O líných manželkách
- O životě
- Emilie
- 23.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Soudě podle komentářů některých manželů a manželek zde na eMiminu, ale i jinde ve článcích na téma ženská emancipace (podepsaných v drtivých případech chlapy), naplňuji obsah výrazu Líná manželka. No posuďte sami.
Vstáváme. No vstáváme. Potomstvo je již dávno na nohou a jejich pohyb je podoben letu Enolly Gey (to je to letadlo, co zvrhlo atomovku na Hirošimu). Procházíme troskami čehosi, co by se ještě včera večer dalo nazvat jednotlivými místnostostmi a v kuchyni zjišťujeme další rozsah škod – potomstvo se již dalo do snídaně. Budiž, to je holt jak z reklamy, že poležení o víkendu navíc je prostě k nezaplacení. Zvláště když v běžný den dítě taháte v sedm z postele a o víkendu jako na potvoru vám skáče po hlavě už v půl šestý.
Snídaně samotná proběhne většinou bez táty. O víkendu víc než kdy jindy funguje táta jako přítel na telefonu na telefonní centrále a většinou se s volajícím domluví na tom, že daný dotaz proberou přímo na místě. Táta v letu popadne rohlík a se slovy „za hodinu jsem doma“ máme nejasný pocit, že jsme ho viděli naposledy.
Papejte. Papejte. PAPEJTE! Jezte. Sedněte a oukejte jíst. JEZTE! Jezte. Ach jo. Vlezte mi víte kam. Nevíte? Tak se neptejte a jezte. Odcházím. Kam? To je jedno, hlaně se vrátím, až to bude snězený. Kurňa ale fix, nezlobte mě a koukejte ten rohlík dojíst! Ne, nic nebude, dokud to nedojíte!
Hodinu rvající snídaně končí tím, že se současně snažím dělat aspoň něco současně. Že to nemá smysl, vím dávno, jen mám prostě pocit zmařené času sedíc u stolu a hrajíc si na obehranou gramofonovou desku. Stejně hraje totiž i u oběda, svačin i večeře. Dodám jen, že pokaždé hraje skoro hodinu. Výjimku snad tvoří jen den, kdy jsou k obědu řízky. Vážně mám pocit, zvláště u oběda, že moje hodinová příprava chutné a zdravé krmě končí na oblečení, stole, pod stolem, na lince, dokonce i v dětských postýlkách (Máldr a Skalyová by si u nás taky pošušňali u některých záhad), ale v žaludcích není zjevně nic. Zejména proto, že za hodinu po ukončení jídla se dožadují „svačinky“.
Hodinu mi trvá, než zklikviduji „následky“ stolování. Víkend jsou dny, kdy lituji, že nejsem v práci. Místo „Můžete mi najít tu složku ohledně uzavírky kolem hřbitova, prosím? Stačí do zítřka“ nebo „Jo, já už ji mám na stole? Vy jste prostě zlatíčko“ slyším „Mamí, on mě bouchl do čela“, Mamí, já mám problém, do autíčka mi spadla padesátikoruna od babičky“, „Mamí, kakat!“. Či úplně nejhorší je neslyšet nic.
Jednou takhle to taky vypadalo, že potomstvo spokojeně papá svačinku (ó já hloupá se nechala ukolébat) a zatímco jsem ustýlala jejich postýlky a nacházela důkazy, co bylo na snídani, dostala naše kuchyně novou výmalbu. Modrou voskovkou. Tu si ti malí kozelníci museli určitě pro tento případ uschovat v květináči na okně vedle stolu, protože jinak nechápu, kde ji měli. (Akta XX prostě hadr.)
Mimochodem, když píšu tento text, už se tu válí vzteky, že si taky chtějí hrát na počítači. No, měla bych jim ho předat a jít něco dělat, že jo.
Aha. Měla bych vyprat, vyžehlit, vytřít, setřít prach, udělat oběd, jít s dětma ven, slíbila jsem napsat jeden text, udělat jednu tabulku a zašít jedny kalhoty. Půlku nestihnu, to už vím jistojistně. Než nandám pračku, děti mi vytáhnou z šuplíku špagety a loupáček na česnek a loupají špagety v loupáčku na česnek. Poté, co jsem setřela kuchyni. Kdyby v tuto chvíli jakýkoli i začínající detektiv analyzoval moje myšlenky, má motiv a už jen čeká na dokonaný čin vraždy.
Půl hodiny uklízíme špagety. Děti pochopitelně odmítnou se nechat přerušit u tak úžasné hry a svůj protest demonstrují po vzoru GreenPeace tím, že naloupené špagety chrání vlastním tělem - prostě si do nich lehnou. Načež je trousí po celém domě - a kdo by se divil, že je mají i v postýlkách, že…
Je čas k přípavě oběda. „Já sám!“ povídá starší potomek, a tak musím asistovat u toho, když se pokouší nasypat pokrájenou cibulku na rozehřátou pánvičku. „Spálíš se,“ mumlám si pro sebe, aniž to chci přivolat. „Mamí, já jsem se počůral,“ hlásí ten menší. Odsouvám pánvičku, vypínám plotnu, nakazuji „nechoď k tomu!“ a letím převléct mladšího. V šatně slyším řev. No jistě. Odhazuji kloubouky a další svršky v dál a vracím se chladit spálenou dlaň. Tiším řev a poté zjišťuji, že mladší se nejen počůral, ale i pokakal a kudy mezitím prošel, je taky zřejmé. Opět vytírám, opět peru.
Vracím se k plotně a zírám na ni. A přemýšlím, kde je ta mozková buňka, která nese informaci o tom, co budek obědu. Jak mám pokračovat. Starší sym, připraven o pravou ruku, se pokusil levou přidržovat se na schodišti, kde je madlo na pravé straně. Tři schody sjel po zadku. Propouštím buňku mozkovou s informací o receptu na oběd a letím ke schodišti. Chovám (ostatně, nic jiného nepotřebuje, maximálně tak ještě na ten zadek přidat!!!) a doufám, že ticho v kuchyni není předzvěstí další bouře.
Ve dvě, ve stavu totálního bordelu v domě (kdy oběd je na plotně, v dřezu, pod stolem, na ledničce a v postýlkách, ale ne v žaludku) a totálně vyčerpaná, se začneme půl hodiny vypravovat ven. Tedy – na zahradu. Chystám pití, svačinku, věci na převlečení – jakmile budeme venku, nemohu se vracet domů. Taky že jo. Poznámka „Nešlapte do louží.“ slouží jako upomínka to, že se zde nachází cosi, co by mohla být velká švanda. Mokrý nohy už není taková švandá. Ale co. Je tu máma. A co na tom, že pleje salát. „Mamííííííííí!!!“
V tom volá taťka. Že se zdržel, ale to mi bylo asi jasný, že jo, a jestli mi nevadí, kdyby přivezl ony kamarády k nám. (Mezi řádky řečeno, až je přivezu, bude doma aspoň trochu uklizeno?) Vanda mě sice dost vytáčí tím, jak se je chytrá, štíhlá a stále veselá a přítelská, ale mám ji ráda. Jasně, ať přijedou, těším se.
Posadím děti před počítač a začínají manévry, jaké svět neviděl. Během dvou hodin je uklizeno (jako vždy mají přátelé – naštěstí!!! - zpoždení), vyprané a uschlé prádlo složeno a dokonce se v troubě peče rychlý slaný koláč. Ještě připravím studenou mísu s vlastníma bylinkama. Tepláky holt musí počkat a tabulka taky. Ale už vím, o čem budu psát. O líných matkách, co celý den nic nedělají, mají doma bordel, nevychované děti a jen sedí u počítače.
Vanda je okouzlující jako vždy. K půlnoci, když už všechny děti spí a v nás je lahev vína, se svěřím. „Ani si nedvedeš představit, jak ti závidím,“ prásknu se. „Ty mě? Co blbneš? Jsi úžasná, veselá, šikovná, máš nadherný dům, vkusně zařízený, tady je vždycky tak útulně, abych se ti taky přiznala, normálně přemýšlím, že ten tvůj styl okopíruju,“ vyjmenovává. „A děti, na kterých je vidět, že se jim věnuješ, jsou chytrý, vychovaný!“ „Takže vono to doma asi bude všude stejný, co?“ povídám o líných manželkách. „Si piš,“ vzdychá. „Já bych taky neměla lítat po fitness a jazykovách, ale sedět doma, uklízet a mimochodem, ten tvůj koláč, co tak miluje můj muž, prostě neupeču a neupeču!“ „No nic. Měly bychom to zalomit a jít spát. Jsem dneska totálně vyšťavená a chlapi budou mít beztak ráno virózu a někdo bude muset s dětma vstávat.“ „Máš pravdu. Tak na líný manželky!“ pozvedá číši.
Tak na líný manželky, holky!
Přečtěte si také
Milenec mi slíbil nový život. Pak jsem uviděla jeho těhotnou manželku
- Anonymní
- 11.10.26
- 942
Tvrdil, že jeho manželství už dávno skončilo a čeká jen na správnou chvíli, kdy se odstěhuje. Věřila jsem mu a začala plánovat naši společnou budoucnost. Pak jsem na internetu našla fotografie,...
Dceřiny spolužačky chodí do školy jako lehké děvy. Proč jim to rodiče dovolí?
- Anonymní
- 11.10.26
- 665
Ráno před školou je někdy zajímavější podívaná než módní přehlídka. Jen místo modelek postávají před vchodem holky, kterým ještě není ani patnáct. A já si čím dál častěji říkám, jestli jsem jediná,...
Manželka mě šokovala návrhem. Prý má nápad, jak oživit náš milostný život
- Anonymní
- 11.10.26
- 413
S Lídou jsme spolu už nějaký ten pátek. A poslední roky je náš milostný život dost nudný. Před ní bych to neřekl, ale tuším, že to cítí podobně. Ani jeden jsme nějak nedokázali vymyslet, jak ho...
Občas s ním spím jen proto, aby byl doma klid. A začínám z toho mít špatný pocit
- Anonymní
- 11.10.26
- 338
Přiznat si to není zrovna příjemné. Někdy s přítelem spím, i když sama vůbec nemám chuť. Ne proto, že by mě nutil. On na mě netlačí tak, abych nemohla říct ne. Spíš tlačím sama na sebe a mám pocit,...
Máma chce, abych k ní jezdila častěji. Jenže mě pokaždé rozhodí
- Anonymní
- 11.10.26
- 508
Moje máma si poslední dobou stěžuje, že k ní málo jezdím. A já vlastně chápu, že jí to může být líto. Jenže kdykoli se návštěva blíží, začínám mít trochu sevřený žaludek. Vím totiž, jak bude probíhat.
Vyhodili mě z volební místnosti kvůli plačícímu synovi. Mají na to právo?
- Anonymní
- 10.10.26
- 753
Dnes odpoledne jsem si říkala, že si jen na otočku odskočím k volbám. Otázka deseti minut. Vzala jsem s sebou svého čtyřletého syna Olivera – přece nebudu na takovou chvilku shánět hlídání, ani...
„Nesahejte na ni!“ bráním dceru v MHD. Jsem přecitlivělá?
- Anonymní
- 10.10.26
- 1556
Sedíme v tramvaji, kola rytmicky drkotají o kolejnice a moje pětiletá dcera Sofinka si prohlíží lidi kolem. Pak se nakloní blíže ke mně a polohlasem, s naprostou vážností v hlase, pronese větu, ze...
V manželově telefonu jsem našla zprávu: „Včera to bylo krásné. Děkuju.“
- Anonymní
- 10.10.26
- 2539
Včera večer byl manžel pryč. Říkal, že má něco pracovního. Já zůstala doma, uspávala děti a vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Teď mi ale najednou všechno začalo dávat smysl. Neznámé číslo,...
Nejsem automat na sex. Když manžela odmítnu, tváří se, jako bych ho nemilovala
- Anonymní
- 10.10.26
- 744
Mám svého muže Adama ráda. Jenže někdy mi přijde, že kdybychom spolu týden nespali, začal by pochybovat o našem manželství. On totiž moji lásku vnímá podle toho, jestli se s ním mám chuť milovat,...
Na starostu kandiduje můj ex. S obcí to (možná) myslí dobře, mě ale okradl
- Anonymní
- 10.10.26
- 680
Kdybych ho znala jen jako souseda, možná bych mu svůj hlas dala. Zajímá se o dění v obci, má nápady a umí lidi přesvědčit, že mu na nich záleží. Jenže já za něj byla vdaná. A zatímco dnes mluví o...
Leze mi to na nervy- jdu na to 
Jídlo nejí, dělá blbosti u toho, když po nií něco chceme, dělá, že neslyší a pak se diví, když zakročíme.
