Záchranka pro syna nepřijela, tak jsem musela na Silvestra sednout za volant já

Vánoce i Silvestra jsme tradičně strávili s velice početnou rodinou mého manžela v Beskydech – tedy s jeho rodiči i 4 mladšími sourozenci a jejich partnery a dětmi. Dokážete si tedy představit jaký to byl hukot. Sami máme děti dvě, šestileťáka a tříleťáka. Jsou to neskuteční draci, do všeho jdou po hlavě, skvělí parťáci. Bohužel ale také poslední dobou šli z nemoci do nemoci, prakticky od září jsem byla skoro pořád na OČR, byl to děs. Trochu jsem doufala, že se to přes tu zimu zlepší a na chvilku taky jo. Ale pak jsme dorazili na Vánoce a mladší zase rýma.

Pak po pár dnech bohužel přišlo zvracení. To bylo děsné. Bála jsem se nějaké střevní chřipky a že to teď chytneme všichni. To by v tom počtu lidí na „pouhé dva“ záchody bylo úděsné. Zvracení se nám podařilo zastavit, ale přišly horečky. Nedařily se nám vůbec srážet, a když už tak jen na hodinu na dvě. A pak, zrovna na Silvestra, kdy se všichni bavili a slavili Nový rok (což jsem já, podotýkám, nedělala, byla jsem ráda, že jsem ráda a že spím s mladším synem v posteli), tak mě syn probudil s brekem, že ho strašně bolí levé ucho. Navíc jsem mu naměřila 40,1 °C, to už mě definitivně vyděsilo. Jelikož jsme tytéž příznaky zažili již před lety se starším synem, bylo mi celkem jasné, že se může jednat o zánět středního ucha a že to sami nezvládneme.

Jenže co teď? Na záchrance mi rovnou řekli, že kvůli takové banalitě za námi rozhodně nepřijedou, že musíme do Havířova nebo Frýdku-Místku na ORL pohotovost dojet sami. To mě úplně rozhodilo, protože jsem doufala, že lékař přijede za námi. Minulý den silně nasněžilo, mrzlo a tvořily se sněhové jazyky. Bylo to zkrátka dost nebezpečné jezdit. Navíc všichni samozřejmě slavili a popíjeli celý den, včetně mého manžela. Jediný, kdo byl střízlivý, tak jsem byla já a relativně taky tchyně. Jenže ani jedna z nás není aktivní řidička. Syn ovšem skučel bolestí a horečka definitivně nešla srazit. Musela jsem tedy vyjet já, tchyně jako podpora. Bylo půl dvanácté.

Byla jsem připosraná strachy, ale taky plná adrenalinu. Cestu jsem naštěstí znala jako spolujezdec a jakmile jsem sjela úspěšně z hor a najela na dálnici, začala jsem si být i jistější. Jenže najednou se ozvala vzadu vpravo dutá rána a lehce mi to strhlo volant. Naštěstí jsem ještě nejala moc rychle a podařilo se mi to vyrovnat. A hnedka hlášení na palubovce – ztráta tlaku v pravé zadní pneumatice. Doprčic, zrovna teď defekt?!

Vyměňovat pneumatiku v situaci, kdy se vám vzadu klepe syn zimnicí, tak to jsem fakt nedala. Zastavila jsem za nejbližším sjezdem z dálnice (kde jsem se stavět bála) u krajnice a volala domů. Tam už neslavili, i když byla právě půlnoc. Nevěděla jsem vůbec co mám dělat, volat asistenčku teď o půlnoci na Silvestra, nejdřív by přijeli až za dvě hodiny, to bychom v autě fakt nedali. Manžel se nakonec rozhodl, že to ten kousek risknou, že prý toho moc nevypil a teď po těch událostech definitivně vystřízlivěl, a že za námi s bráchou přijedou. Byla jsem z toho vyklepaná strachy, ale nedalo se nic jiného dělat.

Přijeli za námi náhradním autem, do kterého jsme naložili sedačku se synem a pokračovali s tchyní dál. Abych se dostala zpět na dálnici, musela jsem nejdříve zajet na kruháč a tam se otočit. A tam, co se nestalo. Policejní hlídka a silniční kontrola. Hystericky jsem se rozesmála. Protože tohle přece nemůže být pravda! Po několika letech jsem opět sedal za volant, nikdy opravdu nikdy mě nikdo nestavěl, ale oni si vyberou chvíli zrovna teď, když pospícháme do nemocnice?! Chtěli mi dávat i dýchnout, ale když viděly dvě zoufalé ženské a nemocné dítě, nechali nás jet. Děkuji!

Jenže teď celou cestu do Frýdku mě děsila představa, že hlídka pojede za námi a tedy si i všimnou dvou chlápků u krajnice, jak mění pneumatiku a dají jim dýchnout! Ta děsivá představa se mi furt vracela, i když jsem se snažila soustředit na řízení… Naštěstí za dvacet minut jsme už byli u nemocnice a také mi pak později přišla zpráva, že v pořádku dojeli domů i chlapi. Tedy bez silniční kontroly, ufff - to bylo fakt o hubu!

Na ORL pohotovosti jsme byli jediní a naštěstí jsme šli k paní doktorce celkem brzy, moc jsme nečekali. Syn měl opravdu počínající zánět, ale naštěstí to nebylo na píchání, oddychla jsem si. Dostali jsme recepty na antibiotika - jenže co teď. Nejbližší pohotovostní lékárna je v Ostravské fakultní nemocnici! Absurdita dnešního dne mě nestačila udivovat. Dalších asi 30 minut cesty tam, zpátky pak přes hodinu. Šílený. Výživný. Tolik jsem neřídila několik let, možná deset. Navíc ve dvou různých autech…

Adrenalin mě pomalu opouštěl a nastupovala únava, ale i přesto jsem se rozhodla vyrazit, chtěla jsem prostě, abychom mohli to ouško začít léčit co nejdřív. Synovi se naštěstí podařilo konečně usnout, horečka mu po dávce Nurofenu klesla, a tak v autě panoval konečně klid. Silnice byly úplně prázdné, mírně sněžilo, bylo to takové až romantické. Nebýt všech těch okolností. Zbytek cesty už proběhl v klidu a my jsme ve 4 hodiny ráno 1. 1. 2026 konečně dorazili domů a mohli jít spát.

Upadla jsem do totálního komatu, ze kterého mě synové probudili už v 8:30. Ehmm, co vám budu povídat, celý den mám jako v mlze, byla to taková opička bez kocoviny. A spánkový deficit jsem doháněla ještě až do víkendu. Absurdní historku dovršil tchán u snídaně dotazem, když jsem mu vyprávěla všechny naše zážitky: „A kudy jste do té Ostravy jeli? Snad ne po dálnici, nemám přece známku!“ Tak to by byl definitivní fór, kdyby nám přišla ještě pokuta - ale dálničku na den jsme hnedka pořídili, tak snad to bude platit a bude to dobrý.

Co si z tohoto všeho odnáším já? Že jsem rozhodně silnější, než jsem si myslela. Že jsem ráda, že jsem si stála za svým rozhodnutím hnedka jet, protože jsme ten zánět středního ucha podchytili včas. A že jsem na sebe pyšná, jak jsem to celé odřídila a zvládla. A jak se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok (pomiňme tu nemoc), určitě budu chtít v roce 2026 více řídit.