Nová známost? To těžko

Aneb co mi po smrti mého přítele brání v novém vztahu?

100_3432.JPG 100_3432.JPG
100_3432.JPG

jediná fotka, kterou jsem nevymazala, kde jsme...

PA120346.JPG

Mnozí z vás můj příběh znají, přítel zemřel loni v květnu, je to už docela dlouho, ale přijde mi to jako včera, co mi to jeho nejlepší, a teď už i můj, kamarád zavolal. Hodně se změnilo. Narodil se mi Samuel, čehož jsem se strašně bála, nevěděla jsem, jestli ho budu chtít, nevěděla jsem co budu dělat, když bude Pavlovi podobný, děsila jsem se toho, že se budu muset denně koukat na zmenšeninu Pavla a že to nebudu zvládat, netušila jsem jak se bude můj život ubírat.

Pavlovou smrtí se mi rozplynuly všechny ideály o šťastné rodině. Ne to jsem definovala špatně, spíš o FUNGUJÍCÍ ÚPLNÉ RODINĚ… Samuel má sice očíčka po tatínkovi, ale když se do nich koukám, vidím v nich Samuela, je to prostě úplně jiný človíček, moje obavy nebyly na místě. Teď, rok po jeho narození, si nedovedu život bez něj představit a stydím se za to, co vše ošklivého jsem o něm v těhotenství říkala. Ale abych se dostala k tématu.

Už mi můj rozum i city říkají, že nemůžu zůstat celý život sama, že mi chybí chlap, opora, jistota, láska, sex… však vy to znáte :-) Tak mi kamarádka nahodila, že mě seznámí se svým kamarádem. Dlouho jsme si psali maily, rozumíme si, už jsme se i několikrát sešli, ale kdykoliv jsem byla s ním, neustále, NEUSTÁLE, jsem měla v hlavě Pavla. Nedokázala jsem na něj přestat myslet, nedokázala jsem se od něj na chvilku odpoutat. Jindy na něj ale tolik nemyslím.

Něco mi brání, ale já nevím co to je… Nechci říct, že si myslím, že když budu mít někoho jiného, je to jako bych Pavla podvedla. To ne… (ale v duchu to tak asi mám), ale spíš je to strach z neznáma, strach ze zklamání, zrady. Přece jen už se nejedná jen o mě. Teď se především jedná o Samuela, on je v mém životě to nejdůležitější, ale jak já můžu vědět, co je pro něj to nejlepší?

S (budeme mu říkat písmenem L.) se vždycky ráda vidím, máme společné zájmy i trochu smysl pro humor, má skvělou práci, byt i 4letého syna. Moc hodnej chlap (snad). Ale nevím, jak se s ním seznámit blíž, protože mám jednu malou překážku a to je Samuel, jeho režim a roční období. :-/ Nevydrží dlouho v kočárku, chodit sám neumí, ZOO se mu líbila, ale dlouho to nevydrží, dětské hřiště připadá v úvahu také jen na chvíli…

A že by mi ho někdo pohlídal přes večer třeba do půlnoci? Těžko, když se kolem 10-11 hodiny vzbudí a když nevidí mě, řve jako tur… Moje babička, u které bydlím, hlídací není a na takhle malé děti nikdy nebyla. Jak já to mám udělat? Asi nijak, skončím se Samuelem sama…

Vím, všichni mi pořád říkají, jsi mladá máš spoustu času! Jsem na tuhle větu ale alergická. Ono se to řekne, co? Jsi mladá, to jako znamená, že až budu stará mám utrum? Co to je spousta času? A co mám dělat s myšlenkou na Pavla? Přece nemůžu milovat i někoho jiného, nemůžu milovat dva lidi najednou. Je vůbec opravdová láska potřeba ke vztahu? Jsou slova miluji tě pro partnery, manžele důležitá?

Nedovedu si představit někomu říci miluju tě, aniž bych při tom nemyslela na Pavla. Protože on je ten, koho miluju a vždycky milovat budu :-( Pořád koukám na jeho fotky, asi je nikdy nedokážu nemít na očích, dokáže to chlap překousnout?
Takže jak seznámení s L. dopadne? Nevíte? Já už si to dovedu představit, uteču. Uteču, jako jsem utíkala skoro od všeho a časem si řeknu, že to byla blbost, ale zpátky se to vrací těžko… Nebo nebudu mít odvahu cokoliv napravovat.

Myslíte, že potřebuju cvokaře? Myslíte si, že existuje někdo, kdo mi pomůže odpoutat se od Pavla a tím mi dovolí začít žít nový život? Existuje nějaká pilulka zapomnění? Existuje vůbec nový život pro člověka jako jsem já? :-(

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Karinkaaa
1475
8.11.10 06:06

Já sem četla tvůj deníček..Opravdu tě obdivuji jak si tot vše zvládla.Umřel ti přítel a staráš se o syna.Já si nedokažu představit že by se mi to stalo…Jinak já ti asi vtomto neporadím.Zatím sem nebyla v takové situaci.Každopádně ti přeji v životě monoho štěstíčka a lásky.. :huban: :hug: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Aspera
30317
8.11.10 07:15

Míšo, odborník by ti mohl pomoct, ale myslím, že Pavla, budeš mít v mysli pořád. Zkus si třeba říct, že na Vás dohlíží a pomáhá ti vybrat toho správného partnera a tatínka. A to, že máš doma jeho fotky, by měl správný chlap vzít, je to tvůj první přítel a otec tvého dítěte a ty ho jen tak vymazat ze svého života nemůžeš. Seš hodně silná holka, zvládla si toho za svůj život už hodně a tohle zvládneš taky. Přeju hodně štěstí.

Příspěvek upraven 08.11.10 v 07:16

  • načítám...
  • Zmínit
Betty03
8.11.10 08:35

Míšo,
máš opravdu těžký život, a jsi ohromně statečná, jak to zvládáš. Rozhodně bych vyhledala psychologa. Přesně pro to tu přece jsou. To, cos zažila, je na stupnici traumat skoro nejvýše, a proto je odborná pomoc na místě - už proto, aby to dokázala překonat a jít dál. Jako člověk po úraze těla potřebuje odborníka na rehabilitaci, aby mu ukázal, jak poraněný orgán znovu rozhýbat a případnou újmu eliminoval, tak i duše po takovém těžkém „úraze“ potřebuje odborníka. Jen bych si dobře vybrala a nenechala se případně odradit prvním neúspěchem, u doktorů v této oblasti totiž hraje velkou roli, zda si „sednete“, jestli k němu získáš důvěru, a nemusí to vyjít hned, ale nenech se odradit, zkus nějaké reference ze svého okolí na dobrého.
Vím, co mluvím, mám to v rodině (myslím toho odborníka). :-)

  • Upravit
Hony
547
8.11.10 08:45

Míšo i já se přikláním k odborné pomoci, na jednoho člověka toho máš naloženo trošku moc. Má nejlepší kamarádka taky přišla o manžela, když se jí narodila holčička. Bylo to moc těžké, ale jestli tě to trošku uklidní, nakonec znovu začla normálně žít, má rodinu, další děti..(to však neznamená, že na svého muže zapomněla. Má ho pořád hluboko v srdci, ale už to prostě tak nebolí) I na Tebe štěstí čeká, ikdyž to tak teď nevypadá. Moc držím palečky, ať najdeš tu správnou cestu pro sebe a svého syna.

  • načítám...
  • Zmínit
nepřihlášená Judycum
8.11.10 10:06

Míšo, tak předně ti chci vyjádřit můj obdiv, není samozřejmé, jak jsi zvládla tak těžkou situaci, Samuel má velké štěstí, že má zrovna tebe. :wink:
Když jsem četla tvůj deníček vzpoměla jsem si na jeden blog..píše ho Diny, má čtyři děti, jedna z jejích dcer je vážně nemocná. Před rokem její manžel zemřel při autonehodě, měli krásný vztah a on na blogu píše, jak se s tím srovnává, jak pokračuje dál..myslím, že by to mohlo to čtení pomoct, zkus tam nakouknout. :wink:
A jak píšou ostatní, dobře vybraný psycholog by taky určitě neškodil.
Moc držím palce.. :hug:
Klárčin blog

  • Upravit
Michaelakkk
8.11.10 10:11

Děkuju holky, ale nepřehánějte to tak, zas tak silná nejsem…
K tomu pschologovi se bojím, když o tom píšu nevadí mi to, i nějaký kámen ze mě spadne, ale jakmile mám o Pavlovi promluvit, no prostě nejde to…
Judy - ten blog znám díky :wink:

Příspěvek upraven 08.11.10 v 10:12

  • Upravit
Lizbeth
12978
8.11.10 10:54

Vím, žes to asi slyšela stokrát, ale všechno má svůj čas.
Co má přijít, přijde.
Myslíš na přítele, máš ho pořád na očích, vzpomínáš na něj, je stále s tebou.
Nebylo by to vlastně fér k dalšímu muži. Očekává zřejmě víc, než zatím můžeš dát.
Přeji ti spoustu síly.

  • načítám...
  • Zmínit
Pipet
24798
8.11.10 12:25

Ahoj, já bych se taky přimlouvala za psychologa… Třeba by pomohlo, jen že by ti někdo „cizí“, študovaný=), řekl, že všechno, co cítíš, je vlastně v pořádku…
Nemyslela bych na dalšího chlapa jako na „vztah“, ale jen jako kamaráda pro tebe i malého - pokud to ten chlap bude respektovat. Časem uvidíš, jestli se pocity změní…
A neboj se k tomu psychologovi jít, já tam taky chodila kdysi, kvůli jiným problémům a první návštěvu jsem tam prostě hodinu a půl seděla a brečela a občas vysoukala nějaké slovo. Oni s tím počítají. Nakonec jsem se naučila mluvit a chodila tam ráda.
Držím pěsti, aby bylo lépe.

  • načítám...
  • Zmínit
Veveří
8.11.10 12:34

Je mi líto co prožíváš, není to lehké. Vzpomínky na Pavla musí obrousit až čas, s tímhle ti nikdo nepomůže. Přijetí jeho smrti muselo být strašně těžké, zejména když jsi v té době čekala jeho dítě. Prošla sis peklem, teď jsi se zklidnila a začínáš myslet do budoucna, ale Pavel to komplikuje…vzpomínka na něj je zatím příliš živá. Asi bych nechala události plynout jak samy přijdou, je-li ti s tvým přítelem dobře, nebraň se tomu. Zároveň mu řekni, jak moc živá je ještě vzpomínka na Pavla a popros ho, ať na tě netlačí. Pokud by ses do vztahu s novým přítelem měla byť i maličko tlačit, je lepší ve vztahu nepokračovat a projít si zkušeností se ztrátou bližního až do konce. Tvoje vlastní intuice tě nezradí a napoví ti, kdy budeš připravená na nový vztah. Rok po ztrátě milovaného parntera není moc, máš právo truchlit delší dobu, tak dlouho až se z toho všeho vzpamatuješ. Raduj se ze syna, to je asi momentálně ten nejlepší chlap tvého života. A co má přijít, to přijde samo. Držím ti palce!!! :kytka:

  • Upravit
Huffmanka
1614
8.11.10 13:44

Ja bych rekla ze jeste nejsi priravena a chce to jeste chvilku pockat. Nekdy to trva opravdu dlouho se s tim vsim vyporadat. Drzim palce a sama za sebe vim ze neni lehky si udelat cas pro sebe kdyz mas maly dite. Pak to seznamovani jde hur.

  • načítám...
  • Zmínit
Pettulle
11502
8.11.10 14:52

Víš co se říká? Že nejlepším lékařem je čas. A ona je to i pravda. Svého přítele sice nemusíš přestat milovat úplně, ale časem budeš moct milovat i někoho jinýho. Neříkám, že se nedá zapomenout a to ani v tvém případě nejde, když je to táta tvého syna a to ani po tobě nikdo chtít nemůže. Čas sice to pouto přetrhnout nedokáže, ale oslabit ano. Přeju ti, aby ten čas netrval dlouho a ty sobě mohla dopřát nového přítele a svému synovi „náhradního“ tátu.

  • načítám...
  • Zmínit
wapik
4326
8.11.10 15:22

Podle toho co píšeš na nový vztah ještě nejsi připravená. Uvidíš sama poznáš, kdy ta chvíle příjde. Co prostě narovinu říct L., že na vztah ještě nejsi připravená, ale proč bys nemohla mít prostě jen kamaráda. Ten ti může být také částečnou oporou. Moje ségra se „pouze“ rozvedla a do dalšího partnerství šla až po 7letech. Neříkám, že je to nějaká míra, ale vidíš, že to může trvat.
Taky jsem ti chtěla napsat, abys nezoufala, že malý bude za pár měsíců samostatnější, nebude potřebovat tolik spát, začne chodit a třeba to zvládne i nějaký večer bez tebe. Sama vidím jaký obrovský rozdíl náš prtous od toho roka udělal a to je to rozdíl 5-ti měsíců. Dneska můžeme na celodenní výlet a zvládá to. Bude líp…

  • načítám...
  • Zmínit
Lowel
1648
8.11.10 15:27

Míšo

Bolelo to tehdy taky moc a to co popisuješ, jsem přesně zažívala i já :cry: , ale přece jen se našel někdo, kdo mi nejprve dělal vrbu po pěti letech od úmrtí přítele, kdo mě dokázal něžně podržet za ruku jako přítel, pak jako chápavý a něžný kamarád, apo roce chození teprve i jako milenec. Ano trvalo to 6 let, než jsem to dokázala v sobě uspořádat, nemá cenu to potlačovat před novým přítelem, ale hledej někoho, kdo si zvykne na myšlenku, že on bude až ten druhý. Zpočátku budeš srovnávat oba dva a bude převažovat ten první, pak se skóre po čase srovná a nakonec zjistíš, že na prvního zbydou myšlenky, ale už najednou není on ten první, chce to čas, nespěchat, to opravdu nefunguje, jen čas pomůže zahojit rány. Jsme spolu tento rok už 13 let :palec: a jsem šťastná. Přesto mi vzpomínky na toho prvního zůstávají a ty ti nikdo nikdy opravdu nevezme :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
LadyRebeka
12735
8.11.10 20:21

Miško a co takhle najít si jen dobrého přítele, občas se sním sejít vzít i Samuela, kolik rodin žije bez jednoho z rodičů a stýkají se děti s tím druhým rodičem jen o víkendu? Myslím, tím někoho kdo Samuelovi vysvětlí ty chlapské věci, kdo mu ukáže i jinou stránku věci, přátelství přece vždy může přerůst v něco víc. Myslím na tebe vždy, když už mám pocit, že nemůžu a řeknu si, že ty musíš a nezbývá ti nic jiného. Najdi si dobrého přítele, se kterým ti bude dobře, někoho o koho se budeš moci opřít, kdo s vámi půjde na výlet nebo do kina, kdo bude Samuelovi i tobě přítelem a to ostatní už příjde samo. Posílám sílu :hug: :kytka: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Denisa76
33916
8.11.10 22:58

Míšo..myslím,že to chce čas..to je nejlepší lék a uvidíš,že to jednou přebolí.Každý máme ten metr jinak dlouhej,ale uvidíš,že bude líp :lol: Znám 3přípdy,kdy došlo v mé blízkosti k úmrtí a každá se s tím vyrovnává špatně.1kámoška..před 10lety jí umřel 18letý syn-autonehoda..dodnes chodí na hřbitov a pláče..ještě ani jednou nevynechala.2kámoška..před 9lety jí zemřela 15letá dcera-autonehoda…dodnes je na antidepresivech A nakonec já..umřela mě hodně dobrá kamarádka 38let-autonehoda..ještě jsem nedokázala jít na hrobeček a když jedu okolo hčbitova tak mě tečou slzy a je to 5let.Je to asi horší,když umře mámě dítě,protože tady čas asi nic nezpraví..to bude asi bolet celý život.

  • načítám...
  • Zmínit
Marishka89
10.11.10 11:59

Tvůj příběh mi připoměl moje dvě kamarádky, jedné zemřel přítel po nehodě přímo v náručí, té druhé to snad oznámila jeho maminka…nevím jistě. Každopádně v druhém případě šlo o mého spolužáka. Během necelých tří let mi zemřelo spolužáků 6 a jeden kamarád. Většinou autonehody, jedna sebevražda a posledního srazil vlak. to se stalo loni v prosinci. Asi se to nedá srovnat s člověkem kterého tolik miluješ, ale chci říct že chápu co znamená někoho ztratit, a jak moc to bolí. Já byla na pohřbu jen jednomu, ještě ten den umřel další a já už nemohla. Už jsem na žádný pohřeb nešla, strašně mě to bolelo, byli to blízcí lidé, a z tou ztrátou se těžce vyrovnávám do teď. Děsím se každé zprávy v tisku, na internetu, v televizi… Všichni byli z jedné školy, a teď tam chodí i můj bráška. Když mu vzali řidičák, řekla jsem si-díky Bohu!
Tobě zůstal poklad, malý Samík. Věřím že ten ti dodává určitě moc a moc síly. Ale takocé dítko potřebuje i šťastnou maminku :hug: a jestli jí ke štěstí chybí přítel… Jdi na to pomalinku :) Mé kamarádce pomohlo tenkrát to, že si vedla deník formou dopisů pro přítele. Na hřbitově mu pak všechno pověděla, jak se věci mají a že musí jít dál, že potřebuje někoho kdo jí bude mít rád, poděkovala za společně strávené chvíle a slíbila, že mu bude dál chodit vyprávět jak se jí život daří. Možná to zní trochu morbidně, ale možná pro osobní duševní zvládnutí situace to nemusí být tak špatné :kytka: Přeju ti ať se srdíčko brzy zahojí a Samuel ti dodává tu správnou energii :hug:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít