Tak jde čas - po čtyřech měsících

Od narození do asi čtyř týdnů si nepamatuju nic. Je to taková krásná vlčí mlha. Pomalu jsme se učili žít spolu. Všichni tři. Já prožívala šestinedělí, hormony se mnou cloumaly jak jen se dalo. Nálada šplhala do šťastných výšin stejně tak rychle jako klesala k bodu mrazu. A holčička rosla. Před očima. Den za dnem. Začala koukat kolem sebe, krásnýma temnýma kukadlama. Nevěděla jsem, jak moc dobře ve svých čtyřech týdnech viděla, ale byla jsem si jistá, že nás už bezpečně pozná. Začala otáčet hlavičku tam, kam právě potřebovala. Většinou směr zvuk, máma, prso. Bříško zlobilo pekelně, takže se brečelo, chovalo, utěšovalo. S pláčem vždy začal uzlík, já chovala a kolébala, po čase už jsem plakala i já a musela jsem být také chována a utěšována . Takový koloběh se u nás ustálil. 

Z princezny se stal tulík, pořád se chtěla jen a jen mazlit a chovat a mazlit a chovat. Ze spánku se pořád smála. Přemýšlela jsem, co se tak malému crčkovi může zdát. Asi o tom jak si plula v bříšku.

V prosinci jsem k narozeninám dostala kouzelný dárek. Štěňátko. Krásnou fenečku, která dostala chlapecké jméno Barney. Teď mám někdy pocit, že jsem ji dostala za trest, ale budiž. Tehdy jsem plakala, když ten prtík ťapkal vedle kočárku. Když nám začala kousat všechno - boty, oblečení, noviny, moje potkanice - přestala jsem nad ní plakat dojetím a začala řvát vztekem.

Pomalu se nám začaly ustalovat dny. Naučili jsme se všichni společně vycházet. Přizpůsobili se miminku. Kontrola kyčlý dopadla na výbornou. Kýla se nám zahojila raz dva.

Vánoce byly kouzelné. Chaotické, ale kouzelné. Štědrý den jsme strávili u babičky s dědou. Večeře, dárky, všechno tak jak má být. Uzlík sice celou dobu plakal a pejsek rozcupoval balící papír na tisíc kousků, ale zdárně jsme to přežili. 25. prosince se pak rozbalovaly dárky u nás. V našem bytečku, jen soukromě. Já, On, princezna a nově i pejsek. Každý dostal něco. I na Ty naše potkanice se dostalo. Byly to skromné svátky, stromeček jsme měli maličký, ozdoby jsem vyráběla ručně sama, dárečků bylo poskromnu. Ale lásky, lásky tam bylo tolik, že jsme možná mohli ještě rozdávat. Dokonce jsme upekli naši první vánočku. A byla k jídlu. Vánoce by si prostě zasloužily obrovskou jedničku s hvězdičkou.

Silvestr se nesl v duchu bilancování. Pro mě se toho za ten rok událo tolik. Rozchod, stěhování, nový partner, nová práce, těhotenství, další stěhování.....porod. Z malé holky musela za rok vyrůst ženská.

A povedlo se. Jsem sice pořád malá holka, ale dospělá. Už konečně dospělá. Asi bylo na čase. Možná proto, tak moc osud zamíchal s mými kartami.

V lednu nás čekala tříměsíční prohlídka. A jak holčička dopadla. Zdravá jako buk. Váha 5690g a výšku nevím. Z průkazky to nedokážu vyčíst a bohužel si to ani nepamatuji. Ale na tom nezáleží. Důležité je, že mám úžasné a komunikativní děťátko. Směje se, pořád si brblá.

Čas najednou utíká rychleji. Člověk se ani nesedne a týden je pryč.

Mimís se naučil přetáčet na bříško a svět je pro něj hned zajímavější. Počasí se umoudřuje. Konečně můžeme podnikat výlety. Teď milujeme procházky do zoo. Za týden možná budeme milovat něco jiného. Za týden bude princezna možná zase umět něco jiného. Možná už bude mít svůj první zoubek.

Možná se konečně zapíšu na kurz břišních tanců. Nevím, co nám život dál přinese. Ale vím, že to co je teď je moc fajn. A že na tuhle dobu budu jednou strašně ráda vzpomínat. A děkovat osudu za to, jak to krásně zařídil.