Nechápu svoje tělo: Jakmile se napiju, toužím více po ženách, než po příteli

Když jsem střízlivá, jsem prostě holka, co miluje svého kluka. Je mi s ním krásně, jsme spolu už přes dva roky, a já si vážím každé malé věci. Jenže když se napiju… jako kdyby ve mně někdo přepnul tlačítko a já se změnila. Najednou se mi líbí ženy. A nejen že se mi líbí – já je chci, toužím po nich.

Poprvé jsem to hodila na náhodu. Bylo to po vysokoškolském mejdanu, kdy jsme se s jednou z kámošek líbaly. Opilé, rozesmáté, prostě takový holčičí žert. Říkala jsem si, že to nic neznamená. Jenže ráno mě ten pocit viny spaloval zevnitř tak moc, že jsem se pak sotva dokázala podívat příteli do očí. Přesto jsem si to v hlavě přehrávala pořád dokola… A nebyl to odpor. Byla to touha, zakázaná touha.

Řekla jsem si, že se to už nestane. Že to bylo víno, hloupý večer, nic víc. Jenže pak přišla další oslava. A další panáky. A mně stačilo, aby se mě nějaká krásná holka dotkla po paži, a já měla husí kůži.

Přítel si ničeho nevšiml. Miluje mě takovou, jaká jsem, věří mi. O to je to horší. Já nechci, aby trpěl, nebo aby si myslel, že mi na něm nezáleží. Protože záleží. Opravdu moc. Jenže pak stojím v baru, on si zrovna povídá s kámošema, a já si všimnu holky s úsměvem, který mě úplně rozhodí a krásnýma dlouhýma nohama. A všechny city k němu jako by zmizely. Zůstane jen to zvláštní napětí v těle, zaměření jen na ženskou energii, ženské tělo.

„Jsi divná,“ říkám si. „Jsi mu nevěrná, i když jen v hlavě,“ křičí na mě moje svědomí.

Mám pocit, že v sobě držím dvě osoby. Jednu, která chce vztah, rodinu, stabilitu. A druhou, která se teprve probouzí a chce svobodu, vášeň, doteky, které jsem nečekala, že po nich někdy budu toužit. A alkohol jako kdyby té druhé dodal hlas. A ten hlas křičí mnohem hlasitěji než všechno ostatní.

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že bych mohla být bi. Ne že bych měla něco proti komukoliv. Jen jsem se cítila jasně. Můj svět byl jednoduchý. A teď? Teď před každou akcí řeším dilema, jestli si můžu dovolit skleničku. Ne kvůli kocovině.

A zároveň mě napadá otázka, které se bojím nejvíc: Co když je tohle moje skutečná já? A co když jsem jen dlouho žila podle očekávání ostatních?

Chci být férová. K němu, ale i k sobě. Jenže jak říct nahlas něco, čemu nerozumím ani já? Možná jednou pochopím, kdo doopravdy jsem. Možná jednou zjistím, jestli je tohle jen fáze… A možná jednou budu mít odvahu říct mu všechno. Ale dneska? Dneska si jen přiznávám, že v sobě cítím chaos. A hlavně strach, že jednoho dne budu muset zvolit…