Už nemůžu dál
- Těhotenství
- prcek01
- 01.01.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych vám všem napsat, jak jsem silná, jak bych neměnila a jak to zvládneme, ale pravdou je, že nemůžu dál a kolikrát bych chtěla být zase bez starostí a zdravá, bohužel, to bylo naposledy bez miminka. Omlouvám se předem za dlouhý a pro některé nezáživný deníček, ale potřebuji to dostat ven a nechci už dál týrat přítele.
Před 20 týdny jsme s přítelem zjistili, že jsem těhotná. Bylo to sice vzhledem k našemu věku neplánované (je nám oboum čerstvých 21), ale na miminko jsme se začali po prvním šoku strašně těšit. U lékaře zjistili, že jsem v 5. týdnu, a taky to, že na další kontrolu, prohlídku, nebo jak tady tomu nadávají, půjdeme až za 2 měsíce, dřív mi neudělají ani ultrazvuk. Nejdřív jsme z toho byli „vykulení“, ale pak jsme zjistili, že zdravotnictví v Anglii (tady teď žijeme) to tak prostě bere. Do 3. měsíce vám neudělají ultrazvuk ani jiné vyšetření kromě odběru moči a jako právoplatně těhotnou vás začnou brát až ve 24. týdnu, do té doby jste jen v očekávání.
Nahlásila jsem lékařce problémy s těhotenstvím u nás v rodině. Žádná žena ještě nedonosila první dítě, bohužel ani druhé, ale poštěstilo se většinou na potřetí. No, ať to trošku zkrátím, sice jsme se malinko báli, ale byla jsem naprosto zdravá, nevolnosti taky žádné, tak proč se neradovat. Naše radost nám vydržela asi týden… Pak jsem začala mít nepříjemné popíchávání v podbřišku, a tak jsem šla v práci za svým vedoucím, aby mě poslal domů, protože s přítelem pracujeme ve skladu, kde je v teplé části 14 stupňů a ve studené někdy i -1, nechtěla jsem nic riskovat. Bez problémů mi vyšli vstříc. Doma jsem se zabalila do deky, zalezla pod peřinu a pila si v klídečku čaj. Bolesti naprosto přestaly 
Druhý den ráno přišel přítel z noční, vzbudil mě, poslal do koupelny, že zatím udělá snídani. Byla jsem šťastná, že je vše, jak má být, a poslední, co si pamatuji byla strašná bolest, a to jak mezi zvracením křičím na přítele, ať volá sanitku. Tu nakonec nevolal, hodil mě do auta a jelo se, protože máme nemocnici asi 5 minut autem od baráku. Tam nás nechali čekat asi 3 hodiny na příjmu. No jo, Angláni mají na všechno čas. Poté mě naložili na vozík, vzali asi 2 ampulky krve, uděli testy, jestli jsem opravdu těhotná a poslali nás domů. Naprosto bez ničeho. Bylo nám řečeno, že na ultrazvuk je brzo a máme přijít za 3 dny.
Ty nekonečné tři dny jsem probrečela v nepředstavitelných bolestech s přítelem u postele. Střídala ho spolubydlící, abych neviděla, když se šel sám vybrečet. Tři dny v naprostém nevědomí, jestli je mimísek v pořádku a co se děje. Horečky, zvracení, zimnice. Dokonce jsem se začala modlit, ať mi bůh děťátko nebere, a to nejsem věřící. A nebyla jsem jediná, někdy, když se mi podařilo se probrat a vnímat, jsem slyšela i přítele. Tři dny uběhly a jelo se na ultrazvuk. Tam zjistili, že mám zánět dělohy a vaječníků, dostala jsem antibiotika a hurá domů. Bylo mi už o něco lépe, tak jsem se poprvé za tři dny dokonce i najedla
Dobrala jsem antibiotika a nastoupila po nemocenské do práce. Tady už mi začaly těhotenské nevolnosti, slabost a únava. Nevím, proč se tomu říká ranní nevolnost, já jsem byla ráda, když mi bylo dobře alespoň půl dne v měsíci Běžel týden za týdnem a my jsme pořád chodili otravovat obvoďáka i doktorky do nemocnice, že něco není v pořádku, že mám bolesti. Sice ne nějak hrozné, ale normální to nebylo. A tady začala dlouhá tahanice. Vydupat si jakékoliv vyšetření bylo nemožné… prostě jsme vám řekli (podotýkám, že bez kontroly), že jste zdravá a šmitec. Takhle to trvalo do chvíle, než jsem začala v práci krvácet. Okamžitě mě naložili do auta a zase se jelo. Tentokrát cesta trvala déle, pracujeme šedesát mil od našeho městečka. Ale vše jsem brala tak nějak v klidu, bolesti žádné, krve jen trošku, ale co kdyby.
Opět zhruba tři hodiny na příjmu, opět odběr krve a moči a opět objednání na ultrazvuk za tři dny. To už jsem začala být jako vzteklá fúrie a přítel taky. Tak jsme nadávali, že nás tedy vzali, óóó všemocní, o den dříve, ale co, aspoň něco. Na ultrazvuku a podle testu vše ok. Týden klid na lůžku a můžete zpět do práce. Ve 4. měsíci jsem už ty bolesti a nejistotu nevydržela a letěla jsem domů. Hned po základním gynekologickém vyšetření paní doktorka s hrůzou konstatovala, že musím na rizikové těhu, že mám celou dobu zánět dělohy, málem mi praskl vaječník, a že nechápe, jak to mohli přehlédnout. No jo, Anglie.
Dostala jsem další antibiotika a byla skoro měsíc doma. No co, tak půjdu na rizikové. Pche, to se řekne, jenže k mému zděšení jsme zjistili, že v Anglii nic takového není. Tedy je, jde se při něm na ultrazvuk 4× místo asi 2×. No nedalo se nic dělat, ani moji ani přítelovi rodiče nám doma pomoci nemohli, mateřská, jelikož nemám v ČR nic odpracováno by byla cca 3800 Kč a přítel taky neměl nikde známé, takže s prací se mohl rozloučit. To znamenalo jediné, pokud se nechceme tlouct do hlavy, že nemáme pomalu ani na pleny (obdivuji maminky, které s těmi penězi vyjdou), musíme zůstat v Anglii, tzn. nástup na mateřskou nehledě na riziko potratu v 7. měsíci.
Týden po návratu z domova do Anglie, se mi rozjel „nádherný“ zánět ledvin, při kterém si mě nechali jednu noc v nemocnici, aby mi alespoň srazili horečky, protože byly mě i dítěti životu nebezpečné. Po jedné noci na kapačkách si mě mohl přítel vyzvednout a jelo se domů. Všichni mě přivítali, se smíchem popřáli, ať už jsme konečně zdraví a přestaneme bláznit, a já šla odpočívat, protože ta z vás, která měla zánět ledvin ví, že je to bolest ukrutná.
Přešlo 14 dní marodky a musela jsem do práce. Byla jsem na „teplém“ skladě, teple oblečená a protože jsem na konci 4. měsíce ještě ani neměla bříško, tak i s ledvinovým pásem Chtěla jsem, aby byl mimísek v bezpečí a aby se nám ta hnusná infekce nevrátila. Poctivě jsem pila 4–6 litrů vody denně a taky jsem pila brusinkové džusy. Všechno zbytečně. Po týdnu v práci jsme skončili u doktora znovu. Dr. Kroutila hlavou a poučovala mě, že musím chodit teple oblékaná, hodně pít, brusinky, a kdesi cosi. Cítila jsem se jako blbec. Když tohle všechno děláte nejen při léčení, ale i jako prevenci a stejně vám to nepomáhá, tak asi nebude problém ve vás.
Další antibiotika, další týden doma. Další dva dny v práci a další zánět. Tentokrát už tak bolestivý, že si mě nechali na oddělení 4 dny na kapačkách. Zase antibiotika a doktorka už byla konečně ochotná souhlasit s tím, že už tu nemocenskou necháme na celý měsíc, než nastoupím na mateřskou. Takže pro toho, koho to zajímá, jsem více jak polovinu těhotenství strávila na antibiotikách a lítáním po nemocnicích v takových bolestech, že jsem se modlila, aby mi ledvinu buď vyndali nebo mě zabili.
Dnes si dáváme čtvrté opakování zánětu ledvin. Sice jsem nejdřív myslela, že rodím, ale prcek zůstal ve mně. Šli jsme s přítelem z nákupu, mám zakázáno hodně chodit, ale zase bych měla dělat zdravotní procházky (ti lékaři jsou opravdu učení). Obchod je asi 500 metrů od domu, takže to není zase takový problém, navíc jsem byla před týdnem na kontrole a moč i krev, až na to, že jsem chudokrevná, byly čisté, takže zánětu jsme se krásně zbavili. Abych ale nekvondala okolo a okolo, začala se mi motat hlava, pocit na zvracení, strašná křeč v močovém měchýři a ledvinách, z bříška jsem měla skálu. Ani o krok jsem se nepohnula, měla jsem nutkání tlačit a bolesti jsem prodýchávala jako kontrakce. Alespoň jsem vyzkoušela, jak to mám nacvičené
Neušla jsem ani těch 500 m, museli pro mě dojet autem spolubydlící a přítel mě s mým strašným brekotem a ječením, jestli to nejde opatrněji, vynesl po schodech do postele. Jelikož víme, že nemá cenu chodit na pohotovost, protože by nás tam nechali čekat až do rána, tak přečkáváme doma. Jednou za x hodin si vezmu Paracetamol, abych alespoň na chvilku usnula, protože jsem absolutně vyčerpaná bolestí a malému asi taky není zrovna fajn, protože se mi v bříšku hemží tak, že mám místo jednoho bříška chvilkami dvě, už tak 30× ztvrdlé jako kámen. Občas poslouchám srdíčko strojkem, který mi přítel koupil k Vánocům, abych věděla, že mu buší tak, jako když nás poslouchají na kontrole a říkají, že je všechno ok. Už prostě dál nemůžu.
Nechápejte mě špatně. Moc se na našeho Patricka těším, bude to opravdu vymodlené miminko, ale osobně nevím, jestli bych chtěla otěhotnět, kdyby byla možnost vrátit se v čase 
Zní to hrozně, ale už teď se cítím jako mizerná matka, která své dítě týrá prášky, teplotami a vším možným, a už jsem taky vyčerpaná, jak duševně, tak fyzicky, a přítel už také neví, co s námi. Moc se všem omlouvám za příšerně dlouhý deníček, ale celé těhotenství přemýšlím, jak začnu psát, a dnes to chtělo všechno ven. Navíc jsem tady už sama holka, takže tu nemám žádné kamarádky na vypovídání.
Moc děkuji a snad jsem vás nenudila.
Přečtěte si také
Vyhodili mě z volební místnosti kvůli plačícímu synovi. Mají na to právo?
- Anonymní
- 10.10.26
- 591
Dnes odpoledne jsem si říkala, že si jen na otočku odskočím k volbám. Otázka deseti minut. Vzala jsem s sebou svého čtyřletého syna Olivera – přece nebudu na takovou chvilku shánět hlídání, ani...
„Nesahejte na ni!“ bráním dceru v MHD. Jsem přecitlivělá?
- Anonymní
- 10.10.26
- 1333
Sedíme v tramvaji, kola rytmicky drkotají o kolejnice a moje pětiletá dcera Sofinka si prohlíží lidi kolem. Pak se nakloní blíže ke mně a polohlasem, s naprostou vážností v hlase, pronese větu, ze...
V manželově telefonu jsem našla zprávu: „Včera to bylo krásné. Děkuju.“
- Anonymní
- 10.10.26
- 1984
Včera večer byl manžel pryč. Říkal, že má něco pracovního. Já zůstala doma, uspávala děti a vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Teď mi ale najednou všechno začalo dávat smysl. Neznámé číslo,...
Nejsem automat na sex. Když manžela odmítnu, tváří se, jako bych ho nemilovala
- Anonymní
- 10.10.26
- 599
Mám svého muže Adama ráda. Jenže někdy mi přijde, že kdybychom spolu týden nespali, začal by pochybovat o našem manželství. On totiž moji lásku vnímá podle toho, jestli se s ním mám chuť milovat,...
Na starostu kandiduje můj ex. S obcí to (možná) myslí dobře, mě ale okradl
- Anonymní
- 10.10.26
- 551
Kdybych ho znala jen jako souseda, možná bych mu svůj hlas dala. Zajímá se o dění v obci, má nápady a umí lidi přesvědčit, že mu na nich záleží. Jenže já za něj byla vdaná. A zatímco dnes mluví o...
Stačila jedna pomluva ve školce. Teď jsem ta nejhorší matka ve městě
- Anonymní
- 09.10.26
- 1070
Stačilo, aby jedna maminka zaslechla část mého telefonátu, a po školce se začalo šířit, že nechávám dceru samotnou doma. Nikdo se mě nezeptal, co se opravdu stalo. Zato jsem brzy zjistila, jak...
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 1976
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 2297
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 1106
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 1122
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
Moc ti držím palce,ať je brzy mimísek u vás v náručí a zcela v pořádku,zdravý!!!!!Jsi silná holka…
. Ne, to je sranda, budeš si to užívat, ty o to víc, co si teď zažíváš.
Moc držíme palečky,aby vše dopadlo tak jak má a vy už jste si mohli jen užívat miminko v náručí 
Pak přišlo období, kdy jsem nevěděla, zda nebudu muset na potrat, resp. předčasný porod, pokud by se potvrdilo, že mé dítě má downův syndrom a nakonec to zakončil opravdu předčasný porod (nebo spíše operace) ve 33. týdnu těhotenství, císařským řezem v plné anestezii, kdy se mi narodil sice zdravý chlapeček, ale neměl ani 2 kg a musel si pobýt pár dní v inkubátoru a pak měsíc na nedonošencích. Po necelém měsíci doma jsme se vrátili do nemocnice ještě na synovu operaci tříselné kýly. 
Víte, těsně po porodu jsem četla v jednom časopise článek, jak se rodí v zahraničí (zkušenosti českých i zahraničních maminek) a musím říct, že je pravdou, že u nás je daleko pečlivější péče o těhulky a jejich miminka. Jinak, jak píšete, neměla jste delší dobu žádné bříško. Chápu Vás, já, když jsem si šla v 6. měsíci těhotenství koupit spodní prádlo do obchodu pro těhotné, tak se mě prodavačka zeptala nevěřícně, zda jsem těhotná?! Připadala jsem si dost divně… 
Zkrátka to nebylo, navíc v zimě, na mně vidět. Mohu Vás ale uklidnit, že se mi to vrátilo po předčasném porodu. Postavu jsem měla lepší než před otěhotněním! Co se týče antibiotik, tak Vám mohu říci, že jsem úspěšně otěhotněla právě těsně poté, co jsem dobrala antibiotika a během těhotenství jsem je musela také brát. Na synovi to, alespoň co zatím, za ten rok, vím, nezanechalo žádné stopy. A jestli jste mizerná matka? Víte, jak si čtu ten Váš příběh, tak si myslím, že děláte co můžete a jak to dělat můžete. Jestli Vám někdo něco takového tvrdí, nebo bude tvrdit, tak na to nemá právo a Vy sama si to neříkejte! Jsou matky, které neprotrpí ani třetinu toho co Vy a jaké mají o sobě mínění! Chápu proč se snažíte i ohledně financí, vždyť nezodpovědní rodiče a matky o tom nebudou uvažovat. Vy jste si určitě s přítelem plánovali, že až budete čekat miminko, tak mu dáte to nejlepší a uděláte pro něj to nejlepší a asi i pro budoucnost vás všech jste šli pracovat ven do nelehkých podmínek. To, že se to nepovedlo a ocitáte se často v situaci, kdy už nevíte kudy kam a jak, tak to je pochopitelné. Ono to není snadné, když Vás nikdo nedrží za ruku a neradí Vám co a jak máte dělat a prakticky Vám nikdo nepomůže. Vím podle sebe, jak je snadné prvorodičku rozhodit a dát jí najevo, jak je špatná a co všechno dělá špatně, ale věřte mi, ten, kdo má právo Vás hodnotit jako matku, je jedině Vaše dítě a to Vám jednou sečte všechna Vaše snažení a trápení. Při čtení Vašeho problému mne napadlo, jestli by Vám nemohla pomoci třeba dula. Nevím jak je to v Anglii s těmito službami, ale tady v Čechách si, zatím, všechny maminky, které využili této služby, nestěžují, ba naopak. Já sama jsem této služby využila a pomohlo mi to, jak psychicky, tak prakticky, a to dokonce a možná díky netradičnímu závěru těhotenství. Zkušenosti maminek si chválí přítomnost duly hlavně u porodu. Jestli Vám mohu něco doporučit, tak se teď hodně opatrujte a taky rozmazlujte, jak to jenom jde! 
) Svého těhotenství, byť je jakkoliv komplikované a jistě vám všem dává zabrat, nelitujte! Věřte, že se vám oběma narodí nádherný a skvělý syn! Vzpomínám si, jak jsem si, stejně jako Vy, posteskla při jednom vyšetření u specialistky na epilepsii, která u mne přicházela v úvahu. Řekla mi, že takové děti, které přišli neplánovaně, jsou ty nejkrásnější a já to mohu dnes potvrdit - každý mi na potkání říká, že mám krásného syna (dokonce i na pohotovosti, když mi bylo špatně a přítel mě tam vezl i s malým 
Myslete teď hodně na sebe a na malého! A až ho budete držet v náručí, tak mu dejte lásky co můžete nejvíc - děti to vycítí a zapamatují si Vaše doteky a hlas (mému malému se dodnes líbí, když ho držím za ruku a tišemu zpívám písničky, stejně jako když byl v inkubátoru 
