Panická návštěva
- Psychické problémy
- Štofik
- 03.07.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Meteorit, tsunami a jiné blázniviny...
Tak jo, prdím na to. Ať si tam umřu, zblázním se a nevím co všechno. Prostě pojedu a hotovo. Už jednou jsem to kámošce odřekla, ale tentokrát to neudělám. Musím bojovat a úzkost vzít s sebou.
V noci je mi blbě a vymýšlím plány, jak se z toho vykroutit. Můžu ráno poslat sms, že mám průjem, chytla jsem střevní chřipku, že přijde opravář na rozbitou pračku, že má spadnout zrovna na kamarádčino město meteorit, a tak není bezpečný tam jet. Taky může přijít tsunami, přiletět ufoni, odvést mě a já jí budu psát třeba z Marsu… a jak všichni víme, není tak úplně jednoduchý se jako unesená oběť dostat zpátky domů, natož oběť unesená mimozemšťany.
Anebo můžu přiznat barvu a říct, že mi zas jede šiška a vymýšlí hororový scénáře a ten nejmíň dramatickej je moje zkolabování a poblití se v buse. Uuuf. Únikovej plán by byl. Ráno jí to napíšu a nikam se nejede. Poklidně usínám.
Ráno mechanicky vstanu, hygiena, naplácám si makeup, prášky, snídaně, půl litru meduňkovýho čaje, magnésko, b komplex. Cítím se klidná, divný. Únos, tsunami ani meteorit se asi konat nebudou. Celkem se i těším. Opička mi našeptává medovým hláskem, že bude hůř a že mi nedovolí nasednout do autobusu a odjet. To se ještě uvidí. Balím si šminky a štětce, mám v plánu kámošku namalovat, vezu jí vzorky makeupu na vyzkoušení. Má problém s vhodným odstínem. Flašku vína a psí mlsky pro její čivavku. Balím i neurol, celý plato. Člověk nikdy neví, kolik ho bude potřebovat, víme? 
Radši zdrogovaná návštěva než žádná návštěva.
Je čas, za chvilku mi to jede. Opička mi v hlavě dělá pořádnej tyjátr. Chce se dostat z klece a háže po mně banánama. Potvora, tak jo vyhrála jsi. Zobu pro jistotu piluli na uklidnění, ona si to žádá a já jí zbaběle vyhovím. Poslední pohled do zrcadla, nádech, výdech a odcházím na bus.
Přicházím dřív a čekám s asi 10 lidma. Mlátí to se mnou pořádně, návaly horka, tlak v hlavě, možná vyhodím snídani. Opička jásá, je jen krůček od svojí výhry. Houpe se na laně sem a tam a směje se. Na to nemám, vzdávám to. Nikam nejedu, nastoupí plán B a nevolnost. Autobus přijíždí, je narvanej. Čert to vem, vstávám a řadím se do fronty. Potvoru ve svý hlavě nevnímám, jedu na autopilota. Kupuju lístek a čeká mě zjištění, že jsou všechna sedadla plná a musím stát. 50 km ve stoje. S flaškou, šminkama a s opicí, která má v plánu mi brzdo zdrhnout z hlavy a předvíst svůj taneček veřejnosti. Paráda. Skvěle to začíná. Šofér s námi jede jak s hnojem, horský silnice jsou samá zatáčka a prudký klesání, asi hodím šavli za krk holce přede mnou.
Rozhlížím se po busu a všímám si tlusťocha úplně vzadu. Jedno jeho stehno je stejně velký jako já. Rozvaluje se přes 3 sedačky, v uličce maj školáci naházený bágly. Chvilku mi trvá, než se rozhodnu. Jakmile zastavíme, prodírám se dozadu. Překračuju tašky, no spíš se v nich brodím a je div, že nepadám. Usměju se na toho prostorově výrazného pána a prosím ho, jestli mě pustí sednout. Kývá hlavou, trošku se smrskne a já vklouzávám do rožku vedle něj. Super, konečně sedím. Dávám do uší sluchátka, Taylor Swift a její Bad blood a směju se. Ironie života. Kdybych seděla doma, tak nemám tenhle zážitek a nezjistila bych, že si dokážu poradit. Jak se říká v jedné knize, vše je, jak má být, vše je v pořádku. Já jsem v pořádku. Možná účinkuje prášek. Kdo ví. Cesta probíhá dál v poklidu, já se pořád směju a úsměv mi tuhne ve chvíli, kdy se kluk stojící v uličce natahuje a otvíra okýnko. Úplně. A vzduch z venku fouká přímo na mě. Jako bych na sebe namířila na plno puštěnej ledovej větrák. Cítím, jak mi to cloumá s vlasy, ještěže jsem pojištěná tunou laku na vlasy, protože jinak bych vypadala jako natupírovanej a pěkně vzteklej lev. Ohýbá mi to řasy a rozcuchává obočí. Tlusťochovi vedle mě se asi ulevilo, je dost zpocenej a nedá se říct, že by voněl.
Tak budu trochu vyfoukaná no, aspoň to odvádí myšlenky od opice… musím ji nějak pojmenovat. Krycí jméno pro schízu. Třeba se mi pak podaří se s ní spřátelit.
Za chvíli jsme na místě, jupí zvládla jsem to! Zastavujeme a já čekám až všichni vystoupí. Kámoška na mě čeká s balónkem myšky Minnie a mým jménem na papíře. Nahrnou se mi slzy do očí a objímám ji. Chvilku tam spolu skáčem a já volám: přijela jsem! Jsem tady!. Mám radost jak malý děcko. Jdeme k autu a jedeme k ní. Vyprávím jí o cestě busem, o stání, okýnku i tlustém pánovi. Jsem u ní poprvé, má krásnej byt. Opravdu nádhera. A ta terasa, jako z instáče. Moc jí to přeju. Sedáme si ven a já krmím pejska kokynama.
Povídàme si o životě, o psychice. Ví to o mně. Těsně před rozchodem jsem jí o tom řekla, to bylo v době, kdy se mi začalo ulevovat. Netušila jsem, co přijde. Že se moje zlepšení zbrzdí tou super událostí. Život si z nás prostě někdy dělá prd*l.
Před obědem mě chytá menší panika, brní mě tělo a mám chuť začít ječet a utýct. Sklapni. To bude dobrý, honem měním téma a zaměstnávám ruce. Polevuje to. Pokládá přede mě talíř s krevetami, špenátem a těstovinama. Mňam. Taky dostávám malý, krasně zabalený balíček.
Je v něm ezoterická knížka o životě Věci, které uvidíte, jen když zpomalíte od Haenim Sunim. Ona ji má na stolku u TV taky. Mám radost.
Po obědě ji jdu malovat, má skvělej, přímo dokonalej nadočnicovej oblouk. Dokonalý na blending. Úžasný. Pořád dokola to opakuju a závidím, já ho nemám. Ták, hotovo. Je to kočka, moc jí to sluší. Jen se stíny není moc spokojená, tak je upravuju. Hrozně to uteklo, ani jsme nestihly výbornou zmrzlinárnu ve městě. No jak se říká: není všem dnům konec. Loučíme se a veze mě zpátky na nádraží, čeká než nastoupím a mává mi. Píšu jí sms, že ji mám ráda. Zvládla jsem to!
Víte, musím se k něčemu přiznat. Pár let jsem všechny své staré známé ignorovala, dělala jsem, že neexistují. Bylo mi ne úplně dobře, teď to vím. Žila jsem ve stínu a v něčem, co pro mě nebylo úplně zdravé. A teď se za to upřímně stydím. A stud je oprávněný, málem bych přišla o takhle super člověka, jako je ona. Nejenže to pochopila, proč a jak jsem na ni kašlala, ale pochopila i moje stavy. Čím procházím, ani jednou to neodsuzovala. Nekoukala na mě jako na blázna. Pozvala mě k sobě, i tenkrát poprvé se mnou objížděla menší kavárny, protože věděla, že můžu kdykoliv zdrhnout a v panice sebou seknout. A riziko, že se tohle stane, eliminujou klidnější místa. Prostě super holka, člověk.
Myslela jsem, že dobro v lidech už není, pletla jsem se. Moje úzkosti a paniky mě každej den učí spoustu věcí. Připadám si jako bych mnoho let spala, jako bych se teď probouzela do novýho světa o kterým jsem si myslela, že neexistuje. Zjišťuju, že i v té nejslabošské chvíli mám v sobě sílu. Že je tu něco, co mě obklopuje. Je to láska. K sobě, životu, lidem, věcem. Moje stavy mi ukazují, že jsem nežila dobře. Musím tímhle vším procházet abych dostala životní lekci.
Nikdy jsem na ezo kecy nebyla. Ale je v nich sakra síla.
A víte co? Příště k ní třeba pojedu na noc. Další krok na mojí cestě. Protože tenhle výlet dopadl mnohem lípy než jsem čekala. Přala bych si ten osvobozující pocit udržet navěky. Pomáhal by mi zahánět všechny obavy ze svýho selhání.
Děkuju, Mončo, stálo to za to!
Přečtěte si také
Chtěla jsem výživné na dvě děti. Ex mě veřejně ponížil, pak se ozvala jeho máma
- Anonymní
- 02.11.26
- 948
„Některým ženským nestačí rozvod, potřebují chlapa ještě finančně zlikvidovat,“ napsal můj bývalý na Facebook a přidal smějícího se smajlíka. Pod příspěvkem měl naši společnou fotku z dovolené, na...
Za manžela jsem zaplatila 180 tisíc. V Kauflandu jsem zjistila, že nejsem první
- Anonymní
- 02.11.26
- 1218
„Tobě už ty peníze vrátil?“ zeptala se mě manželova bývalá, když jsem v Kauflandu lovila ze spodního regálu poslední krabici mléka v akci. Neviděly jsme se snad šest let. A místo pozdravu tohle....
Platím chůvu a přípravku. Podle manžela zbytečně utrácím a dětem se nevěnuji
- Anonymní
- 02.11.26
- 285
Když jsem manželovi oznámila, že jsem synovi zaplatila doučování na přijímačky a zároveň objednala chůvu, prohlásil, že jsem se snad zbláznila.
První cvičný test nám pokazil celý víkend. A vlastně za to můžu já
- Anonymní
- 02.11.26
- 217
V pátek jsem synovi vytiskla první test z matematiky k přijímačkám. Je v devítce, máme konec října a já si říkala, že bychom mohli pomalu zjistit, co mu jde a co bude potřeba procvičit. Žádné velké...
Koupila jsem si mycí vysavač a manžel šílel. Jeho stroj za 50 tisíc je v pohodě?
- Anonymní
- 02.11.26
- 293
Když jsem si po dlouhém přemýšlení pořídila moderní mycí vysavač na podlahu za deset tisíc, manžel mi doma udělal takové peklo, že jsem litovala den, kdy jsem ho rozbalila. Co prý blbnu, proč...
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 1777
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 998
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 3952
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 745
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 1358
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Opičku poslat do Afriky, ať ti nekazí život 
Dokázala jsi sama sobě, že na to máš a tu malou opičí mrchu porazíš. Zvítězíš sama nad sebou. Moc ti to přeju 
V těžších dnech to je fakt pohlazení.
) a za básničku tleskám. Za deníček taky, jako vždy, velmi pěkně a poutavě napsáno. Docela se těším, až si tímhle vytříbeným autorským stylem přečtu další deníčky, které budou na témata nový vztah, jak jsem se vdávala, zakládáme rodinu apod. 
edit. P. S. Preji do budoucna jen same prijemne „opičky“ v prijemne spolecnosti 
Bohužel. a včera jsem viděla v tv reklamu na nějaký snad lízatka proti nevolnosti při cestování 
