Satánek č.1
Takhle my si žijeme...
Jak už to tak bývá, porodem prvního dítěte se lidem obrátí život kompletně vzhůru nohama. Nejinak to bylo i u nás. Člověk je na něco zvyklý, na tu svoji pohodu, organizuje si čas, jak on potřebuje a s tím je rázem konec. Trvalo mi dlouho, než jsem si na to zvykla, vlastně si zvykám doteď.
Když se na to teď dívám s odstupem, vlastně máme úplně zlaté miminko. Tomík nikdy moc nebrečel, netrpěl na koliky, s kojením problém nikdy nebyl, v noci se budil 2×–3× za noc, žádné problémy nebyly. Akorát jsem očekávala, že jako novorozenec bude přes den hodně spát (ach, ta očekávání!). V tom jsem se šeredně spletla – on sice spal, ale maximálně půl hodinky na jeden zátah. Pak vyžadoval pozornost, nějaké vjemy a cca po hodince šel spát znovu. Půlhodinové spaní mu vydrželo dodnes, jen se intervaly mezi tím samozřejmě prodloužily.
Stále se nějak nemůžu sžít se svou novou rolí maminky, v různých ohledech. Vždy jsem byla zvyklá na veřejnosti nevyčnívat, zapadnout do davu a najednou jsem matka s kočárkem. Ne, že by to bylo něco neobvyklého, to určitě ne, jen se v této roli ještě necítím moc sebevědomě a mám pocit, že na mě každý civí. Na začátku jsem měla skoro panický strach z toho, aby mi malý někde v metru nebo v obchodě nezačal brečet. Teď, jak je starší, tak už vím, co s ním, dostane čaj, hračku, dívá se ven… ale ten vtíravý pocit, že vyčníváte a „jste moc vidět“, je tu stále.
Pak je tu moje špatná vlastnost, která mě brzdí v tom být dobrou matkou, a to je sobeckost. Bohužel taková jsem. Ne, že by mi byli ostatní blízcí lidé zcela volní, to ne, jen v první řadě myslím jen na sebe a pak na ně. Při všem, co dělám – abych JÁ se stihla najíst, abych JÁ se stihla kouknout na ten nový díl oblíbeného seriálu, abych JÁ se stihla osprchovat… Neuvědomuji si to stále, ale občas mi dojde: „tvl, co to děláš, jsi tady pro svoje dítě, ne ono pro tebe, tak se seber, přestaň se litovat a dělej.“ Snažím se s tím něco dělat, ale člověk se nezmění ze dne na den…
Když byly malému čtyři měsíce, podnikli jsme o Vánocích první větší cestu za rodinou. Jeli jsme asi 200 km, 3 hodiny, Felicií, tak jsme čekali ledasco. Ale malý byl celou cestu strašně hodný, ani nezabrečel, a to spal asi jen hodinu z celé cesty. Paráda. I na (pro něj) cizí lidi byl super, smál se, nechal se pochovat… Nějaké zádrhely tam byly, ale nic zásadního, Vánoce proběhly bez problémů a i cesta zpět úplně super. No vytřel nám všem zrak.
Po Novém roce se začal přetáčet na bříško a krátce po této nově nabyté zkušenosti mu přestalo stačit moje mléko. Tak jsme začali dávat první příkrmy. A udělali jsme dobře – malý krásně baštil a byl hned zase klidnější, dodalo mu to energii dál objevovat svět a hračky kolem sebe. V té době mi začalo zkouškové. Dalo se s Tomíkem parádně učit, když nespal, byl na koberečku u hraček a stačilo mu, když jsem byla u něj. To byl úplně zlatý a veškeré učivo jsem stíhala na jedničku, všechny předměty jsem měla hotové asi 14 dní před koncem zkouškového. Vůbec jsem takový výsledek nečekala.
Tomík se brzy nato naučil plazit a sranda pomalu začínala. Plazení trvalo asi přes měsíc, krátce před Velikonoci začal zkoušet chodit na kolínkách, ale ještě mu to moc nešlo.
Tuto dovednost si ale zdokonalil na další naší velké cestě za rodinou právě o Velikonocích. Naše trasa: Praha-Šumperk-Ostrava-Polička-Praha, 5 dní, opět ve Felicii, kilometry radši spočítané nemám. Po cestě nás samozřejmě potkalo pár kolon, nějaká ta bouračka, a kdo má zkušenosti s Felinou, tak ví, že když se dlouho popojíždí v koloně (speciálně ve vedru), tak se prostě chtě nechtě musí topit. Vynikající podmínky, jako stvořené pro sedmiměsíčního prcka. Ten nás ale opět překvapil, celý výlet zvládl na jedničku s hvězdičkou. Po cestě zabrečel jen jednou, a to po cestě zpátky až v Praze, jinak byl strašně společenský, až mi připadlo, že mu tolik lidí kolem něj vyhovuje (v jednu dobu bylo asi 15 lidí v jedné menší místnosti).
Po návratu začal dělat jeden pokrok za druhým. Během dvou (!) týdnů se naučil pořádné lézt po čtyřech, dřepět na kolínkách, sedět a stoupat si. A podotýkám, že jsem ho k tomu nijak nenutila, na vše si přišel sám. Má obrovský koberec, hračky rozprostřené z dosahu, takže se naučil, že když něco chce, musí se k tomu dostat sám a poradit si.
Jsem na něj strašně pyšná, jak je šikovný, ale zároveň se děsím toho, jak budu stíhat učení v dalším zkouškovém. A to se blíží svinským krokem. Úspěšně zatím prokrastinuji a místo matiky píšu tento deníček.
Aby toho nebylo málo, tak před dvěma týdny jsem si začala přivydělávat v Lidlu (mimochodem skvělá brigáda) a před týdnem na mě čekalo malé překvápko v podobě dvou čárek na těhotenském testu. Holt stačilo jedno podlehnutí primitivním pudům, trocha vášně a bylo to tam (omlouvám se všem snažilkám). Druhé jsme určitě chtěli, jen jsme to chtěli zkusit až tak v létě a fakt jsem nečekala, že to bude takhle rychle, když nám předtím trvalo třičtvrtě roku, než jsme zadělali na Tomíka.
Výzvy mám ráda a mít dvě děti s odstupem 16 měsíců bude obrovská výzva. Do té doby se budu snažit co nejvíce potlačit svoji protivnou vlastnost a dát našemu satánkovi (jak mu s láskou přezdíváme) co nejvíce té bezpodmínečné lásky. Nechci být dokonalá matka, stačí, když budu dobrá matka.
Přečtěte si také
„Máš mu jednu vrazit. Tohle by sis ty nikdy nedovolila,“ připomněla mi máma
- Anonymní
- 14.11.26
- 850
Naši byli na mě a bráchu vždycky dost přísní. Táta dokonce nešel pro ránu daleko a máma to schvalovala. Já jsem se ale zařekla, že svoje děti nikdy bít nebudu. Jenže mladší syn je pořádné kvítko....
Zaplatíme 65 tisíc za dovolenou, abychom týden jen leželi. Letos už fakt ne
- Anonymní
- 14.11.26
- 986
Letos jsem manželovi oznámila, že na další dovolenou u hotelového bazénu nepojedu. Jeho reakce mě utvrdila v tom, že už spolu možná ani neumíme trávit volný čas. Zatímco on si představuje další...
„Podívej se na sestru!“ vyčítá mi máma. Nechápe, že o víkendech musím pracovat
- Anonymní
- 14.11.26
- 610
„Podívej se na sestru, ta si na rodinu čas vždycky najde.“ Tuhle větu od mámy poslouchám skoro každý víkend. A pokaždé mám chuť jí připomenout, že zatímco moje sestra v sobotu dopoledne peče buchtu...
Vydělává 50 tisíc, ale doma nehne prstem. Jen chlastá pivo a čumí na televizi
- Anonymní
- 14.11.26
- 741
Už mě nebaví poslouchat, jak je můj manžel unavený z práce. Já totiž také pracuji, starám se o dvě děti, domácnost a všechno, co je potřeba zařídit. Jenže zatímco já večer padám únavou, Petr si...
Vysnila jsem si hodnou holčičku. Místo toho už 16 let trnu, co zase provede
- Anonymní
- 14.11.26
- 493
Nepíše se mi o tom vůbec snadno. Po dvou synech jsem strašně chtěla dceru. A dlouho se nedařilo. Kluci jsou dvojčata a porodila jsem je jako velmi mladá. Bylo mi 19 a já si to tehdy ani moc...
„Trápíš vlastní děti!“ vyjela na mě tchyně, protože je nechci večer uspávat sama
- Anonymní
- 13.11.26
- 791
Tchyně mě obvinila, že jsem špatná matka, když jsem oznámila, že už večer nehodlám uspávat obě tříleté holčičky sama. Stála jsem uprostřed obýváku, v ruce držela pyžama a chvíli jsem přemýšlela,...
Myslela jsem, že mám tu práci v kapse. Pak šéf zmínil něco, co mě šokovalo
- Anonymní
- 13.11.26
- 931
Na pohovor jsem šla s docela dobrým pocitem. Měla jsem za sebou roky praxe, uměla jsem jednat s lidmi, zvládala cizí jazyky a věděla, co práce na hotelové recepci obnáší. Říkala jsem si, že...
„Musíš zhubnout, říkal táta,“ sdělil mi syn. Jakoby nestačilo, že se nenávidím
- Anonymní
- 13.11.26
- 632
Zrcadlo dokáže být občas neúprosně kruté, ale to, co vám vmete do tváře vlastní dítě, má sílu dýky vražené přímo do srdce. Děti jsou totiž nejupřímnějším, a proto i nejbrutálnějším filtrem našeho...
Po smrti táty jsem hledala muže, kteří mi ubližovali. Pravdu odhalila až terapie
- Anonymní
- 13.11.26
- 503
Bylo mi deset, když táta zemřel. V té době jsem ještě netušila, jak moc mi bude v dospělosti chybět. Dlouho jsem si myslela, že mám jen smůlu na muže. Jeden vztah střídal druhý a já se pořád...
Učitelka křičí na děti, že na střední školu nemají. Syn má přitom samé jedničky
- Anonymní
- 13.11.26
- 474
Když mi můj deváťák nedávno přišel ze školy s tím, že si vybral obor opravář zemědělských strojů s výučním listem, málem mi zaskočil oběd v krku. Můj syn, který má od první třídy na vysvědčení samé...