Těhotenství jsem si plně a v klidu začala užívat asi tak kolem 30tt. Protože jsem celou dobu chodila do práce tak jsem byla rozhodnutá odpočinout si aspoň na konci a jít na mateřskou už 8 týdnu před porodem. A taky že jo. Byla jsem doma si 2 týdny a užívala jsem si nákupy oblečků a podobných příjemných věcí. Hrozně jsem se těšila na vánoce na pečení cukroví a na tu pohodu na konci roku a hlavně na miminko. A ejhle, ve 34tt mě začala svědit pokožka (nejvíc chodidla, kotníky a zápěstí). Nejdřív jsem to přikládala vysušené pokožce, nebo pracímu prášku ale nakonec jsem si zašla k Dr. Už z moči mi zjistil zvýšenou hladinu ani nevím čeho a taky mi vzal krev na jaterní testy a ty vyšly dost vysoké. A tak mě poslal ležet do nemocnice, prej na 3 denní dovyšetření a nasazení nějaké léčby, pak že půjdu domů. Tak jsem šupajdila (doma jsem ale ještě stihla přeprat a nachystat všechny miminkovské oblečky, povlečení a tak - asi jsem už měla nějaké tušení).
Při nástupu do nemocnice mi bylo řečeno, že asi půjde o těhotenskou žloutenku, ale že mi vyšetří i ostatní typy žloutenek. Taky mi řekli, že se začínám lehce otvírat a tak jsem dostala kapačky. Do nemocnice jsem nastoupila v pondělí, 3 dny jsem byla na kapačkách magnézia. V pátek mi řekli, že žádná klasická žloutenka se neprokázala a že jaterní testy mi klesají a tak v pondělí bych mohla jít domů a pokračovat v léčbě doma (na tu žloutenku mi na:,–(ily jen nějaké vitamíny, které mimochodem beru doteď). Přibližně ve čtvrtek mi začalo téct mlezivo s prsou, tomu jsem ale nepřikládala žádný význam, v pátek jsem nemohla vůbec spát jak mě bolelo břicho a v sobotu ráno mi odešla hlenová zátka. Břicho jsem přikládala střevním problémům ale ta hlenová zátka byla jasná. Od té doby jsem měla na toaletním papíru při močení trošku krve. Ještě jsem zvládla návštěvu příbuzných, ale pak už začaly bolesti břicha, které jako střevní problém nevypadaly. Řekla jsem to sestře, která zavolala Dr. Natočili mi KTG a nějaké nepravidelné kontrakce tam byly, Dr. mě vyšetřil a řekl, že se to od doby kdy mě přijaly nezměnilo - prý pořád 1,5 cm. Ale pro jistotu mě na noc dá na pokoj před porodní sál, kde budu mít větší pohodlí - záchod a sprchu u sebe a hlavně sestru, která mě každou hodinu kontrolovala. Na:,–(ily mi opět kapačky a navíc injekci, která měla pomoct miminkovým plícím ve vývoji, kdyby chtěl už na svět. A taky že chtěl. V noci se to stupňovalo ale pořád se to dalo vydržet (hodně mi to tlumily ty magnésiové kapačky). Moc jsem toho nenaspala, pořád jsem volala a psala manželovi jaký je stav. Manžel hraje v kapele a zrovna hrály na nějaké oslavě (celé těhotenství jsme si dělali srandu, že malý bude chtít na svět zrovna v době, kdy on bude hrát na nějakém plesu ).
Ráno přišel další Dr., shlédli mě a řekli - paní rodíte. Byla jsem otevřená na 4,5 cm. Voda mi ještě neodtekla, kontrakce pořád nepravidelné a taky nijak velké. Pádila jsem ještě na ultrazvuk aby se zjistilo jak je na tom mimi. Byl vpohodě, pupečníková šnůra byla tam kde má být, srdíčko bylo. Dr. ho změřil a řekl, že to bude 35tt váha 2,50 kg ale že se ještě 10 % odpočítává takže maximálně 2,30 kg. Sdělil mi, že protože jsme malé město s malou porodnicí, která nemá dostatečné vybavení pro předčasně narozené děti musí vše konzultovat s primářem novorozeneckého oddělení, který musí rozhodnout. Ten řekl, že bude lepší když mě pošlou do Zlína. Tak Dr. volal tam. Zrovna rekonstruovali oddělení a měli málo místa. Tak mě nevzali. Nakonec jsem jela 155 do Olomouce.Bylo 9 hodin a já jsem vše zavolala manželovi, kterému jsem nadiktovala co všechno mi má vzít. Přijel rychle za mnou, stihl mě ještě v nemocnici. Do sanitky ho nevzali a tak jel za náma autem. Řidič sanitky mu vysvětlil kde najde v Olomouci porodnici a ještě ho upozornil, aby nejel tak rychle jako mi aby se nic nestalo.Naštěstí dojel vpořádku, ale měla jsem hrozný strach - byl nervózní a totálně nevyspaný po tom hraní.
V Olomouci mě přijali, udělali všechna vyšetření, sepsali jsme papíry. Porodní asistentka - bezva ženská mě oholila a dala klystýr (jsem za něj moc ráda - nic to není a hodně se mi ulevilo). Převezli mě na pokoj, kde už čekal manžel a začalo jít do tuhého. Bylo asi 12 hodin. Bolesti byly větší a kontrakce častější, ale pořád celkem pohoda. Poprosila jsem o čaj a pyškoty, byla jsem hodně hladová. Manžel si ještě zašel na oběd. Asi v 15:00 mi praskla voda a teprve teď začalo jít do tuhého. Porodní asistentka se usmívala a říkala že to jde krásně rychle a tím mě dodávala energii. Bolesti byly dost nesnesitelné - hodně jsem křičela,manžel mě držel, uklidňoval ale hlavně byl pořád u mě - dost mi to pomáhalo.Vyzkoušeli jsme i horkou sprchu,kde jsem seděla na balóně - bolesti se trošku zmírnily a hlavně jsem se zas o trošku víc otevřela. Porodní asistence se můj křik moc nelíbil, pořád mi říkala ať prodýchávám a nekřičím, že pak budu unavená a nebudu moct tlačit.Otvírala jsem se dobře a celkem rychle, ale asi při 8 cm se to zaseklo a už to tak rychle nešlo. Por. asistentka mi dovolila přitláčet, ukázala mi jak a já se snažila - bylo to zvláštní a dost těžké - mohla jsem tlačit tak na půl, což uznejte je hrůza když vám se chce zatlačit ale pořádně. Čas utíkal a pořád nic. Asistentka pořád chodila a oznamovala ještě 15 min a bude to, a tak to šlo asi 2 hodiny. Ke konci už jsem ji ani neposlouchala. Ani jsem nepostřehla kdy řekla, že půjdeme nato. Zrazu přišlo asi 8 lidí. Porodní Dr., primář novorozeneckého a spousta sestřiček (byla jsem na to upozorněna - prý kdyby nešlo o předčasný porod tak by mě ta asistentka odrodila sama - mají na to atestaci).Taky jsem pořád čekala, kdy pojedeme na ten porodní sál a ono nic. Dr. nadzvedl postel, dal pode mě nějaké roušky, mrkl na mě a řekl, při kontrakci zatlačit. Rodily jsme tedy na pokoji. A já měla pocit, že jak naschvál mi kontrakce né a né přijít. Nakonec se dostavila. Zatlačila jsem a nic - to je málo oznámil Dr. Znovu - a nic, znovu - a nic. A tak mě nechali zklidnit, por. asistentka se mi dvakrát opřela do břicha já zatlačila vší silou (úplně mi vylezl pupík při tom tlačení) a šup malý byl venku. Ondra se narodil v neděli 11.12.2005 v 18:10. Krásně křičel, na okamžik jsem ho zahlédla. Sestřička si ho vzala, zabalila a šupajdila s nim na novorozenecké do inkubátoru. Mě se okamžitě ulevilo, dokonce jsem pochvilce manželovi oznámila, že za 2 hodinky můžeme rodit znovu.. Dr. se dal do šití, což mě překvapilo a zeptala jsem se jestli jsem se natrhla a on řekl, že ne, že mě nastřihly, že to dělají při předčasných porodech vždy - vůbec jsem si toho nevšimla takže to asi nebolelo. Šití bylo v pohodě, umrtvili mi to a když už jsem to začala cítit tak mi to znovu umrtvil. Mezitím nám přišly oznámit, že malý má 2, 70 kg (byly jsme v úžasu - kde jsou ty prognózy 2, 30 kg), řekli že je vpořádku, a že je v inkubátoru kam mu pouštějí kyslík. Manžel se na něj šel podívat, dostal ode mě instrukce na co všechno se má zeptat (v těhotenství jsme měli riziko Downova syndromu-amniocintézu jsme nepodstoupily a tak to bylo to co nás zajímalo nejdřív - jestli je zdravý). Manžel se vrátil a řekl, že vše je OK - malý je krásný, ukázal mi ho na mobilu (v tom fofru jsme si nestihli vzít ani foťák).
Já pak musela ještě 2 hod ležet, manžel pak jel domů. To bylo asi 21:00 . Zase jsem měla strach - jel opět nevyspalý, po tmě 80 km. Já pak byla převezena na normální pokoj a na malého mě dovezli podívat se asi v 23:00. Byl velký - největší miminko co tam měli. Spinkal a byl k zulíbání.

Chodila jsem pak za ním každou chvilku. Mezitím jsem zkoušela odstříkávat mléko, které se mi né a né udělat, nakonec mi začalo téct aspoň to mlezivo. Ondra teda cucal nutrilon - po prá dnech z trochou pomoci už né přes sondu ale z flašky. Vše šlo dobře, až do doby kdy mi v úterý řekli že mě propouštějí domů. Nedokázala jsem si představit jet domů bez miminka.Ale nedalo se nic dělat. Po cestě domů se mi nalily prsa, bolestí jsem nemohla spát. Pořád jsem jen odstříkávala a volala do Olomouce jak je Ondrovi. Dostal novorozeneckou žloutenku, ale vypadalo to dobře. V pátek mě přijaly a přes víkend jsem dostala Ondru na pokoj, učily jsme se krmit - bohužel z lahvičky. (takže to moje propuštění bylo trošku nepochopitelné - doma jsem byla jen 2 dny - tak nechápu, že si mě nemohli nechat tam).Bylo to náročné. Mléka jsem ještě neměla moc a tak jsem měla strach jestli vůbec odstříkám potřebnou dávku. V pondělí nás propustily domů. Ondra měl 2,65 kg. Jeli jsme vlastním autem. Ještě že je manžel tak dobrý řidič. Jezdil za námi skoro denně, stihl nám nosit vše co jme potřebovali, malému vyřídit rodný list a další formality.. Vždy jsem trnula strachy, byla to zrovna doba kdy cesty byly jedna velká ledovka.
Malému budou brzy 2 měsíce. Je to naše zlatíčko, má bez mála 5 kg. Chodíme po obvyklých vyšetřeních a vše je OK. Šestinedělí máme díky Bohu za sebou - taky jsme si užily. Ale to už by bylo na další vyprávění - zánět prsu, 40 horečky, antibiotika, prdíky a tak.

Moc chci poděkovat porodní asistentce, porodníkům - vystřídali se u nás asi 4, doktorům novorozeneckého oddělení a všem sestřičkám intermediální péče 16B Olomoucké fakultní nemocnice. Ale nejvíc ze všeho děkuji svému manželovi za to že je. A je se mnou, teď už vlastně s náma. DĚKUJU.

Mějte se všechny těhulky dobře, ať máte pohodové porody a hlavně zdravé miminka.