Panická návštěva
- Psychické problémy
- Štofik
- 03.07.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Meteorit, tsunami a jiné blázniviny...
Tak jo, prdím na to. Ať si tam umřu, zblázním se a nevím co všechno. Prostě pojedu a hotovo. Už jednou jsem to kámošce odřekla, ale tentokrát to neudělám. Musím bojovat a úzkost vzít s sebou.
V noci je mi blbě a vymýšlím plány, jak se z toho vykroutit. Můžu ráno poslat sms, že mám průjem, chytla jsem střevní chřipku, že přijde opravář na rozbitou pračku, že má spadnout zrovna na kamarádčino město meteorit, a tak není bezpečný tam jet. Taky může přijít tsunami, přiletět ufoni, odvést mě a já jí budu psát třeba z Marsu… a jak všichni víme, není tak úplně jednoduchý se jako unesená oběť dostat zpátky domů, natož oběť unesená mimozemšťany.
Anebo můžu přiznat barvu a říct, že mi zas jede šiška a vymýšlí hororový scénáře a ten nejmíň dramatickej je moje zkolabování a poblití se v buse. Uuuf. Únikovej plán by byl. Ráno jí to napíšu a nikam se nejede. Poklidně usínám.
Ráno mechanicky vstanu, hygiena, naplácám si makeup, prášky, snídaně, půl litru meduňkovýho čaje, magnésko, b komplex. Cítím se klidná, divný. Únos, tsunami ani meteorit se asi konat nebudou. Celkem se i těším. Opička mi našeptává medovým hláskem, že bude hůř a že mi nedovolí nasednout do autobusu a odjet. To se ještě uvidí. Balím si šminky a štětce, mám v plánu kámošku namalovat, vezu jí vzorky makeupu na vyzkoušení. Má problém s vhodným odstínem. Flašku vína a psí mlsky pro její čivavku. Balím i neurol, celý plato. Člověk nikdy neví, kolik ho bude potřebovat, víme? 
Radši zdrogovaná návštěva než žádná návštěva.
Je čas, za chvilku mi to jede. Opička mi v hlavě dělá pořádnej tyjátr. Chce se dostat z klece a háže po mně banánama. Potvora, tak jo vyhrála jsi. Zobu pro jistotu piluli na uklidnění, ona si to žádá a já jí zbaběle vyhovím. Poslední pohled do zrcadla, nádech, výdech a odcházím na bus.
Přicházím dřív a čekám s asi 10 lidma. Mlátí to se mnou pořádně, návaly horka, tlak v hlavě, možná vyhodím snídani. Opička jásá, je jen krůček od svojí výhry. Houpe se na laně sem a tam a směje se. Na to nemám, vzdávám to. Nikam nejedu, nastoupí plán B a nevolnost. Autobus přijíždí, je narvanej. Čert to vem, vstávám a řadím se do fronty. Potvoru ve svý hlavě nevnímám, jedu na autopilota. Kupuju lístek a čeká mě zjištění, že jsou všechna sedadla plná a musím stát. 50 km ve stoje. S flaškou, šminkama a s opicí, která má v plánu mi brzdo zdrhnout z hlavy a předvíst svůj taneček veřejnosti. Paráda. Skvěle to začíná. Šofér s námi jede jak s hnojem, horský silnice jsou samá zatáčka a prudký klesání, asi hodím šavli za krk holce přede mnou.
Rozhlížím se po busu a všímám si tlusťocha úplně vzadu. Jedno jeho stehno je stejně velký jako já. Rozvaluje se přes 3 sedačky, v uličce maj školáci naházený bágly. Chvilku mi trvá, než se rozhodnu. Jakmile zastavíme, prodírám se dozadu. Překračuju tašky, no spíš se v nich brodím a je div, že nepadám. Usměju se na toho prostorově výrazného pána a prosím ho, jestli mě pustí sednout. Kývá hlavou, trošku se smrskne a já vklouzávám do rožku vedle něj. Super, konečně sedím. Dávám do uší sluchátka, Taylor Swift a její Bad blood a směju se. Ironie života. Kdybych seděla doma, tak nemám tenhle zážitek a nezjistila bych, že si dokážu poradit. Jak se říká v jedné knize, vše je, jak má být, vše je v pořádku. Já jsem v pořádku. Možná účinkuje prášek. Kdo ví. Cesta probíhá dál v poklidu, já se pořád směju a úsměv mi tuhne ve chvíli, kdy se kluk stojící v uličce natahuje a otvíra okýnko. Úplně. A vzduch z venku fouká přímo na mě. Jako bych na sebe namířila na plno puštěnej ledovej větrák. Cítím, jak mi to cloumá s vlasy, ještěže jsem pojištěná tunou laku na vlasy, protože jinak bych vypadala jako natupírovanej a pěkně vzteklej lev. Ohýbá mi to řasy a rozcuchává obočí. Tlusťochovi vedle mě se asi ulevilo, je dost zpocenej a nedá se říct, že by voněl.
Tak budu trochu vyfoukaná no, aspoň to odvádí myšlenky od opice… musím ji nějak pojmenovat. Krycí jméno pro schízu. Třeba se mi pak podaří se s ní spřátelit.
Za chvíli jsme na místě, jupí zvládla jsem to! Zastavujeme a já čekám až všichni vystoupí. Kámoška na mě čeká s balónkem myšky Minnie a mým jménem na papíře. Nahrnou se mi slzy do očí a objímám ji. Chvilku tam spolu skáčem a já volám: přijela jsem! Jsem tady!. Mám radost jak malý děcko. Jdeme k autu a jedeme k ní. Vyprávím jí o cestě busem, o stání, okýnku i tlustém pánovi. Jsem u ní poprvé, má krásnej byt. Opravdu nádhera. A ta terasa, jako z instáče. Moc jí to přeju. Sedáme si ven a já krmím pejska kokynama.
Povídàme si o životě, o psychice. Ví to o mně. Těsně před rozchodem jsem jí o tom řekla, to bylo v době, kdy se mi začalo ulevovat. Netušila jsem, co přijde. Že se moje zlepšení zbrzdí tou super událostí. Život si z nás prostě někdy dělá prd*l.
Před obědem mě chytá menší panika, brní mě tělo a mám chuť začít ječet a utýct. Sklapni. To bude dobrý, honem měním téma a zaměstnávám ruce. Polevuje to. Pokládá přede mě talíř s krevetami, špenátem a těstovinama. Mňam. Taky dostávám malý, krasně zabalený balíček.
Je v něm ezoterická knížka o životě Věci, které uvidíte, jen když zpomalíte od Haenim Sunim. Ona ji má na stolku u TV taky. Mám radost.
Po obědě ji jdu malovat, má skvělej, přímo dokonalej nadočnicovej oblouk. Dokonalý na blending. Úžasný. Pořád dokola to opakuju a závidím, já ho nemám. Ták, hotovo. Je to kočka, moc jí to sluší. Jen se stíny není moc spokojená, tak je upravuju. Hrozně to uteklo, ani jsme nestihly výbornou zmrzlinárnu ve městě. No jak se říká: není všem dnům konec. Loučíme se a veze mě zpátky na nádraží, čeká než nastoupím a mává mi. Píšu jí sms, že ji mám ráda. Zvládla jsem to!
Víte, musím se k něčemu přiznat. Pár let jsem všechny své staré známé ignorovala, dělala jsem, že neexistují. Bylo mi ne úplně dobře, teď to vím. Žila jsem ve stínu a v něčem, co pro mě nebylo úplně zdravé. A teď se za to upřímně stydím. A stud je oprávněný, málem bych přišla o takhle super člověka, jako je ona. Nejenže to pochopila, proč a jak jsem na ni kašlala, ale pochopila i moje stavy. Čím procházím, ani jednou to neodsuzovala. Nekoukala na mě jako na blázna. Pozvala mě k sobě, i tenkrát poprvé se mnou objížděla menší kavárny, protože věděla, že můžu kdykoliv zdrhnout a v panice sebou seknout. A riziko, že se tohle stane, eliminujou klidnější místa. Prostě super holka, člověk.
Myslela jsem, že dobro v lidech už není, pletla jsem se. Moje úzkosti a paniky mě každej den učí spoustu věcí. Připadám si jako bych mnoho let spala, jako bych se teď probouzela do novýho světa o kterým jsem si myslela, že neexistuje. Zjišťuju, že i v té nejslabošské chvíli mám v sobě sílu. Že je tu něco, co mě obklopuje. Je to láska. K sobě, životu, lidem, věcem. Moje stavy mi ukazují, že jsem nežila dobře. Musím tímhle vším procházet abych dostala životní lekci.
Nikdy jsem na ezo kecy nebyla. Ale je v nich sakra síla.
A víte co? Příště k ní třeba pojedu na noc. Další krok na mojí cestě. Protože tenhle výlet dopadl mnohem lípy než jsem čekala. Přala bych si ten osvobozující pocit udržet navěky. Pomáhal by mi zahánět všechny obavy ze svýho selhání.
Děkuju, Mončo, stálo to za to!
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 1378
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 648
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 251
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 531
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 451
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2749
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1812
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1280
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2599
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1689
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Opičku poslat do Afriky, ať ti nekazí život 
Dokázala jsi sama sobě, že na to máš a tu malou opičí mrchu porazíš. Zvítězíš sama nad sebou. Moc ti to přeju 
V těžších dnech to je fakt pohlazení.
) a za básničku tleskám. Za deníček taky, jako vždy, velmi pěkně a poutavě napsáno. Docela se těším, až si tímhle vytříbeným autorským stylem přečtu další deníčky, které budou na témata nový vztah, jak jsem se vdávala, zakládáme rodinu apod. 
edit. P. S. Preji do budoucna jen same prijemne „opičky“ v prijemne spolecnosti 
Bohužel. a včera jsem viděla v tv reklamu na nějaký snad lízatka proti nevolnosti při cestování 
