O líných manželkách
- O životě
- Emilie
- 23.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Soudě podle komentářů některých manželů a manželek zde na eMiminu, ale i jinde ve článcích na téma ženská emancipace (podepsaných v drtivých případech chlapy), naplňuji obsah výrazu Líná manželka. No posuďte sami.
Vstáváme. No vstáváme. Potomstvo je již dávno na nohou a jejich pohyb je podoben letu Enolly Gey (to je to letadlo, co zvrhlo atomovku na Hirošimu). Procházíme troskami čehosi, co by se ještě včera večer dalo nazvat jednotlivými místnostostmi a v kuchyni zjišťujeme další rozsah škod – potomstvo se již dalo do snídaně. Budiž, to je holt jak z reklamy, že poležení o víkendu navíc je prostě k nezaplacení. Zvláště když v běžný den dítě taháte v sedm z postele a o víkendu jako na potvoru vám skáče po hlavě už v půl šestý.
Snídaně samotná proběhne většinou bez táty. O víkendu víc než kdy jindy funguje táta jako přítel na telefonu na telefonní centrále a většinou se s volajícím domluví na tom, že daný dotaz proberou přímo na místě. Táta v letu popadne rohlík a se slovy „za hodinu jsem doma“ máme nejasný pocit, že jsme ho viděli naposledy.
Papejte. Papejte. PAPEJTE! Jezte. Sedněte a oukejte jíst. JEZTE! Jezte. Ach jo. Vlezte mi víte kam. Nevíte? Tak se neptejte a jezte. Odcházím. Kam? To je jedno, hlaně se vrátím, až to bude snězený. Kurňa ale fix, nezlobte mě a koukejte ten rohlík dojíst! Ne, nic nebude, dokud to nedojíte!
Hodinu rvající snídaně končí tím, že se současně snažím dělat aspoň něco současně. Že to nemá smysl, vím dávno, jen mám prostě pocit zmařené času sedíc u stolu a hrajíc si na obehranou gramofonovou desku. Stejně hraje totiž i u oběda, svačin i večeře. Dodám jen, že pokaždé hraje skoro hodinu. Výjimku snad tvoří jen den, kdy jsou k obědu řízky. Vážně mám pocit, zvláště u oběda, že moje hodinová příprava chutné a zdravé krmě končí na oblečení, stole, pod stolem, na lince, dokonce i v dětských postýlkách (Máldr a Skalyová by si u nás taky pošušňali u některých záhad), ale v žaludcích není zjevně nic. Zejména proto, že za hodinu po ukončení jídla se dožadují „svačinky“.
Hodinu mi trvá, než zklikviduji „následky“ stolování. Víkend jsou dny, kdy lituji, že nejsem v práci. Místo „Můžete mi najít tu složku ohledně uzavírky kolem hřbitova, prosím? Stačí do zítřka“ nebo „Jo, já už ji mám na stole? Vy jste prostě zlatíčko“ slyším „Mamí, on mě bouchl do čela“, Mamí, já mám problém, do autíčka mi spadla padesátikoruna od babičky“, „Mamí, kakat!“. Či úplně nejhorší je neslyšet nic.
Jednou takhle to taky vypadalo, že potomstvo spokojeně papá svačinku (ó já hloupá se nechala ukolébat) a zatímco jsem ustýlala jejich postýlky a nacházela důkazy, co bylo na snídani, dostala naše kuchyně novou výmalbu. Modrou voskovkou. Tu si ti malí kozelníci museli určitě pro tento případ uschovat v květináči na okně vedle stolu, protože jinak nechápu, kde ji měli. (Akta XX prostě hadr.)
Mimochodem, když píšu tento text, už se tu válí vzteky, že si taky chtějí hrát na počítači. No, měla bych jim ho předat a jít něco dělat, že jo.
Aha. Měla bych vyprat, vyžehlit, vytřít, setřít prach, udělat oběd, jít s dětma ven, slíbila jsem napsat jeden text, udělat jednu tabulku a zašít jedny kalhoty. Půlku nestihnu, to už vím jistojistně. Než nandám pračku, děti mi vytáhnou z šuplíku špagety a loupáček na česnek a loupají špagety v loupáčku na česnek. Poté, co jsem setřela kuchyni. Kdyby v tuto chvíli jakýkoli i začínající detektiv analyzoval moje myšlenky, má motiv a už jen čeká na dokonaný čin vraždy.
Půl hodiny uklízíme špagety. Děti pochopitelně odmítnou se nechat přerušit u tak úžasné hry a svůj protest demonstrují po vzoru GreenPeace tím, že naloupené špagety chrání vlastním tělem - prostě si do nich lehnou. Načež je trousí po celém domě - a kdo by se divil, že je mají i v postýlkách, že…
Je čas k přípavě oběda. „Já sám!“ povídá starší potomek, a tak musím asistovat u toho, když se pokouší nasypat pokrájenou cibulku na rozehřátou pánvičku. „Spálíš se,“ mumlám si pro sebe, aniž to chci přivolat. „Mamí, já jsem se počůral,“ hlásí ten menší. Odsouvám pánvičku, vypínám plotnu, nakazuji „nechoď k tomu!“ a letím převléct mladšího. V šatně slyším řev. No jistě. Odhazuji kloubouky a další svršky v dál a vracím se chladit spálenou dlaň. Tiším řev a poté zjišťuji, že mladší se nejen počůral, ale i pokakal a kudy mezitím prošel, je taky zřejmé. Opět vytírám, opět peru.
Vracím se k plotně a zírám na ni. A přemýšlím, kde je ta mozková buňka, která nese informaci o tom, co budek obědu. Jak mám pokračovat. Starší sym, připraven o pravou ruku, se pokusil levou přidržovat se na schodišti, kde je madlo na pravé straně. Tři schody sjel po zadku. Propouštím buňku mozkovou s informací o receptu na oběd a letím ke schodišti. Chovám (ostatně, nic jiného nepotřebuje, maximálně tak ještě na ten zadek přidat!!!) a doufám, že ticho v kuchyni není předzvěstí další bouře.
Ve dvě, ve stavu totálního bordelu v domě (kdy oběd je na plotně, v dřezu, pod stolem, na ledničce a v postýlkách, ale ne v žaludku) a totálně vyčerpaná, se začneme půl hodiny vypravovat ven. Tedy – na zahradu. Chystám pití, svačinku, věci na převlečení – jakmile budeme venku, nemohu se vracet domů. Taky že jo. Poznámka „Nešlapte do louží.“ slouží jako upomínka to, že se zde nachází cosi, co by mohla být velká švanda. Mokrý nohy už není taková švandá. Ale co. Je tu máma. A co na tom, že pleje salát. „Mamííííííííí!!!“
V tom volá taťka. Že se zdržel, ale to mi bylo asi jasný, že jo, a jestli mi nevadí, kdyby přivezl ony kamarády k nám. (Mezi řádky řečeno, až je přivezu, bude doma aspoň trochu uklizeno?) Vanda mě sice dost vytáčí tím, jak se je chytrá, štíhlá a stále veselá a přítelská, ale mám ji ráda. Jasně, ať přijedou, těším se.
Posadím děti před počítač a začínají manévry, jaké svět neviděl. Během dvou hodin je uklizeno (jako vždy mají přátelé – naštěstí!!! - zpoždení), vyprané a uschlé prádlo složeno a dokonce se v troubě peče rychlý slaný koláč. Ještě připravím studenou mísu s vlastníma bylinkama. Tepláky holt musí počkat a tabulka taky. Ale už vím, o čem budu psát. O líných matkách, co celý den nic nedělají, mají doma bordel, nevychované děti a jen sedí u počítače.
Vanda je okouzlující jako vždy. K půlnoci, když už všechny děti spí a v nás je lahev vína, se svěřím. „Ani si nedvedeš představit, jak ti závidím,“ prásknu se. „Ty mě? Co blbneš? Jsi úžasná, veselá, šikovná, máš nadherný dům, vkusně zařízený, tady je vždycky tak útulně, abych se ti taky přiznala, normálně přemýšlím, že ten tvůj styl okopíruju,“ vyjmenovává. „A děti, na kterých je vidět, že se jim věnuješ, jsou chytrý, vychovaný!“ „Takže vono to doma asi bude všude stejný, co?“ povídám o líných manželkách. „Si piš,“ vzdychá. „Já bych taky neměla lítat po fitness a jazykovách, ale sedět doma, uklízet a mimochodem, ten tvůj koláč, co tak miluje můj muž, prostě neupeču a neupeču!“ „No nic. Měly bychom to zalomit a jít spát. Jsem dneska totálně vyšťavená a chlapi budou mít beztak ráno virózu a někdo bude muset s dětma vstávat.“ „Máš pravdu. Tak na líný manželky!“ pozvedá číši.
Tak na líný manželky, holky!
Přečtěte si také
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 5136
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 1364
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1132
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1363
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 4861
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3795
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 2503
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 1297
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4908
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 3271
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
Leze mi to na nervy- jdu na to 
Jídlo nejí, dělá blbosti u toho, když po nií něco chceme, dělá, že neslyší a pak se diví, když zakročíme.
