Smekám
- Psychické problémy
- Štofik
- 28.12.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
...děkuju!
„Ahoj, tvoje deníčky hltám už dlouhou dobu. Vždycky si říkám, že musím zareagovat. A teď to konečně přišlo. Stavy, které prožíváš neznám. Ale! Ty máš v sobě takovou sílu a jsi neskutečná bojovnice, máš obrovský talent a dar psané řeči, že dokážeš vyjádřit i tu nejniternější emoci. Já ti tleskám a klaním se tak, že čelem lížu chodník. Přeju ti, ať tu sviňuchu zkrotíš už napořád. Jsi skvělá skvělá skvělá! A kéž bych vlastnila nakladatelství, měla bys kšeft. Děkuju ti! Ať se ti daří!“…koukám na tu zprávu a vše se ve mně uvolňuje a úzkost mizí. Zrovna jsem se probudila ze snu, ze snu, ve kterým jsem byla blázen… větší než v reálu. Je ještě brzo, za okny je tma a ležím v posteli celá zpocená. Zapínám mobil a chci se podívat, co se řešilo včera ve skupince. Vyskakuje na mě tahle zpráva. Zpráva od naprosto cizího člověka.
Chvíli to zpracovávám a přemýšlím, čím jsem si to zasloužila. Já a hrdina? Bojovnice?
Možná se nevidím správně a tohle doopravdy jsem, nebo mě nevidí správně ti, kteří mě chválí a podporují mě. Jako největší podpora se totiž ukázali ti, u kterých bych to nečekala, hodili mi záchranný lano a udržují mě stabilní v tom dravým proudu deprese a úzkosti. Je těžký být na to sama. Počítat každou korunu, nemít se s kým obejmout. Silně na sobě pociťuju samotu a že někdy toužím po společnosti lidí. Ale ne po nějaké povrchní zabavě, po lidech, který mám ráda a oni mě. Těch v reálu kolem sebe moc nemám. Nebo o nich možná nevím, a přitom tu kolem vlastně jsou a tiše čekají v záloze.
Ale co mám, je TOHLE. Psaní. Lidi online, lidi, co mě čtou. Co mi díky mýmu psaní trochu vidí do hlavy a můžou se vcítit. Lidi, co mě podporujou, ať nepřestávám a pokračuju. A to je neuvěřitelnej hnací motor. Získávám tím jakousi podpůrnou konstrukci, která mě drží pohromadě a nedovolí mi se hroutit. Možná v sobě nacházím malej kousek ztracenýho sebevědomí, cítím se důležitá. Že pro někoho můžu něco znamenat, že moje psaní může něco znamenat.
Když píšu Mrchu, je v ní obrovskej kus mojí bolesti. Jako bych tu bolest postupně odkládala, po malých kouscích. To, jak se trápí ONA, Lukáš, Ex, a začíná i Katka… to jsou všechno moje pocity. Jsem vlastně oni, oni jsou já. ONA je já a není. Hledá sama sebe, cesty kudy se vydat a kudy ne. Jak se vypořádat s rozchodem. Najít svoje lepší já, no moc jí to teda nejde, já vím 
Ale to je realita života, děláme chyby a děláme je znova. Jsme nepoučitelní. Řešení problémů máme mnohdy na dosah, ale my volíme tu trnitější cestu a trápíme se. Trápíme lidi kolem sebe.
Vy, kdo mě čtete… možná taky procházíte špatným obdobím. A skrze mě si třeba odžíváte jinou bolest, tu svoji. A to nás všechny spojuje. Soucit. Lítost, vina. Empatie, láska. Tohle bylo to, díky čemu jsem ono ráno mohla číst zprávu zkopírovanou nahoře. A dokud s někým umíme soucítit, tak je vše v pořádku.
Dokud nám ostatní nejsou lhostejní, je svět v pořádku.
Kéž bych na tolik skvělých lidí narážela i v reálu.
Zkuste se ve svým okolí rozhlídnout, jestli někdo nepotřebuje povzbudit, obejmout. Určitě se někdo takový najde. Zkuste tu vlídnost, která z nás tryská v online světě, převést do života offline.
Podporujte své blízké a kamarády, co to jde! Buďte tu pro ně.
Děkuju.
tohle jsem nedávno přidávala jako poděkování autorce zprávy na začátku *deníčku. Dnes bych k tomu něco ráda dodala…
Takže… přijela jsem z terapie úplně zbitá… na dně ze zjištění, který jsem si ze sezení odnášela. A to zjištění bylo, že se vůbec nemám ráda. A od toho se odvíjí vše v mým životě. Někdy si říkám, jestli to jako má smysl… vždyť úzkosti už mám asi navždy… kterej chlap by chtěl psychicky labilní ženskou… kterej zaměstnavatel chce holku s psychiatrickou diagnózou v kartě.
Vážení, já tu blbou diagnózu i antidepresiva mám i v blbým potravinářským průkaze. Někdy si připadám pro život fakt nepoužitelná, zbytečná a nemocná… ano, já jsem nemocná. Nezvládám život jako ostatní, jako lidi na hlavu nepadlí. Je nás víc takových, já vím. A je to sakra těžký, ráno otevřít oči a bojovat. Ale chci vám říct, pro tohle to za to stojí. Pro tu podporu, pochopení, naše srandy, který chápeme jen my, pro sraz, co nás čeká ve Francii pod olivovníkem u Moli s Donem Perignonem a kupou koček. No a co, že se budeme muset něčím sjet, abychom tam všichni ve zdraví dorazili. To je fuk, my žijeme. I přes to všechno jsme pořád tady.
A já… protože jsem to někdy v dubnu nevzdala a tu mašli si nehodila, teď můžu číst tohle. Ty povzbudivý zprávy, děkování a přání, ať se mi daří… od cizích lidí… a když je mi mizerně a já ležím schoulená pod dekou a ráda bych tak zůstala… anebo prostě jen utíkala a utíkala jak Forest Gump, do posledního dechu a křičela, řvala, vyřvala to vše ven do světa… tak si otevřu eMimino, komentáře pod deníčkama… soukromý zprávy, instáč… a čtu a do duše se mi vkrádá teplo a mír, klid, pokoj… pocit, že je vlastně dobře, že tu nikdy nejsem sama a mám vás. Aspoň virtuálně.
A to je hrozně moc, takže ještě jednou. Kači a všichni DĚKUJU!!!
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 1794
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 833
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 1809
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 526
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 503
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1644
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 4643
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1290
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3464
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1680
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Nemáš zač, nám všem tady to tvoje psaní pomáhá taky, ani nevíš jak… 
Máme ne moc dobrý zkušenosti.
Děkuju 
