Zážitek z parku
Potřebuji se vypsat z nedávného zážitku z dětského hřiště. Asi jsem příliš citlivá, ale od té doby jsem se na ono hřiště nevrátila, mám strach, že se znovu potkáme s onou útočnou maminkou. Tak to vezmu od začátku.
Mám ročního chlapečka. Od osmi měsíců umí stát a lézt po čtyřech. Tak jsem ho začala nosit na dětská hřiště, kde ho, samozřejmě za mojí pečlivé asistence, sklouzneme, pohoupáme, on si všechno ohmatá, nadšeně piští na ostatní děti, všechny přítomné holčičky jsou z něj celé pryč. Nikdy jsme neměli žádný problém. Dětí jeho věku nebývá moc, ale vždycky alespoň jedno roční nebo 18měsíční se našlo. Houpačky jsou většinou – podle cedulky – pro děti od 3 do 6 let, ale nikdy jsem se nad tím nepozastavila, až do onoho dne.
Je to asi týden, šli jsme před obědem do pekárny ještě pro chleba a vysvitlo sluníčko, kolem poledne bývá nejtepleji, tak jsme se cestou domů zastavili na našich oblíbených houpačkách. Malý byl odpočatý, veselý, sluníčko zářilo a nějakých pět šest dalších dětí (v létě jich bývá alespoň dvacet) si hrálo na houpačkách. Středem hřiště je takový jakoby domeček, je to několik plošin asi metr a něco nad zemí, propojených tunelem, mostem a se dvěma tobogány. Náš malej strašně rád leze tím tunelem sem a tam. Na každém konci tunelu je asi deset centimetrů „schod“, ústí tunelu není v úrovni podlahy. Malej to většinou dokáže zvládnout sám, ale někdy se mu zaškobrtne ručička a pak padá tzv. „na hubu“ takže ho vždycky „jistím“ a když vylézá, trochu ho přidržuji a hlídám. Abych toto mohla provádět, stojím u žebříku, kterým se leze na tu plošinu, a nakláním se otvorem do toho domečku na plošině na příslušném konci tunelu. Tunel má asi dva metry, a zatímco malej leze vevnitř, přeběhnu vždycky na druhý konec.
Tak si tam takhle stojím, malej sedí na konci tunelu a nevím, kterým směrem se rozleze, jestli vyleze ven nebo se otočí vevnitř a poleze na druhý konec, tak čekám, povídám mu a těším se z pohledu na jeho rozzářená očička. Najednou cítím, že mě něco tlačí do nohou, shlédnu dolů, dost surově mě odstrkuje nějaká malá holčička. „Asi se chce chytit šprušlí u toho žebříku,“ pomyslím si a odsunu se úplně na kraj, ale horní polovinu těla mám stále nakloněnou k malému. Holčička kňourá dál a za zády slyším ženský hlas: „Co je ti?“ Holčička si stěžuje: „Nechce mě pustit“ a ženský hlas se znova ozývá, otáčím se, neb je určen mně, vidím, že patří už od pohledu paní od rány, která mě nabádá: „Můžeš uhnout a pustit moji dceru?“ Slušně ji vysvětlím, že teď hned odejít nemůžu, neb mám vevnitř dítě a hlídám ho.
Jak jsem psala na začátku, chodíme do parku s malým už nějaké čtyři měsíce. Nikdy jsme neměli žádný problém. Nepsaný zákon chování všech maminek je: tvoje dítě si hraje, přiběhne tam jiné dítě, ty pobídneš svoje dítě, aby skončilo a uvolnilo místo tomu druhému, které trpělivě čeká. Slušnost na obou stranách. Takže když si chce tvoje dítě někde hrát, kde je obsazeno, přijdeš, postavíš se a čekáš. Buď dokud se hrající si dítě neomrzí, pokud je starší a hraje si samo, nebo dokud ho rodič neodvede, pokud je malé a má vedle sebe asistenci. Ty trpělivě čekáš, druhý rodič zase slušně uvolní místo.
Tak tahle maminka to měla nastaveno asi jinak. Spustila na mě, že její dcera chce lézt hned, ať laskavě uhnu. Že můj malej je ještě příliš malej a nemá na houpačkách co dělat, že na ceduli je „pro děti od 3 do 6 let“. To mě dostalo, nikdy jsem se nad tímhle nepozastavila. Ta její holčička jestli měla 3 roky, tak leda tak čerstvě dovršené. Já bych jí tipovala míň, dva a půl možná. Každopádně na cedulce není napsané „zákaz vstupu dětem mladším 3 let a starším 6 let“, to by museli pokaždé vyklidit půlku hřiště. Ale maminka tím mávala jako argumentem, na který jsem kromě dohadování neměla žádnou pádnou odpověď. Asi třikrát mě urgovala, ať uhnu, kadence jejího hlasu stoupala. Já jedním okem hlídala malého, druhým se snažila jí vysvětlit, že odejdu, jen co si odleze můj malej, protože má stejné právo si hrát, jako její dcera, cedule necedule.
Nakonec to vyřešil můj malej, protože se rozlezl na druhý konec tunelu a díky této mamince z něj vylezl úplně sám, nestihla jsem doběhnout. Naštěstí se nezaškobrtnul. Maminka mě dál osočovala, to už jsem se taky ozvala, ale ne moc, protože před malým zásadně nekřičím a není to model chování, který bych mu chtěla předvádět. To byla ale voda na její mlýn, začala ječet, že ji slyšeli i důchodci, co se vyhřívali na sluníčku na opačném konci parku, že mě třikrát žádala, že jsem nereagovala, že moje dítě tam nemá co dělat. To se do toho vložil můj manžel, který akorát dorazil, byla jsem ráda, že se nás zastane. Muž ji zná ze čtvrti, tak hned věděl, že nemá cenu se s ní hádat a s naprostým klidem ji odpálkoval. Zeptal se jí, kolik let má její dcera a ona povídá: „Tři!“ Tak můj muž povídá s ledovým klidem: „Můj syn má taky tři roky.“
A to ji dostalo, konečně zmlkla. Nám už nemohla nic říct, tak použila jako zbraň někoho, kým může díky zranitelnosti jeho věku snadno manipulovat – svou dcerku. Na celý park, abychom to dobře slyšeli, ji výhrůžně vybídla: „Ty si hraj, kde chceš, dceruško!“ To aby jí prostě neuniklo to pověstné poslední slovo.
Hráli jsme si dál, sklouzla jsem malého po tobogánu a opustili jsme domečky-plošiny, dovedla jsem malého k zábradlí, které lemuje celé hřiště. Každá šprušle je jiné barvy, střídá se modrá, červená, zelená, žlutá… malej si stoupne, tlapá ručičkama po šprušlích, já mu povídám barvy, a on se posunuje od šprušle ke šprušli, já ho jistím zezadu, kdyby ztratil rovnováhu a upadl, ale v podstatě, dokud neuvidí něco lákavého na zemi, malej sám stojí a dělá svoje první kroky. Najednou vedle nás stojí, hádejte kdo – ta malá holčička. Malej se na ni směje od ucha k uchu, já si říkám „děti za nic nemohou“ a vlídně se na ni usměju a ptám se jí: „Umíš už barvy?“ Holčička vrtí hlavou, že ne, tak jí ukazuji: „My si je tady říkáme, vidíš, tohle je modrá, tohle červená…“ A co udělá holčička? Přeběhne zrovna tam, kam chtěl jít můj malej, celým tělem se opře o zábradlí jako by ho chtěla obejmout a dávala najevo: „Tohle je moje, sem nikdo nesmí“.
Malej málem zakopnul, jak už byl nakročený. Něco se ve mně hnulo, ony děti sice za nic nemůžou, ale když je jejich rodiče zkazí. Bylo mi holčičky líto, že si musí hrát sama a evidentně touží po společnosti, zatímco její matka zuřivě kouří na lavičce (asi aby se uklidnila po tom výstupu, co tam spáchala). Když jí ale maminka ukazuje, ať se chová jako buldozer… malého si utiskovat nenechám.
Vzala jsem malého a odešla na opačný konec parku, abychom si hráli v klidu. Od té doby nad tou epizodou přemýšlím, večer před usnutím mě to bombarduje v hlavě. Konkrétně na tohle hřiště jsem se nevrátila. To si radši dojdu do vzdálenějšího parku, kde bývá dětí jeho věku víc, i když jsou to houpačky taky pro starší děti.
A je mi smutno a těžko u srdce hlavně z toho chování té druhé maminky ke své vlastní dcerce. Pro mě je dítě to nejčistší a nejcennější, co existuje, a chci mu ukázat hodnoty jako respekt, spolupráci, komunikaci, dobrou vůli… já nevím, slušné chování. Všechno, co naše „vyspělá“ společnost čím dál tím víc postrádá. Díky výchově dává tahle maminka svojí dceři jako vzor chování: útočné chování a jekot, a pak ji ještě expresně nabádá: „hraj si, kde chceš!“ žádné „počkej, až na tebe přijde řada“ ale „ty jsi první a můžeš jít, kam chceš“. Je mi z toho smutno. Nevěřím, že to tahle holčička bude mít díky „ostrým loktům“ jednou jednodušší. Naopak, vyroste z ní vnitřně nejistý jedinec, který se nebude umět chovat a bude se svým chováním neustále narážet.
Doufám, že z mého syna vychovám sebejistého člověka, který se bez křiku bude umět dohodnout, naslouchat druhým, stát si za svým či případně ustupovat, protože to podle mě není známka slabosti, ale naopak šlechetnosti a velkorysosti. Na závěr podotýkám, že žijeme v cizině, nevím, jak to chodí na českých dětských hřištích.
Přečtěte si také
Nevyžádaný dárek od tchyně mi zkazil narozeniny. Po otevření jsem doslova ztuhla
- Anonymní
- 18.06.26
- 3205
Měla to být pohodová oslava čtyřicetin. S přáteli už jsem slavila a teď byla na řadě rodina. Bohužel jsem v rámci dobrých vztahů pozvala i tchyni s tchánem. Vím, že Alžběta umí být dost protivná,...
Řepa na hlavě, černé hadry a trenky ven. Dnešní puberťáci mají vlastní uniformu
- Anonymní
- 18.06.26
- 1065
Mámy puberťáků mě nejspíš pochopí. Tenhle deníček není stížnost, spíš pobavené pozorování. Každá generace měla své módní úlety a účesy, nad kterými si rodiče zoufali. Jenže jako učitelka na druhém...
Soused mě neustále šmíruje. Už je mi to nepříjemné. Manžel si na něho došlápl
- Anonymní
- 18.06.26
- 1301
Vedle nás bydlí starší manželé, se kterými jsme vždycky vycházeli dobře. Nikdy mezi námi nebyly žádné spory, občas jsme si popovídali přes plot, pomohli si, když bylo potřeba, a celkově panovaly...
Dcery mi chtějí strčit děti na prázdniny, ale nikdy od nich nedostanu ani korunu
- Anonymní
- 18.06.26
- 5622
Za pár týdnů začnou letní prázdniny a obě mé dcery už se mě vyptávají, jestli si vezmeme vnoučata alespoň na část léta k sobě. Já je samozřejmě miluji. S manželem máme chatu, kam je bereme rádi, a...
Měsíce mi vyčítala výběr školy. Teď chce, abych tam jejího syna protlačila
- Anonymní
- 18.06.26
- 1632
Když máte děti ve stejném věku jako vaši sourozenci, často se očekává, že půjdete ve stejných šlépějích. Já se ale u svého předškoláka rozhodla jinak. Už dávno před zápisy mi bylo jasné, že syna...
Tchyně mi neustále tvrdila, že špatně kojím. Přestala jsem věřit sama sobě
- Anonymní
- 17.06.26
- 1435
Začalo to „nevinnými“ radami, ale postupně se z nich stal neustálý tlak a zpochybňování každého mého kroku. U kojení, které mělo být přirozené, jsem se nakonec přistihla, že víc než miminku...
Máma neumí stárnout a snaží se vypadat na 30. Bohužel to působí spíš směšně
- Anonymní
- 17.06.26
- 2153
Moje mamka byla vždycky moc krásná žena. A myslím si, že by byla i dnes. Jenže to by si nesměla do svého obličeje nechat zasahovat. Máma totiž neumí stárnout a dělá vše pro to, aby vypadala mladě....
Přítelkyně sbírá lajky na našem synovi. Prý to k práci influencerky patří
- Anonymní
- 17.06.26
- 1085
S Johanou se o tom dohadujeme už několik měsíců a pořád jsme nenašli společnou řeč. Nelíbí se mi, že zveřejňuje našeho syna na Instagramu. Tvrdí, že je opatrná, snaží se ho ukazovat jen z dálky...
Měsíce předstírám orgasmus, milování je pro mě utrpení. Nechci zklamat přítele
- Anonymní
- 17.06.26
- 1862
Potřebuji se svěřit s něčím, s čím se vlastně nemám komu svěřit. Připadám si strašně a už nevím, co s tím mám dělat. Od porodu nejmladší dcery mám problémy při sexu. Jsem hodně suchá, bolí to,...
„Smrdíš mi a vypadáš hrozně.“ Manžel mě po porodu vyhnal z ložnice
- Anonymní
- 17.06.26
- 2880
Před půl rokem se nám narodilo vymodlené miminko. Čekala jsem, že začátek bude náročný, plný nevyspání a shonu, ale věřila jsem, že jako partneři to zvládneme. Místo toho prožívám nejhorší období...
z toho si nic nedělej, některý lidi jsou hold takový nuly, že ani neví co mluví. Hřiště je pro všechny děti a všichni si taky musí vyčekat frontu 
nejhorší asi bylo když jsme byli u nás v jednou areálu sportovním moje malá, bylo jí 18m seděla na zemi a přišel k ní chlapeček tak 3roky a začal jí škrtit ale doslova škrtit máma seděla a pila pivo a říká kubíčku to nesmíš kluka jsem od malé nemohla odtáhnout tak se teda laskavě zvedla o 5minut později přišel znovu a kopal jí do zad to jsem ho chytla a byla už dost naštvaná máma opět seděla a čuměla… a říká mi on je takovej na děti tak jsem jí dost nehezkým tonem řekla že už je dost velkej a měl by vědět jak se má chovat a když mu řekne s usměvem na tváři kubíčku to se nedělá tak to asi nepochopí… tento zážitek mi jen tak někdo asi z mysli nevymaže nestačila jsem se divit 
a nebo nejsou rodiče vůbec k vidění neb sedí v přilehlé hospůdce a nad pivkem zabráni do debaty vůbec netuší co jejich děti dělají 
takže po pár návštěvách jsem to vzdala a omezila návštěvy dětského hřiště na podvečerní hodiny kdy tam bývá většinou jen pár dětí
..vim o jaky typ jde, nedavno mala brecela, resp. si vynucovala pozornost kdyz jsem potrebovala zabalit par veci a nemela ji na ruce, tak hned zacala kricet, tak zoufale…ale ja to potrebovala dobalit, hned prisla sousedka tak 30,taky od rany, takova tlusci a ze ma pocit, ze ji nechavam rvat schvalne a ja, ze to ma teda jen pocit 
.Tytyty memu diteti nekdo rikat muze, ale aby ho bil, to at radeji necha na mem posouzeni.
Jinak mojí malý je rok a půl, chodim s ní od léte na hřiště a taky u nás tak víceméně platí že když si jedno dítě hraje druhý prostě počká a najde si jinou zábavu a pak se prostřídaj. Ale osobně teda dávám hlavně pozor aby jí některé dítě neublížilo, a když jich přijde víc na nějakou prolézačku tak jim automaticky odstoupim přeci jen malá z toho nic nemá a větší děti se tam už vyřádí 
Trvala jsem na omluvě, tak mu něco hustila do ucha, že se má omluvit, ale nejspíš to slovo ani neznal, protože se jen urazil a kdesi odešel. A ta mamina? Nešla za ním, seděla dál a vykecávala s kamarádkou.. 
Na primitivy musíš jednoduše a krátce, dlouhé povídání a vysvětlování jim jen nahrává. Určitě s malým choď dál na hřiště, taky se kloužeme v roce na klouzačce, držím ho za ručičky a jak se mu to líbí. Vždy dávám pozor.. samozřejmě, že výrobci nemohou napsat určení pro tak malé děti.. ALE to není to, oč té huse šlo. Zkus příště hned rozlišit, jestli ti někdo říká opravdu něco moudrého nebo se šel jen pohádat. Myslím, že už po prvním dojmu, větě, tónu hlasu většinou poznáš, o koho jde a podle toho s ním jednej. Takhle se chová jen hodně zamindrákovaný exemplář a víš, co ho rozhodí a naštve absolutně nejvíc? Když z něj máš srandu a dobrej den. Byť to bude pro tebe těžké, protože se nad tím evidentně trápíš (zbytečně!), tak pokud ji příště potkáš, ROZHOĎ ji tím, že ji třeba slušně pozdravíš s úsměvem od ucha k uchu. To ji vykolejí a kdyby přecejen chtěla pokračovat v hádání, povznes se (dá to práci, než se to člověk naučí, ale pokud chce být nad věcí a nedat hadačům to, co chtějí, vyjde bez trápení a brouků v hlavě 
Akorát jen malé upozornění…v Praze je cca 60% lidí, kteří jsou tzv. „naplavenina“…tedy nejsou Pražáci, ale přestěhovali se od jinud nebo v Praze pracují a domů jezdí jinam…takže takové to: "Ti Pražáci jsou…***doplň co chceš…je dost zavádějící, nechci říct diskriminující, ale trochu taky…možná ti v metru stál někdo na noze (ono taky metro nikde jinde nejezdí, takže Brňákům se to nestane, že jo…)ale nejspíš to nebyl Pražák…