Naše krásná nehoda

Minulý rok v únoru jsem kvůli gynekologickým problémům musela užívat čípky s antibiotiky. Šest dní jsme vynechali veškerý sex a podobné praktiky, potom jsem začala znovu brát antikoncepci a můj nedočkavý přítel už ten šestý den prosil o sex… co to budu protahovat, nevydržela jsem jeho prošení a milovali jsme se spolu, zároveň to bylo i usmiřování po hádce, přítel měl trošku vypito a nějak nezaregistroval slova, ať si radši ještě dá pozor.

V březnu mě začala pobolívat prsa a už tak nějak podvědomě jsem tušila, že bych mohla být těhotná, ale když mi těhotenský test ukázal jen jednu čárku, řekla jsem si, že to muže být blížící se MS (občas mi to dělávala). Byl krásný den a já sem se rozhodla jet do práce na bruslích. Co čert nechtěl, mezi kolečka se mi dostal malý kamínek a já po X letech bruslení spadla, bohužel tak nešikovně, že jsem se při pádu udeřila do břicha. Nic mě nebolelo, vstala jsem a měla dětskou radost z toho, že jsem konečně na bruslích spadla. Dojela jsem do práce a se smíchem jsem sdělila zaměstnavateli, že jsem spadla na bruslích a mám z toho radost. Jenže odpoledne mě začalo pobolívat břicho a dělalo se mi špatně, ale po prášku se to uklidnilo, tak jsem si řekla, že snad se ozývají měsíčky, které měly už 3. den zpoždění. Druhý den večer jsem začala krvácet a nebylo mi dobře, ale ne tak, aby se to nedalo vydržet. Večer mi začaly křeče, ale ráno jsem zjistila, že jsem krvácet přestala. Jelikož byla sobota, řekla jsem si, že to zatím řešit nebudu a až v pondělí jsme volala na gyndu. Pan doktor mě ujistil, že pokud jsem si nezapomněla vzít antikoncepci, nic se neděje a asi to bude jen tím nárazem, ale objednal si mě na vyšetření na další týden.

V neděli mi to nedalo a test jsem si udělala znovu, a ejhle, k jedné čárce nám přibyla i druhá. Hned v pondělí ráno jsem volala na gyndu, že mi test ukázal, že jsem těhotná a sestřička mě požádala, abych co nejdřív přijela. Po vyšetření mi pan doktor oznámil, že jsem v 7. týdnu, ale že mám dorazit za týden, že mi teď nemůže říci, jestli je plod v pořádku. O týden později už nám gratuloval, že se plod dobře vyvíjí a vše je dobré. V 9. týdnu jsem to oznámila zaměstnavateli. Jelikož jsem pracovala jako číšnice, muselo se to nahlásit co nejdříve. Byla půlka dubna a já jsem slíbila, že dokud budu moci, budu pracovat. Moje nadšení z práce, ve kterém jsem v březnu podepsala prodloužení smlouvy po zkušební době, ale nemělo dlouhé trvání, 2.května mi byla předložena výpověď dohodou k 30. 4. Naslibovali mi hory doly, když podepíšu, a já káča hloupá podepsala Co vám budu vyprávět, nekonaly se ani hory ani doly. Když se mi to ještě ten den rozleželo v hlavě a došlo mi, co jsem udělala, nastoupila jsem nemocenskou v ochranné lhůtě, abych měla alespoň nějaké peníze, protože jako těhotnou by mě nikdo nezaměstnal.

Týdny běžely dál a my jsme začali spravovat podkroví u přítelových rodičů. Ve 20. týdnu nám řekli, že čekáme chlapečka. Přítel byl v sedmém nebi, že bude mít syna. Bavili jsme se o jménu, já jsem už dřív jsem věděla, že přítel chce Františka, je to tradice, jmenuje se tak jeho děda, jeho otec, praděda i prapraděda, ale pořád váhal, jestli mu to jméno dát. Nakonec rozhodl můj dědeček slovy: prvorozený syn se musí jmenovat po otci, bude to František. Dodnes na tu větu vzpomínáme. Týdny plynulý, já jsem nabírala každý měsíc další kilo a podkroví nebylo pořád spravené. Po tom, co jsem se do toho vložila i já a chodila klukům pomáhat se skelnou vatou, s broušením, a také po tom, co jsem si s pomoci své švagrové a nakonec i kamarádky vymalovala, bylo skoro vše hotové. Na zem jsme si nakonec vybrali lino a začali jsme ho pokládat, po položení se můj drahý a kluci, kteří mu pomáhali, sbalili a šli na pivo, nevydržela jsem, lino si ořezala a začala připravovat lišty. Ráno se to položilo a na konci srpna jsme měli už skoro hotovo, zbývalo jen nanosit nábytek. Na moje narozeniny na začátku září jsme spojili oslavu s kolaudací.

Byl to 32. nebo 34. Týden, když mi pan doktor řekl, že se mi začíná zkracovat čípek a je to moc brzy, že miminko ještě nemá váhu na porod, a naordinoval mi klid na lůžku, naštěstí doma. Tím jsem příteli narušila plán, protože mě chtěl poslat na týden ke své sestře do Rakovníka a jet s klukama na vodu. Myslel si, že nechci, aby tam jel, a vymýšlím si, že by cesta pro mě i pro malého mohla být nebezpečná. O týden později, když sem doma od něj stále ještě poslouchala, že si vymýšlím, a potom, co jsem se svěřila svému gynekologovi, byl i můj přítel donucen vejít do ordinace, kde si vyslechl to, na co nikdy nezapomenu: „vážený pane, doslechl jsem se že si myslíte, že zkrácení děložního čípku je strašná sranda, vyvedu vás z omylu, miminko ještě není připraveno jít na svět a nemuselo by přežit, protože není zralé a má nízkou váhu, do příště byste si měl rozmyslet, co je pro vás důležitější, jestli dovolená s kamarády nebo vaše partnerka a dítě. Vycházeli jsme z ordinace a já už věděla, že bude zle. Po cestě domů jsem si vyslechla, jak mu bylo trapně a že za vše můžu já, nakonec se uklidnil a omluvil se, že mi nevěřil.

Do 37. týdne jsem ležela v posteli a jediný můj pohyb byl směr lednice a záchod, mohla jsem jen jíst, ležet, spát, jíst, nic jiného jsem podle doktora nesměla. Malý byl v bříšku čiperný a hýbal se. Od 38. týdne jsem chodila na ozvy a ve 39. týdnu mě už poslali na kontroly do nemocnice. Termín byl vypočítaný na 1. 12. Ve snech jsem ale rodila už od října. Na kontrole 40+5 si mě málem nechali v nemocnici kvůli tlaku (po cestě jsem se pohádala s přítelem), nakonec jsem je ukecala a pan doktor mě napsal na 41. týden na vyvolání. Přítel měl odpolední a já jsem už od úterý jedla lněné semínko, ve středu od rána jsem měla krásný maraton, ráno velká lžíce lněného semínka, zaskákat na balóně, nazdobit stromeček, u tchyně další dvě velké lžíce lněného semínka, nazdobila jsme si okna v podkroví a vytřela celé schodiště, poklidila, a odpoledne mi začala odcházet hlenová zátka. Jelikož mi ale sestřička do telefonu řekla, že může odcházet třeba dva týdny před porodem, šupla jsme do sebe další dvě lžíce lněného semínka a šla si na půl hoďky zaskákat na balónu, pak rychle napustit vanu a pořádně se napařit. Večer před spaním se se mnou tchyně loučila, protože jsem měla nastoupit ráno do nemocnice a ona měla ranní. Začínala jsem tušit, že bych mohla rodit.

Nachystala jsem si postýlku, převlékla jsem peřiny, poutírala prach a bylo 22:45. Začaly mi bolesti, z poučení jsem věděla, že to můžou být poslíčky, i když ty jsem mívala už 6. Týdne. Napustila jsem si vanu a při napouštění se bolest objevila znovu, po 10 minutách ve vaně zase, byla to křečovitá bolest, která mě donutila skulit se do klubíčka. Když přijel kolem půlnoci domů přítel z odpolední, našel mě v podkroví ležet na zemi na ručníku a s vytřeštěnýma očima řekl: „už“? Do porodnice jsme dorazili ve 3 hodiny ráno, bolesti jsem měla po 2 minutách a už jsem byla otevřená na 4 cm. Umístili mě na porodní pokoj, sestřička mě chodila kontrolovat, udělala mi výplach, píchla nějakou injekci proti bolestem a odebrala krev na testy kvůli epiduralu. Bylo 6 hodin ráno, bolesti stále po 2 minutách, a přišel mě vyšetřit primář. Praskli mi vodu a ujišťovali mě, že už to co nevidět bude. V 9 hodin přišel anesteziolog, napíchli mi epidural a nechali mě chodit. Nikdo kromě tchyně nevěděl, že jsme v nemocnici, a když volala moje sestra, tak jí přítel řekl, že jsem zrovna v kuchyni a chystám mu snídani. V 10:15 mi dali druhou dávku epiduralu a kapačku na urychlení porodu a už mě nechali na sále. V 11:35 museli odpojit maminku od monitoru a z porodního sálu ji odvézt, rozloučila se s námi a popřála hodně štěstí

Porodní asistentka si nachystala věci, k lůžku přidělali držáky na nohy a dali mě do polohy na tlačení. Při 3. zatlačení mi udělali nástřih, na 5. zatlačení vyšla hlavička a asistentka mě ujistila, že ještě jednou zatlačím a bude to. Než přišla další kontrakce, sestřičky i doktor s doktorkou se při pohledu mezi moje nohy najednou lekli a všichni ucukli, lekla jsem se, co se děje a přišla další kontrakce. Po posledním zatlačení odstřihli pupeční šnůru, předali dítě do rukou pediatrovi, a ten si ho odnesl. Museli mi dát mokrou látku na hlavu, protože se se mnou všechno točilo. Přítel mě hladil po hlavě a líbal, a v tom jsem slyšela porodní asistentku volat: „sestři, jak to vypadá“? „Je to krásný zdravý chlapeček, má 50 cm a 3500 g. Najednou všichni ztuhli a jenom se divili, cože kolik? Za celé těhotenství jsem přibrala 13 kilo a neměla jsem skoro žádné bříško, proto všechny udivovalo, že má malý takovou váhu. Malého mi donesl přítel, pamatuji si to dodnes, byl tak krásný, ale po chvilince mi ho sestřička vzala, že už musí jít. Sešili mě, paní doktorka mi pogratulovala, i hrdému tatínkovi, a převezli mě na poporodní pokoj.

Než jsme začali rozesílat smsky, že máme chlapečka, volala jsem svojí mamce, sestra ně mě měla volání na zdarma. Mamka se mě ptala: „tak co, už tě přijali, už jsi na pokoji, kdy ti to začnou vyvolávat? Povídaly jsme si, řekla jsem, že mě přijali ráno, že jsem dostala jakousi kapačku a zamluvila jsem to. Ptala jsem se na to, jak se má, jak je v práci, a po 5 minutách klábosení jsem se jí zeptala, jestli sedí nebo stojí, řekla: no, sedím. Víš, maminko, jen abys věděla, máš dalšího vnoučka, jmenuje se František, měří 50 cm, váží 3500 g a je nádherný, narodil se v 11:55. Bylo slyšet dlouhé odmlčení, a pak jen: tak ty si do háje tady se mnou vykládáš a nakonec mi řekneš tohle? Říkala to s rozklepaným hlasem, protože plakala, její nejmladší dcera porodila nejtěžší vnouče. A pak už jsme všem, kromě tchyně, posílali smsky. Švagrová volala do nemocnice, jestli už něco víme, jestli tam jsme, tak s ní mluvil přítel a já jsem zrovna tchyni oznamovala, že má vnoučka.

Dnes jsou malému už přes 4 měsíce a je to náš poklad. Klubou se nám jedničky, ale dodnes tvrdím, že je to naše nejkrásnější nehoda na světě. Malý František se narodil přesně ve 41. týdnu, 8. 12., v 11:55, s mírami 50 cm a 3,50 kg, byl to čtvrtek, a v neděli si nás hrdý tatínek vezl domů.