Verunka a Kubíček

Verunka (2 roky) a Kubíček (6 týdnů) Už je to tady ? naše babulka oslavila v neděli dva roky!! Na Kubíčkovi vidím a vzpomínám, jak malé miminko to asi bylo? Narodila se o měsíc dřív, měla 2,65 kg a 47 cm, o pět týdnů později měla 3,60 kg a kolem 52 cm. Kubíček měl při narození 3,50 kg a 53 cm. Ve srovnání s Kubíček byla první měsíc spavější, trochu hůř se chytala u prsa a byla méně pohyblivá. Prostě ten měsíc doháněla.

Zato s Kubíček už to pěkně šije! Už se pěkně usmívá, nechce být sám v postýlce, je během dne častěji vzhůru a hlavně už pěkně zvedá hlavičku. Pozorně pozoruje cvkot kolem. Když ho položím na bříško, tak jí zvedne a chvíli jí udrží. S Verunkou jsem lítala každý týden na rehabilitaci a každý pokrok byl více ?vydřený? zatímco u Kubíčka to jde nějak samo. Až je mi to skoro líto, že už to není to prťavé miminko, které jsme si donesli z porodnice. Mrzí mě, že jsme nestihli víc fotit. Také se s ním od počátku víc mazlím. U Verunky jsem měla velký strach, že jí nějak ublížím, že mi vyklouzne při koupání a oddechla jsem si, když byla zase bezpečně uložená v postýlce. Až později jsem se k ní vždycky přitulila.

A teď se podržte! Na kontrole v šesti týdnech měl Kuba 5,5 kg a 57 cm!! Paní doktorka mi zakázala baštit každý den vitamíny, prý je to z toho! Je fakt, že poslední dny bumbal i po dvou hodinách ? teda občas přes den, v noci se to ustálilo zhruba na pěti hodinách. Je to dosela příjemné, už se trochu prospím a ještě to funguje jako přirozená antikoncepce! :o)

Verunka byla o něco drobnější ? hlavně na délku, s váhou šla rychle dopředu. Teď už je to ?velká malá? slečna, která si řekne o bumbíka (haj) a pak za něj poděkuje (díky)! V poslední době si natolik rozšířila slovník, že už ani nestíhám sledovat, které slovo je nové. Je schopná zopakovat jakékoliv dvouslabičné slovo a hned ho použít. Některá jen opakuje, u jiných zná i význam. U trojslabičných slov říká jen koncovou slabiku. Takže ?mami? jí nedělá problémy, ale ?maminka? je prostě jenom ?hmmmka? Zato si pěkně zpívá. Zná hodně melodií a když jí pustíme nějakou kazetu s dětskými písničkami, dozpívává poslední slabiky, někdy i první slova. Začalo to o Vánocích, když jsme pouštěli koledy u stromečku. Jak kazeta dojela, už ukazovala, že to máme pustit ještě jednou? Po Vánocích jsme jen vyměnili kazety? :o)

Na Kubíčka reaguje pořád moc pěkně. Občas je rozmrzelá, když zrovna kojím a ona nutně potřebuje právě TEĎ bumbíka. Ale už začíná vnímat, co znamenají slova ? za chvíli, hned Ti to podám a potom. Ochotně mi donese látkové plínky z postýlky, podává polštář (někdy i dva, pak jí musím vysvětlovat, že už to miminku stačí? :o)), chodí vyhazovat jednorázové plínky do koše a na požádání nám pomůže rozepnout miminko z overálku. Její první holé věty byly:?Mimi pláče¨? a ?Mimi spinká?. Několikrát donesla Kubíčkovi nějakou hračku ? buď mu jí vhodí do postýlky nebo mu jí dá do ručiček, když ho mám na klíně. Také mu dělá Berany duc (u toho jí mírníme), malá, malá a pusinkuje ho. Chytá ho za ručičky a lechtá na nožičce.

Často se mě ptáte, jak to zvládám se dvěma dětmi. Je to prosté ? v prvních dnech jsem se soustředila na uspokojení základních životních potřeb nás tří ? spánek, jídlo, vyměšování a hygiena. Všechno ostatní, co se podařilo stihnout byl jakýsi bonus navíc. Důležité je rozhodnout se, komu dám v dané chvíli předost. Někdy musím odložit po přebalení Kubíčka a věnovat se Verunce nebo si odskočit. Nejdůležitější asi je nepřipouštět si stresové situace. Také už vím, proč jsou jedináčci rozmazlení ? u jednoho dítěte si můžete dovolit věnovat mu celou pozornost, být trpělivý, když hned neposlechne, říkat všechno několikrát, než vás vezme na vědomí? U dvou dětí už to nejde. Vzpomínám si na hlášku jednoho tatínka deseti děti: ? U nás se říká všechno jen jednou. Kdybych to musel říkat dvakrát, bylo by to dvacetkrát a to je moc!? O některých věcech se prostě nediskutuje. Když musíme někam jít a Verunka si vzpomene, že si bude hrát (v lepším případě) nebo drancovat čerstvě pověšené prádlo a po důrazném ?ne? pokračuje, nastoupí jedna dobře mířená na plínku? Také se dítě odmala učí, že se musí dělit ? z počátku třeba jen o čas a pozornost rodičů, později o jídlo, o hračky? Je fakt, že z těch pár jedináčků, které znám, má většina problém v komunikaci a spolupráci s ostatními.

A jak to vypadá u vás? Jaké máte vy zkušenosti v sourozeneckých vztazích? Ať už vy samy nebo s vašimi drobečky? Jaký věkový odstup považujete za vhodný?

Alice

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
esterka
1622
17.6.04 21:57

Ahoj Alice,
jsem vetřelec od Veroniky a Sulanka. Ale soužití sourozenců řeším skoro rok a půl. Chtěla jsem děti tak o dva roky od sebe, ale to to zrovna z nějakých důvdů (to by bylo na dlouho) nešlo. Ale nakonec jsem byla ráda, protože jsem zjistila, že v tu dobu ten starší potřeboval hodně mojí pozornosti. Tak tedy mám kluky o 3 roky od sebe a považuju to (pro nás) za ideální. Ale i tak toho mám občas akorát tak dost. Kluci se začali dost prát o hračky a jiné momentálně nezbytné věci. Jenže tenhle týden jsem byla z toho malého (skoro 18 m.) tak trochu zoufalá na pískovišti. Doma, aby se k něčemu vůbec dostal, tak si to musí „vybojovat a uhájit“. Na tom pískovišti jsem nevěděla, co s ním, protože stejnou taktiku začal praktikoval i na stejně staré děti. Nic nechtěl dát z ruky, resp. nastával řev, jen se někdo k jeho hračkám přiblížil. A když si on něco půjčil, tak trvalo věčnost, než jsem ho přiměla, to zase vrátit. To jsem dřív neznala. Honzík (starší) vědom si svých jistot, půjčoval dětem vše a ani nechtěl cizí věci na oplátku. Ze všech moudrých knih je mi jasné, že dělení se o věci, hraní s ostatními atp. je záležitost dětí starších. Takže tohle byl objektivně hlavně problém můj, ale i tak jsem se tam dost zapotila. Celkově musím říct, že jsem šťastná, že jsme ten rok a půl se dvěmi dětmi přežili a snad přežijeme i ty další. Problémy nejvíc pociťuju, když je třeba dělat jednu věc s oběma najednou. Např. dvě nemocné děti v ordinaci. To mám pocit, že je to nad moje síly. Svlékat a držet jednoho, zatímco druhý demoluje ordinaci, polosvlečeného ho odložit, chytit druhého, slvéknout, zpoutat, obléknout, chytit a doobléci prvního, donutit ho k pozdravu, na odchodu je od sebe roztrhnout, aby si nezpůsobili zranění ještě na středisku kvůli tomu, kdo má jaký obrázek… Párkrát už jsem tam zapomněla nějaký méně podstatný kus oblečení. Nedávno jsem viděla paní Vančurovou (ta co má čtyřčata) a vyprávěla o tom, jak si jedno z dětí něco doma udělalo, vydala se se všemi k doktorovi, ve výtahu si další zavřelo ruku do dveří a u dalšího zjistila, že nemá boty. Takže moje dvě děti různého věku jsou vlastně brnkačka.

Na vlastních dětech běh času nějak nepozoruji, ale na cizích mě to vždycky zarazí. Zrovna teď jsem nemohla věřit vlastním očím, že už je Kubíkovi 6 týdnů. Mám pocit, že jsi rodila před týdnem. Ale Kubíček je už kus chlapa. A Verunka veliká slečna a šikovná mamčina pomocnice.

Tak se mějte všichni moc pěkně a zvládejte vše stejně dobře jako doposud.
Ahoj Esterka

  • načítám...
  • Zmínit
Mmiiaa
553
18.6.04 09:21

Ahoj Alice,
krásně jsi to napsala a musím upřímně přiznat, že jsi mým „vzorem“, jednou bych takovou mámou taky chtěla být.
Jak je to se sourozeneckými vztahy? Mám starší, z tátova předcházejícího manželství. O 15 a 13 let. Vídali jsme se 1× za rok, takže jsem spíš měla kolem plno kamarádek z ulice a byla jsem spokojené dítě. Díky věkovému odstupu jsem byla každým hýčkána (sestřenicemi, tetami) přesto si nemyslím, že bych byla rozmazlená, umíněná. Možná někdy trochu sobecká, ale na tom usilovně pracuju, myslet víc na druhé než sebe… a myslím, že očekávané miminko mě z toho rychle dostane:-)
Po 11 letech jedináčkovství se mi narodila KONEČNĚ VYTOUŽENÁ sestra a já jsem moc ráda, že ji dnes mám, i když je jí „teprv“ 15. Piplala jsem jí odmala, měly jsme ji s mamkou na střídačku, táta se o ni moc nestaral, takže díky tomu aspoň přesně vím, co obnáší péče o malé dítě. Pořád jí říkám, že čekám, až mi to jednou vrátí. A upřímně, z očekávané neteře je docela v rozpacích, hlavně jí došlo, že už to nebude ona, která bude mít u mně ten PRIM a nebude dostávat tolik hezkých věcí. Taky si uvědomila, že tímto „ztrácí“ svou sestru.
Máme mezi sebou pěkný vztah a já doufám, že se mi ho podaří vytvořit i mezi mými dětmi. Kromě ní mám zkušenost s několika dětmi najednou… tak snad mi ten klid a nadhled zůstane i po porodu a později, až budeme plánovat druhé dítě. Mám představu jedno po druhém. A je pravda, že až tady na miminu mi došlo, že ten čas budu muset nějak mezi dvě malé děti rozdělit a tomu staršímu leccos vysvětlit. Taky mám trochu obavy, jak budu zvládat druhé těhotenství s malým dítětem, protože teď, i když je to bez komplikací, jsem ráda, že si fakt můžu lehnout a odpočinout.
Ale jsem optimista, tak si říkám, že když to zvládli jiní, zvládnu to ji já…a někteří to jistě měli i těžší.
Alice, držím palce, aby Ti vše vycházelo, jak si přeješ, abys své děti pořád vychovávala laskavě a s láskou a aby Verunka ke svému bráškovi přistupovala pořád tak hezky.
Mia z Podzimního očekávání ve 25 tt

  • načítám...
  • Zmínit
alice01
1460
18.6.04 09:28

Milá Esterko!

Tady není nikdo vetřelec, ale všichni jsou vřele vítáni! Vždycky jsem ráda, když poznám někoho z jiného deníčku, protože číst ty ostatní už opravdu nestíhám.

Tři roky mi připadá jako dobrý odstup. My jsme se ségrou o čtyři (skoro na den) a to už je dost.

Situace, kdy potřebují pozornost obě děti už také důvěrně znám. Skeptici prorokují, že bude hůř… :o) Jednou jsem razila teorii, že by mamince s každým dítětem měl narůst další pár rukou. Moje kamarádka jich má šest, to už je na zdatnou chobotnici…! :o) Nechápu, jak někdo zvládá sám třeba trojčata. No i dvojčata stačí na slušnou zábavu…

Když už máš takové zkušenosti, tak mi pověz, jestli Tě to moc svádělo obě děti srovnávat nebo se Ti dařilo brát je každého jako osobnost? Mě se u Kubíčka vybavují věci, co které Verunka také dělala a co už jsem dávno zapomněla. Řekla bych, že je větší kliďas.

Verunku jsme dneska vážili (v neděli na to nebyl čas), takže má ve dvou letech 84 cm a 12,4 kg - kolik měly Tvoje děti při narození a v jednom roce? Neporadíš mi, kolik toho má vypít dvouleté dítě? Verunka skoro nejí, zato pravidelně „tankuje“ neskutečné množství tekutin.

Alice

  • načítám...
  • Zmínit
Jindriska
687
18.6.04 09:50

Ahoj Alice i všechny ostatní!
Já jsem také takový „vetřelec“ a to od Ed a štěstíček. To, jak popisuješ první dny se dvěma dětmi mi velice připomnělo chvíle, kdy jsme si už skoro před deseti měsíci přinesli domů Matýska a doma čekala rok a půl letá Sofinka. První dny byly také jenom o těch základních potřebách, ale pomalu se to všechno tak nějak ustálilo no a dneska podnikáme výlety, jezdíme na chalupu atp. žárlení se u nás nijak nekonalo, i když paní doktorka říká, že co není může být, a to hlavně až bude Matýsek ještě aktivnější a začne více okupovat Sofinčina „výsostná územi“. Jinak pravdu máš i s tím, že když jsou děti dvě, tak to chce větší řád a nejde všechno opakovat stokrát. My jsme si Sofinku „rozmazlili“ hlavně pokud jde o spaní, takže ještě dneska usíná u nás, pak je přestěhovaná, no a když má divočejší sny, tak se stejně chce vracet k nám. Matýsek tohle nepoznal, protože když jsem nakrmila jeho musela jsem se postarat o Sofinku, a tak prostě musel do svojí postýlky. Dneska usíná sám, spí celou noc a určitě je to příjemnější jak pro něj tak pro nás, protože se vzájemně nerušíme. Jinak gratuluji k mluvení, Sofinka se také rozmluvila okolo tdvou let, a to jak česky, tak španělsky, a teď - jsou jí dva a čtvrt - už mluví v obou jazycích moc pěkně. Přeju ti, ať dál všechno hezky zvládáš a oběma mrňouskům posílám pusu a pohlazení,

Jindra + šelmičky (od Ed)

  • načítám...
  • Zmínit
anaj
1223
18.6.04 11:20

Ahoj Alice,
tak jsem si přečetla tvůj d
en3íček a nená mi to sem nenapsat.

Chtěla jsem se zeptat, to s tím kojením a přirozenou antikoncepcí jsi myslela ironicky, že jo? Já mám totiž několik kamarádů, kteří mají díky této POVĚŘE děti ani ne po roce. Aniž chtěli, samozřejmě.

Taky bych se chtěla zastat jedináčků. Jestli jsou rozmazlení, záleží na povaze rodičích a ne na statutu jedináčka. Znám jich několik a mohli by jít všem příkladem. Četla jsem, že je to naopak. Jedináčci prý nebývají rozmazlení, protože rodiče z toho mají strach a cíleně se snaží nerozmazlovat. Naopak, u více dětí se nad spoustou věcí mávne rukou, protože prostě není čas - pak jim projde, co by jedináčkovi neprošlo.
A jak je to u nás doma? Filípek se ochotně o všechno dělil než se narodila Verunka. Jak zjistil, že se bude MUSET dělit, stal se z něho skoro sobeček. Ten každodenní boj je k tomu prostě vede. Pro jedináčka není problém se dělit několikrát týdně, není v tom stresu pořád.

Možná píšu zmateně, Verča mi rajtuje po klídně a střídavě se přisává a padá :-)).

Zapomněli jsme vaší Verunce popřát k narozeninám. VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!

Mějte se krásně, ať vám všechno vychází jako doposud.
Jana s Verunkou zrzečkou (a ozvěte se zase u Filutků :-))

P.S. ještě k tomu věkovému rozdílu: Já osobně považuju za nejvhodnější právě ty 4 roky. Ale každý si chválí to své. Kamarádka je má o tři a ty 4 se jeví lepší. Starší dítě už je vyzrálejší a dokáže občas rozumově přijmout, že třeba nemáš čas. A přitom si pořád ještě krásně vyhrají. Ale nejvíc asi záleží na povaze těch dětí. Někdy můžou být o rok, ale když jsou úplně rozdílní, nic nenaděláš.

  • načítám...
  • Zmínit
anaj
1223
18.6.04 11:21

místo prohlídnout jsem dala ok, tak to máš s chybama. sorry
 Jana

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
18.6.04 11:49

Čtyři roky nejsou z praktického hlediska ideální. Moje pracovní kolegyně díky tomuhle odstupu u dětí řešila letos prakticky najednou maturitu a přijímačky na vysokou jednoho dítěte a přijímačky na střední druhého dítěte. Ale to je samozřejmě jednou za život:-)

Ulrika (z deníčku Letních miminek)

  • Upravit
anaj
1223
18.6.04 12:13

My jsme to taky tak řešili, protože já i sestra i manžel se švagrem jsou o 4 roky a nikdy nám (ani našim rodičům) nepřipadalo, že by to měl být problém. Ale možná je to jen proto, že nezažili jednodušší variantu :-))
 Jana

  • načítám...
  • Zmínit
sylvah
2133
18.6.04 12:46

Přidávám se k Janě, v tomhle nikdy problém nebyl, možná naopak se to prostě vždycky odbylo v jednom roce a pak byl klid. Manžel je se setrou taky o 4 roky a bez problémů. Asi spíš záleží na těch dětech, jak to zvládají ve škole.
 Sylva

  • načítám...
  • Zmínit
sylvah
2133
18.6.04 12:52

Ahojky,
nemám teďka moc čas to víc rozepisovat, ale aby bylo kojení jako antikoncepce, tak se musí právě v noci kojit tuším 3×…nechci kecat, jestli ne dokonce víckrát. 3× je minumum.
Jestli bude čas, to to zkusím někde vyhledat, ale věřím, že Alice má tyhle informace v malíčku a byla to ironie. Hlavně to píšu spíš kvůli ostatním, aby se pak „neradovali“ hnedka znova.
 Sylva

  • načítám...
  • Zmínit
grice
31
18.6.04 12:58

Ahojky Alice,tvůj dnešní článek mi opravdu „sednul“. Jsem úplně ve stejný situaci jako Ty, s tím rozdílem,že já mám Nikolku (2 roky a dva měsíce) a Deniska (3 měsíce). S Nikolkou jsem si užila úplně stejně jako Ty, rehabilitace,cvičení 4× denně a proto je teď obrovskej rozdíl,když si Denisek může v klidu užívat svoje miminkovský starosti a radosti. Po příchodu z porodnice u nás bylo tak trošku „dusno“. Niki bezmezně milovala svojí živou hračku,ale i přesto chtěla svojí porci pozornosti a lásky. To už jsme překonali asi po dvou měsících a teď je z ní „zkušená mamina“ :o) Nosí plínky,dává Denimu dudlíček a pusinkuje a nosí hračky, prostě je skvělá. Jak píšeš i Ty, taky je pořádně ukecaná a každej den si osvojí spoustu nových slovíček a ne vždycky takový jaký bysme chtěli :o))) Jinak si myslím že věkový rozdíl dvou let je naprosto ideální a když bych se měla rozhodnout znovu,tak bych volila stejně. Ještě jedna věc nakonec, když se Denisek narodil,tak Niki zarputile odmítala jít na nočník,ale když jsem jí vysvětlila,že to je jedna z jejích vý:,–( a priorit a že tohle miminko nezvládne,tak začala a s nadšením a teď už je skoro úplně bez plín. Přeji Ti hodně radosti s dětičkama a hlavně pevný nervy!!! Ono to bez nich někdy fakt nejde :o))) Ahoj Jana.

  • načítám...
  • Zmínit
esterka
1622
18.6.04 13:51

Ahoj Alice,
jasně, že mě to svádělo a (stále svádí) obě děti porovnávat. Ale bráním se tomu zuby nehty. Ale nikdy jsem to neříkala před nimi. Už taky proto, že jsem si tím sama prošla od svých rodičů (a trvá to stále) - já byla ta zlobivější a hloupější. Tak se mi snad podaří nedělat svým dětem takové věci. Ale to srovnávání je hlavně takové vzpomínání, co, jak a kdy dělal Honzík a co Kája. S Honzíkem to byl dost záhul. Nejedl, nespal, vztekal se … Kája je proti němu stoicky klidný. Honzík měl 3,2 kg a v roce 8,5 kg. Kája měl 3,25 kg a v roce 10,5 kg. Kolik má vypít dvouleté dítě netuším. Honzík téměř nejí a nepije dodnes. Kája se sice cpe, ale s pitím jsme na tom nic moc. Navíc ani jedno moje dítě si po odstavení nikdy nevzalo žádné umělé mléko. Ty boje mezi dětmi u nás začaly ve chvílí, kdy Kája začal okupovat Honzíkův pokojíček s hračkami. Do té doby bylo všechno úplně v klidu, Honzík mu dokonce nosil hračky atp. Naučila jsem ze začátku Honzíka, že není třeba se s prckem rvát o hračku, protože on se nechá ošálit čímkoli jiným, co mu podá. Jenže to už přestává fungovat, protože Kája má čím dál tím víc svůj rozum a prosazuje si svou.
Ahoj Esterka

  • načítám...
  • Zmínit
Smokie
830
18.6.04 13:59

Ahoj holky,
já sem jen tak nakukuju a jak píše Jana, také mi tento článek mluví z duše. My máme v srpnu dvouletého Kubíčka a skoro 3měsíčního Tobíka a koukám je to všude stejný. Kuba taky hezky mluví, co kde slyší, taky už povídá i nějaký holý věty (třeba 4 slova), ale stylem „co slyší“ (např.: Chceš ještě to a to…, to zn. chci ještě… :-)). Ale musím ho pochválit, asi měsíc po tom, co se Tobík narodil, najednou sám ze dne na den začal chodit na nočníček, a to mě všichni strašili, že na to pak nebudu mít čas a tak podobně.
A k tomu věkovýmu rozdílu, my s bráchou jsme byli o necelé 2 roky a tak mi to připadalo ideální, no trošku jsme to předběhli, ale co, i tak je to skvělý.
Ještě mám jednoho bráchu, o 13 let mladšího a taky to pro mě byla skvělá škola života, mamině jsem s ním taky pomáhala a díky tomu jsem pak neměla nijaký stresy se svýma klukama.
No tak se všechny mějte fajn a užívete si se svými ratolestmi.
 Katka

  • načítám...
  • Zmínit
Mart
456
18.6.04 23:10

Ahoj holky,
já mám děti od sebe bez osmi dní přesně dva roky, Tomáškovi jsou dnes tři měsíce a Honzíkovi budou dva a čtvrt. Když jsem se zapojila mezi jarní miminka, měla jsem radost, že tam je Alice a ještě další holky, co taky mají dvouletý rozdíl, protože jsem z toho měla trošku strach. Já sama i manžel máme sourozence o tři roky mladší a vždycky jsem byla s tím rozdílem spokojená. Sama jsem chtěla mít děti 2 ? 3 roky od sebe, no Tomášek se povedl hned napoprvé, stejně jako před tím Honzík, tak teď už si dávám opravdu pozor na antikoncepci, protože sice trochu uvažujeme o třetím, ale ne hned po roce.
Jinak můj názor je takový, že čím blíže jsou děti k sobě, tím lépe pro ně a čím dále od sebe, tím pohodlnější pro rodiče.
U nás zatím všechno funguje v pohodě, je to hlavně tím, že Tomášek je hrozně hodné a klidné miminko, večer ho uložím do postýlky a on sám usne, to se Honzík dodnes nenaučil. Ale jako dvojnásobná matka vím, že co dítě dělá dnes, nemusí dělat zítra.
Jsem opravdu ráda, že mám dvě děti, přijde mi že si je teď tak nějak oba víc vychutnávám, než když byl jen jeden, protože na tom starším vidím, jak všechno rychle utíká. Akorát, když teď odkládám malé dupačky, je mi to nějak víc líto, protože už je nejspíš nebudu nikdy potřebovat, a tak trochu závidím kamarádkám s jedním dítětem, že si to malinké miminko ještě jednou užijí, zatímco já už budu mít velké kluky. Ale to jsou jen takové nelogické úvahy ženské, která už je třetím rokem na mateřské.

Takže moje rada zní, ať chcete mít dítě jedno dvě nebo více, užívejte si každý den s nimi, protože to stojí zato.

Ještě pro Alici:
Honzík hodně pije to, co mu chutná, to jsou ředěné džusy a ochucené minerálky, které kvůli bublinkám raději nekupuju. Toho vypije tak přes litr denně a ráno tak 230 ml mléka. Čaje vypije daleko méně. Jí celkem dost, ale zase záleží, jestli má zrovna chuť. Když nechce jíst, tak čteme knížku a trochu do něj nacpu. Manžel naopak zastává teorii nechceš jíst, nemusíš. Jinak Honzík je dlouhý a hubený, při narození měl 3,93 kg, neměřili ho, v jednom roce 10,1 kg a 82 cm a ve dvou letech 14 kg a 96 cm.

Mart

  • načítám...
  • Zmínit
Mart
456
18.6.04 23:16

Ještě k tomu mluvení dvouletých dětí, jak píše Katka nademnou o mluvení stylem „chceš rohlík?“ a odpověď „chceš“, to máme taky, a teď se ještě přidává mluvení v ženském rodě „já jsem udělala“ apod. Poslouchat dvouleté dítě je fakt zábava.

Mart

  • načítám...
  • Zmínit
Smokie
830
19.6.04 16:20

Ahoj Mart,
já mám úplně stejný pocity při odkládání malinkejch oblečků, já jsem samozřejmě (asi jako každá holka) chtěla holčičku, no nepodařilo se. Někdy v budoucnu bych do toho klidně šla znova (třeba se podaří :-)), ale manžel se trochu cuká, že 3 děti už je moc. Vůbec se mi toho nechce zbavovat, ale máme malý byt a tak to nemám kde skladovat.
Mějte se všechny maminy fajn, ahoj Katka.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
19.6.04 19:05

Ahoj Alice,
procitam tu nove clanky a koukam, ze nekomu se deti jmenuji stejne jako mne: Veronika (8/2001) a Kuba (12/2003). Tak gratuluji k vyberu :))
Pekne si materskou uzivam a uvazuji o tretim, stale se mi zda ta nase rodina neuplna :))
Mej se moc hezky…
 Jitka

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Tvoříme s dětmi: Domečky z papíru

Kuchtíme s dětmi: Drobenkový koláč s tvarohem

Tvoříme s dětmi: Podzimní melancholie aneb koláže z barevných lístků

Tvoříme s dětmi - Lucernička z dýně

Tvoříme s dětmi: I. Figurky z přírodnin

TVOŘÍME S DĚTMI: Začínáme

Jarní miminka 2004 - JÁ SÁM!!

Jarní miminka 2004 aneb Jak jsme slavili

10. ŠTÍHLENÍ Mlsání aneb tuky a cukry

9. ŠTÍHLENÍ Když váha trucuje aneb stagnace