Preeklampsie mi zhatila plány
- Porod
- marg
- 08.03.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nedávno jsem tady narazila na diskuzi, jaká témata deníčků jsou zajímavá a o čem zdejší čtenářky chtějí nebo naopak nechtějí číst. Poměrně častý názor byl, že téma „Můj porod“ po tisící stý padesátý již moc netáhne, což byla pro mě výzva a okamžitá inspirace k sepsání mé slavné premiéry – porodu naší Žížaly.
Můj porod jsem si jako nevyléčitelná optimistka představovala asi takhle: přesně v den termínu (ráno) s úsměvem otevřu svůj diář, kde se na mě směje nakreslený smajlík a poznámka „porod“. Chvíli potom mi začnou malé bolesti, které trvají do večera. Večer se (stále malé) bolesti stanou pravidelnými a navíc mi praskne voda, tak vyjedeme do porodnice. Cestou se ještě stavíme v pěkné restauraci a po výborné večeři svištíme zcela volnou Prahou do porodnice. Tam se mě ujme příjemná porodní asistentka, která mě vyšetří a se slovy „Maminko, vždyť vy už jste úplně otevřená, jdeme na to!“ mě uvede na porodní sál, kde (maximálně!) dvakrát zatlačím a vyleze Žížalka, která se ihned přisaje. S tatínkem hrdě rozesíláme MMS přátelům a jsme jedna velká šťastná rodinka.
Takže tolik k mé představě. Teď realita.
Ještě než začnu vyprávět, cítím nutnost se omluvit všem maminkám, které kvůli preeklampsii musely rodit předčasně a zažily si všemožné komplikace s tím spojené. Můj porod nebyl o nic víc horší, než jakýkoliv běžný porod a hlavně jsem to „doklepala“ skoro až do termínu, takže bych si správně neměla na nic stěžovat – to, že jsem měla preeklampsii, vím v podstatě jen z propouštěcích papírů z porodnice.
Přibližně čtrnáct dní před termínem jsem se chystala na běžnou poradnu a monitory. Ráno jsem zaspala, takže jsem vůbec nic nestíhala. Protože jsem měla na odpoledne naplánované nějaké schůzky, hodila jsem si aspoň šminky do kabelky, abych nebudila veřejné pohoršení a nenamalovaná, neučesaná a celkově absolutně nepřipravená na to, co mělo následovat, jsem si to šinula hlemýždím tempem po ucpané magistrále do porodnice. Parkuji na nejméně vhodném místě, trochu blokuji výjezd z malého parkoviště (tímto se omlouvám všem, kdo měl s mým autem tu čest), ale na hledání lepšího fleku není čas. No co, za chvilku budu zpátky, však ono se to na tu chvíli nezblázní a šikovný řidič určitě vyjede.
Žížala na monitoru spala, ostatně jako vždy, takže to opět trvalo asi hodinu. Měla jsem nervy, jelikož jsem měla naplánovaný oběd s kolegyní z práce a měla jsem šílený hlad. Na monitoru jsem sice zbodla nějakou snickersku, abych probudila Žížalu, ale to mi nestačilo, takže jsem byla i notně protivná, čas letěl a mě čekala ještě poradna.
Konečně na mě přišla řada v poradně. Odevzdávám sestřičce ten proužek, jenž se namáčí do zkumavky s močí (nevím, jak se to jmenuje) a čumím na hodinky. Za chvilku mě sestra volá, mám radost, teď už to půjde rychle. „V moči máte bílkovinu, pojďte se tady posadit, změříme vám tlak“, slyším. Koukám, jestli v místnosti není ještě nějaká další kandidátka, které by toto sdělení mohlo patřit, zdá se, že ne, tak v mžiku sedím s tonometrem na ruce a ani nedýchám.
„150 na 110“, sděluje sestřička se zvednutým obočím. Co to? Následovaly otázky, jak jsem na tom byla doposud s tlakem (úplně v pohodě), jestli mám otoky (to zas jo), jak se cítím (úplně normálně) a jestli nemám mžitky před očima (nee, leda z hladu). „Dobře, tak my vás teď pošleme na odběr krve a až budete hotová, přijdete rovnou k paní doktorce, cestou se vyčurejte a moč doneste.“
Tak jo, ale fakt strašně spěchám, za chvíli mám oběd.
Vyčurat se byl trochu problém, neumím čurat na povel a navíc jsem nic netušíc čurala po monitoru, takže to chvilku trvalo. Poté jsem přežila odběr krve (tam na mě sestřičky nějak divně a soucitně koukaly, byly opravdu hrozně hodné a milé, což nikdy neznačí nic dobrého) a vrátila se zpět do prvního patra k paní doktorce. Ta už měla po ordinační době, přesto na mě trpělivě čekala a ve dveřích mě vřele vítala se slovy: „Tak co, jak vám je?“
Jak mi je? Už jsem měla dávno obědvat, takže hlady šilhám a nechápu, co tohle všechno má znamenat. Doktorka mě vyšetřila, opět změřila tlak (160 na 110) a poslala mě lehnout na rizikové oddělení s tím, že zítra se začne vyvolávat. Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to asi nějaký omyl, že já ještě rodit nemůžu, jednak nemám nic připraveného, mám ještě spoustu zařizování a také mám ten oběd. Chápavě se usmála a pronesla: „Vy odsud odejdete už s miminkem.“ Co prosím, o jakém miminku je řeč? Do té doby byla teď moje milovaná Žížalka jen vetřelec, UFO, sci-fi…
Následoval příjem na rizikovém oddělení, další měření tlaku (150 na 110) a mladá paní doktorka, která vypadala tak na třináct let, mi sdělovala, že mě možná druhý den pustí, podle toho, jak budou vypadat výsledky z moči. Pak jsem si šla lehnout na pokoj.
Neměla jsem nic, telefon skoro vybitý, žádná sluchátka, časopis, knížku. Ležela jsem, koukala do stropu a bylo mi v tu chvíli hrozně. Přišla sestřička opět na měření tlaku a dostala jsem oběd. Najednou jsem neměla vůbec hlad, dokonce jsem nemohla pozřít ani sousto. Kdyby existoval stroj času, okamžitě bych se přenesla do doby, kdy jsem s potutelným úsměvem polykala pár posledních antikoncepčních pilulí, dala bych si facku a okamžitě bych načala další plato.
Najednou mi došlo, že budu mít dítě – já, která jsem zatím žádné dítě ani nedržela v ruce. A že bych TO měla mít už zítra (pozítří..)? Brečela jsem. Vždyť ani nemám nic připraveného! Všechno nechávám na poslední chvíli. Neměla jsem sbalenou tašku, neměla jsem ani do té tašky nakoupené věci! Nevím, proč jsem si myslela, že budu přenášet. Měla jsem zkrátka na všechno spoustu času. Po telefonu jsem organizovala vše potřebné, přítel upřímně nadšen, že mi bude kupovat porodnické vložky a sexy síťované kalhotky. Měla jsem knedlík v krku, nemohla jsem ani mluvit.
Druhý den mi pan doktor sdělil, že výsledky z moči nejsou dobré a než jsem se stačila nadechnout, stážistka s odporně dlouhými nehty mi zavedla vyvolávací tabletu. Tak a je to tady, asi porodím. Celý den se nic nedělo, nechala jsem si přinést knížku o ženě, která se stala obětí Stalinova režimu a prošla si několika sibiřskými pracovními tábory – potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky a číst o někom, kdo byl ještě v horší situaci než já. Každou hodinu monitor a měření tlaku.
Přibližně za dvanáct hodin mi praskla voda. Začaly bolesti, zatím nic hrozného. Následoval příjem na porodní sál, bolesti se už zhoršovaly, chtělo se mi hrozně spát a litovala jsem, že jsem nic nesnědla. Cítila jsem, že nemám žádnou energii. No zkrátím to. Kontrakce se stupňovaly, ke konci to bylo už dost šílené. Žížala byla dlouho hodně nahoře, všechno mi to přišlo jako věčnost. Z odstupem času se mi nedaří vybavit si tu bolest, oxytocin maže paměťovou stopu, příroda, ta mrška, to zařídila dobře. Přirovnala bych to ke křečím při průjmu, jen asi stokrát horší.
Samotné tlačení bylo pro mě úlevné, bolelo to, ale byla to pro mě bolest, která mě ničím nepřekvapila, ano, takhle jsem si to asi představovala. Nevím, na kolik zatlačení jsem porodila, ale rozhodně to nebylo na mé vysněné (maximálně) dvě zatlačení. Když už jsem si říkala, že to snad vzdám, tak najednou obrovská úleva – a vyklouzla Žížalaaaaa!
Apgar měla 10-10-10 a první, co mě napadlo, když jsem ji viděla, bylo, že je fakt hezká. Proběhl úspěšný pokus o přisátí, porod placenty a šití. Ty následné kontrakce k porodu placenty mě strašně lezly na nervy, tak jsem zvonila na sestřičku, ať už ze mě sakra tu placentu vytáhne! Zašít mě přišla doktorka, která pro změnu vypadala na patnáct, ale zašila mě pěkně a nebolelo to.
A od té doby jsem máma.
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 375
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 556
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 356
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 915
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 268
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3207
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1395
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 500
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1282
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 952
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Jak se mala jmenuje? 
preju, aat jste už zdravotně v pořádku a neopakuje se to příště
Moc gratuluji k Žížalce 
Ja tohle vytahla z denicku autorky myslim tohoto denicku, kde jsme se smala tomu jak ona cetla takovy pribeh atd 
byla jsem moc ráda, že je tu někdo tak čtivý…
Copak nechapes, ze to neni vtip, ale precti si denicek zakldatelky, ja vyjmula jen ten odstavecek co psala ona a okomentovala Sem to jen 
