Únorová rychlovka
- Porod
- Luisiana
- 05.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
„Jako prvorodička se budu otvírat 10–18 hodin.“ Tak tuhle větu jsem si chytře zapamatovala na předporodním kurzu a smířila se s myšlenkou, že budu rodit celý den. Tento deníček o o jednom porodu. Trochu k pousmání, trochu jako podpora pro ostatní a trochu i pro mě, kdybych to všechno zapoměla.
Do porodnice jsem se vydala v sobotu 23. 2. 2013 dopoledne. Nejdřív jsem ale stáhla mého muže z výstupu na nejvyšší horu Beskyd a vyslovila jsem podezření na únik plodové vody. Jelikož jsem jí měla málo, v porodnici si mě pro jistotu nechali. Byla jsem 38+1, a tak to klidně mohlo být ono.
No ve zkratce jsem se dva dny nudila na čekacím pokoji. Monitor jsem měla co 3 hodiny a už mě pěkně lezl na nervy. Jediné, co se dalo dělat, bylo pomáhat ostatním maminkám po císaři, podávat čaj atd. Sledovala jsem tabuli, na které neustále přibývala další a další miminka, poslouchala ze sálů různé operní zpěvy a myslela na to, že jsem typická hysterka, které nic není.
No a pak přišlo pondělí a pokusím se to sepsat chronologicky. Nebude to sedět přesně na vteřiny, ale zhruba na minuty. Na hodiny to bude sedět určitě. 
7:00 – Volám muže, že po vizitě mě určitě pustí domů, ať pro mě přijede
8:00 - Vizita. Doktorka mě prohlíží a v tom rup a potopa. Tak, praskla mi voda. Volám muže, že praskla voda a nikam nejdu. Bude se prý čekat 24 hodin a pokud se to nepohne, začneme vyvolávat. S klidem odmítnu epidurál, zvládnu to sama. Kdyby to nešlo, nechám si ho píchnout později. (Hehe – maminky tuší, jak to dopadlo, nastávající maminky se poučí)
9:00 – Další kontrola. Doktorka dělá asi Hamiltona? Netuším, prý něco hnusného, ale já nic hnusného necítím, čtu si časopisy, nic se neděje.
10:00 – Dostávám klystýr, trávím kupu času v koupelně, volám muže, že mi chcípne mobil, ať mi doveze aspoň nabíječku.
11:00 – Nic se neděje, ležím, čtu si.
11:10 – Dostávám SMS od muže, už čeká na příjmu s tou nabíječkou.
11:15 – Něco mě trochu lechtá v břichu, ptám se PA, jak to vypadá, že je tady muž s nabíječkou (na mobil) a jestli může zůstat. Tak prý může. Chlap se jde převléct do slušivého modrého mundůru.
11:20 – Aha, asi se něco děje, trochu mě to začíná lechtat víc a cítím nějaké tlaky v břiše. Bolest nikde, jen takové divné vlny a tlaky.
11:30 – Tak to začíná mít pěkné grády, začínám funět jako lokomotiva. Porodní boxy jsou plné, čekáme na přípravném pokoji, až se jeden uvolní, za chvíli to prý bude.
11:40 – Stěhujeme se na box, já rovnou do koupelny, začíná to být výživné. Mám krásný box s velkou vanou, telkou, přehrávačem na hudbu – tenhle jsem si na předporodním kurzu přála a těšila se, jak si ho budu užívat, ležet si spokojeně ve vaně a pěkně si prodýchávat kontrakce.
11:50 – Mám asi jednu obrovskou nekončící kontrakci! Okusuju kachle v koupelně, řvu na přítele, ať mi někdo okamžitě dá něco proti bolesti a že to je masakr. Přijde PA, zkontroluje, jsem na dva prsty a ještě to pěkně potrvá. Tak to teda nevím, jak zvládnu.
12:00 – Pořád stejný průběh, skáču na balonu ve sprše a nic nepomáhá. Chlap neví, jak pomáhat. Snaží se mě masírovat a podobně. Teď už nefuním, teď rovnou hučím jako parní lokomotiva. Tak na tohle mě teda nikdo nepřipravil. Taky se mi najednou děsně chce na WC, sedím, tlačím a nic – zpětně si uvědomuji, že nebylo co tlačit. Málem jsem malou porodila do WC.
12:05 – Posílám přítele pro PA, že jestli mi něco nepíchne od bolesti, tak jsem po smrti. Vydržím hodně, ale tohle je teda silná káva. Přítel se vrací s tím, že PA je v klidu a řekla mu: „Ale tatínku, to bude dobré. Za chvíli tam přijdu a uvidíme, co se dá dělat.“ Asi zvyklá, že tam každý stresuje.
12:10 – Přichází PA, já lezu na křeslo. Natáčí mi monitor. Nevím, co tam viděla, ale asi se lekla. Po vyšetření jsem najednou na 8 prstů. Epidurál už nebude. Nutí mě ležet na boku, že malá musí dorotovat. To je úplný masakr. Kontrakci mám jednu obrovskou vlnu, není žádná pauza. Alespoň tak jsem to vnímala. Snaží se mi rychle píchnout oxytocin, nemám ale žádný vstup do žíly, obě zápěstí rozpíchané z předchozích odběrů. Ráno se ještě podařilo vzít mi krev ze hřbetu na zápěstí. Nakonec mi ocytocin píchne uprostřed kontrakce do hřbetu ruky. Ptá se mě, jestli se mi chce tlačit. „Ano, už asi 10 minut se mi děsně chce!“ Rychle volá doktory a celý ten ancábl okolo.
12:15 – Přibíhá doktorka a ještě nějaká další asistentka. Moc toho už nevnímám, soustředím se na sebe a na malou. Už se dere na svět. Už se hlásí o slovo. Tak a jdeme tlačit. První zatlačení mi moc nejde, řvu na celé kolo a nic z toho. Dostanu poučení, které vím, jen se mi vygumovalo z hlavy. Bradu na hrudník, zavřít oči a moc neřvat, stejně to nepomáhá. Druhé zatlačení, malé šmiknutí a hlavička je venku. Jejda, to je drobná úleva. Třetí zatlačení a maximální úleva.
12:18 – Naše madam mi okamžitě přistává na břiše, nepláče, jen tak leží a nasává atmosféru. Já a přítel také. PA mě uklidňuje, jak jsem to pěkně zvládla. No nevím, málem jsem to tam tím hučením zbořila, ale asi jsou všichni zvyklí.
Zbytek už standardně, míra, váha, náramek, jméno, zaštupovat spodek, přisát horek. Pak máme krásné dvě hodiny v klidu na boxu, jenom my tři. Obvoláme rodiny a pak už stěhování na šestinedělí. No a ten masakr potom - to už je na jiný deníček.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 903
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 527
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 906
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 416
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 250
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18610
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2473
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2681
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2419
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1612
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
pamatuju si to jako včera - jedna velká noční můra 
hoši porodit za hodinu, o tom se mi mohlo jen zdát 
Ale já jsem řvala těch deset hodin. 
Super deníček, jinak možná by mě i zajímal ten masakr potom 
vzhledem k tomu že jsem prvorodička 
. Taky jsem se těšila na sprchu a balón.
Jak říkám, nakonec jsem se nejlépe vyspala po narkóze 
