Na vlnách...
- Rodičovství
- Luisiana
- 17.07.18 načítám...
Rozdejte růže. Ty růže, které denně hlídáte před vraty svého domu, aby je někdo neukradl. Osvoboďte se, neboť sami jste se uvěznili.
Poslední deníček končil optimisticky, ano, půjde to, dcerka se začíná rozmlouvat a určitě se to zlepší. Ani nevím, jak ten rok utekl. Utekl jako voda? Ne, jako voda ne, jako rozbouřené moře, jako spousta vln, jednou dole a jednou nahoře. A když už jste nahoře a vyhlížíte lepší zítřky, tak zase přijde prudký pád dolů. Zadržet dech, hučení v uších, tma. Rychle nad hladinu, nádech, bojujeme. A tak pořád dokola.
V září velké nadšení, dcerka se hodně rozmluvila (hodně pro nás znamená většinou to co kulové pro vás, ale to už dávno víme, že za rychlíkem jedeme drezínou a makáme, ale rychlík nám už dávno ukázal záda…). Nová slovíčka naskakují, fakt to vypadá slibně, doženeme, co se dá. Bohužel měníme logopedku, odchází na mateřskou a nemáme štěstí. Nová paní logopedka nás vezme jednou za 3 týdny na 10 minut a hotovo. Ne, takhle to nejde. Máme štěstí, dostáváme se k soukromé logopedce až do vedlejšího města, ale nevadí, dojíždíme, platíme, ale hlavně se někam posouváme a to je hlavní.
A to je přesně ten okamžik, kdy se vezete na vlně a všechno je fajn a najednou prásk ho. Zlom nastává v listopadu, najednou zásek a nic. Opět to ticho. Žádné slova. Odpověď jenom kroucení hlavou. A pak objetí, vzlyky, slzy dcerky na mých ramenou. A pak její věta, která všechno vysvětluje. „Mami, já nevim žict“. (Mami, já to neumím říct). To, čeho jsme se všichni báli, je tady. Dcerka si těsně před pátými narozeninami uvědomila, že je jiná, že nemluví jako ostatní děti jejího věku. Je to hodně poznat. A tak radši nebude mluvit vůbec.
A zase boj, šplhání na vlnu, ne to nevadí, to se naučíš, uvidíš. Podpora ze všech stran. Máme štěstí, perfektní školku, výbornou logopedku, maximální podporu v okolní rodině. Krůček po krůčku. Pomalu se to zlepšuje, už se nebojí, začíná zase něco brebentit i když špatně. V minulém deníčku jsem si strašně moc přála napsat s dcerkou vánoční dopis Ježíškovi, aby mohla říct, co by si přála. Před spaním jsme si s dcerkou a manželem vymýšleli, co by nám mohl Ježíšek přinést. Manžel vyjmenoval asi deset věcí typu Bavoráka, motorku, barák, prachy a podobné. Na moji otázku, jaké dárečky by chtěla, dcera sama odpověděla „Lego“. Tak jsem se zeptala a co ještě? Odpověď byla: „stači“ Je to taková čistá duše. Moje skromná malá bobinka.
V lednu další rána, vyšetření v SPC, špatná konstelace hvězd, dcerka unavená po svátcích, nespolupracuje. Dysfázie postopadesáté potvrzena, to víme. Do školy jde až za rok a půl přesto už teď návrh na specku. Odklad určitě ne. Pro mě rána. Až tak špatné jsem to nečekala. Papíry doručeny do školky a na logopedii. Všichni se diví, to snad ne. Všichni mě přemlouvají, mám na to ještě dost času, ale do specky ne. Je inteligentní, tam ji to položí. Uvidíme na vyšetření za rok. Zase mám pocit, že se topím, mele to se mnou někde u dna. Nic, to chce klid. Pořádný nádech.
Čas rychle utíká, pilujeme skládání vět, pilujeme skloňování, pilujeme, co se dá. Už je to malá slečna, už je hodně vidět, že je něco špatně. V březnu se nám stalo, že se dcerky nějaká jiná holčička zeptala, jestli není náhodou Ukrajinka. Že mluví jako oni. Už dávno jsem obrněná těmto situacím. Nevnímám pohoršené pohledy. Nevěřící Tomášové, víte co mi můžete a víte kam!
Už delší dobu je podezřelý klid, celkem se dcerka zase rozmluvila a já čekám, kdy přijde další rána přes držku. Dnes odpoledne jsme jely v autě, zpívaly jsem si Leoše Mareše (asi divné, já vím, ale dcerka si oblíbila jeho texty a tak už 14 dní v kuse posloucháme Tři slova) a najednou se ozve zezadu ze sedačky: „Mami, já mluvim furt nějak divně“ – reaguju: „Neboj, to se naučíš, každý se to jednou naučí“ – a dcerka naprosto klidně dodává: „Tak jo, já se taky naučim“. Smíření, láska, pýcha. To je to, proč píšu tohle pokračování.
A já ji najednou vidím, je tady, naprosto tichá a klidná hladina.
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2099
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 2839
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1712
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1116
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4260
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 5823
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5324
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 2548
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 1222
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 4953
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
uvidime co cas prinese. nejhorsi je, kdyz se mi v noci zda se, ze syn mluvi…to se budim dojata placem a pak placu dal, protoze to byl jen sen 
.
myslim, ze jste ale urcite na spravne ceste, mala je moc sikovna, vsechno si to uvedomuje, to je perfektni… on se ten mozecek urcite dovyvine vzdyt je jeste mala 
