Diagnóza: Klíče
- O životě
- Daenerys91
- 12.07.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Krátká story o věčném boji mezi mnou a klíči (a koulí u dveří).
Od doby, co jsme se přestěhovali do současného bytu, uplynuly tři roky a já stále válčím s klíči zevnitř v zámku nebo jakkoliv zapomenutými v bytě. Předtím jsme nikdy kouli u dveří neměli, pokud si dobře vzpomínám. Během uplynulých tří let nastaly asi čtyři situace, kdy jsem se vlastní blbostí nemohla dostat zpět do bytu, z toho dvě byly celkem nepříjemné, ale zvládnutelné, a třetí se vyřešila hned, neboť klíče sice zůstaly v zámku, ale naštěstí zvenku. Takže pomohla sousedka. No a ta čtvrtá situace…
Bylo krásné slunečné odpoledne a paprsky už pomalu začínaly olizovat okna. Jelikož je byt situován na západ, v 5. patře a s obrovskými okny, odpoledne už se tu prostě nedá vydržet a je lepší být venku. Tak jsem převlékla synka (9 měsíců), zabalila pár věcí do tašky a že půjdeme na deku do lesa. Syn lezl po podlaze, já vzala tašku a šla ji dát na kočárek, který stál na chodbě vedle bytu. Nechala jsem otevřené dveře, říkala jsem si „přileze zatím za mnou, na chodbě moc nebývá, tak ho to bude zajímat.“
Těsně vedle. Syn sice za mnou přilezl, ale víc než chodba ho zajímaly dveře. Poslední, co jsem viděla, byla natažená ručka a onen osudný zvuk zabouchnutých dveří, který tak důvěrně znám. První, co mi proběhlo hlavou, bylo: „to snad není možný, no to si snad děláš pdel“. Po pár vteřinách šoku jsem jako první vytočila manželovo číslo. Bylo to spíš z reflexu, nezvedal, tak jsem si pak říkala *„to je stejně zbytečný, on tu může být až za 25 minut, musím jednat rychle, než si malý někde o roh rozbije hlavu.“ Tak jsem zavolala na tísňovou linku policie, popsala situaci a oni, že mi tam pošlou hasiče a že budou vyrážet dveře. To mi ještě scházelo, pomyslela jsem si, budeme si brát hypotéku a ještě se budou muset platit bezpečnostní protipožární dveře, paráda. Manžel mi pak ještě volal zpátky, popsala jsem mu situaci a on, že jede okamžitě domů.
Hasiči přijeli za deset minut. Nicméně to bylo těch nejdelších deset minut mýho života. Mezitím jsem byla nalepená na dveřích, celou dobu jsem na malého mluvila, volala na něj, uklidňovala ho a asi to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Syn totiž, jak mě slyšel, tak mě celou dobu hledal. Brečel a hledal mě, neměl tendenci na nic vylézat, něco zkoumat… prostě jen lezl z jedné místnosti do druhé a hledal mě. Poznala jsem to podle toho, jak byl jeho hlas někdy daleko a někdy blízko. Problém nastal, když brečení na chvíli utichlo. To bylo úplně nejhorší.
Jak jsem již psala, hasiči přijeli za deset minut. A pěkně s houkačkami a celou zásahovkou. Sousedka mě ale uklidnila, že prý je to normální, že když ona volala hasiče kvůli dvěma vosám, tak taky přijeli takhle komplet. Tak aspoň že tak. Dveře se povedlo otevřít čistě, bez toho aniž by se nějak rozkopávaly nebo rozrážely, odnesla to jen guma, ale to je úplně minimum. Malý byl v chodbě, na čtyřech, celý červený a v očích slzy jako hrachy. Ale byl v pořádku. Díkybohu… Hned jsem ho vzala do náručí, konejšila a mazlila ho, sice už nebrečel, ale vypadal celkem v šoku.
Asi pár minut po odjezdu hasičů a policie přijel manžel. Celý zelený a vykulený. Když viděl, že je malý v pořádku a nic mu není, znatelně se mu ulevilo a povídá: „Tak doufám, že mi nevezmou řidičák.“ „Proč?“ „No, řekněme, že jsem jel 150 v místech, kde se má jet 50.“
Jakmile opadl šok a dali jsme se trochu dokupy, šli jsme ven na deku, jak jsme chtěli, a manžel jel zpět do práce. Vše dopadlo naštěstí dobře, malý vyvázl bez jediné modřinky, a to je hlavní. Po této zkušenosti už nedám nikdy klíče z ruky.
Přečtěte si také
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2302
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1465
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1047
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2075
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1316
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2486
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 4487
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 4614
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 4049
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1776
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
A já pak vlezu do koupelny, karta leží na pračce a on se za pár minut celý uřícený vrátí, že jí zapomněl a prodavacče stojící kasa i fronta, protože tam čeká s namarkovaným nákupem. 
dobře, že se malému nic nestalo.
, jak pomohl chodec? Jak by se dostal do bytu?
jdu na chodbu dát tašku na kočár a najednou se zavírají dveře 
rychle jsem do nich kopla, ale málem sem taky byla venku na chodbě, bez dítěte a hlavně bez telefonu!! 
