Radinin Ozdravníček č. 4

Tak a jsem tu zas. Tentokrát už ne s tolik kontroverzním tématem jako je mléko, přesto bych ráda, aby to byl ozdravníček také. Ozdravníček vztahů mezi námi a našimi dětmi, mezi námi a našimi nejbližšími. I v tom předvánočním shonu jsem ještě tak trošku stíhala přemýšlet nad tím, co bych hodila do placu jako téma, které by mohlo chytit víc lidí, nejenom skupinku vyvolených a pak mě vyvstal před očima jeden citát, který jsem kdysi nechápala: ?.jednoho dne totiž zjistíme, že jsme přesně takoví, jako ti, za jejichž zády jsme si tisíckrát přísahali, že takoví nikdy nebudeme!

Konkrétně mám na mysli naše nejbližší, třeba i některého z rodičů. Pocházím z rodiny, kde matka vládnula železnou rukou a její názor, stejně jako názor šéfa, musel být názorem všech, ona měla vždy a za každou cenu pravdu a když ji neměla, stejně si pro:,–(ila svou. Nikdy jsem od ní neslyšela slovo promiň, nebo prosím, natož tak děkuji a tak jsem skončila v opačném extrému, než je ona. Občas jsem až přehnaně slušná. Jenom v poslední době pozoruji, že když mě děti vytočí, chovám se dost podobně jako ona. Ječím jak siréna, málokdy si nechám vyvrátit svůj názor a všemožně se snažím dokázat okolí, že já mám pravdu. A tak se snažím na sobě pracovat. Když jsem před svátky převlékala peřiny, musela jsem se až smát jak jsem ovlivněná názory mojí matky. Dcerka seděla v autosedačce a pozorovala jak obracím naruby povlečení a poctivě vytřepávám nahromaděný prach z rohů do ulice a melu k tomu:?vidíš, holčičko, až budeš velká, budeš taky tak pracovat. Špínečku z rožků musíš pořádně vytřepat, aby ti to nezůstávalo v pračce a nespékalo se to tam. To je pak fakt humus?.? A pak jsem si představila scénu jak mi matka říkala něco podobného, když mi bylo asi 10 let a ona mě nutila každý týden takle převlékat a prášit cca 9-10 postelí, protože jsme bydleli v lázeňské oblasti a jedno patro rodinného domku jsme pronajímali. Tehdy jsem si přísahala, že takový tyran nikdy nebudu!!!
Alžbětka na mě zoufale koukala, jak jsem se se smíchem sesypala na koberec a pak se rozesmála taky. Dobře, že je tak maličká a já jsem dokonale pochopila ten starý citát co mám od puberty v deníčku.
Také jsem nesnášela, jak jsme doma měli? vojnu?. To znamenalo, že mi byly obráceny všechny 4 šuplata pracovního stolku na jednu hromadu a povel tady bude do hodiny pořádek! Nikoho nezajímalo, že za patnáct minut má přijít sestřenice a chceme jít na plovku. Plakávala jsem na koberci a stejně jsem nikdy neuklidila dost dobře podle jejích představ. A když jsem plakala moc, to samé, co se stalo se šuplíky, udělala se vším oblečením ve skříni. A já si přísahala, že než tohle, pak nikdy nechci vlastní děti. Táta o ničem nevěděl, tohle se dělo pokaždé, když byl na poli nebo v práci. Prosím, neberte tento článek jako návod k týrání dětí (tak se to mu v dnešní době říká). Kdysi jsem našla odvahu a matky se zeptala proč to všechno? Řekla doslova to, že i když jsem byla chtěné dítě, nikdy jsem nevyrostla podle jejích představ (nemluvě o psychickém týrání v době puberty). Tohle jsou ty z věcí, které nikdy nebudu dělat, věci na které opravdu nemám žaludek.
Ať nevypadám, že mám jenom špatné zážitky, ještě vám povím, co praktikuju na synovi, co mě naučil táta: neotevírej dveře auta za jízdy! Ten proud vzduchu by tě mohl vytáhnout ven! (dodones mám divné mrazení v zádech, když si přibouchu do dveří kabát a mám za jízdy pootevřít dveře), babička mě varovala, že v zatáčce u hospody se musím aspoň 4× rozhlédnout, protože tam už přejela auta móc dětí (ještě dnes mi dřevnatí kolena, když v těch místech přecházím přes cestu), varování taťky, když ještě nebyl silný led, abych tam nelezla, že když se to propadne, tak klesnu pod vodu a než se vynořím, bude led zpátky na svém místě a já budu pod ledem koukat na oblohu a zespod to nepůjde prolomit a já se utopím (jak já se bojím bruslit na rybníčcích nebo přehradách). Možná se smějete jak mi valili šrouby do hlavy, nicméně tyhle praktiky měly svůj dokonalý výchovný efekt a já se dost často pokouším? valit šrouby do hlavy? i svému synovi, který podle mého výrazu bezpečně pozná, že kecám. Třeba to, že když odejde u pískoviště s někým cizím, pak ho ukradnou a odvezou do Ruska a tam se s dětma nepárají jako maminka doma =o))). Řekla bych, že hodně z nás si v sobě nese nějaká traumata nebo velmi nepříjemné zážitky z dětství a moc rády bychom se jich jako správné maminky vyvarovaly. Dětská láska je strašně nezištná a děti milují své matky, přestože jim ubližují. Já jsem ke své matce nikdy cestu nenašla a nejsem tím typickým příkladem. Vím, napsala jsem dost drsné věci ze svého dětského soukromí, ale určitě najdete i drobnosti, které při výchově uplatní nejedna z nás jako odstrašující příklad. Co vám jako dětem na rodičích vadilo? Co jste na nich přímo nesnášeli? Dnes se to jistě jeví jako maličkosti, ale možná by bylo hezké se o ty jejich chyby podělit s ostatními?..? Nebo třeba o chyby vlastní. Já jsem taky už něco při výchově zpackala, moc se stydím za období, kdy jsem byla na výchovu syna sama, rozvedená v jednom bytě s mými rodiči a matka mě tyranizovala neustálým dohledem nad tím, aby syn byl vzorně nakrmený a denně ve stejnou hodinu nachystaný ke spánku. Tolik jsem se jí snažila zavděčit za to, že nás u sebe nechala bydlet, že syn to odnášel mojí nervní výchovou a fackami a ještě víc než rok po tom, co jsem pochopila, že tudy cesta nevede, měl takový ten tik? syndrom bitého dítěte, kdy se krčil při každém mém prudším pohybu. Dnes je už O. K. a já než mu jednu šupnu, dlouho nad tím přemýšlím a vzpomínám na to, jak jsem mnohdy plakala, když jsem se s ním chtěla pomazlit a on se v první chvíli návalu mojí něhy strachem přikrčil. Téměř po dvou letech jsme zase dobří kamarádi a já vím, že tuhle chybu už nikdy nebudu opakovat.
A tak vás prosím o pár zkušeností, ať všichni víme čeho se vyvarovat a nebo taky jak dětem zpříjemnit jejich cestičku k dospělosti.
(Omlouvám se, jestli pro některé z vás vyzní tento deníček nelogicky a roztroušeně, jsem plná myšlenek a vzpomínek a nedokážu je sepsat sepsat tak, aby jedna na druhou navazovaly)
 Radka

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Anonymní
11.1.05 10:14

Tak mne neustále mamina opakovala, že ona keď ešte chodila do práce vstávala o pol piatej ráno, uvarila obed, pripravila nám jedlo do školy, odniesla mladšiu sestru do jasiel a utekala do práce… A ja lenivec lenivý nedokážem ráno urobiť nič. Proste nedokáže pochopiť, že sú ľudia ktorí vstávajú skoro ráno a aj skoro chodia spať a potom sú opační ako napríklad ja, ktorých ráno musíte ťahať za nohu z postele, ale ožívajú popoludní a v noci dokážu urobiť všetko. Do postele idú po polnoci… Kto je iný ako ona ten to robí nesprávne a ona je lepší človek. A takýchto vecí by sa našlo viac. Neustále ma to štve a to som 10 rokov vydatá a bývam 200 km ďaleko.

  • Upravit
Oxana
135
11.1.05 18:38

Akoby som čítala niektoré veci o sebe, síce som sa nedostala k fackám dieťaťa, ale občas sama pochybujem nad tým, či mám zdravý rozum.Mňa podobne vychovával môj otec: toto si neurobila dobre, toto nie je dobré, dá sa byť aj lepší.Matka bola aj je skôr pasívny človek robiaci si svoje povinnosti bez emócií. Otec nikdy nebol spokojný s výkonmi, ktoré sme doma podali, nikdy nič nebolo dobré a ja som si prisahala, že to svojim potomkom neurobím. Avšak! Stal sa zo mňa perfekcionista a teraz , keď mám dieťa je to zlé. Poriadok sa večne sterilný udržať nedá, keď chcem všetko stíhať, odnáša si to moja chrbtica a tečú mi nervy, keď nemôžem kvôli malej nič dokončiť. Som stále nespokojná. V hlave kopa problémov, ktoré problémy vôbec nie sú: typu: ešte oprať, ešte variť, toto musí byť vyleštené atď. Ešte že manžel je veľmi tolerantný, ale občas si aj sama ťukám na čelo. svoje dieťa porovnávam s inými, či je dosť veľké, dobré, pohybovo zdatné atď. Takže následky výchovy sú badateľné, hoci som prisahala. /Ale obliečky použité ešte nevytriasam, asi začnem, keď je to tak potrebné:((.Nuž asi je čas začať sa meniť, lebo moja chrbtica si to už pekne odniesla, keďže stíham dieťa, prácu, domácnosť a sama, veď ja si to spravím najlepšie. Ako z toho von? No asi len povoliť .Ale už sa snažím nemyslieť v práci na prádlo, doma na prácu, pretože moje dieťa bude rovnako neurotické ako ja, nemáte niekto na toto recept? Fakt , výchova a rodina, to je základ, vyvarovať sa dokonalým predstavám o živote, ktorý aj tak nikdy dokonalý nebude, to je veľké umenie.

  • načítám...
  • Zmínit
kostka
405
11.1.05 21:44

Ahoj Radko, ahoj holky,

je mi z Tvého deníčku trošku smutno, rozhodně je ale nutné o tomhle otevřeně mluvit. Asi nás je s podobnými zážitky z dětství většina. I když až takhle tvrdé to u nás doma nebylo, bita jsem však bývala zbytečně často. Dodnes si živě pamatuju ten pocit ponížení. I mé starší holky dostaly jako malé občas na zadek, ale měla jsem vždycky nedobrý pocit ze sebe samé. V první chvíli jsem si sice od zlosti ulevila, hned v té další mě to však trápilo. Cítila jsem, že to není správně. U Pavlíka bych se chtěla vyvarovat bití úplně. Zatím je to snadné, je mu rok a dva měsíce a zlobit ještě neumí :-). Možná to působí trochu idealisticky, ale chci se vyhnout výchově v duchu „pravda je na straně silnějšího“.

  • načítám...
  • Zmínit
kostka
405
11.1.05 21:57

Ahoj Radko, ahoj holky,

je mi z Tvého deníčku trošku smutno, rozhodně je ale nutné o tomhle otevřeně mluvit. Asi nás je s podobnými zážitky z dětství většina. I když až takhle tvrdé to u nás doma nebylo, bita jsem však bývala zbytečně často. Dodnes si živě pamatuju ten pocit ponížení. I mé starší holky dostaly jako malé občas na zadek, ale měla jsem vždycky nedobrý pocit ze sebe samé. V první chvíli jsem si sice od zlosti ulevila, hned v té další mě to však trápilo. Cítila jsem, že to není správně. U Pavlíka bych se chtěla vyvarovat bití úplně. Zatím je to snadné, je mu rok a dva měsíce a zlobit ještě neumí :-). Možná to působí trochu idealisticky, ale chci se vyhnout výchově v duchu „pravda je na straně silnějšího“.
Samozřejmě pocit, že nestíhám a všude je nepořádek, mívám občas taky, v tu chvíli se snažím si říkat - co je nejdůležitější, to stihnu, a že není vše úplně tip ťop? No a, teplo domova určitě nedělá naleštěná domácnost, ale lidi v ní a jejich vztahy. Za pár let bude zas času na úklid, až mě to bude mrzet. A určitě nebudeme vzpomínat na to, jak jsme uklízely, spíš co jsme s dětmi prožily a zda jsme si jich vůbec dokázaly užít. Uteče to hodně, hodně rychle.

Mějte se všechny moc hezky.

Hana

  • načítám...
  • Zmínit
kostka
405
11.1.05 21:59

Omlouvám se, povedlo se mi odeslat nedopsaný příspěvěk:-)

  • načítám...
  • Zmínit
kaila
256
12.1.05 08:51

Ahoj Radino,
tenhle denicek je opravdu smutny.Musim rict,ze jsem dostavala taky a to stema suplikama se u nas obcas taky praktikovalo.Jinak zkusenosti s vychovou deti moc nemam.Svoje jeste nemam,ale pokud nekdy okriknu svou neter nebo jejiho brasku,zacnu si to vycitat.Sice moje sestra je vychovava"Americkou vychovou"a oni jsou potom nezvladatelni,ale prece nejde,aby si z detstvi pamatovali jen sam rev.Snazim se sama ziskat zkusenosti,abych potom byla pripravena na svou vychovu deti,ale lehce se to vse rika a predstvavy jsou krasne,ale ta realita je jina,ze?Takze se rada poucim.Misa

  • načítám...
  • Zmínit
Oxana
135
12.1.05 13:28

Ahojte babulky!
Hanka, presne si to vystihla, moja mamka narieka, ako sme rýchlo vyrástli a že si nás vôbec neužila a pritom sama dáva rady, že išla od nás pracovať, keď sme mali pol roka a vlastne to čakala aj odo mňa.Otec stále tvrdí, že keď sa chce, dá sa všetko.S tým súhlasím, ale za akú cenu. Práve preto ma to trápi, že v podstate som taká istá a chcem všetko naraz, pritom sa ešte naupratujem a napracujem až až.A zostane mi len pocit, že to bolo príšerne stresujúce obdobie, nič viac. A pritom ten drobček tak rýchlo rastie a je taký krásny, taký už nebude nikdy. Naši rodičia stále tvrdia, ako všetko oni museli stíhať a to nemali pampersky, instantnú potravu, na začiatku ani práčku a bolo dobre, všetko stihli a to ešte chodili na šiestu ráno do práce. No fajn, dá sa , ale čo sme si z toho odniesli my deti, to ich netrápi.Skrátka úloha splnená, deti boli čisté, najedené, ale momentálne nemám pocit, žeby to bolo to pravé, čo dieťa čaká. Pocit rodinnej pohody som mala len u mojej babky, ktorá ma mnoho naučila a pritom mala na starosti každé prázdniny počas dvoch mesiacov štyri vnúčatá, vo veku 1-7rokov. A to bola tiež žena čistotná, ktorá prežila koncentrák, takže až taká zdravá nebola.Všetko robila s láskou a pochopením pre naše detské hriechy.Dodnes neviem, ako to dokázala. A to s nami každý deň po obede čítala rozprávky a nikdy sa nepamätám ,žeby bola nervózna pre prach v dome. Raz sa proste dostalo aj na ten.Preto mi je to ľúto, nechcem, aby moje dieťa utekalo z domu pre nervóznych rodičov, ako som to robila ja.
Majte sa pekne a užívajte si detičky, kým sa dá.

  • načítám...
  • Zmínit
Lucinda
92
14.1.05 10:47

Ahoj Radino, smutné téma, ale myslím, že důležité. Mě a mojí o rok mladší sestru vychovala převážně máma, protože táta byl těžký alkoholik takže o výchově z jeho strany se moc mluvit nedalo. Když se pak rozvedli myslím, že jsme na tom byly všechny líp. Mámě to hodně poničilo nervy, ale i tak si myslím, že nás vychovala docela dobře. Určitě také udělala spoustu chyb při naší výchově, ale protože i já mám dnes 10ti měsíční holčičku vím, že to neměla vůbec lehké a to se tomu asi vyhnout úplně nedá. Jen doufám, že i díky tvému ozdravníčku - úlevníčku jich nebude u mne a manžela moc, aby nám je malá jednou nemusela vyčítat. Já mám svoji maminu moc ráda a proto jsem jí ty její chyby už odpustit dokázala. Ale dlouho jsem měla např. komplex z toho, že jsem tlustá (i když jsem nikdy nebyla, jen jsem nebyla tak hubená jako máma a sestra), že jsem nemotorná (taky se to s věkem zlepšilo, jen jsem nedělala závodně gymnastiku jako sestra) a samozřejmě několik facek, které podle mě byly nespravedlivé či zbytečné (hlavně z podledu dítěte), také to, že já byla vždy podobou víc na tátu a tak jsem pokaždé i v tom špatném byla celý táta:-( Ale i díky tomu dnes vím, že v dětské dušičce se dělají šrámy snadno a jizvy zůstávají dlouho a budu se moc snažit abych toho tu naší holčičku ušetřila. Ještě jednou díky za tvůj duševní ozdravníček, možná se nás nad výchovou našich dětí zamyslí víc a pomůže nám to nedělat stejné chyby jako naši rodiče. I když tím nechci říct, že by se děti měly vychovávat ?americkou metodou? ? dělej si úplně co se ti líbí bez ohledu na druhé. Myslím, že děti pro svůj zdravý vývoj určité mantinely potřebují (a výjimečně ani ten pohlavek neublíží), ale k tomu hodně lásky a pochopení:-) Lucka

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr