Únorová rychlovka
- Porod
- Luisiana
- 05.11.13 načítám...
„Jako prvorodička se budu otvírat 10–18 hodin.“ Tak tuhle větu jsem si chytře zapamatovala na předporodním kurzu a smířila se s myšlenkou, že budu rodit celý den. Tento deníček o o jednom porodu. Trochu k pousmání, trochu jako podpora pro ostatní a trochu i pro mě, kdybych to všechno zapoměla.
Do porodnice jsem se vydala v sobotu 23. 2. 2013 dopoledne. Nejdřív jsem ale stáhla mého muže z výstupu na nejvyšší horu Beskyd a vyslovila jsem podezření na únik plodové vody. Jelikož jsem jí měla málo, v porodnici si mě pro jistotu nechali. Byla jsem 38+1, a tak to klidně mohlo být ono.
No ve zkratce jsem se dva dny nudila na čekacím pokoji. Monitor jsem měla co 3 hodiny a už mě pěkně lezl na nervy. Jediné, co se dalo dělat, bylo pomáhat ostatním maminkám po císaři, podávat čaj atd. Sledovala jsem tabuli, na které neustále přibývala další a další miminka, poslouchala ze sálů různé operní zpěvy a myslela na to, že jsem typická hysterka, které nic není.
No a pak přišlo pondělí a pokusím se to sepsat chronologicky. Nebude to sedět přesně na vteřiny, ale zhruba na minuty. Na hodiny to bude sedět určitě. 
7:00 – Volám muže, že po vizitě mě určitě pustí domů, ať pro mě přijede
8:00 - Vizita. Doktorka mě prohlíží a v tom rup a potopa. Tak, praskla mi voda. Volám muže, že praskla voda a nikam nejdu. Bude se prý čekat 24 hodin a pokud se to nepohne, začneme vyvolávat. S klidem odmítnu epidurál, zvládnu to sama. Kdyby to nešlo, nechám si ho píchnout později. (Hehe – maminky tuší, jak to dopadlo, nastávající maminky se poučí)
9:00 – Další kontrola. Doktorka dělá asi Hamiltona? Netuším, prý něco hnusného, ale já nic hnusného necítím, čtu si časopisy, nic se neděje.
10:00 – Dostávám klystýr, trávím kupu času v koupelně, volám muže, že mi chcípne mobil, ať mi doveze aspoň nabíječku.
11:00 – Nic se neděje, ležím, čtu si.
11:10 – Dostávám SMS od muže, už čeká na příjmu s tou nabíječkou.
11:15 – Něco mě trochu lechtá v břichu, ptám se PA, jak to vypadá, že je tady muž s nabíječkou (na mobil) a jestli může zůstat. Tak prý může. Chlap se jde převléct do slušivého modrého mundůru.
11:20 – Aha, asi se něco děje, trochu mě to začíná lechtat víc a cítím nějaké tlaky v břiše. Bolest nikde, jen takové divné vlny a tlaky.
11:30 – Tak to začíná mít pěkné grády, začínám funět jako lokomotiva. Porodní boxy jsou plné, čekáme na přípravném pokoji, až se jeden uvolní, za chvíli to prý bude.
11:40 – Stěhujeme se na box, já rovnou do koupelny, začíná to být výživné. Mám krásný box s velkou vanou, telkou, přehrávačem na hudbu – tenhle jsem si na předporodním kurzu přála a těšila se, jak si ho budu užívat, ležet si spokojeně ve vaně a pěkně si prodýchávat kontrakce.
11:50 – Mám asi jednu obrovskou nekončící kontrakci! Okusuju kachle v koupelně, řvu na přítele, ať mi někdo okamžitě dá něco proti bolesti a že to je masakr. Přijde PA, zkontroluje, jsem na dva prsty a ještě to pěkně potrvá. Tak to teda nevím, jak zvládnu.
12:00 – Pořád stejný průběh, skáču na balonu ve sprše a nic nepomáhá. Chlap neví, jak pomáhat. Snaží se mě masírovat a podobně. Teď už nefuním, teď rovnou hučím jako parní lokomotiva. Tak na tohle mě teda nikdo nepřipravil. Taky se mi najednou děsně chce na WC, sedím, tlačím a nic – zpětně si uvědomuji, že nebylo co tlačit. Málem jsem malou porodila do WC.
12:05 – Posílám přítele pro PA, že jestli mi něco nepíchne od bolesti, tak jsem po smrti. Vydržím hodně, ale tohle je teda silná káva. Přítel se vrací s tím, že PA je v klidu a řekla mu: „Ale tatínku, to bude dobré. Za chvíli tam přijdu a uvidíme, co se dá dělat.“ Asi zvyklá, že tam každý stresuje.
12:10 – Přichází PA, já lezu na křeslo. Natáčí mi monitor. Nevím, co tam viděla, ale asi se lekla. Po vyšetření jsem najednou na 8 prstů. Epidurál už nebude. Nutí mě ležet na boku, že malá musí dorotovat. To je úplný masakr. Kontrakci mám jednu obrovskou vlnu, není žádná pauza. Alespoň tak jsem to vnímala. Snaží se mi rychle píchnout oxytocin, nemám ale žádný vstup do žíly, obě zápěstí rozpíchané z předchozích odběrů. Ráno se ještě podařilo vzít mi krev ze hřbetu na zápěstí. Nakonec mi ocytocin píchne uprostřed kontrakce do hřbetu ruky. Ptá se mě, jestli se mi chce tlačit. „Ano, už asi 10 minut se mi děsně chce!“ Rychle volá doktory a celý ten ancábl okolo.
12:15 – Přibíhá doktorka a ještě nějaká další asistentka. Moc toho už nevnímám, soustředím se na sebe a na malou. Už se dere na svět. Už se hlásí o slovo. Tak a jdeme tlačit. První zatlačení mi moc nejde, řvu na celé kolo a nic z toho. Dostanu poučení, které vím, jen se mi vygumovalo z hlavy. Bradu na hrudník, zavřít oči a moc neřvat, stejně to nepomáhá. Druhé zatlačení, malé šmiknutí a hlavička je venku. Jejda, to je drobná úleva. Třetí zatlačení a maximální úleva.
12:18 – Naše madam mi okamžitě přistává na břiše, nepláče, jen tak leží a nasává atmosféru. Já a přítel také. PA mě uklidňuje, jak jsem to pěkně zvládla. No nevím, málem jsem to tam tím hučením zbořila, ale asi jsou všichni zvyklí.
Zbytek už standardně, míra, váha, náramek, jméno, zaštupovat spodek, přisát horek. Pak máme krásné dvě hodiny v klidu na boxu, jenom my tři. Obvoláme rodiny a pak už stěhování na šestinedělí. No a ten masakr potom - to už je na jiný deníček.
Přečtěte si také
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 3674
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 2717
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1356
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1391
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 940
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 4861
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3813
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 1125
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 3526
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 3372
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
pamatuju si to jako včera - jedna velká noční můra 
hoši porodit za hodinu, o tom se mi mohlo jen zdát 
Ale já jsem řvala těch deset hodin. 
Super deníček, jinak možná by mě i zajímal ten masakr potom 
vzhledem k tomu že jsem prvorodička 
. Taky jsem se těšila na sprchu a balón.
Jak říkám, nakonec jsem se nejlépe vyspala po narkóze 
