O líných manželkách
- O životě
- Emilie
- 23.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Soudě podle komentářů některých manželů a manželek zde na eMiminu, ale i jinde ve článcích na téma ženská emancipace (podepsaných v drtivých případech chlapy), naplňuji obsah výrazu Líná manželka. No posuďte sami.
Vstáváme. No vstáváme. Potomstvo je již dávno na nohou a jejich pohyb je podoben letu Enolly Gey (to je to letadlo, co zvrhlo atomovku na Hirošimu). Procházíme troskami čehosi, co by se ještě včera večer dalo nazvat jednotlivými místnostostmi a v kuchyni zjišťujeme další rozsah škod – potomstvo se již dalo do snídaně. Budiž, to je holt jak z reklamy, že poležení o víkendu navíc je prostě k nezaplacení. Zvláště když v běžný den dítě taháte v sedm z postele a o víkendu jako na potvoru vám skáče po hlavě už v půl šestý.
Snídaně samotná proběhne většinou bez táty. O víkendu víc než kdy jindy funguje táta jako přítel na telefonu na telefonní centrále a většinou se s volajícím domluví na tom, že daný dotaz proberou přímo na místě. Táta v letu popadne rohlík a se slovy „za hodinu jsem doma“ máme nejasný pocit, že jsme ho viděli naposledy.
Papejte. Papejte. PAPEJTE! Jezte. Sedněte a oukejte jíst. JEZTE! Jezte. Ach jo. Vlezte mi víte kam. Nevíte? Tak se neptejte a jezte. Odcházím. Kam? To je jedno, hlaně se vrátím, až to bude snězený. Kurňa ale fix, nezlobte mě a koukejte ten rohlík dojíst! Ne, nic nebude, dokud to nedojíte!
Hodinu rvající snídaně končí tím, že se současně snažím dělat aspoň něco současně. Že to nemá smysl, vím dávno, jen mám prostě pocit zmařené času sedíc u stolu a hrajíc si na obehranou gramofonovou desku. Stejně hraje totiž i u oběda, svačin i večeře. Dodám jen, že pokaždé hraje skoro hodinu. Výjimku snad tvoří jen den, kdy jsou k obědu řízky. Vážně mám pocit, zvláště u oběda, že moje hodinová příprava chutné a zdravé krmě končí na oblečení, stole, pod stolem, na lince, dokonce i v dětských postýlkách (Máldr a Skalyová by si u nás taky pošušňali u některých záhad), ale v žaludcích není zjevně nic. Zejména proto, že za hodinu po ukončení jídla se dožadují „svačinky“.
Hodinu mi trvá, než zklikviduji „následky“ stolování. Víkend jsou dny, kdy lituji, že nejsem v práci. Místo „Můžete mi najít tu složku ohledně uzavírky kolem hřbitova, prosím? Stačí do zítřka“ nebo „Jo, já už ji mám na stole? Vy jste prostě zlatíčko“ slyším „Mamí, on mě bouchl do čela“, Mamí, já mám problém, do autíčka mi spadla padesátikoruna od babičky“, „Mamí, kakat!“. Či úplně nejhorší je neslyšet nic.
Jednou takhle to taky vypadalo, že potomstvo spokojeně papá svačinku (ó já hloupá se nechala ukolébat) a zatímco jsem ustýlala jejich postýlky a nacházela důkazy, co bylo na snídani, dostala naše kuchyně novou výmalbu. Modrou voskovkou. Tu si ti malí kozelníci museli určitě pro tento případ uschovat v květináči na okně vedle stolu, protože jinak nechápu, kde ji měli. (Akta XX prostě hadr.)
Mimochodem, když píšu tento text, už se tu válí vzteky, že si taky chtějí hrát na počítači. No, měla bych jim ho předat a jít něco dělat, že jo.
Aha. Měla bych vyprat, vyžehlit, vytřít, setřít prach, udělat oběd, jít s dětma ven, slíbila jsem napsat jeden text, udělat jednu tabulku a zašít jedny kalhoty. Půlku nestihnu, to už vím jistojistně. Než nandám pračku, děti mi vytáhnou z šuplíku špagety a loupáček na česnek a loupají špagety v loupáčku na česnek. Poté, co jsem setřela kuchyni. Kdyby v tuto chvíli jakýkoli i začínající detektiv analyzoval moje myšlenky, má motiv a už jen čeká na dokonaný čin vraždy.
Půl hodiny uklízíme špagety. Děti pochopitelně odmítnou se nechat přerušit u tak úžasné hry a svůj protest demonstrují po vzoru GreenPeace tím, že naloupené špagety chrání vlastním tělem - prostě si do nich lehnou. Načež je trousí po celém domě - a kdo by se divil, že je mají i v postýlkách, že…
Je čas k přípavě oběda. „Já sám!“ povídá starší potomek, a tak musím asistovat u toho, když se pokouší nasypat pokrájenou cibulku na rozehřátou pánvičku. „Spálíš se,“ mumlám si pro sebe, aniž to chci přivolat. „Mamí, já jsem se počůral,“ hlásí ten menší. Odsouvám pánvičku, vypínám plotnu, nakazuji „nechoď k tomu!“ a letím převléct mladšího. V šatně slyším řev. No jistě. Odhazuji kloubouky a další svršky v dál a vracím se chladit spálenou dlaň. Tiším řev a poté zjišťuji, že mladší se nejen počůral, ale i pokakal a kudy mezitím prošel, je taky zřejmé. Opět vytírám, opět peru.
Vracím se k plotně a zírám na ni. A přemýšlím, kde je ta mozková buňka, která nese informaci o tom, co budek obědu. Jak mám pokračovat. Starší sym, připraven o pravou ruku, se pokusil levou přidržovat se na schodišti, kde je madlo na pravé straně. Tři schody sjel po zadku. Propouštím buňku mozkovou s informací o receptu na oběd a letím ke schodišti. Chovám (ostatně, nic jiného nepotřebuje, maximálně tak ještě na ten zadek přidat!!!) a doufám, že ticho v kuchyni není předzvěstí další bouře.
Ve dvě, ve stavu totálního bordelu v domě (kdy oběd je na plotně, v dřezu, pod stolem, na ledničce a v postýlkách, ale ne v žaludku) a totálně vyčerpaná, se začneme půl hodiny vypravovat ven. Tedy – na zahradu. Chystám pití, svačinku, věci na převlečení – jakmile budeme venku, nemohu se vracet domů. Taky že jo. Poznámka „Nešlapte do louží.“ slouží jako upomínka to, že se zde nachází cosi, co by mohla být velká švanda. Mokrý nohy už není taková švandá. Ale co. Je tu máma. A co na tom, že pleje salát. „Mamííííííííí!!!“
V tom volá taťka. Že se zdržel, ale to mi bylo asi jasný, že jo, a jestli mi nevadí, kdyby přivezl ony kamarády k nám. (Mezi řádky řečeno, až je přivezu, bude doma aspoň trochu uklizeno?) Vanda mě sice dost vytáčí tím, jak se je chytrá, štíhlá a stále veselá a přítelská, ale mám ji ráda. Jasně, ať přijedou, těším se.
Posadím děti před počítač a začínají manévry, jaké svět neviděl. Během dvou hodin je uklizeno (jako vždy mají přátelé – naštěstí!!! - zpoždení), vyprané a uschlé prádlo složeno a dokonce se v troubě peče rychlý slaný koláč. Ještě připravím studenou mísu s vlastníma bylinkama. Tepláky holt musí počkat a tabulka taky. Ale už vím, o čem budu psát. O líných matkách, co celý den nic nedělají, mají doma bordel, nevychované děti a jen sedí u počítače.
Vanda je okouzlující jako vždy. K půlnoci, když už všechny děti spí a v nás je lahev vína, se svěřím. „Ani si nedvedeš představit, jak ti závidím,“ prásknu se. „Ty mě? Co blbneš? Jsi úžasná, veselá, šikovná, máš nadherný dům, vkusně zařízený, tady je vždycky tak útulně, abych se ti taky přiznala, normálně přemýšlím, že ten tvůj styl okopíruju,“ vyjmenovává. „A děti, na kterých je vidět, že se jim věnuješ, jsou chytrý, vychovaný!“ „Takže vono to doma asi bude všude stejný, co?“ povídám o líných manželkách. „Si piš,“ vzdychá. „Já bych taky neměla lítat po fitness a jazykovách, ale sedět doma, uklízet a mimochodem, ten tvůj koláč, co tak miluje můj muž, prostě neupeču a neupeču!“ „No nic. Měly bychom to zalomit a jít spát. Jsem dneska totálně vyšťavená a chlapi budou mít beztak ráno virózu a někdo bude muset s dětma vstávat.“ „Máš pravdu. Tak na líný manželky!“ pozvedá číši.
Tak na líný manželky, holky!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 530
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 356
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 578
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 264
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 177
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18064
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2417
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2342
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1557
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Leze mi to na nervy- jdu na to 
Jídlo nejí, dělá blbosti u toho, když po nií něco chceme, dělá, že neslyší a pak se diví, když zakročíme.
