Svatba jako řemen

První originalitou byl zvolený den svatby. Nebyl to ani pátek, ani sobota, ale neděle. A to hned ráno v 10:00 hodin, v rámci nedělní mše, co mi později způsobilo nemalé komplikace, protože najít v neděli brzy ráno ochotnou a šikovnou kosmetičku a kadeřnici se nejprve ukázalo jako nemožné. Nakonec se vše v dobré obrátilo a dokázala jsem kosmetičky i kadeřnice uprosit. Jako bonus to bylo v salonu krásy pod jednou střechou a jen dvě ulice od náměstí, kde stál náš kostel.

Když člověk chce, dokáže asi opravdu všechno. V to ráno v neděli jsem vstala, ráno jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že jsem nedala na sebe džíny a triko se svetrem a nešla venčit psa do nedalekého lesa, ale rovnou oblékla nadýchané svatební šaty s vlečkou, kterou jsem si považovala, ale nakonec to byly jen komplikace, takže kdo toužíte po vlečce, tak opravdu zvažte to!! Ta je dobrá akurát tak při nástupu do sobášní síně nebo kostela, při focení se dá využít na mnoho způsobu, ale jinak je to otrava a zametač podlah.

A pán, který se měl za pár hodin stát mým oficiálním manželem, mě tam odvezl, samozřejmě se zpožděním, jak jinak. Kdyby jsme se opozdili na náš vlastní sobáš, tak nebude vůbec divu. Divné asi bude, když to stihneme. Nakonec jsem byla i nalíčená i vyčesaná, u kadeřnice jsem s každou přibývající minutou byla nervóznější a nervóznější. Ne s tím, že nás tlačí čas, časově vše vycházelo, ale spíš tím, že už za hodinu budu mladá vdaná paní a už nikdy ne slečna, a vůbec všechno bude jedna změna. Ale kadeřnice mě utěšovala, že vlastně o nic nejde, první svatba je vždycky sranda. No tedy já doufám, že za život mě čeká jenom ta jedna, ta dnešní!! Ať už dopadne, jak chce.

Pak za mnou přišel můj skoromanžel, vše pochválil a chvátali jsme ke kostelu, kde už stáli svatebčané - bylo nás celkem všeho všudy 14. Nejsem zastánce velkých svateb (když se někomu líbí svatba o 200 lidech, ať si ji klidně zorganizuje a má, pro mě byla fuška zorganizovat i těch 14 lidí). Pak nastal první vážný problém, prstýnky!! Otočila jsem se k mamince: „Kde máme prstýnky?“ Maminka mi řekla: „O tom já nic nevím, já jsem ti měla vzít kabelku, ale prstýnky ani nevím, kde máš!“ Otočila jsem se na skoromanžela, ale ten vrtěl hlavou, že neví, o co mi jde. Pak se přiřítilo další auto, které řídil můj švára a najednou tam byly i prstýnky. Dodnes nevím, kdo je přinesl, ale typuji, že to byla moje tchyně, která přijela v jeho autě. Zřejmě proto, že už se nemohla dočkat, až se jejího synka ujme už i někdo druhej. Jen tak mezi námi, ani se jí nedivím.

Pak doběhla i fotografka, do toho se fotilo i před kostelem, se ženichem i bez něj, přičemž můj skoromanžel byl toho názoru, že on na fotkách ani moc být nemusí, vždyť svatba je jen o nevěstě a ženich je tam jen proto, aby to nebylo tak divné. Pak jsme se seřadili do dvojic, ženich s maminkou jako první, pak ostatní rodina, družičky a na závěr tatínek, který byl vyjevenej z toho, že mě odvede k oltáři on. Ale zase užíval si to, to se musí nechat. Obřad byl krásnej, požehnání se také všem líbilo, neobešlo se to bez slziček maminek a bez vtípků pana manžela, ale vzpomínám ráda a často.

Pak bylo ještě focení v zámecké zahradě, které jsem si užívala, fotografka má svou práci opravdu ráda, lebo měla nové a nové nápady a honila nás tam po zahradě jako na spartakiádě a moje maminka ji ochotně sekundovala a přikyvovala, že opravdu tenhle snímek se vydaří, tohle byl nápad za všechny peníze a podobně. Sice jsem toužila po krásných fotkách v lese v podzimním šatu, ale člověk nemůže mít všechno, pak by to bylo moc dokonalé.

A následoval oběd v restauraci. Rozbíjení talíře a zametání střepů se nekonalo, přenesení přes práh bylo až u nás doma, vzájemné krmení polívkou sice u stolu bylo, až manžílek prohlásil, že tak dobré polívky je na krmení škoda, takže jsme se rozdělili a jedli, jak se sluší. Po obědě se odjelo k nám na barák, kde byla káva, zákusky a krájel se dort a všeobecně se všechno probíralo. Hned po příchodu jsme hledali skleničky a hrnečky, pak se všechno narychlo mylo, teda, to že na mojí svatbě budu dělat servírku a pomocnou sílu v kuchyni, to jsem si nikdy nemyslela. Inu i větší náhody se stávají, to se nedá nic dělat.

Asi o 17:00 hodině nebylo u nás ani nohy. Já si sundala tu bílou nádheru, o které jsem snila jako desetiletá holka a byla to úleva, opravdu tu tíhu nosit až do půlnoci, no tak nevím. S mým oficiálním manželem jsme se chytli za ruce a šli se projít do krásného podzimního barevného lesa a shodli jsme se, že to byla hezká svatba a jinak by jsme to opravdu nechtěli. Při představě, že teď by jsme seděli v nějakém sálu a poslouchali stížnosti, že jídlo je moc studené, hudba se nelíbí tetičkám z jedné strany a výzdoba se nelíbí tetičce z druhé strany, postupně dochází červené víno a hosté se nudí a ať se něco děje, konstatuju, že to dopadlo nejlíp, jak vůbec mohlo.

Pak mě manžel pohladil po bříšku, které se pomalu zvětšovalo a promluvil k našemu zatím nenarozenému klukovi (jak jsme už za 4 dny zjistili, do té doby to bylo tajemstvím) a začali jsme se těšit, co nám manželství přinese, hlavně co přijde za 5 měsíců, když přiletí čáp, ale to už je jiný příběh.