Olivy
- O životě
- Luisiana
- 31.12.19 načítám...
Říká se, že k olivám se člověk musí projíst, aby mu zachutnaly. Projíst nebo prožít...
Znáte to? Některé vzpomínky z dětství se vám i v dospělosti stále opakují v hlavě. Jednou takovou vzpomínkou z mnoha jsou maminčiny olivy. Ty olivy jsem přímo nesnášela. Brrr, fuj, jak to někdo může vůbec jíst? Podivné zelené věci plavaly v ještě podivnější vodě, která zrovna dvakrát nevoněla.
Moji rodiče spolu nežili, ale ani nevím přesně, kdy se to stalo, protože to vše proběhlo z mého pohledu tak hladce a plynule, že jsem nikdy nepocítila nějakou újmu na tom, že nejsou spolu. S taťkou jsme trávili veškerý volný čas většinou kinem a sportem, s vyšším věkem pak lumpárnama (jazzové kluby, restaurace, bary, koncerty, a to ve věku, kdy jsem měla večer doma číst knížky od Lenky Lanczové). Mamka nám to tolerovala, i když dnes s odstupem času vidím, že musela zatnout zuby a dělat, že je to v pořádku.
Mojí povinností doma mimo jiné bylo mýt nádobí a skoro pokaždé, když jsem se vrátila z tahu s taťkou, jsem doma našla skleničku s vyzobanými olivami a odstátou vodou z oliv. Na moji otázku mamce, jak tohle může vůbec jíst, mi vždycky odpověděla, že na olivy musí člověk dospět. A tak pokaždé, když někde v restauraci nebo na oslavě vidím olivy, slyším tuhle máminou větu: na chuť oliv musíš dospět. A tak čekám.
Že jsem si myslela, že jsem dospělá už na vysoké škole vám nemusím ani vykládat, to se cítil dospěle snad každý. Ale chuť na olivy nepřišla ani náhodou. Nástup do práce a první výplata na účtu, johooo, to je ten dospělý život. Ale néé, chyba lávky, olivy jsou pořád stejně hnusné, až se mi křiví pusa. Stěhování z domu do vlastního bytu, kolaudační párty, olivy a… ne, říkám si, že to bude prostě asi jen takové mámino řečnění, olivy nikdy jíst nebudu a hotovo.
Další životní etapa, nosím buben, nemám chuť na nic, natož na olivy. Po narození dcery Aničky se nic nezměnilo, po svatbě také ne. Teprve teď s dcerkou vidím, jak mi moji rodiče připadali dospělí, když jsem byla malá, ale já se tak teď vůbec necítím. Tak kdy nastane ten zlom? Kdy se začnu cítit dospěle?
Na konci letošních prázdnin mám plnou hlavu nástupu dcery do první třídy, čas mi teď strašně rychle utíká, je to jako včera, kdy jsme ji vedla poprvé do školky, a už je z ní malá slečna. Aktovka nachystaná, dcerka se strašně těší, já napnutá jak kšandy, jak se jí povede, i vzhledem k předchozím deníčkům, a do toho telefon od mé mamky. Je 28. 8. 2019. „Mám pro tebe strašně smutnou zprávu, taťka dnes umřel.“ Nic… ticho… prázdno… To není možné, to přece nejde, chci mu toho ještě tolik říct. Ach bože, tati…
Po týdnu přišlo nějaké klidné smíření, pohřeb byl takový, jaký by si ho taťka přál, jedna velká párty, (můj táta byl docela známý bohém ve své umělecké branži) takže pocity v téhle době byly ještě na nějaké obranné vlně mého podvědomí, ale po třech měsících ve vánočním čase je to horší a horší. Ale musím si sama sobě pořád dodávat sílu, že jsou mnohem horší věci, co se můžou stát. Taťka odešel klidně, ve spánku, v kruhu svých milovaných. Nečekaně. Poslední den si maximálně užil ve své oblíbené vinárně se skleničkou a doutníčkem.
Dnes nastal zlom. Nevím, jak se to stalo, ale stojím v obchodě před regálem s olivami. Dlouho vybírám. Cítím, že něco se v mém životě změnilo. Doma otvírám krabičku s olivami a zkusím. Chutná mi to… Chutná mi to! Chutnají mi olivy! Mami, měla jsi pravdu. Jsem dospělá…
Přečtěte si také
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 8
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 12
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 48
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2312
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 3283
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1967
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1231
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4719
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 6183
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5526
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
.
to jsem začala jíst olivy
já jsem se k nim ještě neprojedla. Nevadí mi jako součást jídla, ale samotný je nejím.
