Smekám

...děkuju!

Smekám

„Ahoj, tvoje deníčky hltám už dlouhou dobu. Vždycky si říkám, že musím zareagovat. A teď to konečně přišlo. Stavy, které prožíváš neznám. Ale! Ty máš v sobě takovou sílu a jsi neskutečná bojovnice, máš obrovský talent a dar psané řeči, že dokážeš vyjádřit i tu nejniternější emoci. Já ti tleskám a klaním se tak, že čelem lížu chodník. Přeju ti, ať tu sviňuchu zkrotíš už napořád. Jsi skvělá skvělá skvělá! A kéž bych vlastnila nakladatelství, měla bys kšeft. Děkuju ti! Ať se ti daří!“…koukám na tu zprávu a vše se ve mně uvolňuje a úzkost mizí. Zrovna jsem se probudila ze snu, ze snu, ve kterým jsem byla blázen… větší než v reálu. Je ještě brzo, za okny je tma a ležím v posteli celá zpocená. Zapínám mobil a chci se podívat, co se řešilo včera ve skupince. Vyskakuje na mě tahle zpráva. Zpráva od naprosto cizího člověka.

Chvíli to zpracovávám a přemýšlím, čím jsem si to zasloužila. Já a hrdina? Bojovnice?
Možná se nevidím správně a tohle doopravdy jsem, nebo mě nevidí správně ti, kteří mě chválí a podporují mě. Jako největší podpora se totiž ukázali ti, u kterých bych to nečekala, hodili mi záchranný lano a udržují mě stabilní v tom dravým proudu deprese a úzkosti. Je těžký být na to sama. Počítat každou korunu, nemít se s kým obejmout. Silně na sobě pociťuju samotu a že někdy toužím po společnosti lidí. Ale ne po nějaké povrchní zabavě, po lidech, který mám ráda a oni mě. Těch v reálu kolem sebe moc nemám. Nebo o nich možná nevím, a přitom tu kolem vlastně jsou a tiše čekají v záloze.

Ale co mám, je TOHLE. Psaní. Lidi online, lidi, co mě čtou. Co mi díky mýmu psaní trochu vidí do hlavy a můžou se vcítit. Lidi, co mě podporujou, ať nepřestávám a pokračuju. A to je neuvěřitelnej hnací motor. Získávám tím jakousi podpůrnou konstrukci, která mě drží pohromadě a nedovolí mi se hroutit. Možná v sobě nacházím malej kousek ztracenýho sebevědomí, cítím se důležitá. Že pro někoho můžu něco znamenat, že moje psaní může něco znamenat.

Když píšu Mrchu, je v ní obrovskej kus mojí bolesti. Jako bych tu bolest postupně odkládala, po malých kouscích. To, jak se trápí ONA, Lukáš, Ex, a začíná i Katka… to jsou všechno moje pocity. Jsem vlastně oni, oni jsou já. ONA je já a není. Hledá sama sebe, cesty kudy se vydat a kudy ne. Jak se vypořádat s rozchodem. Najít svoje lepší já, no moc jí to teda nejde, já vím :-) Ale to je realita života, děláme chyby a děláme je znova. Jsme nepoučitelní. Řešení problémů máme mnohdy na dosah, ale my volíme tu trnitější cestu a trápíme se. Trápíme lidi kolem sebe.

Vy, kdo mě čtete… možná taky procházíte špatným obdobím. A skrze mě si třeba odžíváte jinou bolest, tu svoji. A to nás všechny spojuje. Soucit. Lítost, vina. Empatie, láska. Tohle bylo to, díky čemu jsem ono ráno mohla číst zprávu zkopírovanou nahoře. A dokud s někým umíme soucítit, tak je vše v pořádku.

Dokud nám ostatní nejsou lhostejní, je svět v pořádku.

Kéž bych na tolik skvělých lidí narážela i v reálu.

Zkuste se ve svým okolí rozhlídnout, jestli někdo nepotřebuje povzbudit, obejmout. Určitě se někdo takový najde. Zkuste tu vlídnost, která z nás tryská v online světě, převést do života offline.

Podporujte své blízké a kamarády, co to jde! Buďte tu pro ně.

Děkuju.

tohle jsem nedávno přidávala jako poděkování autorce zprávy na začátku *deníčku. Dnes bych k tomu něco ráda dodala…

Takže… přijela jsem z terapie úplně zbitá… na dně ze zjištění, který jsem si ze sezení odnášela. A to zjištění bylo, že se vůbec nemám ráda. A od toho se odvíjí vše v mým životě. Někdy si říkám, jestli to jako má smysl… vždyť úzkosti už mám asi navždy… kterej chlap by chtěl psychicky labilní ženskou… kterej zaměstnavatel chce holku s psychiatrickou diagnózou v kartě.

Vážení, já tu blbou diagnózu i antidepresiva mám i v blbým potravinářským průkaze. Někdy si připadám pro život fakt nepoužitelná, zbytečná a nemocná… ano, já jsem nemocná. Nezvládám život jako ostatní, jako lidi na hlavu nepadlí. Je nás víc takových, já vím. A je to sakra těžký, ráno otevřít oči a bojovat. Ale chci vám říct, pro tohle to za to stojí. Pro tu podporu, pochopení, naše srandy, který chápeme jen my, pro sraz, co nás čeká ve Francii pod olivovníkem u Moli s Donem Perignonem a kupou koček. No a co, že se budeme muset něčím sjet, abychom tam všichni ve zdraví dorazili. To je fuk, my žijeme. I přes to všechno jsme pořád tady.

A já… protože jsem to někdy v dubnu nevzdala a tu mašli si nehodila, teď můžu číst tohle. Ty povzbudivý zprávy, děkování a přání, ať se mi daří… od cizích lidí… a když je mi mizerně a já ležím schoulená pod dekou a ráda bych tak zůstala… anebo prostě jen utíkala a utíkala jak Forest Gump, do posledního dechu a křičela, řvala, vyřvala to vše ven do světa… tak si otevřu eMimino, komentáře pod deníčkama… soukromý zprávy, instáč… a čtu a do duše se mi vkrádá teplo a mír, klid, pokoj… pocit, že je vlastně dobře, že tu nikdy nejsem sama a mám vás. Aspoň virtuálně.

A to je hrozně moc, takže ještě jednou. Kači a všichni DĚKUJU!!!

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
8919
28.12.19 01:16

:palec: :potlesk: Nemáš zač, nám všem tady to tvoje psaní pomáhá taky, ani nevíš jak… :andel:

  • Zmínit
  • Nahlásit
32937
28.12.19 08:49

Někdy jsou slova zbytečná tak alespoň :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
22078
28.12.19 08:50

Děkuju @Kalukap :kytka:
@Jahudka82 Díky Jahu :hug: :hug: :hug: tak tím pádem je to k něčemu dobrý :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1624
28.12.19 19:40

@Lana25 Prosim prosim, nemohu najit vasi skupinku. Rada bych se pridala. Diky :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
13
28.12.19 19:41

děkuji

Je to fakt k něčemu dobré. Děkuji.

Příspěvek upraven 28.12.19 v 21:33

  • Zmínit
  • Nahlásit
22078
28.12.19 19:51

@Ladeka Poptám se ve skupince, už se nám moc nikoho novýho přibírat nechce :oops: Máme ne moc dobrý zkušenosti.

  • Zmínit
  • Nahlásit
22078
28.12.19 19:51

@Nilanti Děkuju, tobě taky hodně sil :hug: :kytka: :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
22078
28.12.19 19:52
  • Zmínit
  • Nahlásit
1624
28.12.19 20:02

@Lana25 Aha, chapu :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
2456
28.12.19 22:19
:palec: :palec: :palec:
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
29.12.19 07:07

Četla jsem všechny Tvoje deníčky a chci Ti jen napsat, že všemu rozumím a plus mínus mám podobné věci za sebou. Já jsem se i o sebevraždu pokusila a měla jsem obavy, že se to se mnou potáhne už navždycky, že se to dozvědí moje děti (to ještě nemám promyšlené, jestli jim někdy řeknu pravdu, nechci, aby je to nějak ovlivnilo, až budou někdy v životě ve složité situaci, tím spíš, že sebevraždu spáchal i můj otec, tomu se to tedy povedlo dotáhnout do konce). Měla jsem ale ohromné štěstí, že v té době PO mě podržel můj šéf, nechal mě nějakou dobu chodit do práce, aniž bych tam podávala bůhví jaké výkony, protože na nemocenské bych přišla o peníze (byla jsem v té době rozvedená) a ve firmě to věděli všichni. první věc, která mě držela nad vodou (a může pomoci i Tobě) je: vykašlat se na to, co si o Tobě myslí cizí lidi. Ať se na tebe dívají, jak chtějí, třeba jako na blázna, nemají za sebou to, co Ty (já), pokud by se jim v životě přihodilo to, co Tobě (mně), možná by na tom byli ještě hůř. Vždycky je lepší tomu jít naproti, možná i si z toho udělat srandu. Další věc bylo moje štěstí na obvodní lékařku. Ano, měla jsem záznam o pokusu i na blbé žádance na odběr krve. Když jsem si toho všimla, poprosila jsem jí, jestli by s tím mohla něco udělat. Prostě to smazala. Viděla, že už jsem dávno někde úplně jinde, podruhé vdaná, mám další dítě, pracuji, neužívám žádné léky a prostě žiju normálně. To byl druhý člověk, který mi pomohl. Když jsem šla na vstupní prohlídku do nového vysněného zaměstnání, v anamnéze jsem opět měla: otec: sebevražda. Zase jsem ji poprosila o „úpravu“ a vyhověla mi. Co tím vším chci říct? To, co máme za sebou nám v hlavě a v srdci nikdo nesmaže, já se za to nestydím, pomohlo mi to uvědomit si, jak jsem byla hloupá, ty důvody, které mě k tomu dovedly se mi už dneska zdají skoro k smíchu, pomohlo mi to naučit si vážit si každého dne, beru to jako druhou šanci, když jsem to přežila a tu už nezahodím. Pokud najdeš i Ty ve svém okolí lidi, kteří Ti podobně pomůžou, nemusí to být v každém záznamu, aby to ovlivňovalo neustále Tvojí další budoucnost. Samozřejmě, s psychiatrickou diagnozou zkušenost nemám a chápu, že některé profese může ovlivňovat. Ale do takových bys předpokládám ani nešla. Takže já Ti přeju, ať potkáš lidi, kteří Tě budou brát takovou, jaká jsi, budou si Tě vážit a podají Ti pomocnou ruku, když ji budeš potřebovat a otevřou a přidrží Ti dveře do budoucnosti, která nebude zatížená minulostí. A hlavně Ti přeji sílu vykašlat se na to, co není důelžité, tj. názor úplně cizích lidí. :srdce:

  • Nahlásit
Anonymní
29.12.19 07:16

A ještě k tomu partnerovi: pokud můžu radit, hlavně se nechytej někoho podobně „slabšího“, stahovali byste se dolů navzájem. Je naopak potřeba najít někoho, kdo to případně aspoň dočasně utáhne za oba, když přijde horší období. Mám horší dny, ale manžel už ví, jak s tím zacházet, protože jsem mu to v klidu vysvětlila. Potřebuje vědět, že to není jeho chyba, když jsem popudlivější, ubrečenější, nebo naopak potřebuju být víc sama. Obvykle v období výročí úmrtí mého táty atp.

  • Nahlásit
22078
29.12.19 07:50

Anonymní děkuju moc, že jsi napsala :hug: :kytka: :kytka: já se pokusím ten zdravorní průkaz pořešit s obvodní, ikdyž nakonec se mi z té práce ozvali, i jsme o tom mluvili otevřeně s vedouci. Ona to chápe, prošla si po rozvodu obdobím kdy pila aby si ulevila a její syn měl nějaké psych. problémy v důsledku rozvodu. A je pravda, co píšeš..nestydět se a neřešit co si kdo myslí. Já jsem já a patří to ke mě. Snažím se na tom pracovat. Hodně mi pomáhá i terapie. Se přijmout jaká jsem.
Vážně moc děkuju cos napsala a přeji jen vše dobré :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
22078
29.12.19 07:54

…a máš pravdu i s tím chlapem pro život :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2094
29.12.19 07:59

Ja kazdy vecer kdyz konecne deti spi a lezim v klidu v posteli honem sjedu eMimino, jestli nebyl novy denicek od tebe :-)

  • Zmínit
  • Nahlásit
22078
29.12.19 08:05

@tini Tini to jsem ráda :dance: Děkuju :hug: :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
29.12.19 08:06

@Lana25 já moc děkuju! Tím, co píšeš, jak na sobě pracuješ, tím opravdu můžeš pomoci ostatním. A je super, že jsi narazila na chápající šéfovou. Ono obvykle je to tak, že víc pochopení má člověk, který taky měl tu „čest“ zarýt si nosem v blátě, než ten, kdo je naprosto dokonalý a největší bebíčko za jeho život je že se na něj někdo křivě podíval v první třídě :mrgreen:

  • Nahlásit
22078
29.12.19 08:10

Anonymní Zarýt si nosem v blátě :mrgreen: to je přesný! A asi máš pravdu, je to tak. Ona mě i psychicky podržela když jsem měla hnusnej stav. To jsem nechápala, jak kdyby měla výcvik v krizové intervenci. Vážně lidi co to zažili se hovají jinak, prostě VÍME. 8)

  • Zmínit
  • Nahlásit
2928
29.12.19 22:32

:hug: :hug: :hug: Děkuji, to mě opravdu zahřálo. Myslím na tebe, drž se a nevzdávej se, nikdy, stojí to za to!

  • Zmínit
  • Nahlásit
22078
30.12.19 08:39

@Kalukap :hug: :hug: :hug: já vím Kači, děkuju :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit