Škodná v revíru
- O životě
- joaska
- 10.02.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O mně, mém muži a jedné černovlásce.
„Ahoj, tebe jsem už neviděla! Jsi pořád s klukama zakrtkovaná doma. Vylezeš až na jaře, nebo co?“ bafne na mne sousedka a kamarádka v jednom, když se snažím barevnými kolíčky přikurtovat vypraná prostěradla na prádelní šňůru, aby z nich mráz vyštípal i toho nejodolnějšího bacila.
„Ale ne, nejdřív byl nemocný Kuba, pak já, nato hned Adam. A teď je zas mráz a já jsem líná je oba vypravovat ven. Navíc Áda vyvádí v kočáře“, mávnu rukou. „Jé, tak to upřímnou soustrast“, popřeje mi kamarádka, sama matka dvou vypečených dětí. „Já si myslela, že jsi změnila účes. Tuhle jsem ve městě viděla Tomáše, jel s nějakou černovláskou“, nešťastně změní téma, když pochopí, že se mi nechce rozebírat potomstvo.
S jakou černovláskou? Nevím o žádné černovlásce, kterou by v poslední době měl mít manžel v autě! Marta se ze mne ještě snaží dostat termín společné kávy a místo setkání, ale já už ji odbydu s tím, že musím rychle domů za dětmi a tedy se domluvíme po telefonu.
Jaká černovláska sakra? Letí mi znovu hlavou. Tak a teď mi nasadila pěkně vypaseného červa do hlavy. Klid. Klid. Přemýšlej, ženská! Znáš svého muže. Nejsi žádná naivní husa. Chodí domů pozdě? Nechutně pravdivý hlásek v mé zmatené mysli odpoví: ‚To chodí‘. Z červa okamžitě vyroste žížala. Klídek, dýchej. Běžím pro poslední manželovu výplatnici. Uff. Dost přesčasů. Vidíš, nic se neděje, hysterko. Co nápadná změna v chování? Hlásek v hlavě si mě vychutnává: ‚Vzpomeň si, jak je unavený, nervózní, a to jak se na tebe naposledy zbytečně utrhl.‘ Nééé. Z žížaly je rázem slepýš. To ještě nemusí nic znamenat, žárlivko. Je prostě přepracovaný! Omlouvám ho. Co mobil, tahá ho všude s sebou? Vzpomenu si na další ukazatel nevěry. Vidíš, pohodička. Telefon flákne na poličku a dokud nezvoní, tak se o něj nezajímá. Hlásek v hlavě se pochechtává: ‚Proč by měl, má neustále v kapse služební.‘ Slepýš se rychlostí blesku transformuje do velikosti vypasené zmije. A pohlazení, povídání si a chvíle ve dvou? Zůstanu stát jako opařená v půli pohybu. Doprčic, on má ženskou! V hlavě mi leží anakonda. Potřebuji rozvodového právníka. Taky bych měla najít kontakt na dobrého psychiatra, vykazuji znaky schizofrenie.
„Maminko, já jsem koza!“ svěří se mi starší synek se závěrem svého pozorování. „To je fajn, já jsem kráva. Búúúú.“ odpovím s nepřítomným pohledem. „Adámek je moje kůzlátko, mééé.“ adoptuje si Kuba mladšího bratra. Adam. Adam? Jémine. Kde je vlastně Adam? Otočím hlavu a pohledem hledám mladšího synka. Ten přestane svačit bratrovy voskovky a šťasten, že si na něho matka zase vzpomněla rychle po čtyřech přiskotačí. „Sluníčko moje.“ přitulím si ho do náruče. Moment. „Proč jsi tak vlhký? Kubíku, proč má Adam mokrou hlavičku?“ pohlédnu přísně na milovníka užitkových zvířat. „Protože je moje kůzlátko a já jsem ho celýho olízal.“ usměje se na mne.
Na synovu žádost smažím k večeři lívance, když Kuba vyletí od lega a skočí na tátu, který se zjeví v chodbě. Po celoodpoledním rozjímání o záhadné černovlásce jsem z fáze ‚odstěhuju se na truc k mamince‘ (nelze uskutečnit, nemám maminku), přes fázi ‚vyškrábu tomu nevěrníkovi oči hned ve dveřích‘ (mám přeci svoji důstojnost, nejsem hysterka a nevím, jestli vůbec něco provedl), dostala do fáze ‚vyšetřím to a asertivně vše vyřeším‘ (alespoň se tedy pokusím). „Ahoj, jak bylo v práci?“ usměji se a nechám ho políbit mi líčko. „Nic zajímavého, vše při starém.“ bojuje s dětmi o večeři muž. V duchu ‚nic zajímavého a vše při starém‘ proběhne nakonec i celý večer. Jenom já té noci bojuji s anakondou a Adam s prořezávající se horní jedničkou.
„Stavíme se v obchodě, až odvezeme Kubíčka k dědovi?“ přednesu svůj návrh, když zírám na prázdné regálky naší stoleté ledničky. Zamávám Kubíkovi, popřeji mu, ať se jim výlet s dědečkem vydaří a už brzdíme u nákupního centra. Pošlu kluky pro olej a sama se hodlám přes akci na jablka protlačit Adámkovi pro banány. Při vážení ovoce si všimnu, že u mého koše, mého muže a mého dítěte stojí a usmívá se moc pěkná ženská. V krásných kozačkách si tam sebevědomě pohazuje černou hřívou a tváří se mile až koketně. Anakonda zbystří.
Schovám se za pomeranče s cílem si ji důkladně prohlédnout. ‚Hm, je pěkná.‘ zhodnotí její vizáž nelibě hlas v mé hlavě. Neznámá černovláska něco vypráví Tomášovi, ten se zasměje a pak se oba skloní k Adamovi. Lituji, že neumím odezírat ze rtů. Možná jsem udělala chybu a ty oči jsem mu přeci jen vyškrábat měla? Nenápadně se snažím s přískoky doplížit k přepravkám s grepy, abych mohla pozorovat jejich nonverbální komunikaci, pečlivě studovanou v třetím ročníku vysoké školy. Černovláska něco povídá a přitom urovná Adámkovi čepici. ‚Co mi šaháš na dítě?‘ Adam, proutník po otci, vztáhne k nové kamarádce ruce a chce chovat. Uklidňuji se tím, že se nechal pochovat i od ježibaby při návštěvě perníkové chaloupky. Co to? Ona ho laškovně plácla po rukávu bundy! Manžela samozřejmě. Adama hladí po hlavičce. Zdá se mi, že by to ale nejraději prohodila. Super, takže flirt v přímém přenosu. Do pytle, potřebovala bych alespoň melouny, tohle je skrýš naprd, fakt! No nic, tak jsem se pokoukala a je čas jednat. Narovnám hřbet, vezmu první grapefruit, přestože je doma nikdo nejí, ale nerada bych, aby na mne paní od informací zavolala ochranku, dívá se dost podezřele. S hlavou vztyčenou a mírným úsměvem zamířím k nim, ukázat jim, kde jsou jejich místa.
„Kdes byla tak dlouho? Chci ti někoho představit.“ informuje mě stále ještě zákonný choť. „Hledala jsem melouny.“ zasměji se a narovnám Adamovi čepici zpátky do původní polohy. „Melouny teď v zimě neprodávají.“ oznámí mi chytrá černovláska. „To by ale měli, není nad chlazený meloun.“ melu dál nesmysly. Jako vždy, když jsem nervózní. Tomáš na mne zírá a je mi naprosto jasné, že si myslí, že nějaký meloun spadl na mou hlavu. „Tohle je Jana, moje manželka a tohle je Jana, naše asistentka z firmy.“ nasadí tomu korunu a má jediné štěstí, že ukazoval správně. Poklepeme si pravicí. No, jo, nehty máš jak z katalogu. Účes, líčení, oblečení, sebevědomí také. Chce se mi plakat. To, jak je celá upravená, svěží a hezká, mi vyloženě pění krev. V nákupním košíčku má dva pomeranče, pytlík špaget a Boloňskou omáčku ve skleničce. V našem koši leží granule pro psa, pleny, maso na řízky, borůvkové jogurty s milionem živých bakterií, Olmíci a Adam.
„Snad jste se nezlobila, že přijel šéf minulý čtvrtek později. Zdrželi jsme se v práci a mně ujel autobus, tak jsem byla ráda za odvoz.“ zeptá se s pohledem nevinné laně ta důra černovlasá. Dám si pár vteřin na vzpamatování. Rychle v duchu zapěji svoji uklidňující písničku. Normálně tuto metodu používám, když mám pocit, že musím zabít buď sebe nebo své děti. Nejraději bych odpověděla: ‚Dobře, tak ses svezla na mé kožené vyhřívané sedačce v našem těžce vydřeném autě, ale tvých pět minut slávy už uplynulo.‘ S hlubokým nádechem a neupřímným úsměvem však nahlas říkám: „To je vpořádku. Komu by se chtělo čekat v takovém počasí kdovíjak dlouho na další autobus. Ale možná si raději idos nastudujte. Manžel teď už nebude mít auto tak často k dospizici.“ Ten hříšník, co mi před svědky slíbil věčnou lásku, se na mne podívá značně překvapeně, ale naštěstí mlčí. „Tak my se s vámi rozloučíme. Tome, měli bychom jet, mám ještě jedno překvapení.“ neodpustím si lež, ať si třeba myslí, že mám pod kabátem latexový obleček! S úsměvem slečně popřeji hezký den, pohlédnu na muže a vnutím mu svou ruku do jeho dlaně. Jednou rukou se snaží kormidlovat těžký nákupní koš, druhou mne drží a po chvíli se nejistě zeptá: „A kterou rukou mám nakupovat?“ Je mi to fuk, stejně je mi jasné, že bude dobrá polovina věcí chybět. Navíc mám asi zhruba třicet minut na vymyšlení a zrealizování nějakého překvapení. Jsem idiot, on si flirtuje a já mu za to dám ještě dárek!
V autě se zmíním o tom, že moje nová noční můra je milá holka, ale dost mladá. „Zas o tolik ne, myslím třiadvacet.“ odvětí manžel při čekání na zelenou. „A odkud je?“ zeptám se a očima projíždím nákupní lístek, abych věděla, co vlastně vezeme domů. „Nevím přesně, ona se sem přistěhovala za prací. Nejdřív bydlela na ubytovně. Teď má nějaký pronájem s někým. Jednou jsem ji vzal z práce autem domů.“ povídá jakoby nic. To je horší než jsem myslela! Ubytovna- nájem- šéfův dům. To zrovna! Kdyby aspoň nebyla tak hezká. No, kecám, kdyby byla ošklivá, tak by mě jejich flirtování uráželo. ‚Má narozdíl od tebe prsa.‘ posmívá se mi hlásek v hlavě. ‚No a co. Já zas umím vařit.‘ odseknu mu. To je ale pitomý argument! S ní může prožít orgasmus v posteli a se mnou nad talířem guláše, nebo co? Hádkou se svým hlasem v hlavě se nechám tak unést, že si při té představě odfrknu příliš nahlas. „Co je? Ty se kvůli tomu zlobíš?“ podívá se na mne udiveně Tomáš. Nemá ani tucha, jaké boje se ve mne odehrávají. „Jaká je?“ zeptám se s pohledem upřeným na prach na palubní desce. „Kdo? Jana? Umí strašně rychle psát na počítači a přitom kouká z okna.“ podá mi s úsměvem velice hodnotnou informaci Tomáš. Mlčím. „Je docela fajn, trochu koketa. Ty žárlíš? No, jo ty žárlíš!“ směje se mi Tomáš. „Prosím tě, buď v klidu. Motá se zásadně kolem Martina.“ rozštípne to. „Co? Kolem ženatého Martina, otce dvou dětí školou povinných?“ vyletím, jak bodnutá sršní. No, to jsem teda rozhodně v klidu! Tak teď znám svého nepřítele.
Doma, když Adam spí a Tomáš se muchluje se svou novou bonsají (trošku předčasně jsme oslavili jeho narozeniny) si naliji panáka Becherovky. Jinou tekutinu s alkoholem kromě kapek na kašel doma neobjevím. Posadím se na pohovku a společně s anakondou vymýšlím, jak vyhnat škodnou z revíru.
PS: Při psaní jsem se snažila zírat z okna, nešlo to.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 650
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 497
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 989
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 707
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 433
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1985
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1200
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2211
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 912
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 544
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
důležité je, že neztrácíš smysl pro humor..přeju ať je vše v pohodě.
a skodnou zastrelit 
. Fakt bys mela vydat knizku 
.
Jinak skvele napsane 
… Takováhle škodná by mi taky nedala spát…
