Diagnóza: Klíče
- O životě
- Daenerys91
- 12.07.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Krátká story o věčném boji mezi mnou a klíči (a koulí u dveří).
Od doby, co jsme se přestěhovali do současného bytu, uplynuly tři roky a já stále válčím s klíči zevnitř v zámku nebo jakkoliv zapomenutými v bytě. Předtím jsme nikdy kouli u dveří neměli, pokud si dobře vzpomínám. Během uplynulých tří let nastaly asi čtyři situace, kdy jsem se vlastní blbostí nemohla dostat zpět do bytu, z toho dvě byly celkem nepříjemné, ale zvládnutelné, a třetí se vyřešila hned, neboť klíče sice zůstaly v zámku, ale naštěstí zvenku. Takže pomohla sousedka. No a ta čtvrtá situace…
Bylo krásné slunečné odpoledne a paprsky už pomalu začínaly olizovat okna. Jelikož je byt situován na západ, v 5. patře a s obrovskými okny, odpoledne už se tu prostě nedá vydržet a je lepší být venku. Tak jsem převlékla synka (9 měsíců), zabalila pár věcí do tašky a že půjdeme na deku do lesa. Syn lezl po podlaze, já vzala tašku a šla ji dát na kočárek, který stál na chodbě vedle bytu. Nechala jsem otevřené dveře, říkala jsem si „přileze zatím za mnou, na chodbě moc nebývá, tak ho to bude zajímat.“
Těsně vedle. Syn sice za mnou přilezl, ale víc než chodba ho zajímaly dveře. Poslední, co jsem viděla, byla natažená ručka a onen osudný zvuk zabouchnutých dveří, který tak důvěrně znám. První, co mi proběhlo hlavou, bylo: „to snad není možný, no to si snad děláš pdel“. Po pár vteřinách šoku jsem jako první vytočila manželovo číslo. Bylo to spíš z reflexu, nezvedal, tak jsem si pak říkala *„to je stejně zbytečný, on tu může být až za 25 minut, musím jednat rychle, než si malý někde o roh rozbije hlavu.“ Tak jsem zavolala na tísňovou linku policie, popsala situaci a oni, že mi tam pošlou hasiče a že budou vyrážet dveře. To mi ještě scházelo, pomyslela jsem si, budeme si brát hypotéku a ještě se budou muset platit bezpečnostní protipožární dveře, paráda. Manžel mi pak ještě volal zpátky, popsala jsem mu situaci a on, že jede okamžitě domů.
Hasiči přijeli za deset minut. Nicméně to bylo těch nejdelších deset minut mýho života. Mezitím jsem byla nalepená na dveřích, celou dobu jsem na malého mluvila, volala na něj, uklidňovala ho a asi to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Syn totiž, jak mě slyšel, tak mě celou dobu hledal. Brečel a hledal mě, neměl tendenci na nic vylézat, něco zkoumat… prostě jen lezl z jedné místnosti do druhé a hledal mě. Poznala jsem to podle toho, jak byl jeho hlas někdy daleko a někdy blízko. Problém nastal, když brečení na chvíli utichlo. To bylo úplně nejhorší.
Jak jsem již psala, hasiči přijeli za deset minut. A pěkně s houkačkami a celou zásahovkou. Sousedka mě ale uklidnila, že prý je to normální, že když ona volala hasiče kvůli dvěma vosám, tak taky přijeli takhle komplet. Tak aspoň že tak. Dveře se povedlo otevřít čistě, bez toho aniž by se nějak rozkopávaly nebo rozrážely, odnesla to jen guma, ale to je úplně minimum. Malý byl v chodbě, na čtyřech, celý červený a v očích slzy jako hrachy. Ale byl v pořádku. Díkybohu… Hned jsem ho vzala do náručí, konejšila a mazlila ho, sice už nebrečel, ale vypadal celkem v šoku.
Asi pár minut po odjezdu hasičů a policie přijel manžel. Celý zelený a vykulený. Když viděl, že je malý v pořádku a nic mu není, znatelně se mu ulevilo a povídá: „Tak doufám, že mi nevezmou řidičák.“ „Proč?“ „No, řekněme, že jsem jel 150 v místech, kde se má jet 50.“
Jakmile opadl šok a dali jsme se trochu dokupy, šli jsme ven na deku, jak jsme chtěli, a manžel jel zpět do práce. Vše dopadlo naštěstí dobře, malý vyvázl bez jediné modřinky, a to je hlavní. Po této zkušenosti už nedám nikdy klíče z ruky.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1397
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 812
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1415
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 589
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 358
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19719
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2559
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2806
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2533
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1697
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
A já pak vlezu do koupelny, karta leží na pračce a on se za pár minut celý uřícený vrátí, že jí zapomněl a prodavacče stojící kasa i fronta, protože tam čeká s namarkovaným nákupem. 
dobře, že se malému nic nestalo.
, jak pomohl chodec? Jak by se dostal do bytu?
jdu na chodbu dát tašku na kočár a najednou se zavírají dveře 
rychle jsem do nich kopla, ale málem sem taky byla venku na chodbě, bez dítěte a hlavně bez telefonu!! 
