Něco za něco
- Rodičovství
- wiwinka
- 21.03.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Asi každá z nás ví, že celé těhotenství, porod, miminko, výchova, vše je u každé z nás individuální. Jedna z nás má krásné těhotenství a potrápí ji porod, jiná z nás to má obráceně a já? Já jsem měla krásné celé těhotenství, naprosto ukázkově bych mohla sepsat knížku o celém průběhu až do porodu. Porod též naprosto podle knížek, moc ráda na něj vzpomínám, na mého muže a jeho asistenci, první okamžiky, když jsem viděla malou v náručí jejího otce, ale po návratu z porodního sálu mě ta radost zaslepila starostmi a trápením. :(
Jak jsem psala již v předchozím deníčku, malá se mi narodila 5. 9. 2011, termín porodu jsem však měla plánovaný až na 27. 9. 2011. Já vím, možná to nevypadá tak děsivě, že se mi malá narodila dříve, ale své následky to bohužel mělo.
Po porodu mě na sále zašili (paní doktorka byla hodně šikovná, ale příjemná teda jako víte asi co 
) a já si po 3 hodinkách došla zpátky na pokoj. Když mi přivezli malou, byla jsem trochu nejistá, co vůbec mám dělat. První miminko, spoustu dojmů, ale také strachu.
Strach byl bohužel na místě, malou mi zkoušeli dát k prsu, ale bez úspěchu, zájem mého miminka byl naprosto nulový. Problém byl nejen v tom, že jsem měla malé bradavky (což jsem ale ovšem netušila, že by v tomto mohl být problém, to až v porodnici mi řekli, že jsem si je měla tvarovat tvarovači, o kterých jsem tedy netušila, že vůbec existují), ale malá se narodila dříve a neměla vyvinutý sací reflex. Tudíž nebyl možný příjem potravy kojením.
Malou si odvezly sestřičky k sobě na noc a mě nechaly na pokoji, abych se prospala po porodu. Copak to ale šlo? Mé miminko neumělo přijímat potravu a já jsem měla jít v klidu spát? Celou noc jsem probrečela a přemýšlela nad tím, jaké tohle bude mít řešení. Vím, možná jsem panikařila moc brzy, ale bohužel ta panika byla na místě.
Druhý den ráno mi malou přivezli už natrvalo a pokus o kojení se opakoval, jak přirozeně, tak s různými velikostmi nástavců, ale opět pokusy naprosto marné. Malá byla čilá, nebylo poznat, že by strádala, ale bylo mi jasné, že přeci bez potravy to nejde.
Nastala další zkouška krmení přes injekční stříkačku. Sestřička mi ukázala, jakým způsobem se to aplikuje, ale ani tento pokus nebyla výhra. 
Malá i přesto, že to bylo odsáté mléko ode mě, tak tento příjem potravy odmítala. Bylo mi jí tak líto, přes tu injekční stříkačku to bylo vlastně mléko dodávané přímo do krku a na ní bylo pouze to, aby to polkla, ale ani to se nedařilo úspěšně. Veškeré mléko blinkala hnedka zpátky, dávila se a nebyla schopná polknout ani kapku mléka.
Sestřičky mě neustále uklidňovaly, že to chce čas, že se to naučí, ale když jsem viděla toho malého nevinného tvorečka, že se mi dáví i kapkou mléka a neumí ho nijak přijmout, byla jsem na dně. Se mnou na pokoji byly další dvě maminky, které plně kojily a miminka pořád řvala hlady a já tam ležela bezmocná se svou malou holčičkou a tolik si přála, aby mi dokázala pozřít alespoň kapičku mléka…
Sestřička ke mně chodila pravidelně každé dvě hodiny a zkoušely jsme stále dokola jak přisátí k prsu, tak krmení stříkačkou, ale nedařilo se nic. Byla jsem unavená, vyčerpaná, uplakaná, nevěděla jsem, kudy kam.
Únavou mé tělo bylo naprosto vyčerpané, nebyla jsem schopná logicky uvažovat, vidět cokoliv pozitivně, pořád jsem s v duchu modlila, aby se stal zázrak a mé miminko přijímalo potravu. Celé dny jsem koukala na to její maličké tělíčko, jak v klidu odpočívá, jak se tváří spokojeně, jako by ani nic nepotřebovala.
Další den si sestřička malou vážila a jak se dalo předpokládat, váha šla dolů a z naší porodní váhy 2 600 g jsme byli na 2 580 g. Neustále jsem jen poslouchala, jak se nemám vzdávat a jak se musím snažit, ale nešlo to.
Po třech dnech marného zkoušení jsem poprosila sestřičku, abych mohla malou zkusit krmit z normální lahve. Bylo mi jí tak líto, když jsem ji viděla, jak blinká a dáví se tou stříkačkou a dávala si naději, že se třeba chytí alespoň té láhve.
No co vám budu povídat, jestli mi malá byla schopna vypít 10 ml mléka, tak to byl zázrak, a udržet ho v sobě ještě větší. Lahev tekla sama, takže polknout mi to musela, ale téměř vždy se stalo, že se zakuckala a všechno mléko se vracelo zpátky. Ale pro mě bylo důležité, že alespoň něco málo dokáže přijmout.
Po 6 dnech v porodnici se malá dostala na váhu 2540 g a mě stále nechtěli pustit domů. Přiznám se, že jsem byla už zralá na psychiatrii, tolik jsem si přála být doma s manželem a s malou a utéct z toho prostředí kolem sebe. Všechny maminky tam chodily spokojeně, spokojeně kojily a já byla k smrti nešťastná.
Nakonec se slitovali a domů mě pustili, ale pod přísným dohledem, že budu hlídat veškerý příjem potravy a budu pod dohledem dětské lékařky. Ulevilo se mi když jsem přijela domů a mohla se vrátit zpět do svého režimu úklidu, vaření a celkové funkci v domácnosti.
Pro malou bylo vše připravené, vypadala stále tak spokojeně a já se tak bála, co bude dál. Bohužel následovalo stále to, co v porodnici. příjem z lahvičky byl, i přesto, že minimální, ale byl. Každé krmení malé pro mě byl neskutečně stresový zážitek, jestli vůbec to mléko v sobě udrží, nebo ne.
Postupem času jsem našla některé polohy, u kterých mi mléko vypila, a někdy stačila vteřina a vše bylo venku. Nespočítám, kolikrát jsem měla poblitý výstřih, gauč, koberec, kočárek, prostě všechno.
Trpělivost docházela, ale přeci jen se situace začala zlepšovat. I přes to, že pro malou to jídlo bylo snad jak za trest, se časem té lahve chytla a přeci jen pochopila, že si za ten dudák zatáhnout musí.
Vedla jsem si každý vypitý mililitr, který vypila a občas jsem nad tím jen zoufale seděla a říkala jsem si, že nechápu jak to, že jí stačí tak málo. Tolik sem si přála, aby jedla víc, jako ostatní děti, ale nebyla jako ostatní děti a to jsem já těžko chápala.
Každá návštěva poradny mě děsila týden dopředu, všechny ty děti byly tak velké a moje miminko bylo tak maličké. Od doktorky jsem neslyšela nic jiného než: „Musíte ji nutit, musí vám jíst víc, takhle vám nabírá pořád málo.“
Pokaždé jsem odcházela s brečením a naprosto na dně. Copak to jde, dítě nutit? Jde, nutila jsem ji a o co více jsem ji nutila, o to více zvracela a zvracela. Velkou naději jsem si dávala od toho 4. měsíce, kdy se začaly dávat příkrmy. Tam přeci jen ten pokrok byl, malá jedla víceméně skoro všechno, co jsem jí koupila nebo vytvořila, ovšem v množství, které by nestačilo asi ani malému štěňátku. Od všeho mi snědla jen pár lžiček a to, co jiné děti měly na jednu porci, jsme my měli na čtyři porce.
Abych to zkrátila, ten první rok života mé dcery byl pro mě naprosto vyčerpávající, stresující a únavný, protože toho mléka a celkové stravy, co ona snědla, bylo tak málo, že mi nešlo na rozum, že byla tak spokojená. ¨
Vše ostatní bylo v pořádku, zvládala naprosto všechno, v ničem nebyla opožděná, byla pořád veselá, spinkala celé noci. I když teda jsem přišla na fígl nočního krmení, kdy malá spala tak tvrdě, že když jsem jí strčila v noci lahev s mlékem, tak ji vypila bez blinkání. Noční krmení pro mě bylo jediné pozitivní.
Po tom prvním roce trápení se vše začalo obracet v dobré. Čím více jídla se dalo zkoušet, tím více naše Laurinka pochopila, že jídlo vlastně není trest, ale určitá jídla jsou i radost.
Neříkám, že jedla jako ostatní, ale snažila jsem se ji zasvětit do tolika jídel, obohacovat jí jídelníček vším, i pro mě třeba neznámým, ale byla jsem ráda za cokoliv, co mi snědla.
Dnes jsou malé 4,5 roku. Od 3 let chodí do školky a musím přiznat, že i tam se naučila jíst podle ostatních dětí. Ze začátku ty porce pro ni byly velké, ale nakonec dneska sní naprosto vše a ještě si jako jediná chodí přidávat.
Nejvíc miluje řízky a párky a salám a jí s námi porce, které nesním ani já.
Jsem ráda za to, že ty problémy s jídlem jsou za námi. Vím, že tady na eMiminku je spoustu maminek, které si prošly stejnými problémy, některé jimi teď procházejí a jiné to třeba i čeká, ale chci tímto článkem všem těmto maminkám popřát, aby jejich nervy byly hodně pevné a vydržely… Každý jsme nějaký, každý máme ten život nachystaný jinak a každý jsme unikátní. 
Já už jsem se naučila hledat výhody naprosto jinde. Ano, ty první roky s malou byly těžké, hodně těžké, ale dneska mám krásnou dceru, která je plná energie, jídlo má ráda, je šikovná, mluví, že nás nepustí ani ke slovu, je šikovná, učí se angličtinu, chodí do Sokola a umí více věcí, než děti, se kterými jsme se scházely a které od malička byly jedlíci.
Každé miminko je unikátní a nejen miminko, i my sami jsme unikátní a nikdy se neohlížejme za tím, jak to mají ostatní, jak to dělají ostatní, nebo jestli jsou lepší než my… Nejlepší je každý z nás a tak to musíme v životě brát.
Přečtěte si také
Kvůli rodině své manželky se syn může přetrhnout. Pro nás ale nehne prstem
- Anonymní
- 22.05.26
- 110
David byl vždycky hodný kluk, na kterého jsme se s manželem mohli spolehnout. Nikdy nebyl konfliktní, doma pomáhal a měli jsme hezký vztah. Možná právě proto mě tolik bolí, jak moc se všechno...
Zařvala jsem na vlastní dítě. A celý večer jsem probrečela, jak špatná jsem máma
- Anonymní
- 22.05.26
- 65
Stává se vám také, že uděláte něco, čeho pak okamžitě litujete? Jenže už to nejde vzít zpátky? Když se mi Kristýnka narodila, byla jsem přesvědčená, že budu trpělivá a milující máma. Že ji budu...
Měla to být pomoc. Superdávka mi ale doma otevřela nepříjemné téma peněz
- Anonymní
- 22.05.26
- 164
Měla to být pomoc. Aspoň tak se o superdávce mluví. Byla jsem ráda, že na ni máme nárok. Nepatříme mezi rodiny s vysokými příjmy, všechno zdražuje a jen za jídlo utratíme obrovskou část peněz. Když...
Vyměnila jsem řízky za zeleninu. Manžel mě teď nenávidí
- Anonymní
- 22.05.26
- 123
Stojím v kuchyni a s láskou servíruji pečeného lososa s grilovanou cuketou a lehkým salátem z quinoy. Cítím se skvěle. Za poslední měsíc jsem díky změně jídelníčku lehčí, mám víc energie a přestala...
„Já bych takhle mezi lidi nešla.“ Kamarádka mě jednou větou úplně zničila
- Anonymní
- 22.05.26
- 172
Čekala jsem obyčejné posezení s kamarádkou, místo toho jsem odcházela s pocitem, že se za sebe mám stydět. Jedna její „upřímná“ poznámka o tom, jak vypadám bez makeupu, mi zůstala v hlavě mnohem...
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 3107
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 3310
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 2909
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 3724
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 777
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Jen tak dál 
Za ty parky a salamy te neodsuzuju, pokud nedavas zrovna gothaj a parky svlikacky s 15%masa, tak hlavne, ze ti basti a jste spokojene 
.
Jinak pěkný deníček se skvělým koncem 
