Popáleniny
- Rodičovství
- hanzbl00
- 19.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sedím tu bez tebe a přemýšlím. Jako každý víkend jsi u svého táty. Nebráním mu ve styku s Tebou, i když od sebe bydlíme zhruba 70 km. Vím, že Tě miluje a chce být s Tebou co nejvíc a Ty tam tak rád jezdíš. Nikdy jsem se ale nebála tak jako teď. Po tom, co mi jeden den Tvoje babička volala...
Bylo 11. srpna a já čekala, až Tě Tvý prarodiče nebo táta přivezou. Moc jsem se na Tebe těšila. Bylo mi trošku divný, že se nikdo neozývá, ale stávalo se to, tak jsem tomu nepřikládala nějakou váhu.
Zhruba o půl čtvrté odpoledne mi tvoje babička volala. Zvedla Jsem telefon s tím, že jsem čekala, že řeknou, kdy tu budou nebo že vyjíždí nebo cokoliv. Jenom tohle ne.
Bylo to jak z nějakýho zlýho snu. Tvoje babička mi celkem v klidu sdělila, že si se polil horkym čajem, uspali tě a čekáš s tátou, až pro Tebe přiletí vrtulník a převezou Tě do nemocnice do Brna. A konec, nic víc. Nevěděla jsem, jak moc je to vážný, jak moc si se popálil. Bylo to něco hroznýho, ta bezmoc. Nedokázala jsem přestal brečet. Strašně jsem se o Tebe bála. V tu chvíli jsem nenáviděla Tvý prarodiče a Tvého tátu. Proč na Tebe proboha nemohli dát pozor?
Volala jsem mému příteli a řekla, co se stalo. To čekání, až přijde z práce a můžem za Tebou jet, bylo nekonečný, i když přijel za chvilku, tak do 20 minut. Strašně mě podržel.
Cesta byla dlouhá. Trochu mě uklidnil telefon od Tvý babičky - říkala, že už jsi v nemocnici a máš popálený asi dva prstíky, hrudník a břicho, jen povrchově. Jo, kéž by…
Do nemocnice jsem doslova vběhla. Bylo to hrozný vidět Tě ležet na posteli, obvázanýho. Chtělo se mi brečet, ale byl si klidný a chtěla jsem být silná pro Tebe. Díky bohu, že jsem tam mohla být celou dobu s Tebou.
Druhý den si měl jít na převaz, aby Ti sundali nějaké ty chladivé polštářky, co si měl a zavázali tTě znovu, teď už s nějakym stříbrem. Brečel jsi a já málem s Tebou. Muselo to strašně bolet. Ale zvládl si to, zvládl si ještě další dva převazy vždy po třech dnech.
Nejkritičtější byly asi první tři dny, kdy jsi musel spát s monitorem dechu, protože se občas stává, že to nateče a může se přestat dýchat. Musel si hodně pít a brát léky. Každý ráno chodil na kontrolu pan doktor, poslechl srdíčko a chtěl se Ti podívat do krku, ale to se mu povedlo tak jednou - vždycky si ho odbyl „až za chvilku“. 
Zvládnul si to ale skvěle, ten první týden v nemocnici byl jinak uplně v pohodě. Hrál sis v herně, mohli jsme chodit ven nebo do třetího patra v nemocnici, kde byl dětský koutek a pár obchodů.
Po týdnu si byl na převazu zase, v ten den se mělo rozhodnout. Bylo pondělí. Koupali Tě a pak přišel pan doktor a řekl to, čeho jsem se nejvíce bála. Zhruba 1% popálení je třetího stupně, u obou ramen. Musel si jít hned druhý den na sál na nekrektomii. V úterý si už od 3 hodin nesměl jíst ani pít, ráno Ti dali nějakej oblbovák, ale statečně si všechno vydržel. Po osmý ráno jsem Tě odnesla na sál. Čekali jsme chvilinku, než si Tě na sále vezmou. Brečel si a já brečela taky. Nechtěla jsem takhle před Tebou, nadávala sem si za to, ale nešlo to jinak.
Čekala jsem asi půl hodiny, než tě přivezou na pokoj. Už z dálky jsem slyšela, jak pláčeš a voláš mámu. Pak si brečel ještě další hodinu, než si konečně u mě usnul. Tenhle zákrok byl prý nejhorší - hodně Tě to bolelo. Celý den sis sice po prospání hrál, ale furt si říkal, že tě To bolí. V noci si pak bolestí nemohl spát, pomohly až kapičky proti bolesti. Druhý den byl ale lepší.
Ve čtvrtek si měl jít na sál znovu, na autotransplantaci. Znovu si zvládnul přípravu na sál a znovu jsem Tě tam odnesla. Tentokrát jsem si už řekla, že budu silná, kvůli Tobě. Nebrečela jsem, ani Ty si nebrečel.
Po necelý hodině jsem pro Tebe se sestřičkou došla na sál. Ležel si v postýlce a byl jsi vzhůru, ale nebrečel si. Usnul si během chvilky a spal si v kuse
asi 6 hodin. Když jsi se vzbudil, dala jsem Ti napít. Po chvilce už si mohl i jíst a snědl si celou polívku a všechno druhý jídlo. Měla sem hroznou radost, že jsi to tak zvládnul, že už je to za náma.
Nakonec jsme se ještě dozvěděli, že musíš na sál ještě v sobotu, kvůli převazu. Já už sem to ale nedávala, byla jsem tam s Tebou do pátku do večera a přes víkend si tam byl s tatínkem. (Možná mě teď odsoudíte, že jsem tam nevydržela ty dva dni už s ním, ale jsem těhotná a ten stres udělal svý. Hrozně mě bolelo a tvrdlo břicho po celou tu dobu, už jsem si potřebovala trochu odpočinout a v sobotu si zajet na pohotovost. Malej to i s tátou přežil úplně v pohodě).
Přijela jsem za Tebou zase v pondělí odpoledne. Byl si už napůl odvázanej a veselej. Už jsme měli všechno za sebou, až na to svědění, hlavně v noci. Ve středu Tě odvázali úplně a konečně jsme mohli jít po 16 dnech domů.
Nemocnice, konkrétně oddělení popálenin v Brně-Bohunicích, bylo skvělý. Úžasný sestřičky i doktoři, všichni strašně milý a ochotný. Ale úžasný jsi byl hlavně Ty. Celý pobyt si zvládnul na jedničku, jsem na tebe moc pyšná. Je mi líto, že jsi musel trpět. Nejradši bych to vzala všechno na sebe.
Od tý doby jsem si uvědomila, že stačí chvilka nepozornosti a může se něco vážného stát a neskutečně se o Tebe bojím. Věřím ale, že už to nejhorší máme za sebou a budem všichni jenom šťastný. A hlavně zdravý.
Popálení bylo na 10% těla, a to 2. a 3. stupně. Krásně se už všechno hojí. Muset nosit každý den, skoro celý den, takový stahovací obleček, zvládáš skvěle.
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 3477
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 2088
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1370
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 771
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 863
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2713
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3641
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 3086
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 1127
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1537
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
at se vse zahoji co nejlip
Syn tam byl s manželem, já doma ještě kojila půlroční mimino. Bylo to hrozné, během toho týdne jsem zhubla 3kg, nebyla jsem schopna vůbec ničeho… Syn to naštěstí nesl naprosto v pohodě, v nemocnici se mu líbilo. Každé tři měsíce se tam hrozně rád vrací na kontroly. Doktoři a sestry tam jsou opravdu úžasní. Jo, kdybych tak věděla, kolikrát se tam ještě vrátíme…
Opravdu stačí mžik a následky mohou být hrozné… Tatínkovi ani babičce nic nevyčítej, sama vím, jak lehce se to stane a můžeš se snažit sebevíc (u nás teda jen po pálená dlaň bez následků a hlídali jsme já a máma). A myslím, že teď budou všichni ve vašem okolí obezřetnější ještě mnohem víc…
to už nezjistim no, hlavně že to máme zasebou 
A jeste jednou dekuju vsem 
napsala jsem snad někde, že ne? prosím, zopakuj si první třídu, učí se tam číst 
jsou mezi námi i „jinak myslící“ ženy… Mohu-li tu bytost takto nazvat 
