Soutěž - čekání na čápa: relativně

Věci kolem nás jsou tak relativní… Tutéž věc jednou MOC chceme a pak zase MOC nechceme. Kolikrát v životě ženy proběhne období obav - SNAD nejsem V TOM?! Pozorování sebe samé - jestli „se něco se mnou neděje“… a pak okamžik velké úlevy.Obavy z nechtěného těhotenství. Zná je asi většina žen. Snadno se ale situace obrátí. Pozorování sebe samé - jestli „se něco se mnou děje“… - a pak okamžik velkého zklamání - neděje! Jen mi přijde, že tahle varianta je tak nějak bolestivější, že mě sžírá od středu a tlačí se mi to všechno do podvědomí. Jak se odpoutat od myšlenky na vytoužené…? Jak zapomenout, co chci? Zaměstnat se, já vím. Ale mám dojem, že ani sebevětší zápřah neumí ochránit před tím zjištěním, které přichází zatím pěkně pravidelně, každé čtyři týdny… ZASE ne. Tečka.

Možná příčina

Že mi to ale trvalo… Jak jsem mohla být tak hloupá???! Stojím si tak uprostřed louky, vítr mi fičí do obličeje a je v něm cítit vzdálený závan mrazu - zima je za dveřmi a je to ve vzduchu. Dívám se na draka, který se zmítá v divokých poryvech větru a ne a ne vzlétnout ke spokojenosti všech přihlížejících. Zkouší se tu kde co, aby to UŽ VYŠLO. Zkrátit ocas, vyvážit, převázat, a já-nevím-co-ještě, vše s jediným cílem - ať je vše, jak má a jak se obecně očekává. Co mi ta situace připomíná? Hm, vitamín E, multivitamín a kyselina listová, hlídání termínů… Totéž, jen aby to VYŠLO… A nejde to a nejde… Ale musí to přece mít nějaký důvod. Ten drak ho taky má, jen nás dřív asi přemůže zima a důvod zůstane utajený ještě o trochu déle… A v tom je uvidím. Je jich hned několik. Skoro všichni jsou bílí - jen jeden je černý. Jsou krásní a plní sil. Jejich silueta se skoro ztrácí na pozadí těžkých bílých mraků. „Mami, co to tam letí? A kam?“, vytrhne mě z hloubání hlas, který v tom větru sotva slyším. „Přece čápi do teplých krajin…“, odpovím trochu duchem nepřítomná. A v tom mi to dojde! Já tady vyhlížím čápy a oni si klidně odlétají do teplých krajin. Ani mi nedali vědět. A pak k nám má nějaký přiletět…! Aspoň mám omluvu- výmluvu pro své trudomyslné chvilky - ještě sama sebe přesvědčit, že na vrány nevěřím a mám na pár měsíců čistou hlavu. To je možná způsob, jak přestat myslet na něco, co stejně „vymyslet“ nejde!
Takže: Na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím, na vrány nevěřím........

A bylo léto…

…očekávané datum minulo a … NIC )))
Nic - den první. Dovolená, změna prostředí, nijak mě to nevyvedlo z rovnováhy.
Nic - den druhý. Stále na dovolené, spousta zábavy s dětmi, nevnímám čas, neřeším to.
Nic - den třetí. Začínám si toho NIC všímat - že by??? Vyháním tu myšlenku z hlavy, jen ať to nezakřiknu.
Nic - den čtvrtý. Končí dovolená, doma začíná ten kolotoč kolem praní a žehlení. NIC mi zní v uších a lze jen těžko zaplašit.
Nic - den pátý. Opět v práci. Chvilkami si říkám, že léto by snad mělo být pochváleno. Napětím skoro nedýchám a jsou chvíle, kdy vidím růžově. Večer jsem s mokrýma nohama upadla na schodech u ložnice. Pár slušných modřin to spravilo… Jsem celá a krystalky v labyrintu snad zůstaly, kde mají být.
Nic - den šestý. Školení na Magistrátě - celý den. Chvilkami přestávám vnímat, co se říká a přemýšlím o svém NIC - na tváři úsměv idiota
Poledne… Je to tu!!! Sladké NIC se mění v hořké ZASE Tohle místo nebudu mít ráda…

Zase ne-e

Zase to nevyšlo…
Tři slova, která se vracejí - historie se opakuje a to docela často a pravidelně… Asi jsem se málo přesvědčovala s těmi vránami.
A nebo … jo, to bude ono! Sluneční aktivita - nadměrná sluneční činnost a k tomu zatmění měsíce! Hm, taky o/vý-mluva, ne?! )) Nevím, zda je v silách ženy tohle zvládnout s chladnou hlavou. Rozhodně ne v mých, mám pocit, že se z toho zákonitě musím zbláznit.
Nesmím!
A doufám, že se to nestane… I když už jsem brousila na webu Anne Geddes… Držím nám palce, zatínám zuby a vydávám se na další etapu mojí soukromé„periodické“ historie.
Happy journey ))

Mě nedostanou ))

… jak by taky mohli? Moje fantazie ještě není unavená natolik, abych nevymyslela nějakou další teorii jako omluvu pro nezdar )) Tentokrát je to taky jasný - ani čápi, ani vrány… Tentokrát v tom má prsty sám čert - dneska je Mikuláš, ne?
Zlobila jsem. Ano, to je pravda. To nepopírám. hřešila jsem jako spousta jiných…
Poslouchala jsem za dveřmi, posílala jsem lidi v duchu někam, sekýrovala syna i manžela, poťouchle se smála, když jeden pán upadl na ledě, záviděla jsem, neužívala jsem si života, podléhala jsem závislosti - fakt pořád kouřím!!!, přejídala jsem se, kupovala nesmysly, stresovala jsem se kvůli hloupostem, zabila jsem pavouka, polykala jsem žvýkačky, rozesílala jsem hromadně e-maily, neučila jsem se němčinu, nesportovala jsem, lenošila jsem, netřídila odpad, nebyla jsem u zubaře, před upotřebením jsem zřjemě neprotřepala dostatečně, po pípnutí jsem nezanechala vzkaz, ale drze zavěsila…
No, slušný výčet a to je jistě jen zlomek. Našlo by se mnohem víc… Ach jo! Ruku na srdce, kdo polovinu toho nemá na bedrech? ;o) Čert určitě zařídil, aby ten čáp, co si nás naplánoval, uviděl nějaké vhodnější kandidáty a změnil kurz… Alespoň nějaká výmluva / omluva pro tento měsíc, ne?!
Tak já už teda budu hodná…
Slibuju. (Teda pokud jsem si právě nezadělala na další sérii prohřešků slibem nesplnitelného!) Chich ))

Byly Vánoce…

…a byla pohoda. Všechno to hezké a milé, všichni blízcí pohromadě. Vycházky, dárečky, radůstky. I sníh nakonec přestal dělat fóry a napadl. Celý kraj se zahalil do toho bílého závoje a po okolí se rozhostilo čisté sněhové ticho… Idylka.
Co bych taky chtěla víc?
Proto mě ani moc nepřekvapilo, že se žádné překvapení, kterým bych zaplavila stránky TOHOTO deníku, nekonalo. Potvrzeno jednoznačně s neochvějnou přesností.
Přesto děkuji osudu za to vše, co mám ))) Díky tomu mě to tentokrát ani tak moc nevzalo…

Naivka!!!

Ano, jsem prostě naivka…!!!
Myslela jsem si… no, ano, myslela jsem si, že JO a ono zase NE! Ale tentokrát jsem na to DOST skočila… ((
I test jsem si koupila…!!!
Kdybych nepospíchala, nepotřebovala bych ho.
A protože jsem Blíženka nefalšovaná, i manžela jsem zasvětila…! Ó hrůzo!!
Přestože jsem TAK doufala a věřila, slíbila jsem SI, že nebudu plakat a nebudu chmuřit. Člověk prostě musí myslet na zadní vrátka.
Tak jsem byla statečná (u skleničky vína a v manželově blízkosti…) Je neuvěřitelně úžasný - říkal, že to bylo moc fajn, zkusit si, jaké to jednou bude… A já bych si dala ránu, protože, kdybych to vydržela s jazykem za zuby o pár hodin déle, neplašila bych… Jenže on je zkrátka ten pravý a chápající. Což v případě, že chápe mě, je na vyznamenání.
To se mám, že ho mám!:o)))

Máj…

Jsem statečná - vydržela jsem sem nepsat celé 4 měsíce, heč!;o)
Joo, snažím se - nemyslet na chtěné, nemodlit se za vymodlení a nechtít chtěné! Jak těžké, jak zdrcující, jak bolestné, jak náročné, jak nepředstavitelně citlivé…
Už jste někdy zkoušeli v parném létě jen tak jako by nic minout zmrzlinářův krámek?
Už jste hladoví šli kolem grilu s klobásami?
Už jste někdy zmoženi po dlouhém dni pohrdli vanou plnou pěny?
Připadá mi to jako nějaké odříkání - zakazuji si MYSLET na něco, po čem toužím a je to moooc těžké. Dělám před sebou silnou a statečnou! Fakt je, že „Übung macht den Meister“, a tak trénuju a trénuju…
A pořád nejsem ta mistryně!!!
Hraju realistku a tajně čekám na ZNAMENÍ - na padající hvězdu, na velký třesk, na něco, co mi řekne… UŽ! Vnitřní napětí mě spaluje…
Tohle je jediné místo, kam jsem se utekla vylít - za další 4 nekonečné měsíce snad na to mám alespoň malý nárok…?
No, pěkné - právě jsem smetla, rozdupala, pošlapala a zničila první větu - jsou z ní jen cucky a bezvýznamné shluky písmen. Tak ať!!!
Ještě jednou si fňuknu a … jedu dál!
FŇUK!!! (
Frrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr...................... ))