Všichni to známe: Vánoce s dětmi nikdy nenaplánuješ...

Máme dcerku Amálku, jsou ji necelé 4 roky, neustále o sobě říká, že měla být kluk a syna Vojtíška, kterému je 19 měsíců. Loňské popisovat raději ani nebudu. Amálka zvládla strhnout ustrojený stromeček hned 25. 12.. Rozbily se nám absolutně všechny skleněné ozdoby, polámaly větvičky, které jsem pak opravovala a navazovala špejlemi. Vypadal jako, kdybychom ho koupili někde u popelnic.

Letos je to jiné, děti jsou větší, více vnímavé. Takže u nás se trénuje pečení cukroví už od září.
Je 30. 9., Vojtíšek spí a Amálka mi suše oznamuje: „Maminko, je na čase začít péct perníčky, aby jsme to do Vánoc všechno stihli.“ Začnu se smát, kdo by ovšem odolal, takže jdeme zadělat těsto. Amálka si přitáhne k naší pidi lince židli, není pomalu kudy projít, ale spokojená vytahuje mísu, mouku, lžíci, cukr, otevírá lednici, odkud se vehementně snaží vytáhnout plato s vajíčky, které jí samozřejmě hned celé spadne. Kouká na mě, omlouvá se a pomalu natahuje, že nechtěla. „To se uklidí,“ říkám, ale Amálce se po tvářičkách začínají kutálet slzičky jak hrášky. Obrovské neštěstí, nemáme vajíčko do perníčků. Naštěstí máme vajíčka ještě v horní polici. Uklidíme nepořádek, zaděláme těsto a druhý den upečeme. Amálka je šťastná, spokojená a začne vysvětlování, že Ježíšek je daleko atd…

Čtrnáct dní na to se začnu poohlížet po dárkách, v dnešní době internet zn. ideál. Prohlížím stránky, vybírám dárky. Své nápady večer ukazuji manželovi a posílám kamarádkám. Letos jsem se rozhodla, že alespoň ty Vánoce budou v klidu. Druhý den ráno si myji vlasy a slyším, jak Amálka volá: „Vojtíšku, Vojtíšku honem! Pojď se sem podívat. Maminka má v telefonu krásného pejska…“
Samozřejmě, že to je můj pečlivě vybraný pejsek na baterky. Balím vlasy do ručníku a utíkám do obýváku a beru si telefon k sobě. Všechno okamžitě mažu. Tři dny na to jedu večer do obchodu koupit velké Lego. Schovám ho v autě, aby ho děti neviděly… Jsem na sebe pyšná, ale má hrdost nevydrží moc dlouho. Za dva dny máme jet s manželem a dětmi zkontrolovat stavbu. Tak den předem před koupáním běžím do auta a obrovskou krabici Lega beru domu a strkám ji do šatní skříně, do horní police, jen na jednu noc. Druhý den ráno se po snídani hned balíme, manžel nervózní, pospíchá, otevře skříň dokořán a Amálka volá: „Hele, kostky, hurá ty nutně potřebuji.“ Honem vymýšlím lživou odpověď, že kostky jsou tety a kdesi cosi. Amálka se nenechá odradit a s ledovým klidem mi odpovídá: „Tak ať si tedy teta koupí nové.“

V životě by mě nenapadlo, že zrovna letos a u nás to bude vypadat takto. Dárky máme víceméně všechny koupelně přes internet, postupně se dozvídám, že Amálka chce úplně jiné dárky, než které pro ni Ježíšek chystá. Vojtíšek má dostat sanitku, už máme pod stromeček asi tři. Žádná bohužel nehouká… Cukroví máme polámané, linecké totálně rozjeté, co není polámané, je od Amálky okousané. Nikdy bych nevěřila, že když bude rovnat cukroví do krabičky, každý kousek musí nakousnout, prý aby věděla jak chutná!

Musím se přiznat k tomu, že mě letos Vánoce nějak moc dojímají. V listopadu jsem musela po 4 letech neplánovaně do práce, sesypal se mi manžel, všechny starosti okolo všeho spadly na mě. Vše máme zařízené, děti zlaté, doma bordel jak v tanku. Ale když se ke mně přijdou děti pomazlit, vhání mi to slzy do očí.. To samé jsou vánoční reklamy, pohádky… Nějak mi připadá, že všechno začíná nějak strašně rychle utíkat. Amálka se mi snaží se vším pomáhat, občas je to spíše dvojí práce, ale je to od ní úžasné. Strašně se těším na letošní Vánoce, i když bohužel budou jiné, budeme je výjimečně slavit 25. 12.. Na Štědrý den bohužel sloužím… Ale pevně věřím tomu, že se vše zvládne a příští rok bude jiný, lepší… Krásné Vánoce!