Porod v ?přímém? přenosu

Polovina listopadu byla za námi a já cítila, jak začínám být pěkně nervózní. Termín porodu se začal nebezpečně blížit. Termínů bylo hned několik ? 22.11. dle ultrazvuku ve 14. týdnu těhotenství, 27.11. dle prvních pohybů plodu a 29.11. dle prvního data posledních měsíčků. Přestože jsem již rodila, největší strach jsem měla z toho, zda poznám, že porod už začal.
U Verunky mi odtekla plodová voda, takže jsem věděla, že musím jet do porodnice, a přestože jsem tam pak strávila několik hodin, docela jsem si přála, aby se situace opakovala a já poznala začínající porod právě podle odtoku plodové vody.

Jenže situace se vyvíjela docela jinak. Byla neděle 25. listopadu. Vzbudila jsem se ve čtyři hodiny ráno s docela nepříjemným pocitem okolo močového měchýře. Zašla jsem na záchod a opět ulehla s tím, že mě to nucení snad přejde. O hodinu později mě vzbudila mě podivná bolest v podbřišku, opět v oblasti močového měchýře. Zašla jsem opět na záchod a nadávala si, že musím přestat v noci pít. O tom, že začínám rodit jsem neměla ani páru.

Silné tušení jsem začala mít asi o půl hodiny později. Bolest v podbřišku byla stále silnější a přicházela v pravidelných intervalech. Avšak stále jsem si nebyla stoprocentně jistá ? literatura popisuje porodní bolesti jako bolesti podobné při menstruaci, ty moje se daly spíše přirovnat k silnému nachlazení močových cest. Avšak když bolesti přicházely asi tak po sedmi minutách a byly natolik silné, že jsem nemohla chodit a stát rovně, rozhodla jsem se, že se nasnídám (?v porodnici určitě nedostanu jako minule celý den nic jíst?) a nasoukala jsem do sebe asi půl suchého rohlíku a šálek čaje.

Bylo tři čtvrtě na šest a já zvažovala, zda mám volat sanitku a nebo vzbudit manžela a dcerku (spala jako andílek, tak jsem začala lovit číslo na sanitku). Než jsem se ale rozhoupala, oba dva byli vzhůru. Takže rychle obléct, Verunce vrazit do ruky kousek suchého rohlíku a jedeme !!!

Porodnice je od našeho paneláku kousíček. Asi během pěti minut jízdy jsme stáli v areálu nemocnice před pavilonem, kde jsou porodní sály. Manžel vzal do jedné ruky moji poněkud objemnější tašku (byla sice poloprázdná, ale my prostě doma nemáme malé zavazadlo) a do druhé naši dceru a spěchali jsme směr porodní sály.

Krátké zazvonění na zvonek, objevila se příjemná porodní asistentka. V ten okamžik začal rychlý koloběh událostí, které mě překvapují ještě dnes. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění. Zkušenost, kterou jsem měla s naší porodnicí při narození Verunky (před 2 lety), byla na míle vzdálená od té, kterou jsem měla nyní. Ačkoliv lidé zde pracovali stejní, ačkoliv sály se v ničem nezměnily, vše bylo najednou příjemné, lidské a důstojné. Každý krok, který zde personál učinil mi byl podrobně vysvětlen, každý úkon byl se mnou konzultován, vše probíhalo podle mého přání a mých potřeb (teda až na přání dostat epidural, ale o tom až později).

Po příjmu a převlečení do ?nemocničního? úboru mě porodní asistentka odvedla do místnosti, která byla vybavena monitorem. Po připevnění mikrofonu k mému poněkud většímu bříšku, jsem si mohla lehnout na bok, aby bolesti nebyly tak intenzivní. Verunka s manželem byly stále ještě se mnou. ?Mami, vstávej.? ? žadonila Verunka, která očividně nechápala situaci a protože chvílemi neměla daleko k pláči, rozhodl se manžel, že ji raději odveze domů.

Já sama jsem pak počkala chvíli na lékařku, která měla v tu chvíli službu, aby provedla vnitřní vyšetření. ? Maminko, porod nám teprve začíná, jste otevřená tak na 2 centimetry?, oznámila mi lékařka (vzhledem k silným a velmi častým kontrakcím jsem myslela, že si dělá legraci ? ?na začátku?!?). Poté mi doporučila klystýr ? ?ten může celou věc značně urychlit?. Slovo ?urychlit? mělo opravdu magickou moc: pokaždé, když mi nabídli, že něco porod urychlí, souhlasila jsem.
Takže následoval nálev a oholení (obojí s mým souhlasem) a po vyprázdnění sprcha.

Zatím jsem byla stále sama a čekala jsem v přijímací místnosti. Z vedlejšího porodního sálu bylo slyšet, jak tam někdo rodí a za chvíli TO zaplakalo.? Šťastlivec ? už to má za sebou? pomyslela jsem si a tiše záviděla.

V tom se ve dveřích objevil manžel ? vybaven dvěma foťáky (digitálním a obyčejným) a kamerou. Verunku přijeli hlídat babička s dědou a tatínek se rozhodl dělat mi společnost.

Po několika málo minutách se objevila porodní asistentka a zavedla nás na porodní sál. Manžel dostal na starosti masážní berušku a já pod zadek gymnastický míč ? ?při bolestech na něm poskakujte?. Zatímco beruška byla brzy bez práce (mnohem lepší než masáž beruškou byla masáž přímo rukama, kdy mi dělalo dobře hlavně teplo manželových dlaní), gymnastický balón si přišel na své.

Začala jsem ztrácet přehled o čase. Bolesti byly stále častější, stále silnější a já začala mít všeho plné zuby.
Na sále se objevil lékař ? ?tak co, jak snášíte bolesti ??.
Nechápu, proč se vůbec ptal. Muselo to na mě být patrné hned na první pohled.
Pak přišla nabídka na epidurální anestézii a já rychle souhlasila, aby si to tam náhodou někdo nerozmyslel. ?Uděláme vám nějaké odběry a za dvacet minut jsem zpátky? slibovat a přišel za hodinu a půl.
Takže následovaly odběry, kapačka s glukózou (aby mi prý nedošla energie) a opětovné hopsání na balónu. A taky vleklé čekání na mého spasitele, kdy jsem se podívala na hodiny snad miliónkrát (?říkal snad za dvacet minut, ne?!?)
Porodní asistentka se slitovala a nabídla mi teplou sprchu ? uteče vám to čekání a taky se tím porod urychlí. Byla jsem otevřená na čtyři centimetry a začala jsem být bolestí docela hysterická. Navíc jsem začala tlačit ( ?jenom, prosím vás, ještě netlačte? ? snažila se mým svalům poroučet asistentka).
Během krátké doby mezi kontrakcemi se mi podařilo dojít do sprch a pohodlně se u:,–(it na další balón. Manžel dostal do ruky sprchu a já jen diktovala, zda mi má sprchovat břicho nebo záda.
Bože, to byla lahoda! Bolest sice neustala, ale byla mnohem menší.

Jenže tato slast mi byla dopřána jen na chvíli, na porodním sále již na mě čekal lékař. Vnitřním vyšetřením zjistil, že jsem otevřená na 7 centimetrů, propíchl mi plodovou vodu a s úsměvem na tváři mi oznámil, že epidural už nemá smysl a přes mé hlasité protesty odešel.
Teď už jsem ale přestala ovládat nucení na tlačení a nechala svým svalům, ať si dělají, co chtějí. Nic nepomohly ani protesty porodních asistentek a jejich varování, že se potrhám.

Další vyšetření během několika minut vyrazil asistentkám dech ? branka zašla a porod byl v plném proudu. Na porodním sále začal cvrkot ? taktak že stihly nachystat porodní stůl.
Několik zatlačení a Davídek byl na světě.

Sestřička z novorozeneckého mi ho po odstřižení pupečníkové šňůry položila na bříško. Pouze ale na chvíli, protože placenta se nechtěla odloučit a zasahovat musel lékař. Silným tlakem na břicho a taháním zbytku pupečníku se mu podařilo porodit placentu.

Já sama jsem měla jen malé porodní poranění (k nástřihu hráze naštěstí nedošlo), takže nemuselo dojít ani k šití.

Další dvě hodiny jsem odpočívala na porodním sále. Kvůli zimnici jsem dostala deku navíc. Ve vedlejším porodním sále se narodilo další miminko.
Davídek si mezitím absolvoval počáteční vyšetření (tatínek byl u toho) a pak mi ho zase na chvíli přinesli (na novorozeneckém oddělení měla být vizita s primářem oddělení), abych se ho pokusila nakojit.

Ještě před převezením na oddělení šestinedělí jsem dostala oběd a pak už hurá užívat si nového mateřství.

Jak mi sdělila při převozu na oddělení šestinedělí porodní asistentka, všichni byli moc rádi, že porod probíhal tak rychle, miminko mělo velké problémy (jak mi později manžel řekl, Davídek měl pupečníkovou šňůru omotanou kolem krku) a vypadalo to na porod císařským řezem.

Davídek se narodil v neděli 25.11.2001 v 10 hodin a 8 minut. Měřil 53 cm a vážil 3700 g. Měl tmavě modré skoro až černé oči a světle hnědé vlásky.

Tímto bych chtěla moc poděkovat porodním asistentkám, které mi pomohli přivést Davídka na svět.