Panická návštěva
- Psychické problémy
- Štofik
- 03.07.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Meteorit, tsunami a jiné blázniviny...
Tak jo, prdím na to. Ať si tam umřu, zblázním se a nevím co všechno. Prostě pojedu a hotovo. Už jednou jsem to kámošce odřekla, ale tentokrát to neudělám. Musím bojovat a úzkost vzít s sebou.
V noci je mi blbě a vymýšlím plány, jak se z toho vykroutit. Můžu ráno poslat sms, že mám průjem, chytla jsem střevní chřipku, že přijde opravář na rozbitou pračku, že má spadnout zrovna na kamarádčino město meteorit, a tak není bezpečný tam jet. Taky může přijít tsunami, přiletět ufoni, odvést mě a já jí budu psát třeba z Marsu… a jak všichni víme, není tak úplně jednoduchý se jako unesená oběť dostat zpátky domů, natož oběť unesená mimozemšťany.
Anebo můžu přiznat barvu a říct, že mi zas jede šiška a vymýšlí hororový scénáře a ten nejmíň dramatickej je moje zkolabování a poblití se v buse. Uuuf. Únikovej plán by byl. Ráno jí to napíšu a nikam se nejede. Poklidně usínám.
Ráno mechanicky vstanu, hygiena, naplácám si makeup, prášky, snídaně, půl litru meduňkovýho čaje, magnésko, b komplex. Cítím se klidná, divný. Únos, tsunami ani meteorit se asi konat nebudou. Celkem se i těším. Opička mi našeptává medovým hláskem, že bude hůř a že mi nedovolí nasednout do autobusu a odjet. To se ještě uvidí. Balím si šminky a štětce, mám v plánu kámošku namalovat, vezu jí vzorky makeupu na vyzkoušení. Má problém s vhodným odstínem. Flašku vína a psí mlsky pro její čivavku. Balím i neurol, celý plato. Člověk nikdy neví, kolik ho bude potřebovat, víme? 
Radši zdrogovaná návštěva než žádná návštěva.
Je čas, za chvilku mi to jede. Opička mi v hlavě dělá pořádnej tyjátr. Chce se dostat z klece a háže po mně banánama. Potvora, tak jo vyhrála jsi. Zobu pro jistotu piluli na uklidnění, ona si to žádá a já jí zbaběle vyhovím. Poslední pohled do zrcadla, nádech, výdech a odcházím na bus.
Přicházím dřív a čekám s asi 10 lidma. Mlátí to se mnou pořádně, návaly horka, tlak v hlavě, možná vyhodím snídani. Opička jásá, je jen krůček od svojí výhry. Houpe se na laně sem a tam a směje se. Na to nemám, vzdávám to. Nikam nejedu, nastoupí plán B a nevolnost. Autobus přijíždí, je narvanej. Čert to vem, vstávám a řadím se do fronty. Potvoru ve svý hlavě nevnímám, jedu na autopilota. Kupuju lístek a čeká mě zjištění, že jsou všechna sedadla plná a musím stát. 50 km ve stoje. S flaškou, šminkama a s opicí, která má v plánu mi brzdo zdrhnout z hlavy a předvíst svůj taneček veřejnosti. Paráda. Skvěle to začíná. Šofér s námi jede jak s hnojem, horský silnice jsou samá zatáčka a prudký klesání, asi hodím šavli za krk holce přede mnou.
Rozhlížím se po busu a všímám si tlusťocha úplně vzadu. Jedno jeho stehno je stejně velký jako já. Rozvaluje se přes 3 sedačky, v uličce maj školáci naházený bágly. Chvilku mi trvá, než se rozhodnu. Jakmile zastavíme, prodírám se dozadu. Překračuju tašky, no spíš se v nich brodím a je div, že nepadám. Usměju se na toho prostorově výrazného pána a prosím ho, jestli mě pustí sednout. Kývá hlavou, trošku se smrskne a já vklouzávám do rožku vedle něj. Super, konečně sedím. Dávám do uší sluchátka, Taylor Swift a její Bad blood a směju se. Ironie života. Kdybych seděla doma, tak nemám tenhle zážitek a nezjistila bych, že si dokážu poradit. Jak se říká v jedné knize, vše je, jak má být, vše je v pořádku. Já jsem v pořádku. Možná účinkuje prášek. Kdo ví. Cesta probíhá dál v poklidu, já se pořád směju a úsměv mi tuhne ve chvíli, kdy se kluk stojící v uličce natahuje a otvíra okýnko. Úplně. A vzduch z venku fouká přímo na mě. Jako bych na sebe namířila na plno puštěnej ledovej větrák. Cítím, jak mi to cloumá s vlasy, ještěže jsem pojištěná tunou laku na vlasy, protože jinak bych vypadala jako natupírovanej a pěkně vzteklej lev. Ohýbá mi to řasy a rozcuchává obočí. Tlusťochovi vedle mě se asi ulevilo, je dost zpocenej a nedá se říct, že by voněl.
Tak budu trochu vyfoukaná no, aspoň to odvádí myšlenky od opice… musím ji nějak pojmenovat. Krycí jméno pro schízu. Třeba se mi pak podaří se s ní spřátelit.
Za chvíli jsme na místě, jupí zvládla jsem to! Zastavujeme a já čekám až všichni vystoupí. Kámoška na mě čeká s balónkem myšky Minnie a mým jménem na papíře. Nahrnou se mi slzy do očí a objímám ji. Chvilku tam spolu skáčem a já volám: přijela jsem! Jsem tady!. Mám radost jak malý děcko. Jdeme k autu a jedeme k ní. Vyprávím jí o cestě busem, o stání, okýnku i tlustém pánovi. Jsem u ní poprvé, má krásnej byt. Opravdu nádhera. A ta terasa, jako z instáče. Moc jí to přeju. Sedáme si ven a já krmím pejska kokynama.
Povídàme si o životě, o psychice. Ví to o mně. Těsně před rozchodem jsem jí o tom řekla, to bylo v době, kdy se mi začalo ulevovat. Netušila jsem, co přijde. Že se moje zlepšení zbrzdí tou super událostí. Život si z nás prostě někdy dělá prd*l.
Před obědem mě chytá menší panika, brní mě tělo a mám chuť začít ječet a utýct. Sklapni. To bude dobrý, honem měním téma a zaměstnávám ruce. Polevuje to. Pokládá přede mě talíř s krevetami, špenátem a těstovinama. Mňam. Taky dostávám malý, krasně zabalený balíček.
Je v něm ezoterická knížka o životě Věci, které uvidíte, jen když zpomalíte od Haenim Sunim. Ona ji má na stolku u TV taky. Mám radost.
Po obědě ji jdu malovat, má skvělej, přímo dokonalej nadočnicovej oblouk. Dokonalý na blending. Úžasný. Pořád dokola to opakuju a závidím, já ho nemám. Ták, hotovo. Je to kočka, moc jí to sluší. Jen se stíny není moc spokojená, tak je upravuju. Hrozně to uteklo, ani jsme nestihly výbornou zmrzlinárnu ve městě. No jak se říká: není všem dnům konec. Loučíme se a veze mě zpátky na nádraží, čeká než nastoupím a mává mi. Píšu jí sms, že ji mám ráda. Zvládla jsem to!
Víte, musím se k něčemu přiznat. Pár let jsem všechny své staré známé ignorovala, dělala jsem, že neexistují. Bylo mi ne úplně dobře, teď to vím. Žila jsem ve stínu a v něčem, co pro mě nebylo úplně zdravé. A teď se za to upřímně stydím. A stud je oprávněný, málem bych přišla o takhle super člověka, jako je ona. Nejenže to pochopila, proč a jak jsem na ni kašlala, ale pochopila i moje stavy. Čím procházím, ani jednou to neodsuzovala. Nekoukala na mě jako na blázna. Pozvala mě k sobě, i tenkrát poprvé se mnou objížděla menší kavárny, protože věděla, že můžu kdykoliv zdrhnout a v panice sebou seknout. A riziko, že se tohle stane, eliminujou klidnější místa. Prostě super holka, člověk.
Myslela jsem, že dobro v lidech už není, pletla jsem se. Moje úzkosti a paniky mě každej den učí spoustu věcí. Připadám si jako bych mnoho let spala, jako bych se teď probouzela do novýho světa o kterým jsem si myslela, že neexistuje. Zjišťuju, že i v té nejslabošské chvíli mám v sobě sílu. Že je tu něco, co mě obklopuje. Je to láska. K sobě, životu, lidem, věcem. Moje stavy mi ukazují, že jsem nežila dobře. Musím tímhle vším procházet abych dostala životní lekci.
Nikdy jsem na ezo kecy nebyla. Ale je v nich sakra síla.
A víte co? Příště k ní třeba pojedu na noc. Další krok na mojí cestě. Protože tenhle výlet dopadl mnohem lípy než jsem čekala. Přala bych si ten osvobozující pocit udržet navěky. Pomáhal by mi zahánět všechny obavy ze svýho selhání.
Děkuju, Mončo, stálo to za to!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1599
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 940
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1639
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20620
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2606
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1754
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Opičku poslat do Afriky, ať ti nekazí život 
Dokázala jsi sama sobě, že na to máš a tu malou opičí mrchu porazíš. Zvítězíš sama nad sebou. Moc ti to přeju 
V těžších dnech to je fakt pohlazení.
) a za básničku tleskám. Za deníček taky, jako vždy, velmi pěkně a poutavě napsáno. Docela se těším, až si tímhle vytříbeným autorským stylem přečtu další deníčky, které budou na témata nový vztah, jak jsem se vdávala, zakládáme rodinu apod. 
edit. P. S. Preji do budoucna jen same prijemne „opičky“ v prijemne spolecnosti 
Bohužel. a včera jsem viděla v tv reklamu na nějaký snad lízatka proti nevolnosti při cestování 
