Tak trochu jiné čekání

Milé předtěhulky a užtěhulky, dlouho přemýšlím jak začít a vlastně je ve mně malinkatá dušička, jestli se sem vůbec hodím, jestli budu do toho Vašeho krásného povídání také přijata.

Skoro všechny jste vdané, skoro všechny se snažíte o miminko a s menšími či většími úspěchy se Vám to daří nebo nedaří. Některé z Vás jsou už ty šťastné a ty ostatní zažívají smutky a zklamání spojené s neúspěchem. Deníček se ale jmenuje ?snažilky? proto, že všechny jsme měly nebo máme jedno společné ? čekání na miminko.
Chci Vám vyprávět svůj příběh, i když je to tak trochu jiné čekání na miminko, než ta čekání zde popisovaná. A i proto se bojím vůbec začít, protože někomu by se mohly ty mé starosti zdát v porovnání s těmi Vašimi malicherné, zbytečné nebo přehnané. Ale kdo jiný by to měl už pochopit, než vy.
Teď je mi 25 let a touha po malém drobečkovi mě popadla už někdy v roce 1998, to bylo v době, kdy otěhotněla moje první kamarádka. Prožívala jsem s ní intenzivně celé těhotenství, zakulacování se bříška, těhotenské obtíže, dlouhé chvíle zasněného hledění na ultrazvukový snímek? třeba hodinu jsme si dokázaly u kafe vyprávět, co ve svém ?jiném? stavu cítí. Když se pak chlapeček narodil a já viděla poprvé tak malinkaté miminko na vlastní oči a poprvé jsem vlastně měla tu šanci vzít si takového nového človíčka do ruky, věděla jsem v tu chvíli, že nechci žít pro nic jiného, chodila jsem do porodnice každý den a znovu a znovu jsem s němým úžasem sledovala tu malou tvářičku, nepopsaný list papíru a znovu a znovu mě napadalo, že tenhle růžový uzlík ještě neví a nezná vůbec nic a já teď stojím na počátku všeho, co se začne učit. Tak trochu závistivě jsem přemýšlela o tom, že moje kamarádka si miminko po pár dnech odnese domů, zatímco já žiji v úplně jiném světě, nemohu s nimi bydlet a proto ho už nebudu vídat tak často.
Od té doby jsem držela v náruči několik nových človíčků, už se nebojím, že mi spadnou na zem nebo jim něco zlomím, už vím, jak se miminka berou do ruky, umím miminko přebalit, nakrmit převléknout, uspat, rozesmát, někdy umím utišit jeho pláč (tedy někdy se to nedá ? to uznáte samy). Jsem prostě zkušená teta? Ale ta touha po vlastním miminku mi zůstala a s každým dalším novorozencem v mém okolí roste.
Pak jsem poznala člověka, se kterým, když Bůh dá, bych chtěla být do konce svého života. Úžasný chlap, kromě malých chybiček, které přehlédnu, můj ideál. Teď v říjnu spolu budeme dva roky a já jsem šťastná, že ho mám? ? a tady začíná ta moje velká starost. O miminku jsme spolu mluvili. Ze začátku, když jsme spolu byli pár měsíců mě upokojilo zjištění, že děti mít chce a také je mít budeme. Ale postupem času, jak se lépe a lépe poznáváme, začínám chápat, že můj miláček se děti na tenhle svět bojí přivést. Jak říká nemá strach ze zodpovědnosti za ně, ale ze zodpovědnosti, že do tohoto příšerného světa přivede nového člověka (žertem pak dodává, že kdybych měla dítě s někým jiným, klidně by se o ně staral, protože by nebyl zodpovědný za jeho početí). Když se ho teď zeptám, kdy budeme mít miminko, řekne, že ho mít budeme, ale ještě je čas (docela vyhýbavá odpověď) Když na mě pozná, že mě něco, co se týká dětí, rozesmutní, řekne mi, abych o tom tak nepřemýšlela. Už to dospělo do takové fáze, že je mi trapné s ním o tom mluvit, protože se bojím, aby to nebral jako nějaké citové vydírání. Mám náš vztah příliš ráda na to, abych ho teď chtěla ničit.
Tak tedy pořád ve svojem srdíčku udržuji plamínek naděje, že to je jenom chlapská nerozhodnost a strach z dětí a zaháním černé myšlenky na to, že se nikdy k miminku nerozhoupe a říkám si, že to beru asi moc vážně, jsme spolu tak krátce a já jsem ještě tak mladá?
A zatím vyhledávám v knížkách, časopisech a na internetu všemožné informace o těhotenství, abych jednou, až to přijde, byla bezchybná budoucí maminka a abych nic ?neprošvihla?, chodím se ?maminkovsky vyžívat? ke svým kamarádkám, někdy si tajně pobrečím, když mě zase rozesmutní zpráva o dalším pozitivním těhotenském testu v mém okolí, občas zajdu do oddělení s miminkovskými oblečky a jen tak se jimi probírám a uchvacuje mě pohled na obří těhotná bříška, když chodím po městě. Představuji si ty malé drobečky, kteří se v nich schovávají.

Milé předtěhulky, tedy hlavně ty, které se o miminka snažíte už dlouho a otěhotnět nemůžete ze zdravotních důvodů (tedy ne z toho důvodu co já), moc Vás obdivuji, jak jste silné a jak to zvládáte a moc Vám držím palečky, aby se snažení vyplatilo. Doufám, že se na mě nezlobíte, že jsem se mezi Vás takhle vloudila a povídala Vám tu o něčem, co se nedá s Vašimi trápeními ani srovnat.

Lenka

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
berusinka
1045
11.9.04 07:58

Ahoj Leni,

ja uz jsem sice mamina 9 mesicniho chlapecka, ale vim jake to je cekat na mimi…U me byl duvod zdravotni, tedy jiny nez u tebe…
Ja jsem oslavila nedavno sve 26 narozky…a i presto, kdyz se podivam zpatky, ver ze vim jaka dokaze byt velka touha po miminku.....Ja si ho prala uz v 19.....ale chtit a mit jsou dve rozdilne veci…Clovek v te dobe nema vsechno tak jak by si pral a ma spoustu veci „nedodelanych“ :O) Proste tak nejak se do toho zivota zabezpecit.....a co hlavne najit vubec partnera se kterym chci to miminko mit.....

Ja jsem stesti ve vyberu „taty“ mela…Nasla jsem chlapa, ktery me podrzel kdyz jsme to nejvic potrebovala - me zdravt. problemy se prave tahly uz od 18, kdy jsem podstupovala operaci a ruzne vysetreni a v te dobe jsem poznala nyni meho mazela a taky meho nejlepsiho kamarada, ktery mi pomahal a „drzel me za ruku“ , zkratka se mnou prosel timhle „trapenim“ ......Jelikoz mi doktori nedavali skoro zadnou sanci na otehotneni i presto, ze bych nikdy neotehotnela muj manza zustal a neopustil me…Ja o detech mluvila neustale, protoze zivot bez nich si neumim predstavit…Vzdycky (a to chci porad ) jsem chtela mit velkou rodinu, alespon 3 deti…Ja deti miluju a muj manza taky…I on si zivot bez nich si nedokaze predstavit…Velmi hodne me prekvapil kdyz mi pri jednom rozhovoru o nasi budoucnosti - tedy o detech rekl, pokud nam to nevyjde a nebudeme mit vlastni, adoptujeme.....A za to si ho nejen vazim, ale miluju ho i mnohem vice......:O))) Proste je to spravny chlap…No ale i on neni zadny dokonaly muz…Ma sve „mouchy“ ale ty ma prece kazdy…:O)))))

Nenapsala jsi kolik tvemu priteli je.....treba jeste neni pripraveny byt tatou…Jeho pochyby privest dite do tohoto sveta chapu…Ty mel i muj manza…Myslim, ze muzi se „boji“ vic te velke zodpovednosti souvisejici s prichodem miminka…
U nas to bylo podobne..Kdyz jsme se poznaly a zacly se vic poznavat, tema deti bylo u nas caste…Spis ja jsem o tom mluvila..i on chtel deti ve svem zivote, ale ne hned.....Ja jsem byla pripravena je mit, ale muj manza to citil jinak…Porad se mu zdalo, ze neni jeste ten spravny okamzik …Me zdravotni problemy se zlepsily, ale stale jsem mela v pameti, ze se nam to nemusi podarit a miminko nikdy mit nebudem.....
Jak mi doktori rekly meli jsme se snazit co nejdrive…Ale ja jsem nechtela meho manzu do niceho nutit…Miminko je krasna vec, ale kdyz clovek neni pripraveny a nechce ho, nebylo by to dobre…A jak roky utikaly a ja se o miminku zminovala, bohuzel jeste nebyl ten spravny cas pro neho.....Ale pohruska od doktoru v me hlave zustala a s rostoucim vekem, rostl ve me i strach, ze deti mit nebudem.....Nakonec me manza prekvapil, kdyz se jednoho krasneho dne probudil a rekl, ze by uz chtel miminko…Ze zacatku jsem si myslela, ze me jenom tak popichuje, ale kdyz za mnou chodil cely mesic a neustale nadhazoval, ze je teda ten cas se snazit o mimi, byla jsem bez sebe :O)))))) Ptala jsem se ho co ho popadlo a on mi rekl, ze nad vsim premyslel a dosel k zaveru - deti se naplanovat nedaji…Vzdycky nas v zivote potka spousta veci at ty deti mame nebo ne…Proste starosti byly , jsou a budou.....A ikdyz nemame vsechno tak jak by chtel, nejak to zvladnem…Proste snazil se nas zabezpecit ze vsech stran…a vzhledem k tomu, ze muj zdravot, stav nebyl ruzovy.....tak jsme se k mimi rozhoupaly :O)))))

Potreboval cas „dozrat“ :O))) a to ten tvuj pritel zdrejme potrebuje taky…

Preju ti z celeho srdce, at se toho vytouzeneho miminka dockas..:O)))) Opravdu neni nic krasnejsiho na tom svete, nez se stat maminkou :O))))
Urcite to dlouho trvat nebude a tveho pritele obavy a strach opusti a vy se o sveho broucka zacnete snazit..:O))))

Drzim ti moc palecky!!!!!! :O))))) Bude z tebe skvela mama !!!!!

Mnoho stesti ti preje Evca od Stesticek :O))))

  • načítám...
  • Zmínit
baghira
2901
11.9.04 10:41

Ahoj Leničko!

Tvoje trápení vůbec není malicherné… Vím přesně, o čem mluvíš, protože jsem si prožila to samé.
Potkala jsem svou životní lásku, dohodli jsme se, že děti oba chceme … po dvou letech vztahu už to pro mě začínala být nuda, takže jsem na něho začala tlačit, abychom si už pořídili mimčo a vzali se.

No, prolila jsem hodně slz, hučela jsem do něj pořád dokola… a nakonec jsem mu dala ultimátum: Buď začneme dělat dítě, anebo odcházím. Za měsíc jsme měli zaděláno na Elišku:o)))

Je to ošklivé, takhle vydírat, vím. Ale některý chlapi jsou prostě takový trubky, že jim spousta věcí nedocvakne a musí se pořádně nakopnout, aby prozřeli.

Přeju Ti, ať se už brzo dočkáš vytouženého miminka! Bude mít skvělou mamku!!!!

Baghira

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
11.9.04 11:13

Milá Leni,

vůbec se mi nezdá, že přeháníš. Máš oprávněnou starost. Prožila jsem to s mojí kamarádkou (sousedkou) , já osobně s tím to problémy neměla, v lednu mi bude 25 a už mám manžela a dvě děti, kluka 4 roky a holku 1 rok.

Ale k té sousedce:
Přesně jak píšeš, moc se mají rádi, ale on prostě miminko nechtěl.
Začalo to tím, že se stala nehoda a sousedka otěhotněla, byl s toho otrávený, ale postupně se tím smířil. Ale co čert nechtěl, o miminko přišli v 8 t.t.
Pak dlouho odmítal další pokusy a dával si moc dobrý pozor aby se ta nehoda neopakovala. Vyhrotilo to až do situace, kdy mu skutečně dala ultimátum, že buď bude dítě nebo že si začne hledat parnera který děti chtít bude. - Myslím, že tím se i pozná jestli tě partner skutečně miluje, jestli ano tak tě jistě nenechá odejít.
O miminko se tedy začali pokoušet a hned na poprvé se zdařilo, shodou okolností ve stejnou dobu jako jsem já otěhotněla s dcerou. Byli jsme, nadšené. - Budeme těhoné spolu!!! - Ale život se s ní krutě zahrál když opět o miminko přišla. A hned na to se jí po celém těle začali dělat malé bouličky. Doktor po nějkolila různých těstech zjistil že má Listeriozu - s tou je nemožné udržet těhotenství.
Celé moje těhotenství (přes půl roku) brala silná antibiotika a otěhotnět nesměla. Byla až zoufalá.
Uklidňovala jsem jí, když mi hladila bříško a číhala na každý kopaneček:" Uvidíš, že já porodím a ty budeš těhotná." Doléčila se měsíc před mým porodem, a bylo jí doporučeno otěhotnět i díky cystám ve vaječníku.

Po příjezdu s dcerou z porodnice, hned přiběhla nahoru si pochovat miminko. A odpoledne hlásila dvě čárky. :o)))

Dnes má krásnou 7. měsíční holčičku a přítel je z ní úplně unešený, i když celé těhotenství tvrdil že chce kluka. :o)

Uvidíš, určitě to vyjde i vám a doufám, že dvě čárky budou co nejdříve a celé těhotenství proběhne bez problémů. I ty si jestě pochováš ten svůj maličký uzlíček štěstí a potom boudou kamarádky obdivovat tebe a tvoje štěstí!

Přeji moc a moc štěstí!!!

To je román!
Kdo to dočetl až sem má můj obdiv.:o)

  • Upravit
Analeh
45
11.9.04 16:51

Milá Lenko,
přesně jak píšou hoky přede mnou,chlap prostě na otcovství potřebuje uzrát.Já přidám svůj příběh.
Se svým mužem jsem začala chodit v 17 letech jemu bylo 24.Taková láska,vodění za ruku,kino a sex v autě:o) já byla mladičká takže jsem ani mimi v 17 neplánovala.Ale kolem 19 roku,kdy se v té době začaly mé kamarádky a spoluvrtevnice vdávat a rodit už ta silná touha u mě nastoupila se vším všudy.V té době manžel měl v plánu začít stavět dokonce jsme vyřizovali plány na dům.No ale pak se naší zemí přehnala sametová revoluce a manža místo investice do stavby investoval do podnikání,takže já trávila svůj veškerý volný čas u něj v dílně,jelikož tam byl pořád,chtíc dodržet termíny apd.Můžu říct,že jsem z toho byla leckdy pěkně otrávená,tatam procházky za rukou v lese,tatam kino,jen to milování se místo v autě konalo v dílně.o)
No přišly chvilky,kdy jsem si říkala dost,nebudu už věčně do noci víkend co víkend dělat papíry,vrtat,uklízet a už ani nevím co všechno jsem mu v dílně dělala.
No roky rychle ubýhaly,moje touha sílila,doma už jsem měla nakoupenou skřínku miminkovských věciček.Nakonec po 8letech chození jsme se rozhodli že jo že mimi bude.Já otěhozněla hned,ale protože jsem nějak divně krvácela bolelo to sakra takže nástup do nemocnice,a po první diagnoze ranné těhotenství s cistou se vyklubalo mimoděložní těhulkovství.Operace,lázně a já otěhotněla hned první měsíc po příjezdu s lázní,narodila se nám holčička Deniska.
Přesně po 10 letech chození jsme měli svatbu,tatínek je s Denisky poserinkaný a ona to s ním moooc umí:o)
O druhém dítku jsem uvažovala když Dendě byly asi dva roky,ale opět zádrhel táta uvažoval jinak,ještě ne pozdějc.No to pozdějc se protáhlo o dalších pět let,ted v lednu se nám narodil klučina Lukášek.
Můj muž obě děti miluje a já jsem štastná,ničeho nelituju jsem ráda že jsem to tak dlouho vydržela a nijak ho nenutila,prostě potřeboval dozrát.
stále podniká,já stále pomáhám,sice ted jen s papíry doma u pc máme dvě krásné zdravé děti,jen ten domeček nám chybí.

Leni,přeju Ti aby se Vám narodilo miminko nejkrásnější na světě a snad nebudeš muset čekat 10 let jako já:o)
Helča + Denča6 + Luky 8měsíců

  • načítám...
  • Zmínit
Kernerka
48
12.9.04 15:07

Ahoj Lenko,

jsem jedna z těch, které jsou právě v období vekého čekání - mám týden do termínu porodu. Se zájmem jsem si přečetla tvůj příspěvek. Touha po dítěti, patří k tomu nejzákladnějšímu, po čem by měl dospělý člověk toužit. Někdy se může stát, že opravdu není zcela přesvědčen, že teď je ta vhodná chvíle. Ale musí mít jasno v tom, zda vůbec někdy děti chce. Když jsem poznala svého manžela, byla jsem na VŠ, bydleli jsme ve velmi provizorních podmínkách a já se bála v té době otěhotnět. Pak přišla zase práce a já se chtěla alespoň chvilku realizovat. Povedlo se nám zútulnit a zvětšit byt, ale já se pořád necítila na roli mámy připravená. Můj manžel po dětech velmi toužil a chtěl ode mě vědět, zda vůbec děti chci, řekl mi, že se ženou která nechce děti, by nežil. Neměl tím na mysli, že by se mnou nežil, kdybych „nemohla“ mít děti, ale kdybych měla takový postoj. Věděla jsem, že děti chci, ale čekala jsem na nějaký okamžik, který odstartuje mojí touhu. Nakonec to přišlo téměř po 5-ti letech našeho soužití a mě paradoxně probrala k činu velmi tragická událost v naší rodině - zemřel mi otec. Náhle jsem si začala uvědomovat spoustu silných životních pocitů, včetně toho, že toužím po mazlení s vlastním miminkem, po zodpovědnosti právě za to početí vlastního dítěte a pokračování našeho rodu. Moje starší sestra děti mít nemůže (příliš odkládala) a manželův bratr stále odkládá. Když jsem viděla, jaká je to pro celou rodinu i pro mě po té tragédii šťastná zpráva, věděla jsem, že jsem marnila tím dlouhým rozhodováním čas. V průběhu mého těhotenství několik mých známých i bližších kamarádek potratilo a já jsem si stále víc uvědomovala, jaká to není samozřejmost donosti zdravé dítě. Tím si celé své situace, svého miminka, manžela a očekávané rodičovské „zodpovědnosti“ vážím tak, jako jsem si nikdy nedokázala představit, že toho budu schopná. S partnerem si promluv, protože váš názor na tuto věc by měl být stejný, jinak nemá partnerství smysl. Můžeš dát čas, ale nevzdávej se za cenu nějakých řečí o zodpovědnosti vlastní životní seberealizace, pokud po dítěti tak moc toužíš.

Kernerka + Jiříček (38+6 tt)

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
13.9.04 17:33

ahoj leni,

ty chlapi su si taky podobny :o))). jak keby som videla svojeho. nema sice obavy ze jak drobecka pocat, ale ze je mlady a ze ma cas. oznamila som mu ze uz neberiem HA a nechala to tak. tesil sa ako maly, vsetkym kamaratom sa musel pochvalit az ho pocal :o). ale nakoniec to nevyslo. ale to uz je ina tema.

ak je to podobny tip ako ten moj. tak jak som ho „zviedla“ do chomutu (nenapadne) tak to fungovalo aj pri pocati. mozno ty musis vyslovit „teraz je cas na miminko“ az ten cas pride. u nas je to len o tom.

tak ti prajem aby to bol ten pravy do zivota
danka

  • Upravit
Anonymní
13.9.04 20:06

Ahoj Leni,
tak přesně takhle reagoval můj dnes už manžel.Bál se,že tenhle svět není pro děti to pravé atd.Neměla jsem mu to za zlé,sama jsem se tím také někdy trápila.Touha po dítěti byla ale silnější.Připravovala jsem ho jemně na to,že dětátko chci a on věděl,že antikoncepci neberu.Trvalo to sice přes rok,ale nakonec jsem se dočkala.Bylo však pro mě trošku zklamáním,že manžel reagoval všelijak,jen ne radostně od srdíčka,dokonce jsme se chtěli vzít až po porodu,ale nakonce dopadlo vše jinak.Jen co se mé bříško začalo trochu zakulacovat,začal se chovat úplně jinak.Ted mám za 2 týdny rodit a je to nejlepší chlap na světě,to mi věř.Možná,že v něm ta myšlenka na špatný svět někde v koutku přetrvává,ale rozhodně mi to nedává najevo a živě se zajímá o vše,co s miminkama,porodem a těhotenstvím souvisí.Rozmazluje mě čokoládičkama a moje kilča navíc vůbec nekomentuje,jak kdyby nebyly(a je jich dost!!)Bojí se o nás,no prostě táta každým coulem.Myslím,že někdy je dobré ty naše mužské do něčeho přistrčit,jinak by jsme ledascos neměli.Takže do budoucna hodně štěstí a držím palce.Jo,je mi 26let a už si mladá nepřipadám.S pozdravem Lucie

  • Upravit
stefinka
2304
14.9.04 13:57

Ahoj Lenko,
opravdu jsou chlapi, kteří dítě nechtějí, o tom svém nechtění před partnerkou mlčí a vykrucují se a když dítě přece přijde, nejeví o něj mnoho zájmu. Jednoho takového jsem si vzala (první manželství). Já jsem nakonec vy:,–(ila HA, když už se to nedalo snést a moc štěstí mi to nepřineslo. Myslím toho manželského. Kdybych věděla co vím teď, nakopla bych toho svého úžasného jedinečného chlapa a našla si obyčejného mužského.
Nemám s chlapským nechtěním jen špatné zkušenosti. Druhý muž chtěl jen jedno dítě, nechtěl víc dětí kvůli existenční obavě. Druhé dítě je jeho největší miláček a zrovna jsme po technické závadě na ochranném prostředku, tak možná bude třetí.

Je těžké něco ti poradit, nejlépe si popovídat s nějakým psychologem. Mě tedy tvoje povídání rozsvěcí v hlavě varovné světýlko. Ale můžu se mýlit.
Stefinka

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr