Satánek č.1
Takhle my si žijeme...
Jak už to tak bývá, porodem prvního dítěte se lidem obrátí život kompletně vzhůru nohama. Nejinak to bylo i u nás. Člověk je na něco zvyklý, na tu svoji pohodu, organizuje si čas, jak on potřebuje a s tím je rázem konec. Trvalo mi dlouho, než jsem si na to zvykla, vlastně si zvykám doteď.
Když se na to teď dívám s odstupem, vlastně máme úplně zlaté miminko. Tomík nikdy moc nebrečel, netrpěl na koliky, s kojením problém nikdy nebyl, v noci se budil 2×–3× za noc, žádné problémy nebyly. Akorát jsem očekávala, že jako novorozenec bude přes den hodně spát (ach, ta očekávání!). V tom jsem se šeredně spletla – on sice spal, ale maximálně půl hodinky na jeden zátah. Pak vyžadoval pozornost, nějaké vjemy a cca po hodince šel spát znovu. Půlhodinové spaní mu vydrželo dodnes, jen se intervaly mezi tím samozřejmě prodloužily.
Stále se nějak nemůžu sžít se svou novou rolí maminky, v různých ohledech. Vždy jsem byla zvyklá na veřejnosti nevyčnívat, zapadnout do davu a najednou jsem matka s kočárkem. Ne, že by to bylo něco neobvyklého, to určitě ne, jen se v této roli ještě necítím moc sebevědomě a mám pocit, že na mě každý civí. Na začátku jsem měla skoro panický strach z toho, aby mi malý někde v metru nebo v obchodě nezačal brečet. Teď, jak je starší, tak už vím, co s ním, dostane čaj, hračku, dívá se ven… ale ten vtíravý pocit, že vyčníváte a „jste moc vidět“, je tu stále.
Pak je tu moje špatná vlastnost, která mě brzdí v tom být dobrou matkou, a to je sobeckost. Bohužel taková jsem. Ne, že by mi byli ostatní blízcí lidé zcela volní, to ne, jen v první řadě myslím jen na sebe a pak na ně. Při všem, co dělám – abych JÁ se stihla najíst, abych JÁ se stihla kouknout na ten nový díl oblíbeného seriálu, abych JÁ se stihla osprchovat… Neuvědomuji si to stále, ale občas mi dojde: „tvl, co to děláš, jsi tady pro svoje dítě, ne ono pro tebe, tak se seber, přestaň se litovat a dělej.“ Snažím se s tím něco dělat, ale člověk se nezmění ze dne na den…
Když byly malému čtyři měsíce, podnikli jsme o Vánocích první větší cestu za rodinou. Jeli jsme asi 200 km, 3 hodiny, Felicií, tak jsme čekali ledasco. Ale malý byl celou cestu strašně hodný, ani nezabrečel, a to spal asi jen hodinu z celé cesty. Paráda. I na (pro něj) cizí lidi byl super, smál se, nechal se pochovat… Nějaké zádrhely tam byly, ale nic zásadního, Vánoce proběhly bez problémů a i cesta zpět úplně super. No vytřel nám všem zrak.
Po Novém roce se začal přetáčet na bříško a krátce po této nově nabyté zkušenosti mu přestalo stačit moje mléko. Tak jsme začali dávat první příkrmy. A udělali jsme dobře – malý krásně baštil a byl hned zase klidnější, dodalo mu to energii dál objevovat svět a hračky kolem sebe. V té době mi začalo zkouškové. Dalo se s Tomíkem parádně učit, když nespal, byl na koberečku u hraček a stačilo mu, když jsem byla u něj. To byl úplně zlatý a veškeré učivo jsem stíhala na jedničku, všechny předměty jsem měla hotové asi 14 dní před koncem zkouškového. Vůbec jsem takový výsledek nečekala.
Tomík se brzy nato naučil plazit a sranda pomalu začínala. Plazení trvalo asi přes měsíc, krátce před Velikonoci začal zkoušet chodit na kolínkách, ale ještě mu to moc nešlo.
Tuto dovednost si ale zdokonalil na další naší velké cestě za rodinou právě o Velikonocích. Naše trasa: Praha-Šumperk-Ostrava-Polička-Praha, 5 dní, opět ve Felicii, kilometry radši spočítané nemám. Po cestě nás samozřejmě potkalo pár kolon, nějaká ta bouračka, a kdo má zkušenosti s Felinou, tak ví, že když se dlouho popojíždí v koloně (speciálně ve vedru), tak se prostě chtě nechtě musí topit. Vynikající podmínky, jako stvořené pro sedmiměsíčního prcka. Ten nás ale opět překvapil, celý výlet zvládl na jedničku s hvězdičkou. Po cestě zabrečel jen jednou, a to po cestě zpátky až v Praze, jinak byl strašně společenský, až mi připadlo, že mu tolik lidí kolem něj vyhovuje (v jednu dobu bylo asi 15 lidí v jedné menší místnosti).
Po návratu začal dělat jeden pokrok za druhým. Během dvou (!) týdnů se naučil pořádné lézt po čtyřech, dřepět na kolínkách, sedět a stoupat si. A podotýkám, že jsem ho k tomu nijak nenutila, na vše si přišel sám. Má obrovský koberec, hračky rozprostřené z dosahu, takže se naučil, že když něco chce, musí se k tomu dostat sám a poradit si.
Jsem na něj strašně pyšná, jak je šikovný, ale zároveň se děsím toho, jak budu stíhat učení v dalším zkouškovém. A to se blíží svinským krokem. Úspěšně zatím prokrastinuji a místo matiky píšu tento deníček.
Aby toho nebylo málo, tak před dvěma týdny jsem si začala přivydělávat v Lidlu (mimochodem skvělá brigáda) a před týdnem na mě čekalo malé překvápko v podobě dvou čárek na těhotenském testu. Holt stačilo jedno podlehnutí primitivním pudům, trocha vášně a bylo to tam (omlouvám se všem snažilkám). Druhé jsme určitě chtěli, jen jsme to chtěli zkusit až tak v létě a fakt jsem nečekala, že to bude takhle rychle, když nám předtím trvalo třičtvrtě roku, než jsme zadělali na Tomíka.
Výzvy mám ráda a mít dvě děti s odstupem 16 měsíců bude obrovská výzva. Do té doby se budu snažit co nejvíce potlačit svoji protivnou vlastnost a dát našemu satánkovi (jak mu s láskou přezdíváme) co nejvíce té bezpodmínečné lásky. Nechci být dokonalá matka, stačí, když budu dobrá matka.
Přečtěte si také
Tchyně nám přinesla smaženici. Druhý den jsme bojovali o její život
- Anonymní
- 29.09.26
- 96
Moje tchyně chodí na houby snad celý život. Zná místa, kam se vydává ještě za tmy, a z lesa se pravidelně vrací s plným košíkem. Pozná druhy, o kterých jsem nikdy neslyšela, a vždycky přesně ví,...
Po 26 letech jsem odešel. Ne kvůli sexu, chtěl jsem zase žít
- Anonymní
- 29.09.26
- 122
Byl jsem ženatý šestadvacet let. Ženil jsem se z velké lásky a nikdy by mě tehdy nenapadlo, že jednou budu tím, kdo od své ženy odejde. Kdo opustí rodinu. Kdo bude v očích některých lidí za sobce a...
Dcera nechtěla vstávat. Zdržovalo to celou rodinu, dokud jsme nenajeli na systém
- Anonymní
- 29.09.26
- 161
Je to už několik let, co naše celá rodina má ranní rituál, přes který lidově řečeno „nejede vlak“. Jednoduše všichni respektujeme systém, který jsme si kvůli dceři několik let zpátky nastavili, aby...
Vdaná milenka: V posteli je dokonalá, ale děsím se, co přijde dál
- Anonymní
- 29.09.26
- 203
V posteli je to naprostá bomba. Je skvělá, zkušená, má skvělou fyzičku a neskutečně mě přitahuje. Jsem svobodný chlap a tenhle čistě fyzický vztah mi od začátku dokonale vyhovoval. Jenže, asi...
Učitelka označila naši dceru za problémovou. Pravdu jsme zjistili z nahrávky
- Anonymní
- 29.09.26
- 223
Když nám třídní učitelka řekla, že naše dcera je ve škole problémová, snažili jsme se jí věřit. Nechtěli jsme být rodiče, kteří automaticky hájí svoje dítě. Jenže pak jsme slyšeli nahrávku, kterou...
Dcera se svěřuje umělé inteligenci a já se jí vůbec nedivím. Dělám to také
- Anonymní
- 28.09.26
- 904
Nedávno jsem četla, že děti se začínají svěřovat umělé inteligenci s věcmi, které neřeknou rodičům. A vůbec se tomu nedivím. Moje dospívající dcera Simona s ní řeší prakticky všechno. Zpočátku jsem...
Děti rostou. Jen jejich věci nějak neubývají
- Anonymní
- 28.09.26
- 594
Děti mají jednu úžasnou vlastnost. Rostou. Je to sice poněkud drahý koníček, protože člověk každou chvíli kupuje větší boty, delší kalhoty, větší bundy a další věci, které ještě před třemi měsíci...
Celý víkend jsem byla doma. V neděli jsem byla unavenější než v pátek
- Anonymní
- 28.09.26
- 9276
V pátek jsem přišla domů a měla jsem jasno. Tenhle víkend nikam nejdu. Žádné návštěvy, žádné nakupování, žádné výlety, žádné „pojď, když už je hezky“. Chtěla jsem mít prostě pokoj.
Syn nechtěl do školky. Myslela jsem, že se mu stýská. Pravda byla horší
- Anonymní
- 28.09.26
- 5095
Každé ráno jsme bojovali. Syn plakal, držel se mě a prosil, abych ho ve školce nenechávala. Říkala jsem si, že je to jen období, že si zvyká na nové prostředí. Jenže pak jsem zjistila, že za jeho...
Těšila jsem se na svobodu, až děti vyrostou. Teď se bojím odjet na dovolenou
- Anonymní
- 28.09.26
- 7368
Je mi 55 let a celý život jsem měla pocit, že jednou přijde chvíle, kdy budu mít konečně čas sama na sebe. Děti vyrostou, já si odpočinu a začnu trochu žít. Budu cestovat, kam budu chtít, na nikoho...