Satánek č.1
- Rodičovství
- Daenerys91
- 06.05.18 načítám...
Takhle my si žijeme...
Jak už to tak bývá, porodem prvního dítěte se lidem obrátí život kompletně vzhůru nohama. Nejinak to bylo i u nás. Člověk je na něco zvyklý, na tu svoji pohodu, organizuje si čas, jak on potřebuje a s tím je rázem konec. Trvalo mi dlouho, než jsem si na to zvykla, vlastně si zvykám doteď.
Když se na to teď dívám s odstupem, vlastně máme úplně zlaté miminko. Tomík nikdy moc nebrečel, netrpěl na koliky, s kojením problém nikdy nebyl, v noci se budil 2×–3× za noc, žádné problémy nebyly. Akorát jsem očekávala, že jako novorozenec bude přes den hodně spát (ach, ta očekávání!). V tom jsem se šeredně spletla – on sice spal, ale maximálně půl hodinky na jeden zátah. Pak vyžadoval pozornost, nějaké vjemy a cca po hodince šel spát znovu. Půlhodinové spaní mu vydrželo dodnes, jen se intervaly mezi tím samozřejmě prodloužily.
Stále se nějak nemůžu sžít se svou novou rolí maminky, v různých ohledech. Vždy jsem byla zvyklá na veřejnosti nevyčnívat, zapadnout do davu a najednou jsem matka s kočárkem. Ne, že by to bylo něco neobvyklého, to určitě ne, jen se v této roli ještě necítím moc sebevědomě a mám pocit, že na mě každý civí. Na začátku jsem měla skoro panický strach z toho, aby mi malý někde v metru nebo v obchodě nezačal brečet. Teď, jak je starší, tak už vím, co s ním, dostane čaj, hračku, dívá se ven… ale ten vtíravý pocit, že vyčníváte a „jste moc vidět“, je tu stále.
Pak je tu moje špatná vlastnost, která mě brzdí v tom být dobrou matkou, a to je sobeckost. Bohužel taková jsem. Ne, že by mi byli ostatní blízcí lidé zcela volní, to ne, jen v první řadě myslím jen na sebe a pak na ně. Při všem, co dělám – abych JÁ se stihla najíst, abych JÁ se stihla kouknout na ten nový díl oblíbeného seriálu, abych JÁ se stihla osprchovat… Neuvědomuji si to stále, ale občas mi dojde: „tvl, co to děláš, jsi tady pro svoje dítě, ne ono pro tebe, tak se seber, přestaň se litovat a dělej.“ Snažím se s tím něco dělat, ale člověk se nezmění ze dne na den…
Když byly malému čtyři měsíce, podnikli jsme o Vánocích první větší cestu za rodinou. Jeli jsme asi 200 km, 3 hodiny, Felicií, tak jsme čekali ledasco. Ale malý byl celou cestu strašně hodný, ani nezabrečel, a to spal asi jen hodinu z celé cesty. Paráda. I na (pro něj) cizí lidi byl super, smál se, nechal se pochovat… Nějaké zádrhely tam byly, ale nic zásadního, Vánoce proběhly bez problémů a i cesta zpět úplně super. No vytřel nám všem zrak.
Po Novém roce se začal přetáčet na bříško a krátce po této nově nabyté zkušenosti mu přestalo stačit moje mléko. Tak jsme začali dávat první příkrmy. A udělali jsme dobře – malý krásně baštil a byl hned zase klidnější, dodalo mu to energii dál objevovat svět a hračky kolem sebe. V té době mi začalo zkouškové. Dalo se s Tomíkem parádně učit, když nespal, byl na koberečku u hraček a stačilo mu, když jsem byla u něj. To byl úplně zlatý a veškeré učivo jsem stíhala na jedničku, všechny předměty jsem měla hotové asi 14 dní před koncem zkouškového. Vůbec jsem takový výsledek nečekala.
Tomík se brzy nato naučil plazit a sranda pomalu začínala. Plazení trvalo asi přes měsíc, krátce před Velikonoci začal zkoušet chodit na kolínkách, ale ještě mu to moc nešlo.
Tuto dovednost si ale zdokonalil na další naší velké cestě za rodinou právě o Velikonocích. Naše trasa: Praha-Šumperk-Ostrava-Polička-Praha, 5 dní, opět ve Felicii, kilometry radši spočítané nemám. Po cestě nás samozřejmě potkalo pár kolon, nějaká ta bouračka, a kdo má zkušenosti s Felinou, tak ví, že když se dlouho popojíždí v koloně (speciálně ve vedru), tak se prostě chtě nechtě musí topit. Vynikající podmínky, jako stvořené pro sedmiměsíčního prcka. Ten nás ale opět překvapil, celý výlet zvládl na jedničku s hvězdičkou. Po cestě zabrečel jen jednou, a to po cestě zpátky až v Praze, jinak byl strašně společenský, až mi připadlo, že mu tolik lidí kolem něj vyhovuje (v jednu dobu bylo asi 15 lidí v jedné menší místnosti).
Po návratu začal dělat jeden pokrok za druhým. Během dvou (!) týdnů se naučil pořádné lézt po čtyřech, dřepět na kolínkách, sedět a stoupat si. A podotýkám, že jsem ho k tomu nijak nenutila, na vše si přišel sám. Má obrovský koberec, hračky rozprostřené z dosahu, takže se naučil, že když něco chce, musí se k tomu dostat sám a poradit si.
Jsem na něj strašně pyšná, jak je šikovný, ale zároveň se děsím toho, jak budu stíhat učení v dalším zkouškovém. A to se blíží svinským krokem. Úspěšně zatím prokrastinuji a místo matiky píšu tento deníček.
Aby toho nebylo málo, tak před dvěma týdny jsem si začala přivydělávat v Lidlu (mimochodem skvělá brigáda) a před týdnem na mě čekalo malé překvápko v podobě dvou čárek na těhotenském testu. Holt stačilo jedno podlehnutí primitivním pudům, trocha vášně a bylo to tam (omlouvám se všem snažilkám). Druhé jsme určitě chtěli, jen jsme to chtěli zkusit až tak v létě a fakt jsem nečekala, že to bude takhle rychle, když nám předtím trvalo třičtvrtě roku, než jsme zadělali na Tomíka.
Výzvy mám ráda a mít dvě děti s odstupem 16 měsíců bude obrovská výzva. Do té doby se budu snažit co nejvíce potlačit svoji protivnou vlastnost a dát našemu satánkovi (jak mu s láskou přezdíváme) co nejvíce té bezpodmínečné lásky. Nechci být dokonalá matka, stačí, když budu dobrá matka.
Přečtěte si také
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 952
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 1638
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 1485
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 2791
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 734
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2355
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1570
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 6570
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 2084
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 5246
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...